KUPKY ŠTĚSTÍ KLÁRY ISSOVÉ

Indiánské léto, Když se slunci nedaří, Nejasná zpráva o konci světa, Lékárníkových holka, O Kozorohovi, pohádky O moudré Sorfaríně, Slavík; čtvrtý ročník konzervatoře obor herectví, tmavé dlouhé vlasy, velké hnědé oči, štíhlá postava a rozesmátá tvář - KLÁRA ISSOVÁ. Dívka s příjmením pocházejícím ze Sýrie, kde se narodil její otec, dvěma bratry, dětstvím prožitým nedaleko Prahy ve Zdibech, odkud dojížděla šest let do dramatického kroužku do Ďáblic, kam ji přihlásil tatínek a kde poznala paní profesorku Kostečkovou, která ji připravila ke zkouškám na konzervatoř. Odtud byl již jen krok ke všem filmům v úvodu vyjmenovaným - a těch je na sedmnáctiletou herečku docela dost. V minulých třech týdnech jsme mohli KLÁRU ISSOVOU vidět v televizi v sedmidílném seriálu Lékárníkových holka, kde si zahrála hlavní roli - dívku Emílii, toužící koncem minulého století po studiu chemie.

Jak se vám hrálo v historických kostýmech?

Byla jsem hodně překvapená, když nás sešněrovali do korzetů a oblékli do historických kostýmů. Najednou jsme se cítili úplně jinak. Ale když na natáčení Lékárníkových holky vzpomínám, usmívám se, protože se sešli báječní lidé. Paní režisérka Procházková byla taková prima mamina, která mi vždy říkala: "No, Issová, co ty tady, hrát neumíš, mluvit neumíš, zlobíš, tak co s tebou...?" - ale myslela to hezky.

Emílie v seriálu velmi touží po studiu, měla jste stejnou touhu dostat se na konzervatoř a být herečkou?

Spíš to byla pro mě samozřejmost, protože jsem chodila do dramaťáku odmalička.

Takže žádné váhání "... na matiku nemám, chemii neovládám, biologie mi je cizí, básničku odrecituji a být hercem je docela příjemné - tak to zkusím..."?

Ne, až mě to samotnou překvapilo, ale neměla jsem skoro žádné pochybnosti, věděla jsem, že budu herečkou. Bylo sice období letušek, prodavaček, učitelek, ale vlastně vždy zvítězila herečka.

Co kdyby konzervatoř nevyšla?

Asi bych šla na fotografickou školu, kterou jsem na přihlášce uváděla jako druhou možnost. A nejlepší na tom bylo, že mě opravdu přijali - bez jakýchkoli zkoušek - a v září jsem měla nastoupit. Měli pro mě i sponzora.

Fotografickou školu nestudujete, fotíte i dnes?

Ano, sice ne moc, ale moc ráda. Začala jsem díky staršímu bratru Salimovi, který taky fotí. Proč fotíte?

Vlastě ani nevím. Možná mně to pomáhá, když jsem naštvaná - vezmu foťák a jdu někam do polí, za vesnici, cvakám obrázky a najednou je všechno pryč. Nebo si nějaký ten smutek prožiju, ale když se vrátím domů, jsem v pohodě. Na chvíli ze všeho trápení vystoupím právě díky focení.

Proč chcete být herečkou?

Nevím, myslím, že se díky tomu vyrovnávám s některými pocity, které v sobě mám. Při hraní zapomínám na všechno, uvolním se, nic mě nesvazuje, mám chuť i energii, i když to je někdy hodně vysilující, protože se často ani moc nedaří. Možná to je podobné focení - v daný okamžik nemusím myslet na ostatní věci, jsem volná, je to moje věc a jsem tam sama za sebe. Na druhou stranu cítím, jak silně na mě působí to, co právě v životě prožívám - smutky, štěstí, lásky, melancholie, ale vím, že každého vlastního pocitu se musím umět na okamžik, kdy stojím na jevišti nebo před kamerou, vzdát.

Co právě teď prožíváš?

Jeden krásný vztah. To je asi nejsilnější.

Co pro tebe takový vztah znamená?

Je to divné, ale stále pochybuji, jestli to tak má být.

Pochybovala jsi někdy o herectví?

Ano, často. A jednou opravdu silně. Asi před rokem jsem chtěla odejít ze školy, vadil mi právě ten shon a štvaní se za něčím, měla jsem pocit, že nemám na to být herečkou a úplnou jistotu nemám ani dnes a nebudu ji mít nikdy, byla jsem laxní, nechtěla jsem nic dělat, propadala jsem se do sebe, nerozuměla jsem okolí a měla jsem pocit, že nikdo nerozumí mně, rodiče měli nezi sebou neshody... To bylo v době, kdy se zrovna natáčel poslední díl Lékárníkových holky a všichni se mě ptali, co mi je, proč jsem tak smutná... To jsem se na sebe hrozně naštvala - co si vlastně myslím?

Neuvažuješ, že bys šla po konzervatoři ještě na DAMU?

Ne. Konzervatoř dostuduji ve dvaceti a myslím, že to je dobrý věk na to, začít v divadle hrát. Kdybych šla na DAMU, končila bych v pětadvaceti, a než bych začala pořádně hrát, bylo by mně třicet a to už si Ofélii nebo Julii nezahraju.

Je ti sedmnáct, studuješ konzervatoř ve IV. ročníku a jméno Klára Issová je ve filmovém světě už docela známé. Necítíš trochu závist těch, kteří ještě nic nenatočili?

Na škole možná takoví jsou, nevím...

Nebo nechceš vědět?

Tak dobře, vím, člověku se to donese. Já ale budu mluvit o našem ročníku. Sešla se bezva parta a něco podobného bylo snad cítit zpočátku, když někdo dostal práci a točil. Trocha závisti byla, to je pochopitelné, ale teď už ne nebo jen malinko... (smích)

Jsi pořád tak usměvavá jako dneska...?

To je zvláštní, ale já mám pocit, že jsem častěji smutná než štastná. Často propadám smutku i kvůli nejrůznějším maličkostem. Mám pocit, že je všechno hrozně zrychlené a já nestíhám, že se dostávám do určitého stereotypu. Někdy mám strašně silný pocit, že toužím po určitém klidném rodinném životě. Dřív byly dny nabité, málo jsem spala, hodně pracovala, měla jsem pocit dobře udělané práce a energii jsem z toho čerpala. Ale teď ne. Docela ráda si utíkám do toho svého vysněného klidného rodinného snu.

Jak je pro tebe důležitá rodina?

Přiznám se, že jsem začala právě díky neshodám mezi rodiči trochu o rodině pochybovat. Nevím, zda dva lidé mohou po celý život žít spolu, navzájem se tolerovat. Nesouhlasím ani, aby rodina existovala za každou cenu. Při všech těch pochybnostech jsem ale začala naprosto proti smyslu věci toužit po vlastní rodině a ještě víc po dítěti - dokonce tak sobecky, že jsem ho chtěla mít sama. Dítě je pro mě spojené s láskou, kterou bych měla komu dát a potom se mi to třeba někdy vrátí... To je představa mladé herečky, co? Dneska to je trochu jinak. Ale pokud se vrátím k rodině - je pro mě důležitá, protože se s ní pojí pojem domov.

Co říkají rodiče, když tě vidí ve filmu?

Jsem ráda, když mě pochválí - jako každý, ale nechci slyšet nekritickou chválu. Nejvíc beru kritiky od mého staršího bratra Salima. Právě na něj hodně dám, dokonce s ním chodím konzultovat, i co si mám vzít na sebe...

Jak se cítíš, když říkáš: "Jsem herečka..." ?

Je to příjemné... Když odpovím, že studuji konzervatoř, lidi tipují - flétnistka...?

Vypadáš tak, umím si tě s flétnou představit. Po škole si každý herec představuje, že získá divadelní angažmá, bude hrát krásné role, bude točit filmy... Co když to tak nebude?

(smích) ... Nedokázala bych být herečkou jen napůl. To bych si raději otevřela květinářství a pěstovala kytky.

Jsi na herečku dostatečně ctižádostivá?

Asi ano, pořád mě to táhne trochu výš. Ale určitě nejdu vpřed, aniž bych se ohlížela napravo nalevo, abych za každou cenu dosáhla svého.

Co bys chtěla za každou cenu?

Určitě bych chtěla mít děti, snad bych jim dala i přednost. Ale to říkám teď - v sedmnácti, kdo ví, co bude za deset let.

Jak se cítíš, když se na sebe díváš v kině nebo televizi?

Nikdy nemohu říct, že to je dobré. Když se vidím, sedím hluboko zabořená v křesle nebo židli a chci být hodně daleko, na druhou stranu mě láká vidět se. Dokonce mně to přijde někdy i trochu legrační. Když jsem se viděla poprvé v Indiánském létě, tak to bylo příšerné, zírala jsem jenom na sebe. Tenkrát na premiéře jsem šla za Sašou Gedeonem a ptala jsem se: "Co to je, co jsem to dělala...?" On mi na to řekl: "Ty si v pohodě, ale co já?"

Z čeho jsi šťastná?

Na to se těžko odpovídá, moje štěstí jsou různá, nechtěla bych je dát do jediné kupky. Jsem štastná, když si s někým rozumím, když prožívám hezký vztah, když je krásně, když se cítím volně, klidně, když fotím i když natáčím, ale to jsou různé kupky štěstí... Udělala jsem si nedávno malou radost, když jsem si koupila malý modrý ponožtičky pro miminko (smích).

Děkuji za rozhovor.

MICHAELA HRUŠKOVÁ