Nad Aleji Bike Tour ‘98

Cestovni kronika cyklistaku 1998 n.l.

aneb Z Prahy na zapad a dale hranicnimi hvozdy zeme Ceske

slovutnych dobrodruhu putovani

Prolog

Toz nastal cas a nase druzina opet vyrazila na velkou pout do (ne)znamych krajin. Tradicni tydenni putovani na kolech se jelo uz tretim rokem, a stejne jako minule ho s velkym osobnim nasazenim zaznamenal kronikar (to jest ja). Verni heslu: „Jedte na Zapad, chlapci, jedte na Zapad!" z filmu Podivne dedictvi jsme tentokrat vyrazili k Plzni, pres Stribro do hor Ceskeho Lesa, odtud na jih do Bavor a dale na jihovychod na Sumavu. Konec byl na Terezine chate ve vsi Stachy. Hor, kopcu a sodovky jsme si uzili az az, ale bylo to super.

Nez se pustim do vykladu nasich zazitku, je nutno napsat par slov o nas, Velkych Dobrodruzich (...). Takze, tento rok jeli:

Z minula znami - Samozrejme Ondra Hanus, nas „ramcovy planovac", ridic doprovodneho Favoritu se zavazadly, a „garant" cele akce. Poucen z minula si nedelal tolik starosti a tak mel letos nizsi hladinu nasranosti v krvi (Zato vyssi nikotinovou, neb hulil na kazde zastavce).

Dale Mrash / Rage, cili ja, jakozto kronikar, s nove pribyvsi divkou Ditou,

klasici Filip (Vasil) a Petra N.,

starej dobrej Trpaslik / Labak, ktery vzal dalsiho novacka - svou divku Klaru, faktickou zdravotnici vypravy,

Honza „Stimda" s Hankou D. (na rozdil od minule jela jako jeho divka),

a ovsem (Rum)Lenka, a Tereza M.

(To uz jsme skoro vsichni hezky sparovany, co?)

Nove jeli dalsi lidi: tez byvala nadalejacka Hanka S., Trpaslikuv stary znamy Jirka „Jelcin" a Ondruv kamos Jirka „Skot"

Ano, pocitate spravne, do Favorita se muselo vejit 14 baglu plus nezjisteny pocet mensich zavazadel a lahvi s vodou, o dvou kolech na strese nemluve. Jeste ze nedoslo k dopravni kontrole vozidla...Jinak, chatu jsme dali k dispozici ja s Terezou, a jeden Ondruv kamos z vesnice Zavist. Navigovali dle potreby Stimda (ale offroady ho uz vicemene presly - ze by vliv „jemne zenske rucky" ?) , Trpaslik, Ondra a obcas i ja. Nase zazitky mi pripadly oproti minulu o neco barvitejsi, ale to je mozna jen dojem. A nyni - nastal cas otevrit prvni kapitolu...

I. Shromazdeni svetobezniku cili do Stupna krajem kopecku

DELKA: (Praha)-Beroun-Stupno, 67,19 km

KUDY JSME PROJELI: Beroun-nadrazi, Zdice, Zebrak-mesto, Zebrak a Tocnik hrady, Zbirozska vrchovina, Zbiroh, Krivoklatska vrchovina, Prirodni park Radec, Skomelno, zatopeny lom Ovcin, Brasy, Stupno-moje chata

MOTTO:

„Things tend to go from order to disorder. It takes energy to bring them back to order. That’s the Second Law of Thermodynamics, according to my meaning, the most important law in the universe."

- Chris Wolff, nas ucitel English Biology

„Uz dobytek se pocita, a vsechno uz se chysta

muzi sedi na konich a brzo hnem se z mista..."

- Kocovnici, country pisen od Zelenacu

Klasicky zmateny odjezdovy den. Nekteri nas cekali az vecer ve Stupne, Filipovi bylo jeste treba zavolat kam ma jet, a i ja s Ditou jsme prispeli svou troskou do mlyna chaosu. Rano totiz jeste potrebovala zajet k ni pro nejaky veci. Diky tomu jsme dorazili na nadrazi tesne pred odjezdem vlaku, makli rovnou k nemu a tak tak stihli nasednout. Nacez jsme zjistili ze v nem nikdo z ostatnich neni. Klasika. Cekali az do posledni chvile na miste srazu kousek od nadrazi. Nouzovy sraz byl v Beroune, kde jsme proste pockali na zbytek. A tak se grupa vicemene shromazdila.

Vyjezd nastal zahy, jen co Labak dojedl hamburger (snidane po vzoru „pravych americkych hrdinu"). Ve slozeni Trpaslik, ja, Dita, Stimda, Hanka D., Petra, Jelcin a Skot jsme si to namirili na Zdice, Ondra to jel za volantem doprovodneho „stehovaku". Stara Plzenska silnice je na tomto useku nudna a plna aut, a nestoji za popis. Zato jsme narazili na interniho nudistu - Zajicka Usacka. Stejne jako Krtecek minule se opaloval na silnici zcela bez kalhotek a jako totalni „rozervanec". Karel Hynek Macha hadr. No, takovych typku jsme letos videli hodne, nejvic bylo tech co to s opalovanim prehnali a zbyla z nich spalena cernoruda placka (ze by podcenili rakovinu kuze ?). Mesto Zdice bylo sice osidlene uz od raneho stredoveku, ale jinak je tam celkem prd, takze prvni zastavka byla az u pumpy za nim. Kola tam nacerpala vzduch, my napoje, a pokracovali jsme do Zebraku na jidlo.

U nedaleke vsi Bukova nas cekal prvni kopecek, na vrcholu cesta mezi repkovymi lany a nelaskavy pohled bestie na tyci (obri billboard s orlem Mattoni). Nezkusena jezdkyne Dita zacala byt trochu unavena, ale do prastare osady Zebrak jsme dojeli. Zvlastni, jak bohatou maji nektera mala mesta historii - zde napriklad kempovali uz neandrtalci, ve stredovekem kralovskem meste vedl Hus ucene disputace, jeho horlivi stoupenci to o par let pozdeji sentimentalne vypalili do zakladu, atd. atd. A maj tam super hospody. Restaurant OASA, kde jsme obedvali, byl (ac v III. cenove) cisty, nezakoureny a s dobrym jidlem. Nekoho take zlakal Budvar za 8,-.

Dle planu jsme pak opustili Starou Plzenskou a vydali se k blizkym hradum Zebraku a Tocniku. Malebny to kout ceske krajiny tvori zricenina Zebraku s vysokou vezi, vesnicka kolem nej, a mohutne palace Tocniku tycici se na kopci nad tim. Starsi Zebrak strazil od casu Premysla Otakara II. dulezitou obchodni stezku z Prahy do Plzne a dal do Bavor, dokud za Vaclava IV. nevyhorel. Ten si pak nechal pobliz postavit novou vystavnou rezidenci - Tocnik. Na obou stavbach je dokonale videt, jak se casy menily - zatimco Zebrak je pevnost stavena pro obranu, Tocnik je prakticky jeden velky palac. Pozdeji prestal byt o ne zajem, a tak na Tocniku vznikl poutni kostel a „drsne" vyhlizejici zricenina Zebraku se stala oblibenym vyletnim cilem romantickych umelcu a narodnich obrozencu. Dnes vrele doporucuji navstevu obojiho, i kdyz na „palacova vrch" vyslaplo jen par lidi a zbytek se sel koupat. Na hradech jsem take zjistil, ze mi dosla ve fotaku baterie (grrrr...), a tak tentokrat momentky z kol nemam. Alespon jsme si s Labakem zadebatovali, jaka by to byla pohoda delat tam pruvodce - jen si sedet pod vezi, prodavat vstupenky (a pivo a rohliky z vlastnich zasob, coz by nam docela vydelavalo).

Pak jsme na 3 hodiny vytuhli na koupalisti v mistnim rybnice. Bylo tam dost lidi a prudke bahnite brehy, ale voda fajn, a uzili jsme si hodne srandy na houpacce. Kreace Trpaslika a Stimdy, pokousejicich se (i revem) napodobit Tarzana (Oaoao-uaaaa !!! -Plesk!-) , ci Jelcina, ktery se stale odmital pustit, bych si byval rozhodne vyfotil. Skoda.

Pokracovani v krasojizde se ponekud zdrzelo, protoze Dita si u rybnika zapomnela bryle, tak jsem se pro ne vracel. Ostatni se mezitim malem priotravili, neb zastavili u zahrady s otevrenou zumpou...

Mrknete-li se na mapu, uvidite, ze do Zbiroha vede ze Zebraku „cyklisticka stezka". Ta mrcha je ve skutecnosti spatne znacena lesni pesina, plna korenu a svihajicich vetvi, ze ktere jsme navic sjeli a trochu bloudili. Dita uz byla zmozena velmi silne, objevily se i uvahy typu „ve Stupne to zabalim". Nakonec jsme se ale dostali zpet na cestu a pres zalesneny Holy vrch dojeli do Zbiroha. To je dalsi mestecko s bohatou historii (typu postaveno-vypaleno-postaveno-vypaleno-postaveno) a peknym zamkem, v minulych par stoletich slouzici jako vezeni pro prominentni politicke provinilce, dnes jako vojensky objekt. Zastavili jsme se ale az u mistni samoobsluhy, ktera mela v sobotu v sest stale jeste otevreno. To chtelo vyuzit, nekdo koupil potraviny, nekdo dal pivo. Jakysi pan se s nami zakecal a pokousel se radit jak mame jet dal ale nakonec jsme nasadili vlastni smer. Na silnici vedouci lesy Radecskeho prirodniho parku prepadla Ditu krizovka, jeli jsme vzadu a trochu jinudy, ale do Skomelna jsme se dostali. Za tou vesnici jiz lezel me dobre znamy kraj kolem Stupna. Ostatni projevili chut se jit jeste vykoupat, tak byla zastavka u zatopeneho lomu Ovcina. Ano, jedna se presne o tu starou znamou lokalitu, kde doslo minuly rok ke Schmidtove exhibici a tento k „vyletu k vode se sudem piva v kufru". (Pro neznale situace: Ve vsi Stupno u me na chate se konala oslava konce gymplu a o rok pozdeji tzv „Stupno Repete". Vyzdycky pozvu spoustu lidi, a za vstupne koupim sud piva, par lahvi ostrejsich tekutin, a kurata nebo burty. Fotky „momentky" z techto akci pak maji cenu rodinneho stribra, a znacny vyderacsky potencial). No, ukazal jsem lidem, kde O.S. nahy valel sudy po vapencove skale, kde stal sud s pivem, a odkud nas nevericne pozorovali rekreanti, a s Ditou jsme jeli napred. Posledni kopec, posledni rovina, posledni zkopec - Stupno! Cestou jsme potkali Lenku s Terezou, ktere vegetily na miste cca od 3 hodin (bylo sedm) - zrovna se jely koupat na Ovcin. Do vsi jsme to vzali zkratkou pres Vranuvek, zdejsi prumyslovou zakladnu (1 fabrika), a lesik s chemickym rybnikem, kam tato tovarnicka vypousti odpad. Vyskyt dvouhlavych raku ricnich nepotvrzen.

Obec Stupno je videt z dalky - vez zluteho novoromanskeho kostela na navsi je nejvyssi v kraji. Nase chata je hned vedle skoly, takze ji nasel kazdy. Deticky nam koukaji pres plot, ale tentokrat to nevadilo - pristi rano byla nedele. (Zato kdyz jsme tam minule oslavovali, doslo k zajimavym incidentum. Nejlepsi bylo, jak na nas ta babka zavolala poldy kvuli obtezovani holcicek, ze, Schmidte?) Odemkli jsme, a sotva jsme to trochu usporadali, prijeli ostatni. Stimda provedl „dramaticky vstup" a proslapl tram ve vratech. No, stejne uz potrebujou vymenit. Pak nastala zranice, neb uz byla tma a poradnej hlad. Z Recka pricestoval Filip, ovsem z vlaku v Holoubkove jel bez mapy, a zajel si nejhorsi moznou trasou kolem kamenolomu Teskov. Tim jsme byli temer kompletni a panove to sli zapit do hospody U dubu. Tam jim ale zavreli, a tak se brzy vratili. Nase prvni noc na kolech pak probehla naprosto bez udalosti.

II. Plzen po levici, plzen v baglu

DELKA: Stupno - Stribro 67,25 km

KUDY JSME PROJELI: Stupno-moje chata, vsi podel trati Stupno-Chrast, Chrast u Plzne, Dolansky most, vsi Zruc a Senec, tovarny u Tremosne, rozhledna Krkavec, vsi Chotikov a Malesice („Stimdovy Masice"), mesto Mesto Touskov, Hracholusky - ves a prehrada, Pnovany, Sulislavovy mohyly, Vranov, opusteny dul Evangelista, Stribro-mesto, Striberske polesi

(Pozn.: Celou dobu jsme se pohybovali v oblasti Plaske pahorkatiny)

MOTTO:

„On either side of river lie

long fields of barley and of rye

that clothe the world and meet the sky

And thro’ the field the road run by..."

- Lord Alfred Tennyson: Lady of Shallot

„Vesmir skryva mnoha prekvapeni. Vetsina z nich je vsak ohavna."

- David Gerrold: Vec pro lidi

Prvni rano... Plni dobrych predsevzeti typu „vyjedeme brzy" jsme vstali casne, sporadali snidani, natankovali pitnou vodu u sousedu, a zjistili, ze je jedenact. Dobra (?) zprava dne: Dita se rozhodla pokracovat. A ackoliv kraj kolem Plzne znam, nikdo se mne nezeptal kudy jet, takze jsem jeste na posledni chvili stihl zmenit trasu. Puvodne nas totiz Stimda s Ondrou chteli vest pesinkou po skalach k nefungujicimu privozu...

Problem, jak prekonat Berounku jsme nakonec vyresili jedinym logickym zpusobem (po moste), a vyrazili smer Chrast. Nyni je vhodne trochu charakterizovat styl nasi cesty, nebot byl nekolik nasledujicich dni uplne stejny. Vstavani bylo vzdy brzo rano, abychom vyrazili v nejakou rozumnou hodinu (Ondra si dokonce narizoval budika), ale vyjizdeli jsme presto az pred dvanactou. Do tech nejvetsich veder. Slunce prazilo skutecne umorne, a tak doprovodne vozidlo prepravovalo asi 20 lahvi s pitnou vodou, na zastavkach nami konzumovane a vylevane na hlavu. Srazy, vzdy u nejakeho orientacniho bodu jako kostel nebo hospoda, zkratka na miste s „duchovnim vyznamem", byly nekdy po par kilometrech, nekdy docela daleko. Pri panujicich teplotach pochopitelne kazdy den lezelo na trase koupaliste, ke kteremu jsme dorazili az nekdy v podvecer (kdy uz bylo chladneji...), ale s mytim byl casto problem. Prespavali jsme v lesich, kde sprchy nevedli. (Ze by na tech povestech o nizke urovni sluzeb pro turisty v CR neco bylo? :) Nedochazelo ani k velke konzumaci alkoholu, neb jednak vladla unava, jednak v hospodach se vetsinou pily pullitry sodovky (po pivu se blbe jezdi a byly tu i financni duvody, zvlaste ke konci). V techto „socialnich zarizenich" jsme zato pravidelne obedvali. Snidane a vecere se normalne varily na Ondrove propanbutanu. Co se narocnosti tras tyce, nikdo nemel extra problemy, i Dita se nakonec dala dohromady. V prvnich dnech byla krajina kopcovata a hodne huste osidlena, smisene lesiky stridaly lany obili, a my, cerstvi a plni sil, jsme ujeli 60-70 km denne. Tahle typicka ceska pahorkatina se postupne menila v podhuri, kopce byly sice cim dal vyssi a lesu mnohem vic, ale skutecnost ze Cesky les jsou oficialne hory nam dala priroda pocitit az pri vyletu do Bavor.

Ale abych nepredbihal, do Chrastu vede nezajimava cesta lemovana vyvracenymi patniky a rozsekanymi jezky (takovej normal...). Na okolnich polich psenice a jecmene byla v plnem proudu sklizen, skrivanci a jina havet se hlasite prervavali s hmyzem, a na obzoru vsemu dominovaly plzenske panelaky. Pohodovou, mirne zvlnenou krajinku jsme projeli velmi rychle, a po nekolika nezajimavych vesnicich nas cekal Chrast. Toto prumyslove mestecko je jindy pro nas dulezity dopravni uzel, neb v nem se prestupuje na lokalku do Stupna. Na nadrazi jsme ale nejeli, zastavka byla v hospode u cesty, a Skot se rozhodl „dat si forsaz". (Jak znamo, nejvice energie vznika spalovanim tuku, a tak panove na podporu „pridavneho spalovani" obcas pili 12° plnotuky). Zakratko jsme ale zase slapli do pedalu, smer Dolansky most. Probiha sice rekonstrukce, a mistni hosi se tam s babetou pokouseli o motokros, trapaci, ale pro kola byl sjizdny. Odboceni do vesnice Dolany, kde jsme meli s Ondrou sraz, nas stalo zbytecne vyslapani dlouheho kopce (pak bylo nutne se o kus vratit) a prvni vaznejsi zraneni. Pri jizde zpet dolu Hance D. uklouzlo kolo na pisku a ona si velmi osklive rozsekala koleno. Felcarske pokusy typu: „Mame jen maly naplasti, tak tu ranu alespon podlep, at ti to netece po noze," ji nastesti neublizily a jela normalne dal.

Mistni lide meli kdysi sympaticky zvyk vysazovat podel cest ovocne aleje, takze k dispozici byla kysela jablka a svestky (a pozdeji prekyselene zaludky). Zakratko jsme ale dorazili do Sence, kde maji super hospodu na jidlo. Porce jsou velike i u levne krme, s bohatou oblohou a enormne chutne. V Senci je take jina zajimavost - jakysi sberatel ma za vsi male technicke muzeum letadel a bojove techniky. Jeden z obrysu dokonce vypadal jako nemecky tank „Tygr" z druhe svetove. Na dalsi trasu jsme jiz naobedvani vyrazili po modre borovicovym lesem, je to dobra cesta, ale clovek se snadno splete. Po dabelskem sjezdu pres koreny a sutry nas cekalo nebezpecne uzemi Tremosne kolem byvale strelnice Skodovych zavodu (dnes je tam „Zavod jaderne techniky"). Hora Krkavec, stojici nam v ceste, byla videt zdaleka, a cesta lesni stezkou nahoru byla dost drsna. Leckdo posledni usek slapal pesky, a nahore sjely Tereza a Lenka spatnym smerem. Uvazovali jsme, jestli neni Lenka nejaka nemocna - za celou cestu jeste nedala ani jednoho ruma! (Pozdeji to ale napravila, coz nas uklidnilo). Kazdopadne, kdyz uz jednou vyjedete na Krkavec, tak to stoji zato. Na vrcholku je radio/TV vysilac a pension s rozhlednou. Zajimavy doplnek. Rozhled byl skvely, dalo se urcit, odkud jsme vyjeli a co nas jeste ceka, takze znacne demoralizovani jsme zase slezli dolu.

Tou dobou uz si slunce zase hralo na pec, ale k vode to byl jeste poradny kus - rozhodli jsme se zastavit az u prehrady Hracholusky. Trochu zchlazeni sjezdem z Krkavce, ale vzapeti deptani vedrem po vyjezdu z lesa nas cekal nezajimavy Chotikov, Malesice (Dle Stimdy „Masice"), kde je pouze vysokoskolska kolej umistena do barokniho zamku (maji i vlastni park...), a mesto Mesto Touskov, kde cekal Ondra s vozem. Vypravel, jak potkal billboard s napisem: „Nejvetsi jesteri sveta!!!" Uvazoval, co to zase bude za slavnosti piva, kdyz si vsiml maleho pisma na kraji: „ZOO Plzen." No, vypili jsme hrozny vody, a nekteri si to namirili do cukrarny. Tak kalicskou cukrarnu jsem jeste nevidel - v celem krame jen jeden box se zmrzlinou, zbytek chlast !

Ve Meste Touskove koncila velka objizdka Plzne, a pak uz jsme se ji vzdalovali. Panujici situaci vystihla Petra velmi distingvovane slovy: „To vedro uz me pekne...rozciluje!" Podel ricky Mze chatovou oblasti mela dale vesti nase cesta, lec Stimda se zaslouzil o paradni offroad nahoru a dolu lesem a podel koleji. Tehdy nekdy se zaclo pouzivat oblibene prislovi z techto kol o turistickych znackach : „Modra je dobra, ruda je dobra, ale zelena je zk...ena!" Nakonec jsme se trochu rozpadli ve vsi Hracholusky primo nad stejnojmenou prehradni nadrzi, nekdo sjel krpal a hned vlez do vody, ja sel pro Ondru a plavky k autu, a cestou na me zautocil jakysi vorech. Zrejme ale „asertivni" cyklisty jiz potkal, protoze sotva jsem vytahl slzak z kapsy, vzal roha. A asi po hodince, osvezeni splouchanim v zelene smradlave vode a hazenim druhych do ni, jsme se vydali dal. Vecer nam pak bylo sdeleno, ze v televiznich zpravach oznacili Hracholusky za nejznecistenejsi rekreacni plochu v republice, kde je koupani nebezpecne...

Linie prujezdu Jezna-Pnovany-cervena znacka byla pomerne nezajimava az do prijezdu k lesu. Za tech par svestek ze stromu na kraji po nas chtel krev - me svihla vetev po zadech, Ditu jina skoro skalpovala. Par spinavejch sutru jmenem Sulislavovy mohyly znacilo vrchol kopce, a nekteri nejmenovani milovnici offroadu, jak Stimda, „uvazovali" o sjezdu primo dolu pod vedenim. Ten mily kopec mel kolem 70° sklon. Ale uzit si lze i na normalni ceste, protoze ji rozmlatil potok. S vyklepanou kostrou a hladovi jsme projeli chatickami u Vranova, ozeleli nadhernou ale soukromou stanovaci louku, a dali si parek v mistnim stanku. Trochu nas prekvapily priplatky za prekrocenou provozni dobu, ale zato byla doprovodna hudba ve forme baby a harantu, jecicich na sebe na zahrade. A Dituska dostala precliky „za usmev", kdyz si nechala kritiku pro sebe. Divky to proste maji vsude jednodusi, u zkousek i v hospode. (Jejich prednostem se tezko konukuruje :) Filip zustal kvuli technicke zavade na ceste, a zbytek pokracoval. Jeden zalesneny kamenity vrch, ocitli jsme se vyjeli u Jamy c.3 a Evangelisty (vytezene doly na stribro). V lese kolem bylo plno hromad hlusiny. To napovedelo, ze Stribro je uz blizko, ale doslo k dalsim zmatkum. Jak jsme jeli roztazeni ve dlouhe kolone, nekteri jeli dal po cervene do stredu mesta, zatimco Ditou, Jelcinem a ja jsme ho objeli po upati. Nakonec se ale vsichni dostali na nadrazi, kde doslo k privitani dalsi dorazivsi - Hanku S. Uz byl chladny vecer a my potrebovali „bivak" na noc, takze dalsim cilem se staly blizke lesy podel silnice na Kladruby. Hlavni prekazkou byl nechutny kopec, dlouhy a prudky, ze damy sesedly. Podle mapy jsme zahy nasli vhodne misto, ale protoze bylo potreba nasmerovat Ondru, ktery se vracel pro Filipa, nekdo musel zustat u odbocky lesni cesty. Jo, ja. (videli jste film Lost Patrol ?) Na „ztracenou vartu" za mnou pak prisla Dita, takze uz jsme na ty komary byli dva, a za chvili prijel i Ondra. Matne tusim, ze Trpaslik jel do Stribra, ale nevim to jiste. Prvni noc v lese pod hvezdami... Ja osobne jsem to oslavil pernicky vysomrovanymi od Hanky a tequilou vysomrovanou od Ondreje.

III. Bludny koren za klasterem aneb Kde konci mapy

DELKA: Stribro - Cerna Hora 57,26 km

KUDY JSME PROJELI: Striberske polesi, Stribro (mesto), Kladrubsky klaster, udoli Uhlavky, vrch Tunechody, vsi Milevo, Telice, Prostibor a Darmysl, Mezholezsky rybnik, Sedmihori, Vidice, Pres, Babice, Cerna Hora - les

(Pozn.: Oblastem kudy jsme jeli se rika Striberska a Podceskoleska pahorkatina)

MOTTO:

„Sir Handesome...najednou padl po hlave do hlubokeho bahna, ponevadz cestu neznal a v rozhorleni volil vzdy nejkratsi, a tak mnohokrat malem o zivot prisel. Konecne...ocitl se na krasne zelene ceste."

-Sir Thomas Malory: Artusova smrt

„Prestante mrcasit a jedeme dal!"

-Stimda

Letosnim sloganem se pravdepodobne stane slovo „mrcasit", nebot Stimdovi a Labakovi se zalibilo a pouzivaji ho kde muzou. Vyznam ma zhruba stejny jako „fakovat". Uz pri ranim buzeni ho bylo slyset asi stokrat. Jediny, kdo se vzbudit nejak porad nemohl byl Jelcin. Zjistili jsme, ze si i ze spani kreje hlavu - asi je doma tyrane dite... No, ostatni zacli snidat, ale me s Ditou dosel chleba, tak jsme jeli do Stribra nakoupit. Nahodou jsme tam potkali Klaru, posledni dorazivsi. Brzy pro ni prijel Trpaslik, a po chvili i zbytek lidi.

Stribro je malebne, zrenovovane a trochu pripomina Nove Hrady. Jen historii ma bohatsi - jakozto bohate horni mesto ve stredoveku rychle rostlo, nekolikrat zazilo oblehani, nekdy i uspesne, pak ho vypalili Svedove, ale svete div se - v mistnich dolech nasli olovo, ktere se tu tezilo prakticky dodnes. Takovy kovovy mesto. Na renesancnim namesti nas uvital mechanicky zvuk pripominajici porcovaci stroj v kafilerii, ale jen klid - byla to zvonkohra na mistni radnici. Kazdou hodinu ten rambajz spusti a prekvapi turisty. Jinak je mistni radnice krasne zrekonstruovana, a jsou v ni verejne zachodky na urovni Ritzu. Zije tam spousta cikanu, ale nezdalo se ze by to pusobilo nejake potize.

Treti den na lyzaku je udajne kriticky. Na kolech zase opravarensky. Skryte potize se projevily a neci kola potrebovala servis, coz znacilo pozdni vyjezd. Trpaslikuv novy vehikl byl opravarem dokonce oznacen za nepotrebny krap. Slunce palilo, ten krpal na Kladruby uz jsme slapali asi potreti, a Skota na nem silene setrela Klara. Holedbal se chlapec, jak ho rychle zmakne, jenze ho predjela o dobrych sedmdesat metru. Skot se z toho malem nevzpamatoval... Par lidi co jeli napred uz cekalo u slavneho klastera, nejstarsiho v Cechach. Benediktini ho zalozili v r.1115, ve 14.stol uz jim patrilo 128 vsi, a jak poznamenava eufemisticky Kosmas, byli „prisnou vrchnosti". Neni divu, ze za husitskych valek dopadli blede (nebo spis rude...). Po tricetilete valce, kdy se klasteru zase vratil majetek, ho prestaveli do dnesni podoby, a nutno rici ze pres komunistickou devastaci vypada impozantne. Nepochybne je impozantni i vevnitr, jenze pondeli je zaviraci den, takze jsme poradne setreli.

Smerovky i mapa vyhlizely trosku zmatene, kudy dal nebylo uplne jasne, a kdyz jsme s Labakem a Stimdou vzali vedeni, chvili nam lidi nechteli verit. Ale bylo to spravne, skrze klasterni zahradu, sjezd a mustek na nasem „uhlavnim priteli" Uhlavce jsme se dostali na zelenou trasu. Jizda udolim teto ricky byla prijemna, hlavne kvuli teplote. Stal tam stary bunkr z prvni republiky (klasicky ropik), a rikal si o prozkoumani, tak hmatnu pro baterku co mam jako predni svetlo...a zjistim, ze jsem ji nekde ztratil. Jel jsem zpatky a hledal, a byla az nahore na kopci v klasterni zahrade.

A pak mapa koncila. Do cilove vsi Prostibor sice vedla zelena, ale vite co se o ni rika. O neco dale krizovala silnici a mizela v lese. Ja s Ditou jsme se trosku opozdili a zustali na te silnici, ovsem bez problemu - mistni v Milevu a v „babivsi" Telicich nam poradili kudy jet. Je to typicky cesky kraj - kopce kryte zlatymi strnisti, sem tam lesik, aleje jerabin podel rozflakane asfaltky... A ovsem, vedro jako v peci. Do Prostibore jsme dojeli s Ditou prvni, protoze „spravna" zelena byl brutalni offroad po uboci kopce nahoru a dolu, a tak ostatni dorazili az za 1,5 hodiny. Ale byl tam Ondra s autem, takze hlad byl na hlavu porazen. Hospoda tam neni, jen kram obhospodarovany „jesteri rodinkou" - otec s matkou metrak, kluk s babkou pul, vsichni sedi pred televizi a pijou pivo. Behem jeste dalsi hodiny, kdy se cekalo na zbloudile duse (Tereza s Lenkou), byla objevena krcma v nedaleke Darmysli a rybnik pobliz. Dita se tehdy poucila, jak hloupe je neco vehementne doporucovat, kdyz to clovek zna jen z doslechu. Ale nebudu predbihat. A stalo se neco, s cim jsem nepocital - pulka obleceni v tasce v aute byla mokra! Nejaky dobrak me na ni polozil (ano, polozil!) kanystr s pitnou vodou. Se satstvem jsem tedy na tom byl jako na vode. Alespon ze vsechno dobre schlo.

Zahulena knajpa v Darmysli me nejak nezlakala, a natahnul jsem se na hodinku na zahrade. Jeste me ale stihla pobavit „past na hosty" na mistnim zachodku - nemel kliku, takze Hanka S., ktera se tam nic netuse zavrela, pak musela volat ostatni, aby ji vysvobodili. (To je neuveritelny, co vsechno si jsou cesti hospodsti schopni vymyslet pro zvyseni trzby, ze jo? I kdyz ucinnejsi by bylo zavirani hostu do sklepa...) Zakratko me probrali, ze se jede k rybniku. Na tomto miste musim podekovat Trpaslikovi, dle jehoz rady jsem spravil zlobici prehazovacku (co jsem to rikal o tretim dni?). Rybnik s nazvem jako jazykolam - Mezholezsky - byl snad jeste spinavejsi nez Hracholusky a taky tak smrdel, ale nakonec to vetsina riskla. Prudke paleni v cerstve trzne rane me donutilo zase rychle vylezt. Kam se na ten aktivni biologicky roztok hrabou mrtve jogurty Danone...Samozrejme, tou dobou uz bylo pozdni odpoledne, a ne zrovna hic. Za cil dnesniho putovani jsme tedy urcili lesy u Cerne Hory, a vyjeli po zelene do maleho masivu s poetickym nazvem Sedmihori. Tentokrat se zname prislovi nastesti nepotvrdilo a cesta i okolni zalesnene prostredi bylo nadherne. A ani to nebylo moc do kopce.

Visky Vidice, Pres, Babice jsou male flicky na mape, a nic jineho uz nas cekat nemelo, takze neni divu ze panove vlezli do vidicke hospody (jedine v oblasti) jestli maji neco k jidlu. Nemeli. Presto se jim nejak nechtelo pryc, a tak jsme s holkama jeli do Babic, ze najdeme taboriste a pockame na ne. Ondra nas mel nasledovat brzy - jakozto ridic nemohl pit. Proste, takhle nevine zacinaj brutalni kalby...

Kdyz jsme dojeli do Babice pres kravsky kopec a peknou nahorni plosinku, nikde nikdo. Prazdnota v zaludcich uz byla znacna, takze to odnesly velke kere ostruzin u cesty. Nemaj tam tak blbe stat. Po chvili uz jsem mel takovy hlad, ze jsem se (sam) vratil zpatky. Jeste ze jsem cestou zblajznul trochu kukurice, protoze ve Vidicich kluci chlastali jak duhy a Ondra nikde (spletl si cestu, malem se srazil s nakladakem a spadlo mu kolo z nosice). Vratil jsem se do kukuricneho pole poradne se najist. V Babicich, kde zustaly holky, opet nikdo necekal. Chvili uvazuju co dal a vtom me dojel Ondra. Vzkazu na silnici, obrovskeho napisu „Jesteri!" jsme si ale nevsimli. Dle meho tuseni kam mohly holky jet jsme o kus dal u lesa na ne narazili. Nasly zatim fajn plac na taboreni, takze o chvili pozdeji jiz bylo auto vystehovane, na mekke lesni ceste lezely bloky karimatek a spacaku, a vukol se rozlehalo syceni varice a cinkani lzic o esusy. Klara to ale nevydrzela a kolem desate jela klukum naproti. Holt jeste predtim nezazila poradnou nadalejackou kalbu a mela obavu o Trpaslika. Zato se hned prvni den „pobavila".

Prijezd te priopile a potlucene grupy nam asi zustane dlouho v pameti. Nejmene se projevoval Filip - s lehkym nervoznim smichem hned zalehl do spacaku a odpadl. Labak se domotal na kraj taboriste a tam si sednul. Klara se ho pokousela dostat do spacaku, ale manipulaci odmital a neco si zbrblal. Porad se drzel za koleno, jenze na Klarino: „Ukaz, ty to mas rozbity!" odvetil zcela jasne: „To se radsi du poblejt, lasko," a odplazil se do lesa. Tam si zase sednul a nehybal se. Pozdeji mu jeho verna divka alespon prehodila spacak pres ramena. A tak zustal asi dve hodiny.

Skot byl zase zranen a potreboval „operaci". Polozili jsme ho do kufru auta a drzeli ho, zatimco mu Dita lila jodizol na rozsekane koleno a loket. Holky to braly jako pomstu, ze je nechali stat v Babicich hladove a prochladle. Lezel klidne, jen obcas slabe zaprotestoval („aaau!"). Pry trochu „obrousil silnici", vletel do skarpy a do sipku, a stahl za sebou Jelcina. Ten zustal na ceste, a pozdeji se pro nej nekdo vratil. Poskrabany byl jen lehce, ale silne se motal, padnul na karimatku Hanky S. a zahrabal se do jejiho spacaku. Vytahnout se ten jezevec nenechal, tak nakonec musela spat jinde. Naproti tomu Skot az do konce trval na tom, ze chce svoji alomatku. Ovsem kdyz ho Dita dovedla k cekajicimu spacaku, nechal se ulozit. Byl hned vedle me a hrozne chrapal. A pokousel se ke me pritulit, grrr...

Nejaktivnejsi byl bezesporu Stimda. Porad vesele blbnul. Jak jsme ho vytahovali z auta, protestoval, ze nema kam jit protoze ho Hanka (D.) poslala kamsi, a podobne. Pozdeji nam hlasite asi hodinu vysvetloval, ze je jen obet, protoze ho vsichni hrozne vozrali, nejvic pry ja (pritom jsem v te hospode ani nebyl...). Chvili to vypadalo, ze se ulozi, tak jsme s holkama sedli do auta a Ondrej otevrel zlatou tequilu. Se skorici a pomerancem byla jeste lepsi nez se soli a citronem. Kecani a vypraveni historek trvalo pomerne dlouho. Nejvic se mi libilo lusteni krizovky („Obilovina na pet." „Zitna." „Mazivo na tri." „Rum."). Pak prilezl Stimda a halasne se dozadoval piti. Honziku, jestli pak vis, ze tu tequilu si podavali pod zady ? Pak se slo spat. Jeste behem usinani ke me dolehalo vysvetlovani: „Ja sem nevinej, voni me vsichni porad strasne nalejvali..."

IV. Cesky les 21 km: Klidek, pohoda...

DELKA: Cerna Hora - Zavist 21 km

KUDY JSME PROJELI: Cerna Hora - les, Cerna Hora - ves, Bela nad Radbuzou, Smolov, udoli Cerneho potoka, nadrz Rybnik, osada Zavist

(Pozn.: Uz jsme v pohranici! Podhurim Ceskeho lesa vedla nase cesta tento den.)

MOTTO:

„Slechticke dvory a vojenske tabory - jedine na cestach poznas svet! Prizpusob se spolecnosti, v niz se zdrzujes."

- Hrabe Chesterfield: Dopisy synovi

„Na cestovani je nejlepsi, ze clovek neustale poznava neco noveho."

- Tamerlan Dobyvatel

Ranni vstavani a jidlo v prijemnem proslunenem lese nam tentokrat okorenilo, kdyz jsme klukum vypraveli co vsechno vcera delali. Zvlast Stimda neveril, a jelikoz na nej byla Hanka porad jeste nastvana, delali jsme si z nej srandu ze ma „tichou domacnost". Labak s Jelcinem si otevreli piskoty a zavareninu, ale pak zase odpadli. Pravnici mezi nami rozhodli, ze se vlastne jedna o mortis causa donatio (darovani na pripad smrti), protoze jsou oba pekne dead, tak jsme jim to sezrali. Netradicni snidani doplnily kompoty. Pak jsem si dal susit mokre veci na strom pripominajici vetrny mlyn, a poslouchal Ondrovo vypraveni, ze nas v noci navstivilo nejaky divoky prase. Tak nevim, jestli si s nim spis nespletl nekoho kracejiciho na zachod.

Mestecko Bela nad Radbuzou, nase prvni zastavka, bylo jen par kilacku. Takze jsme dali druhou snidani. Byvale chodske stredisko, ve kterem zbyl zamecek po Lomikarove rodu, je rozflakane, spinave, a nijak zvlast vyznamne. V hospode tam sefuje odporne zkusena cikanka - jen na me s Ditou koukla, uz nas vyhodila, ze nejsou zadny verejny zachodky. Ale zato mistni reznictvi je skvele, kazdou hodinu tam pecou cerstvou sekanou. Spousta lidi si objednala (nekolikrat) a zustali jsme tam hodne dlouho. Hlida ho velky chundelaty maxipes (tradice ceskych rezniku - jen mu dnes uz nehrozi, ze ho v dobe bidy sezerou), ktery skakal i na chlapka co privezl pivo (...) Nechutne vedro donutilo Stimdu s Hankou, Labaka, Ditu a me vyjet napred - stejne to ke koupalisti mel byt kousek. Ostatne, dnesek byl na zaklade vseobecneho konsenzu a polohy pobliz Fandovy chaty vyhlasen jako oddechovy den.

Za Belou se raz krajiny docela zmenil. Huste obydlena oblast s vesnickami a poli obili plynule prechazela v podhuri. Kolem se tycila spousta vysokych zalesnenych kopcu a otevrene prostory byly hlavne louky. Vesnici abys hledal se svickou, o hospodach nemluve. Smrky a odolne traviny vystridaly smisene remizky a pole, a lahvace tocene pivo. I kdyz bylo docela vedro, foukal vetrik a priroda vypadala tak nejak cistsi, zrejme i diky nezajmu turistu o tuto oblast. Kdo chce videt typicke pohranici, jedte do Ceskeho Lesa. Prestoze tam skoro nic neni, cesty jsou kvalitni, doprava temer zadna, a pocet zmasakrovanych zviratek na silnici zanedbatelny.

Nasledujici jizda po cyklostezce udolim Cerneho potoka byla jednim z nejhezcich useku cele vypravy. V lesnim stinu a chladku vede zapomenuta asfaltka podel cireho potoka, a tak jsme neodolali a okoupali se, nekdo nohy, nekdo cely. V lesiku pobliz objevil Stimda „pstruhovy kanal", podle me spis obycejnou strouhu, ovsem nejaky cudly tam byly. Hacek, sit ani dynamit nebyly k dispozici, takze s rybareni seslo.

V nasledujici vsi Rybnik nam obcerstveni zavreli pred nosem, ale byla tam betonova hasicska nadrz slouzici jako koupaliste. Svete div se, dostali jsme se k vode dokud bylo vedro, tou dobou uz v kompletnim slozeni. Par hodin jsme polehavali, skakali do vody a hazeli tam ostatni, zkratka leharo. Pouze Skota urazily nejake mistni slecny („Co je to za zrudu?"), mam dojem, ze jim to nejak vratil a mnohem drsneji. Potom jsme uslapli tech poslednich par kilometru a dorazili na Zavist.

Tato bezvyznamna osada ma jen par baraku, dva stale obyvatele, jeden pension pro Nemce a jedno policko marihuany. Protoze Fanda byl pryc, sedli jsme do „Privatu" a dali klasickou „olympijskou" trojkombinaci tlacenka-parky-pivo (Z tlacy a parku jsou kruhy a pivo doda ohen). Nekteri sportovci pak vyrazili na blizky hrad Herstejn, jez zdobi kraj jiz od gotickych dob. Nejdriv se na nem vyradili husiti, protoze tehdy patril prazskemu arcibiskupovi, a pozdeji kralovske vojsko, protoze tehdy patril loupezivemu rytiri. Takze z nej suma sumarum moc nezbylo. To a Ondrovo barvite liceni „kvalitni" cesty zpusobilo, ze jsem s nim, Skotem, Jelcinem, Filipem zustal na zahradce pensionu. Zapredli jsme tzv. panske kecy, takze se Dita radsi jela projet. Zahradku pensionu Privat s nami pote sdileli jacisi Nemci, ale neumeli slovo cesky, a tak nase „Hovory v hospode" trvaly nez Dita zase prisla. Povidam: prisla, protoze ji upadly riditka a musela slapat pekne daleko s kolem na zadech (zensky...). Nacez prijel Fanda, Ondra se za nim vydal a vratil se s instrukcemi kde se utaborit a kudy do sprchy. Svazita posekana loucka mezi Privatem, garazi a Fandovou chalupou mela byti nasim domovem, a nejak se to semlelo ze do sprchy jsem sel prvni ja. Ondra me sice varoval pred psem jeho kamarada, „vytahanou" fenou labradora (nekolikrat rodila), ale i tak me louzicka krve pred brankou dost prekvapila. Za drevnikem byla dalsi, a to uz do meho zorneho pole vstoupil siroce se usmivajici postarsi muz s rukama od krve. Predstavil se jako Fanda, a za nim na spalcich lezici sekera, noze a z kuze stazene cosi se ukazaly byt rekvizity potrebne pri zabijeni kraliku. No, chalupu mel zarizenou velmi pekne, a za poskytnuti vany jsme mu byli vdecni. Nasledujici veceri a veget v seru trochu kazila jedina vec: vitr vanouci nespravnym smerem. Ta louka byla hned vedle zumpy... Tak jsme se na spani trochu presunuli, a to uz se setmelo. Pozdni vecere byla tentokrat „italska" - samy testoviny (no, Jelcin se zivil nudlovou polevkou kazdy vecer). Rozproudila se debata o partnerskych vztazich, a Skot nas vsechny sokoval dobrovolnym priznanim, ze je pod pantoflem (???)

Musel jsem vystiznymi a padnymi slovy tise sdelit svetu, ze je to skutecne k vzteku, kdyz ve trech baterkach najednou dojdou baterky, ale jinak se pod hvezdnu oblohou chrupkalo jedna radost. Jen nekteri jeste sli do Privatu, ale brzy jim zavreli.

V. Deutschland heute - vylet do Bavor

DELKA: Zavist - Spaleny vrch (cca 40 km)

KUDY JSME PROJELI: Osada Zavist, udoli Cerneho potoka, Nemanice, Liskova (prejezd hranice), mesto Waldmünchen, Altenhüte - ves, Sauberg (svinska hora), mesto Furth-im-Wald, Folmava (prejezd hranice), Ceska Kubice, les na Spalenem vrchu

(Pozn.: Jak jsme dnes „na vlastni svaly" poznali, Cesky les (a Hornofalcky les) jsou hory. Jeste ze za Folmavou uz je vrchovina, a to Vserubska.)

MOTTO:

„Mate-li statecna srdce, povedu vas do Kartaga !"

- Gustav Flaubert: Salambo

„Ruda uz seda na traktor,

Ruda to pere do Bavor..."

- Kabat: Jen tak se opit s Rudou Pivrncem

Rano na Zavisti bylo ve znameni klasickych odjezdovych peripetii - ne a ne se zvednout a jet. Po ranim myti u kohoutu s vodou (Fanda odjel a zamkl chatu) a snidani nastaly vaznejsi zdrzovacky - problemy s vehikly. Jelcin, tak jako na kazde zastavce, steloval sroubky na svem Matterhornu (nejnovejsi a nejporuchovejsi kolo co kdo mel). Me postihla mensi katastrofa - pri pokusu dopumpovat kolo se urval nalomeny ventilek. Protoze pozdejsi pokusy nahradit ho ztroskotaly na nekompatibilite meho kola a dostupnych nahradnich dilu, nezbylo mi od teto chvile nez jet na vehiklu patricim tomu, kdo prave ridil. Proto mj. kilometrove delky etap zakladam prevazne na odhadech a udajich Jelcinova sibalskeho tachometru, ktery mel tendenci vzdalenosti zkracovat (alespon to vsichni tvrdili).

No, nakonec jsme vyrazili do visky s poutavym nazvem Nemanice, kde toho nastesti meli hodne. Blizil se totiz cas obeda a tencily se zasoby, takze jsme je dokoupili a poobedvali prumernou krmi v hospode. Cesta tam byla opet udolim Cerneho potoka a opet velmi hezka. Kopecky, kopecky, a kolem hory s nazvy upominajicimi „system vcasne vystrahy" Psohlavcu. Ano, projizdeli jsme Chodskem, krajem lidi s razovitou mluvou a bojovnou historii. Jak je notoricky znamo, zdejsi obyvatelstvo drive hlidalo zemskou hranici a za to pozivalo jistych privilegii. Jejich oklestovani v 17. stol. za Lammingenu („Lomikaru") se pak branili „s cakanem v ruce". Nehodlam zde ale suplovat Jiraska. Toho znate ze skoly, a pokud ne, tak je to stejne uplne jedno - tyhle vedomosti uzijete stezi. Ostatne jsme Chodsko z vetsi casti objeli po nemecke strane hranice, a tak nam davne hranicare pripomnela akorat jmena hor majici nazvy dle cinnosti na nich zhusta provadene - vartovani a vysilani kourovych signalu.

V Nemanicich take doslo k rozdeleni skupiny, coz se pozdeji ukazalo byt primo osudovym. Klara nemela pas, a tak nam spolu s Trpaslikem a Stimdou zamavali a vydali se po zelene znacce pres zelenou hranici. My ostatni jsme na „Krale Sumavy" hrat nepotrebovali a vyrazili jsme na celnici v Liskove. O pul hodinky pozdeji nam usmevavi pohranicnici zkontrolovali pasy a poslali nas dal. Sraz byl dohodnut na druhou hodinu na namesti ve Waldmünchenu, kam jsme bez prodleni nasmerovali riditka.

Zmena prostredi neni za statni hranici ihned patrna (pomineme-li to, ze podel vysokorychlostni silnice vede chodnik). Tahla rovinka mezi horami, lesiky a sklizena pole kolem - to bylo stejne jako v Cechach. Ale jakmile se objevily prvni domky, rozdil se ukazal. Bavorsko je nejbohatsim regionem Nemecka, tradicni basta Kohlovych pravicaku, a vykladni skrin jeho uspechu. Vsechna obydli vyhlizela jako nedavno natrena, casto s malou upravenou zahradkou. Zajimave, ze jejich obyvatele jsou schopni zkombinovat tak hezke prostredi s nevkusnou vyzdobou typu sadrovych trpasliku a zviratek. Pozdeji jsme dokonce za Waldmünchenem narazili na domek, na jehoz zahradce stalo hotove sadrove zoo (vcetne porcelanovych veverek na strmomech)... A pak se clovek ma divit, ze jejich deti maluji kravy fialove a s napisem Milka. Obytne ctvrti prihranicnich mestecek, upravene a klidne, me podnitily k uvaham, cim to je ze se clovek chova uplne jinak doma a v cizine. Viz nemecti (ale budme spravedlivi, i cesti) turiste. Ostatne kriklounum z republikanskych demonstraci, kteri vedi o cesko-nemeckych vztazich celkem prd, bych navstevu pohranici z nemecke strany vrele doporucoval. Je totiz dvojjazycne- cedule jsou tu i v cestine! A to uz vubec nemluvim o tisicich stop po spolecne historii, od poutnich mist na hranicnich horach az po jmena ulic v nem. mestech s ceskym puvodem .

Tesne pred Waldmünchenem jsme zahledli po prave ruce jakesi jezero, vypadajici vhodne pro koupani (chatova oblast kolem). Dulezitejsi ale bylo dostat se vcas na sraz, a pak uz nebyla moznost se vratit. Mimochodem, jmenovalo se to Perlsee, a pobliz se driv vyrabely falesne (sklenene) perly. Waldmünchen se zase tak nazyva po svych zakladatelich - mnisich. Strategicka poloha pri obchodni stezce z Rezna a Norimberku do Prahy mu predurcila historii: hospodarsky rust, ale caste zmeny vlastniku a caste oblehani. Posledni z valek, druha svetova, zpusobila ze po teto historii neni v mestecku ani stopy. Dnes je plne prijemnych „predmestskych" domku, s kostelem a stinnym namestickem s kasnou uprostred. Tam jsme nakonec dospeli a zaujmuli pozice (pro veget). Nikdo ale nejel a tak nas cekani prestavalo bavit. Kecali jsme o volebnich plakatech kolem (byl prece srpen 1998), obhlizeli namesti, desili se nad cenami ceskeho piva (je videt ze se jedna o kvalitni dovoz), a uvazovali o koupani v kasne. Od loveni minci a podobnych „studentskych" srandicek nas odradila pouze neustala pritomnost spousty lidi a nepritomnost plavek. Ja sice tvrdim, ze policejni protokoly jsou nejzajimavejsi suvenyry z cizich zemi, ale zbytek tento nazor nesdili, konformisti. Tak jsme ji alespon zamorili - vsech jedenact lidi si v ni okoupalo nozky...

Kdyz nas trojclenny zadni voj ne a ne dorazit, vyrazili jsme dal bez nich za hlasiteho spekulovani, jestli je zatkli, nepustili dal, nekdo mel nehodu, ci jen zalezli do hospody (zalezeni do housti zrejme neprichazelo v uvahu). Pozdeji jsme se dozvedeli, ze prijeli 30 minut po nasem odjezdu, ale nebudu predbihat.

Za Waldem se vzduch jen tetelil a silnice stoupala mezi poli do nechutneho kopce. Ostatni se mi ztratili z oci, tak jsem si jen povzdechl a slapl do pedalu. Kdyz uz se ale vrchol zdal blizoucko, dojeli mne Ondra s Ditou v aute se sdelenim, ze jedu blbe (...) No, defilovala mi hlavou dobra stovka vyrazu co zna cestina pro ucely kleni, ale co zbyvalo nez se vratit. Alespon ze jsem se nespletl sam. Po opetovnem shromazdeni a zformovani vyrazila nase „sedma kavalerie" nic netusice ke svemu Little Big Hornu...

Cesta do Furth-im-Waldu vede peknym zalesnenym udolim s prikrymi svahy. Moc casu to vychutnat ale nebylo - pekelne vedro nas doslova tlacilo k zemi, a cesta vedla dal a dal, do zdanlive nekonecneho kopce. Aby ne - kolem se tycily hory a my meli jet pres jeden z vrcholku... Kdyz jsme zastavili ve vesnici, kde byl Ondra s autem, nekteri toho meli docela dost. Ale ztlaskani neco susenek a Ondruv „expertni" pohled do mapy („Uz jen kousek do kopce, a pak porad dolu") nam vratilo trochu optimismu. Pozdeji, po asi trech kilometrech, se ukazalo ze nemel pravdu. Prudky horsky svah tycici se nad nami skutecne nevypadal prijemne. A nebyl. Slapali jsme jako magori, par lidi vedlo kolo pesky, a ten zatracenej krpal ani nemel jmeno. Kdyz jsme nahore pod vsi Altenhütte cekali s Filipem na ostatni, jedno jsme vymysleli - budiz odedneska zvana Sauberg, svinska horo! Ani dalsi pulhodina neprinesla odpocinek, jelo se po uboci chvili dolu, chvili nahoru. A posadka auta nas celou dobu ujistovala, ze uz je to jen kilometr... Zato potom... Na druhe strane hory byl stejne prudky svah dolu. Udesnou rychlosti jsme byli dole za deset minut. Mame-li verit Jelcinovu tachaci, maximum bylo 73,6 km/h. Coz je asi pitomost, ale svistelo to kolem takovym zpusobem, ze se mi o hrud rozplaclo nejmin dvacet much. Jedna z nich me malem sejmula - trefila me primo do oka. Par vterin jsem krizoval po silnici a nevidel kam jedu, ale nastesti se to zvladlo. Mozna nekdy napisu povidku „Jak je dulezite miti slunecni bryle".

No, dole uz byl Furth-im-Wald, dulezite prumyslove stredisko a misto kde jsme se obratili k ceskym hranicim. Tereza s Lenkou si jeste zajely prohlednout stred mesta. Na namesti je socha ceskeho svateho Jana Nepomuckeho, mistni nadrazi slouzilo do r.’38 ceskym i nemeckym draham... Skutecne, prihranicni spoluprace zde ma z ceho vychazet. Zde je take dejiste nejvyznamnejsi bavorske slavnosti - Drachenstich, Skoleni draka. O druhe srpnove sobote ulicemi projizdi osmnactimetrove mechanicke monstrum v doprovodu ohne a dymu, 1100 ucinkujicich, 250 koni, 15 kapel a historickych vozu. Oslava pak vrcholi rytirskym klanim a zabodnutim draka. A co ze tahle pres 500 let stara slavnost symbolizuje? Dramaticky a nevesely osud zdejsich lidi za husitskych valek a naslednou porazku husitu...

Celnice neni z Furthu daleko a jizda je prijemna, mezi zelenymi mirnymi kopecky. Cestou jsme minuli zajimavy rozcestnik - jacisi ekologove na nej dali sipky na Cernobyl, Temelin, a jednu nemeckou jadernou elektrarnu. Z Nemecka do Cech se lze dostat naprosto bez formalit - proste nas odmavali dal. Jizdou do tahleho navrsi jsme minuli Folmavu a vjeli do Ceske Kubice. Vytanul mi na mysli jeden citat. Minuly rok v Ceskych Velenicich jisty zeleznicar prohlasil: „Tady v tom zk...enym pohranici vzdycky bylo hovno, je hovno a bude hovno!" Totez se da prohlasit o teto lokalite. Vsude samy devky a Vietnamci a na normalni hospodu clovek nenarazi (jsou z nich bordely). Zrovna jsme mijeli skupinu „socialnich pracovnic", zrejme na ceste z sichty. Takovy prototypy prostitutek se nevidi ani v Perlovce - ani je nebudu popisovat.

Nicmene zde na navsi bylo nahradni misto srazu, coz znamenalo dalsi cekani. Ondra tam byl, ale po Trpaslikove komandu ani stopy. Jeste ze se o kus dal dala koupit zmrzlina. Mensi stesti mel Jelcin s Vietnamcem na blizkem trzisti. Chtel pivo, ale nedostal spravne vraceno, a na pripominku ze to jeste neni vsechno reagoval Vietnamec privolanim pratel a znacne nevrazivym odmitnutim. Jelcin se radsi rezignovane vratil ke skupine.

V sedm uz nase situace nevypadala zrovna ruzove. Ztraceni nejeli a hrozive hrmeni na obzoru se nebezpecne priblizilo. Resili jsme to typicky - panove nasli hospodu a zalezli tam „cekat na Labaka", Ondra, holky a ja jsme jeli najit taboriste. Na uboci kopce kus za Kubici jsme po chvatnem hledani vybrali dostatecne izolovane misto, kde byla ale zatracene tvrda puda. Meli jsme vyhled na pomerne vzdalene protejsi svahy a na rychle se blizici cernozlutou stenu mracen. Rychle a chaoticke staveni velkeho stanu, hledani sutru na zatizeni sten, to vse v silnem vetru a za ohlusujiciho hrmeni - dobrodruzna atmosfera jedna radost. Sero houstlo a na zem dopadly prvni kapky, kdyz jsme se s Ditou vrhl na nas stan. Ostatni si vystacili - pobihali kolem „grandhotelu", vypinali lana a tahali sutry. Sotva jsem vytahl nase iglu z obalu, setmelo se uplne a zacala horska boure. Reknu vam, stavet stan, ktery jsem predtim v zivote nevidel, jen ve svetle blesku a mezi zaclonami deste - to byl silny zazitek. Nedaleko trisknul modry vyboj z nebes, lidi na sebe pokrikovali a tahali veci do ukrytu, a ja, vypinaje stan, si vzpomnel na sekeru. Na tu, kterou po me nikdo nechtel - vsichni vesele zatloukli koliky sutrakama. No, nakonec nas stan stal, uplne mokri jsme s Ditou zalezli a opet zjistili, ze nemame baterku ani v jedne baterce. Kakofonie hlasu ozyvajicich se z velkeho stanu mi pripomela symfonii „Bitevni". To tak byva, kdyz se do maleho prostoru narve vetsi mnozstvi lidi. Padaly hlasky jako: „Jau, stojis mi na noze," „Ci je tahle hromada?" -chrup!- „Moje brejle!" „Kde mam bagl?" „Sakra, krev!" „Ne, to je marmelada!" „Hele, flaska !!!" A podobne. Z baterky povesene na strope se stala lampicka a mezi bagly, spacaky a karimatkami natesnani lide se zacli starat o sve zaludky. Ac nekteri varili, vecere to byla prevazne studena. A dlouho se neslo spat. Take proto, ze prijel zbytek, a Ondra pojizdel autem do lepsiho postaveni. Nahodny pozorovatel by mohl slyset kecani a rehot, kolem desate pak vylozeny jekot. To se nase spolecenstvo ukladalo do spacaku, a kazdy se snazil najit si v tom skladisti tel a zavazadel svoje veci. Nicmene kolem jedne v noci jiz nastal spanek mrtvych, ze ktereho me akorat budilo houkani pustika a Ditu zle sny.

VI. Rain men cili pohranicni anabaze

DELKA: Spaleny vrch - Hamry (cca 40 km)

KUDY JSME PROJELI: Spaleny vrch - les, vsi Spalenec, Maxov, Vseruby, Pomezi, a Plane, Hlasny vrch, kopec Jezvinec, Chudenin, Nyrsko - mesto, vesnicka Milence, vrch Vetrov, Nyrsko - vodni nadrz, obce Na lesni louce, Gubruv dvorec, Hamersky dvur, Kolleruv kostel, a viska Hamry

(Pozn.: Dnes jsme prejeli Vserubskou vrchovinu a dostali se na Sumavu. Sbohem, kopecky!)

MOTTO:

„Tohle je velika mela, panove. Uvidime, kdo to vydrzi dele..."

- Vevoda Wellington (u Waterloo)

„Presila noci, strasne boure tiha

a nepriteluv kryt.

tam viditelny prastrach na nas ciha:

statecny muz tam presto musi jit."

- Robert Browning: Predtucha

Rano: buzeni, vstavani, rutina. Nemeli jsme budika, a tak bylo sbaleno az ve 12:00. Pocasi - zadna slava, nizke olovene mraky, v tom dusnu se tezko dychalo a obcas drobne sprchlo. Ze by zavan podzimu? Labakovi s Klarou to ovsem nevadilo, a tak stihli zlikvidovat zasoby ostruzin kolem taboriste jeste nez se ostatni vyhrabali. Jinak se charakter dne podepsal na vsech - byli jsme rozlezeli, ospali a lini, jako kdybychom vecer predtim vyzahli nejmin lahev vodky kazdy. Jako nejvetsi lenochod se projevil Skot, ktereho jsme museli doslova vytahnout ze spacaku. Velky stan padl az k polednimu, Jelcin dosteloval kolo, a pak - smer Vseruby. Ondra s autem jel ale do Domazlic zaridit par veci.

Nejelo se nejlepe. Zatazeno, vedro, vlhko, mrholeni... Ke vsemu se ve Spalenci ztratila Lenka (uhla na jedne jedine odbocce), tak se na ni cekalo u bozich muk na kopecku za vsi. Uz jsem se pro ni vracel, ale nastesti poznala ze jede spatne (silnice skoncila...) a ostatni jeste nevyrazili. Vlnita, kopeckovata krajina Vserubske vrchoviny pripominala kraj kolem Plzne, ale byla o poznani lesnatejsi (a vlhci). Jeden moment dokonce bezela pres silnici srnka. Ovsem, co chvili jelo kolem auto s nemeckou espezetkou.

„Mestecko" Vseruby, podle ktereho se jmenuje cela oblast, jeden prusmyk a jeden rybnik, je mrnava otriskana dira plna Nemcu a Vietnamcu. Poslednich par stoleti se tu vyrabela keramika a vydelavaly kuze, ale zda se, ze ted jsou hlavnim zdrojem prijmu hospody a bordely. Kazdou volnou prostoru kolem hlavni silnice zabrali stankari, alespon ze v trvale vypadajicich boudach (cili jsou zdanitelni).

I „bystry" ctenar jiste pochopil, ze se mi tam libilo asi jako v hromadnem hrobe. Nastesti jsme hned jeli dal, ale spletena cesta (uz ani nevim, ci zasluhou) nas vedla par kilaku ke Kadani, nez jsme poznali svuj omyl. Jizda do Nyrska pak byla dost nekonecna, hlavne diky hladu. Ani kysele ovoce rostouci v alejich ho nemohlo zcela zahnat. O jedine „vzruso" se postarala obri cerna doga ve visce Plane. Zdala se bezpecne prikurtovana retezem, ani nestekala, jen pozorovala jak sesedame a cinime prestavku. Pak najednou doprostred nasi mirumilovne seance s konzumaci bonbonu znenadani vbehl cerny stin... Mistni chlapecek se rozhodl vzit pejska na prochazku a odvazal ho. Baskervillska bestie si nas ale moc nevsimala, a bezela dal. Nejen holky pritom zamrazilo. Zviratek jsme potkali vic, vetsinou v placate forme. Oblast za Straznym vrchem je pritom, dle jmen kopcu, hotove domaci ZOO. Nachazi se tam vrchy Jezvinec, Lisak, Medvedi, Havranice, Ovcina, Orlovicka hora...

A za touto posledni vyskovou prekazkou na ceste k obedu uz lezi ves optimistickeho jmena Chudenin a mesto Nyrsko.

Na rozdil od Vserub je velke a pekne, s vystavnou hlavni tridou podel reky Uhlavy, spoustou restauraci a s trzisti jen na vyhrazenych mistech. Je tam historicka radnice a hezky kostel, nad mestem pak hrad Pajrek, jehoz vlastnik Racek tu v r. 1467 zlikvidoval Bavory tahnouci na Jiriho z Podebrad. Jinak je pobliz nekolik pamatek spise na novodobou historii - pamatnik odboje, zidovsky hrbitov, a pamatnik postrileneho transportu, ktery na nem lezi...

Dojem kazi jen panelaky na namesti. Protoze tam cekal Ondra a chteli jsme se najist, padl nam do oka hotel Radnice. Nevypada sice draze, ale nestoji za to. Jednak jsem si musel dat dve jidla po sobe (male porce), jednak je vrchni cisnik arogantni magor. No, pote selhaly posledni pokusy o opravu meho kola, a dalo se do deste. Vehikly jsme zamknuli v prujezdu panelaku na namesti, jenze se rozprselo skutecne fest a nechtelo to prestat. Holky videly cestou nejakou slusnou cukrarnu, a po presunu tam nastal veget. Kecani u kafe s rumem aj. teplych napoju trvalo dost dlouho. Par lidi se pokouselo ilustrovat muj denik, neprilis uspesne. Dest neustaval, takze bylo rozhodnuto o posleni etape „mokrou cestou". Posadkou vozu se stali Stimda a Hanka, jiz bylo zle (tehdy jsme to jeste nevedeli, ale epidemie zacinala). Tim padem jsem jel na Stimdove kole. Honzo, ty chlape jeden, nechapu ze clovek s tvoji inteligenci si neni schopen poridit blatniky! Navic blbnula prehazovacka, takze na prvni svahy Sumavy jsem jel dost neprijemne prekvapen.

Ano, za Nyrskem uz je Sumava, finalni pohori nasi cesty. Kolem ubytovny jmenem „Umela hmota" a vsi „Milence" jsme vyjeli na kopecek u prehrady, prejeli hraz, opustili silnici a pokracovali kamenitou horskou cestou. Vodni nadrz Nyrsko vypadala fajn, celkem velka. Prestalo prset a z temnezelenych lesu kolem stoupala mlha. Neprijemne vlhko nebylo nic v porovnani s tim ze se zaclo ochlazovat... Ale proti vzhledu prostredi se nedalo nic namitat - lesy, sutry a osidleni o par baraccich s kurioznimi jmeny. Vede tudy cyklostezka. Kupodivu, vetsi problemy nastaly az po jejim opusteni a navratu na silnici. Jelcin pichnul, pro zacatek. A pak jsme dojeli k Lipanum (teda, k Hamrum)...

Hlavni kiks v Hamrech se jmenoval „Stimda nikde." Pritom plan znel, ze po srazu tady se poohledneme po taboristi. Cekali jsme, serilo se, byla zima a padala mlha, a v nasi diskuzi na tema „co dal" se cim dal casteji objevovaly kletby. Ze zahradky domecku u rozcestniku to netecne pozoroval perversni sadrovy trpaslik bez kalhot. Nakonec vsemi smery vyrazily pruzkumne hlidky, nekdo zustal u kola a zbytek sel na caj do hospody. Ondra a ja jsme se vydali do kopce, ale tam bylo jen par horskych boud, armadni kasarna (celnici) a par rozflakanych domu pro bezdomovce. Cert vi, jestli zustali po sudetacich, Rusech, pohranicnicich nebo po kom. I kdyz, v nasi situaci jsme uvazovali i o nich. Nastesti po navratu hlidek tam Honza uz byl. Cekal na nespravnem miste a navic mu bylo spatne. Mel poradnou blici o dvou minutach a osmi proudech (medicinsky receno, tzv. oktavomitus). Kdyz se pak poblil i Trpaslik, zavetril jsem v tom zakerne mikroby (ne, doslova ne).

Lec, setkani se Stmdou neresilo hlavni problem. Byla uz totiz tma, a okolni priroda se na nocovani nehodila. Jedna z hlidek ale zahledla prihodnou louku u potoka, takze Klara, Trpaslik a ja jsme byli zvoleni za diplomaty (nominaci - „A co kdyby tam sli tihle?" „Jo, bezte."). Majitelem staveni v budovatelskem stavu nad tim plackem, pan Bruzek, se ukazal jako charakter. Nejen ze povolil uziti louky, ale pozdeji nas dokonce pozval dovnitr. Na tomto miste bych mu rad jmenem vsech clenu vypravy vyslovil obrovsky oficialni dik, neb nas zachranil od zimy, noci a dive zvere (o chripce nemluve). Vratili jsme se tedy pro ostatni do O.K. hamerske hospody, jejiz zvlastnosti je par „pionyrskych" taborovych chatek stojicich pred vchodem.

Jak jsem rekl, chalupa p. Bruzka se nachazela v budovatelskem stavu. V prizemi toho casu pokladal dlazky a stavel kamennou prirodni stenu. Naskladali jsme si veci na podlahu v tradicni formaci „harmonika", dali kola na terasu, podekovali a zasedli u provizorniho baru. Bruzkovi si sedli s nami a k druzne nalade prispel Jelcin vytazenim flasky rumu. Se slovy: „To chce klid," vrazil asi pulku do kotle s cajem. Zlovestne vyhlizel jen fakt, ze Trpaslik, Stimda a Hanka lezeli v predsini a bylo jim velmi, velmi zle. Jak s casem rostla teplota a Klariny starosti, rozhodl se nakonec Ondra zavezt je do Klatov do nemocnice. Zpocatku jsem se zabavy neucastnil tez ja, ale jen z banalni priciny - delal jsem si hrachovku k veceri.

Kdyz jsem nakonec zasedl na pytel se spacakem, prave hovorili Bruzkovi o pohranicnim zivote. Toto staveni koupili spolecne s prateli jako chatu v roce 1984. Ony kasarny, o kterych uz byla rec, tehdy jeste skutecne slouzily hranicarum, a stavalo se ze ve dve v noci meli kluci v nich poplach a sli hledat kopeckare do okolni prirody. Konverzace se stocila na „krale Sumavy", lidi tipujici cizince hned u vlaku, jine lidi, po jejichz prichodu se zvedala hospoda, a tak. V roce ‘89 tu ale udajne byla k videni predzvest listopadu - zmizely cedule s varovnymi napisy. Potom jsme ale mluvili o lehcich tematech, jako chytani ryb na pytlacku, apod. Vzpominam si jak pan Bruzek vyzval manzelku, aby si lokla rumu, slovy: „Jen si dej, at jsi povolna." To zrovna odjizdeli marodi Labak, Stimda a Hanka D. a jejich doprovod Klara a Ondra do Klatov. Vyhlizelo to dost drsne - kluky bylo potreba do auta doslova nalozit. Nekdo navrhl, abych precetl denik z minuleho roku. Jak jsem to ale udelal, nasi hostitele trochu zrozpaciteli a zahy sli spat. Nevim, snad za to muze pojeti minuleho deniku jako jednoho velkeho tahu, snad jsem mel zduraznit ze ve vsech tech hospodach se pila prevazne sodovka (vzdyt po pivu se neda jezdit). Kazdopadne, ulozili jsme se do spacaku na dlazky a zacli pochrupavat. Vetsina z nas ani nezaznamenala, ze se Ondra vratil bez Trpaslika a Stimdy...

V nemocnici to bylo drsonske. Hned je vzali na pohotovost, kluci byli trochu mimo, a pusobili jako namesicni. Udelali jim nejake testy, dali prasky a kapacky, a Hanku poslali zpet. Uz ji bylo uchazejicne, ac ne uplne dobre. Stimda s Labakem ale skoncili na pozorovani s diagnozou „otrava buhvi cim". Dohady smerovaly na toxicke bakterie a aceton. A zdroj? Nemecka voda. Ti dva, jak jeli s Klarou pres hranice, nabrali do flasky vodu z potoka...A jeste se smali, ze maji kvalitni napoj. No, Klara to nepila, a Hanka jenom trosku, ale protoze se pak flaska pripletla mezi ostatni museli jsme vsechny 1,5 litrovky vyhodit. Zkratka, velika mela.

VII. ...a sedmy den (ne)odpocival - Sumava country

DELKA: Hamry - Stachy (79 km)

KUDY JSME PROJELI: Viska Hamry, Spicacke sedlo, horske hotely Panorama, Solidatita, Spicak, Horizont, raseliniste Prameniste pod Pancirem, tankodrom u Cettlovy Hute, byv. zakladny a dnes visky Nova Hut, Skelna, Prasily, vesnice Srni, Antygl, Modrava, Filipova Hut, osada Horska Kvilda, Horskokvildske slate, ves Churanov, pidiosady Kusvo, Hute, Rihov, nas cil- Stachy, chata Terezy

(Pozn.: Krasna a drsna etapa. Dnes jsme prejeli velky kus Sumavy, navstivili spoustu mensich zajimavych oblasti a dosytosti se nadychali horskeho vzduchu)

MOTTO:

„Farewell to the mountains, high cover’d with snow ;

Farewell to straths and green valleys below ;

Farewell to forests and wild-hanging woods ;

Farewell to the torrents and loud-pouring floods !

- Robert Burns : My heart is in the Highlands (3.sloka)

„...az na vrcholky hor,

tam vyjdu jenom ja..."

- Helena Vondrackova pekne keca

Budili jsme se tezko jako vzdy, balili a presouvali veci ven, a rozmlouvali o vcerejsku. Zejmena o nehode, ktera stihla nase dva „zelezne muze". Celou pravdu jsme se tehdy dozvedeli az vecer ve Stachach. Ale prozradim vam uz ted ze za vsechno mohla jedovata forma bakterie Escherchia Coli, skutecne z te vody...

Jak jsem rekl, stehovali jsme se ven casne, protoze bylo nutno nechat nase dobrodince pracovat. Prijely jim personalni posily v poctu zhruba rodinky. Zvyk vareni kotle caje kdykoliv je cas je znam hlavne u britskych vojaku, ale na nas taky sedi. A pak nastaly velke manevry. Motorizovana jednotka (Ondra s favousem), posilena o Klaru a Scottyho kteremu bylo soufl (pro zmenu...) vyrazila do Klatov za marody. Po navratu vysadili Skota na Spicackem sedle, kde na nas pockal, a nasadili smer zpet k Bruzkum pro bagly. Tou dobou uz jsme byli vsichni na ceste, a krome zamavani jak jeli kolem jsme je do vecera nevideli. Sraz az v cili s sebou pochopitelne nesl nektere neprijemnosti, ale tentokrat to moc nevadilo - krajina byla krasna a jelo se dobre.

Mimo to nas opustila Hanka S., a to rannim vlakem a s mojim nepojizdnym kolem. Bylo jen logicke se zbavit nejdriv toho nefunkcniho. No, adios, amiga. Skoda, o hodne jsi prisla.

Vlastni dnesni etapa „az na vrcholky hor" zacala postupnym odjezdem jak kdo chtel. Ja se jeste musel vratit, neb tusim Stimdovo kolo totalne selhalo, kdyz mu zacal padat retez. Zbyvalo moje stare Shimano (do te doby na nem jela Hanka). A tak jsem pul Sumavy prejel na kole, o kterem v servisu tvrdili, ze uz se hodi nanejvys na kilometrovou cestu do nejblizsi putyky...

Prvni cast byla docela meditacni. Diky nergaonizovanemu startu jel kazdy sam ci jen ve dvojici, byla spousta casu na premysleni, a neustale stoupajici cesta vedla krasnym zalesnenym udolim. Vzduch vonel a byl studeny, dobre se dychal, dole u potoka se valely cary mlhy...Romantika. Modre nebe, zeleny les, cerna asfaltka, sem tam horsky hotel, bouda, sjezdovka ci tlupa turistu - to je dnesni Sumava. Kde jsou ty casy, kdy jeji prevaznou casti buracely tanky a chodili vrahouni se psy...

Relativne nedavno, a porad se jeste muzou vratit.

Tuhle vyhlasenou oblast kolem Spicaku a Pancire ale za zadneho rezimu nic nepostihne. Na to je prilis vynosna. Skoro hodina jizdy nas zavedla primo do sedla mezi nimi, a tam je Cechu a Nemcu jak mysi ve stodole. (Napadlo vas nekdy, ze i takova kostelni mys ma ve skutecnosti k dispozici spoustu zradla? Vedle svatostanku prece byvaji hrbitovy...) Ale abych neodbihal, stanek u parkoviste na vrcholu sedla se stal shromazdistem, cekali jsme tusim na holky. Bylo tam hezky, jasno a zima, a silny vitr v jeden moment sundal slunecnik u stolu. Mam rad hory se vsim co k tomu patri, a tady byl i slusny rozhled. Uvazovalo se o vyletu k Cernemu jezeru, ale seslo z toho - dost bychom si zajeli do poradnyho kopce. Po svacine z müsli tycinek a caje prislo nasedani a odjezd „nach Panzer". Panorama, Solidarita, Spicak, Horizont... Znama to jmena horskych hotelu, nase rodina primo sem jezdivala skoro kazdy rok. A ted, zase cestou do narocneho kopce, jsem je videl zas. Stejne jako Alpy - z vyhlidky se da zaostrit na 190 km vzdaleny masiv Dachsteinu. Proficeli jsme pod lanovkou na vrchol Pancire a stocili to dolu lesni stezkou po zelene. Napada vas opet ono prislovi? Tentokrat zbytecne - az na kamenity povrch byla tahle jizda dolu mezi lesy a palouky pekny zazitek. V prirodni rezervaci Prameniste, rozkladajici se kolem, pocinaji svou pout ricky Rasna a Kremelna. Tesne navazuje na oblasti Hureckych slati a I. zony narodniho parku. Neni divu, ze priroda je nadherna.

Dole jsme sjeli na silnici nedaleko Gerlovy Hute a znacka skoncila. Dal nas vedla cyklostezka po vlnkach v opustenem udoli pod Sklarskym vrchem. Opustene udoli? No, ne doslova. Pred rokem 1991 tu byvalo vice nez rusno. Zeptejte se nekdy tatinka na Vojensky vycvikovy prostor Dobra Voda... Sama Nova Hurka, nase dalsi zastavka, byla jeho nejvetsi zakladnou. Je tam spousta rozpadajicich se kasaren, krytu pro vozidla, a bunkru. A taky docela dobry bufet. Vojaci to moc nezdevastovali, takze dnes sem jezdi spousta navstevniku. Ale jedno varovani: neni to misto pro pesi tury. Vzdalenosti jsou velke a cesty vhodne spis pro kola. Tedy, vetsinou. Za krizovatkou u Skelne totiz zacinal tankodrom a jaka je to parada drkotat pet kilometru po kocicich hlavach si jiste dovedete predstavit. (Cokoliv jineho by tankove pasy roztrhaly.) Na druhou stranu ta zulou dlazdena silnice uprostred prirody vypada efektne

Mluve o prirode, tady jsme si uz dokonale uvedomili, ze jsme na Sumave. Zdejsi specialitou byly k liduprazdnym lesum a loukam pridane zchatrale domky opustene odsunutymi Nemci po r.’45. Protoze pak to tu zabrala armada, zachoval se i charakter predvalecneho osidleni - ridce roztrousene samoty a vesnicky, ktere tezko najdes na mape. Sehnat tady povoleni ke stavbe je nastesti dnes stejne tezke jako sehnat upirich slz, kvuli existenci Sumavskeho narodniho parku. A tak sem bude mit smysl jezdit i za par let. (Zvlast bych se chtel projit s minohledackou po zlute, vede primo skrz dopadovou plochu tankove strelnice...)

Ve vesnici Prasily nastesti kocici hlavy presly v asfalt, a my, uz znacne hladovi, zalezli do prvni hospody na obed. Prostredi celkem fajn, akorat se mi nezdal neco si mumlajici cisnik s vlasy do ohonu a ceny podbizejici k dysku, tj. ve forme „X9,90,-". Presto, pecena sunka prisla docela k chuti. Za vsi nas cekala opet dlouha etapa neobydlenym uzemim, az do Srni. Musim konstatovat, ze by se mi libilo mit tu chatu. Oj, skoda ze jsme nemeli vic casu - kolem se to zrovna hemzi zajimavostmi. Kanon Kremelne, plavebni kanal (pouzivany drive pro drevo), kamenna more, skaly, klidovky, bezkarny, sjezdovky... Povydri je udajne nejhezci cast Sumavy. My jsme ale videli malo, a staveli jen v Srni na zmrzlinu. Maji tam hezky dreveny kostelik, a takove klasicke roubene chalupy. A ovsem, neco hotelu a restauraci. To Antygl je znatelne mensi. Divne jmeno tehle vsi pochazi z nem. nareci, a znamena sklarnu o jedne vane. Zdejsi vesnicky si vubec vydelavaly ve trech vlnach - nejdriv prisli sklari, pak drevari, a nakonec rekreanti. Tech je tu pozehnane, videli jsme dokonce i skolku na vylete. Dal do Modravy se jede podel plavebniho kanalu. Voda se blyskala v zari pozdne odpoledniho slunce, na zem se pomalu snasel chlad a do svalu unava. Autokemping byl sice uz v Antyglu, ale museli jsme dojet do Stach-cekala nas tam Terezina chata, o Ondrovi nemluve. Ve Filipove Huti odpadla Lenka. Nemohla uz jet dal a ja bych se neposkleboval, meli jsme v nohou pres sedesat kilometru horskym terenem. A zdaleka nebyl konec.

Spisovatel Karel Klostermann, autor knih s nazvy jako: „V raji Sumavskem", pokladal tuto ves za vychozi misto pro tury. Pro nas byla momentalne Filipova Hut vychozim mistem kruteho slapani do kopce k Horske Kvilde a zacatkem posledni etapy. Pri pohledu na mapu vas jiste napadne, ze jsme mohli jet na Kvildu uz z Antyglu podel Hamerskeho potoka. Tereza nas ale upozornila, ze by jsme tam vypustili nejen dusi. I po asfaltce to byl drsny kopec. Zato nahore byl krasny rozhled a krajina, a take zapadajici nehrejici slunce. Roztrousena ves Horska Kvilda, byvale ryzoviste zlata a zeleza, bya mnohym z nas znama ze zimni „bezkarny" u Terezy na chate. V hostinci jsme doplnili vodu, prejeli hrbet pres Horskokvildske slate a dorazili do vesnicky Zlata studna. Dalsi prujezd krajinou, ktery byl stridave do kopce a z kopce a vetsinou lesem, vedl skrze dolni cast Churanova a nekolik vesnicek a byl docela dlouhy. Nicmene, od okamziku kdy uz to bylo jenom dolu a do Stach na obzoru se to libilo snad kazdemu. Zvlastni, jak se charakter krajiny zmenil. V okoli se sice tycily hory, ale jinak to pripominalo spise kopecky za Plzni.

Stachy byly odedavna ryze ceska, vyznamna obec. Zde zacina Kralovsky hvozd - oblast Sumavy, jejiz obyvatele byvali ve stredoveku poddani primo panovnika, hlidali hranice a pozivali znacnych privilegii (zkratka, neco jako Chodove). V minulem stoleti zase prosluli jako velci svetaci, pres leto trajdali po cizine za praci jako hudebnici, cirkusaci a stavebni delnici, v zime sedeli za peci a vyrabeli ruzne veci ze dreva. Neni divu, ze se o nich psalo - Klostermann, Bass, hudebni skaldatel K.Weiss...Sami take produkovali radu krasnych pohadek (k tomu se jeste vratim, he he...). A dnes je tam hodne roubenych staveni a chataru. Konec koncu, i Terezina chata je byvaly statek, velmi pekne upraveny. Kdyz jsme v houstnoucim seru zabusili na dvere, dostalo se nam privetiveho privitani bramborackou, gulasem, kolacem a indickym zelenym cajem. Ten literat mel pravdu - Sumavsky raj existuje! Podobne jako u Labaka minuly rok, doslo na jasani a prejidani. Vrele dekujeme Terezine mamce. Ondra uz byl davno na miste, tak jsme ho potesili zpravou, ze musi pro Lenku.

Pozdeji v noci jsem vysel ven, a uvidel Ondru s nejistym vyrazem cemusi naslouchat. Obratil se ke me: „Clovece, slysis to co ja? Nejaka meditacni hudba, ci co." Jakesi vrzave zvuky zeme skutecne vydavala. Ne jako ultrazvuk, spis na druhe strane spektra. Kdyz jsme zjistili co to je...no, jednalo se o akusticky odpuzovac hryzcu. Hryzec je obtizna mys s prijmenim Temer Nesmrtelna, ktera sezere na co prijde, korinky pocinaje a kabely konce. Z tech vln pronikajicich jejich podzemnimi chodbickami se jim ma delat blbe. Moderni technika uz dokaze vyvolat i umelou kocovinu - brrr...

Dost velika unava zapricinila, ze jsme sli spat pomerne brzy. Vetsina se odebrala na pudu, me ten dreveny prach, i kdyz ho tam nebylo moc, nejak nesedl pod nos (doslova - asi bych se v noci ukejchal) a tak jsem si postavil stan. Vztycili si ho nakonec i Filip s Petrou, ale ti meli zrejme jiny duvod...

VIII. Konecna stanice Stachy aneb Osm statecnych

DELKA: Stachy - Stachy (cca 11 km)

KUDY JSME PROSLI: Dnes jsme nikam nejeli, jen se v odpolednich hodinach prosli na Obri hrad. A to po modre a po zelene, pres Rihov a Hute na Popelovou horu. Tam jsme to zapichli v nove zrizenem obcerstveni a vecer se z nej vratili po zlute)

MOTTO:

Prijde chlap domu a chytne zenu: „Pojd milacku, dneska se pomilujem v pozici Gabcikovo-Nagymarosz!" „A co to je?" „Rozdelam te a nedodelam !!!"

- vtip tydne

„A ten, kdo neochoten bojovat,

ma volno jit. List pruvodni mu dejte

a do mesce dost penez na cestu.

My nechcem vedle toho umriti,

jenz strach ma umrit s nami spolecne."

- William Shakespeare: Jindrich V.

Na usvitu osmeho dne kazdy odpocival. Az moc dukladne. A dlouho. Alespon melo notoricke ranni ptace (ja) cas se osprchovat pod vynalezem zvanym barel na ctyrnozce. Nepodcenujte prislovi, budu rikat ted kazdemu na potkani. Jiste znate: „Ranni ptace dal doskace, ale nejdriv chcipne." To se mi malem stalo kdyz jsem na vlastni kuzi okusil teplotu vody v osm rano. Pozdeji ale uz nebyla.

Zato byla komunisticka snidane („Ber a zer, co ti pride pod ruku, vsechno je spolecny!"), letos poprve. Posnidanove polehavani na travniku pred chatou se pomalu menilo v cas obeda. Mel bych dodat, ze T. rodice odjeli jiz rano na jakousi lidovou slavnost. Nas plan na dnesni den...nebyl. Puvodni uvahy o dalsi etape se setkaly s temer vseobecnym lenochodskym nesouhlasem, a tak jsme se chteli alespon odpoledne projit na Obri hrad. To je keltske hradiste par kilometru od Stach. Co z nej v minulosti udelala lidova obrazotvornost je jasne uz z nazvu.

V puli dopoledne nas opustila Dita. Ondrej a ja jsme jeli s ni (autem) do Vimperka, nejblizsiho mesta, kde jsme na nadrazi zjistili ze vlak jede az za dlouho. Bylo dost casu i vybrat penize z KB bankomatu. Pak jsme se na nadrazi rozloucili, a Ondra nasadil smer Stachy.

Tam vladlo dokonale leharo. Po jidle jsme se bavili predcitanim chodskych a sumavskych pohadek, jako holky predtim. Ty prvni jsou sice psane kouzelnym narecim, ale jinak standartni, zato ty mistni... Tu knihu si musim sehnat (az budu mit deti, manzelka ji asi spali, ale co). Na 277 strankach a ve 165 pribezich v ni dochazi ke 312 pripadum nasilne smrti na 134 zpusoby. Nejcasteji se objevuje uskrceni, ustvani k smrti, umlaceni sukovici a namety na rceni: „S dlouhou kudlou v zadech krati se dech." Existuji ale i speciality jako rozsekani na hadry meci primo na tanecnim parketu, sezrani zaziva, upaleni... Hodne pritom napovi jmena pohadek: Nemrtva nevesta, O skrticich a jejich nocnich kouscich, Krvave krtiny, O sibenicnim vrchu, Mor v Kasperskych horach... Usoudil jsem, ze o neco takoveho vas nemuzu pripravit, a tak sem jednu dam. Ty, kdo ji znaji, prosim o shovivavost - pisu z pameti a trochu zkracuji nepodstatne detaily. Bavte se dobre:

O DITETI V PRALESE

(zkracena verze)

V sumavskych hvozdech pobliz Popelove hory zil kdysi stary uhlir. Inu, zil, spis zivoril. Zena mu nebozka zemrela na horkou nemoc, a tak bydlel ve srubu sam se svou malou dcerkou. Jednoho dne se roznemohl a musel ulehnout. I zavolal si k sobe sve dite a pravil:

„Dcerusko moje, citim, ze mi oudy tuhnou :) a oci se klizi. Za chvili vydechnu naposledy."

„Ach ne tatinku, neopoustejte me, co ja si bez vas pocnu? Vzdyt krome vas na celem sirem svete nikoho nemam!"

„Mas, neboj se. Az zemru, uloz me do kolny a dobre zabedni dvere, by se ke me diva lesni zver dostati nemohla. Pak se vydej na jih podel potoka. Pujdes tri dny, a pak najdes chaloupku, kde zije tva babicka. Ta se o tebe postara."

Jak domluvil, hlava mu klesla, a usnul naveky. Zaplakala dcerka, ulozila tatinkovo telo jak naridil, sbalila si ranecek s vecmi na cestu a vyrazila. Tezko, pretezko se ji slo. Cele dny se plouzila lesem, unavena a hladova, pres noc prespavala ve vyvratech a jeskynkach. I tot se vi, mnoho toho nenaspala. V noci les tuze sevelil a vselici tvorove v nem skreky vydavali, ze se chuderka trasla, ni dospati nemohla.

Ale tretiho dne pojednou spatrila zvire, sedici u potoka. Nebyla to lanka ani liska, byla to velka kocka cerna jako uhel a tuze mnoukala. Jak prisla devenka blize, kocka se ji kolem nohou prosmykla a popobehla o kus dal. A opet na ni mnoukat pocala. Dite vyrazilo za ni, kocka zase popobehla, a tak to slo dal. Devce bezelo za kockou, sec mu sily stacily, ale kocka ji neutekla, jen ji vedla stale hloubeji a hloubeji do nitra hvozdu. Kdyz uz nebozacka sotva dechu popadala a ztratila poneti o tom, kde je, vybehla pojednou na palouk. Uprostred nej byly jakesi jamy. Tezce oddechujic, pristoupila k nim - a vykrikla hruzou. Jamy byly plne lidske krve!

Vydesene decko se dala do behu a s ocima vytrestenyma probehla pas lesa a ocitla se na dalsi pasece. A na ni hromada kosti a hnatu! Srdicko bilo padici divence jako by z hrudi vyskocit ji chtelo, kdyz tu nahle opet palouk. O hruzo hruzouci - vprostred nej hromada zkrvavenych lidskych hlav a lebek! Sotva spatrila ten strasny vyjev, spustila preveliky krik a narek, a jeji nohy snad samy od sebe se hnaly dal jako o zavod. Cerna kocka celou tu dobu byla s ni a ted nahle sedla na krizovatku lesnich pesinek a dala se do usedaveho mnoukani. Decko se zastavilo, unavou nemohouce, a v tu chvili spatrila pletence strev ve vetvich stromu kolem !!!

Snad by tam zemrela strachem, ale kocka ji vyvedla pryc. Dite jiz hruzou skoro omdlevalo, kdyz se pred ni pojednou zjevila mala drnova chaloupka. Na zaprazi u ni stala stara zena. Sotva ji kocka zmercila, hups na jeji rameno. Devenka se ji zhroutila k noham, ale ta zena ji laskave zvedla, a pravila:

„Nic se neboj, mile devce. Jsem tvoje babicka. Jiste ti cestou vyhladlo, pojd dovnitr, zbylo mi na plotne trochu zelnacky."

S temito slovy ji zavedla dovnitr, posadila ke stolu a postavila pred ni dreveny talir plny polevky. V chaloupce byla tma a vonelo to vselikym bylim, susicim se nad peci. Dite vsak bylo hrozne vydesene, ruka se ji klepala ze ani lzici uchopit nemohla. Vidouc to pravila babice:

„Cozpak je to s tebou, nechutna ti snad?"

V tu chvili se dala divka do place:

„Jak mi ma chutnat, babicko, po tom vsem co jsem videla. Vzdyt nedaleko je palouk, a v nem jamy plne krve!"

„I to se ti jen zdalo, to je moje zasoba na zimu."

„Ale o kus dal lezi hromada lidskych kosti!"

„I to nic, to byly jen kostaly."

„A jeste dal je spousta lebek a krvavych hlav!"

„I to jsou prece jen hlavky zeli."

„A na krizovatce jsem videla pletence strev ve vetvich viseti!"

„I to se nic neboj, to je jenom moje predeni..."

V tu chvili se divenka ustrasene zeptala:

„Babicko, a nejste nahodou carodejnice?!"

Na ten moment sebou cerna kocka trhla, skocila na stul a prokousla ji hrdlo.

„To vis ze jsem!" zasmala se babizna.

A pak to dite sezrala !

No super, ne? Dita mela vecer k temto pohadkam ponekud vyhrady, ale spriznenou dusi jsem nalezl v Klare - libily se ji stejne jak mne.

Mluve o ni, zakratko nas musela opustit. Z nemocnice totiz prijeli Labak a Stimda, a to autem Trpalikova otce, povolaneho za tim ucelem az z Prahy. Rozloucili jsme se s nedobrovolnymi „odpadliky", jimz ani ted nechybel humor, a konecne vyrazili na vylet. Oni zustali u Tereziny chaty, aby o neco pozdeji vyjeli zpet domu, i se svymi divkami. Takze nas zbylo poslednich „osm statecnych" - Filip s Petrou, Ondra, Skot, Tereza, Lenka, Jelcin a ma malickost.

Jak jsem zminil v popisce, sli jsme na keltske hradiste Obri hrad. Nepouzivali jsme jen znacene cesty, vedla nas Tereza, a to „cross country" cili „offroadem". Pekna mozaika pole-lesy-kroviska pokryvala okolni krajinu, sem tam nejaka vesnicka, a panorama hor kolem. Zase bylo slunecno,a tak se slo dobre. Bavili jsme se vypravenim vtipu, nejaka dobra duse (Jelcin?) koupila brozurku od redakce casaku Trnky Brnky na tema policajti. Snuska ubohosti, ale i tady narazil clovek na perly - viz dnesni motto. A Ondra mel zase soupis vtipu uz od drivejska. To a konverzace nas vydrzela bavit dost dlouho, az na uboci Popelove hory. Tam jsme zjistili ze mame zizen. A ze na opacnou stranu je nove otevrene „obcerstveni". Holky chtely zachovat puvodni cil pomoci hry na demokracii („Budeme hlasovat"), ale nase nove zformovana Prava Pivni Frakce byla proste prilis silna. Takova lekce z prakticke politiky: Vox majoris, vox dei.(V nasem pripade: Vox alcoholis, vox populi)

Zahradka bezejmenne chaty se ovsem ukazala jako skvele utociste, levne a s dobrymi zasobami. Nabizeli dokonce i „domaci stavu", ale vetsina zustala u piva. Napadla nas prezdivka pro Lenku, dle jejiho oblibeneho napoje - Rumlenka. Nutno rict, pobavila, ale neujala se. Neni divu - neznam zadnou prislusnici nezneho pohlavi, ktera by si nechala rikat variaci na tema „Vila Alkalka".

Zvedl nas az prizemni chlad doprovazejici pozdni odpoledne. Po chvilce hledani volne cesty a prelezeni plotu se nam naskytla exkluzivni moznost videt, jak si zije starosta. Jak rikala Tereza - hroznej hnojnik. Jak statek tak majitel. Nehledic na to, ze si prehradil verejnou cestu vedouci pres pozemek, i ja (tj. clovek znajici zemedelstvi predevsim z talire), musim rict ze mit chliv na dvore je blbost. Teda, chliv...Ne ze by tam bylo nejak moc zvirectva, ale ta podestylka stala za to. Pritom o kus dal byl statek, kde pestovali kone a vypadal jak vyletni ranc z Beverly Hills.

No nic. Posledni dobrodruzstvi pochodu byl navrat pres kravske pole ohranicene draty. Dohady, jestli to probiji nebo ne, a jestli to co k nam bezi je bejk, nebo ne, nam zpestrily posledni ctvrthodinku. A taky to, ze pole se nachazelo v bazinatem stavu. Leckdo to zjistil na botech a na ponozkach. Zato na druhe strane byl tresnovy sad.

Po prichodu do chaty chytla Ondru foristicka nalada. Zavrel se se Skotem a mnou dovnitr a ukryl klice (a nas). Kdyz jsme do sytosti potesili sve skodolibe mozky pohledem na venku bezradne postavajici lidi, tak to pochopitelne skoncilo. Nasledovne se tvrde vegetilo, u bramboracky a kolace jsme nacrtali plany na vecer a bavili se vtipky. Prijeli nejaci zoufalci pronasledovani sousedovic psem, a ptali se na Tercina otce, ale ten se jeste porad nevratil z onech pasijovych her. Chudaci navstevnici museli prijet az zitra.

Setmelo se, a my vyrazili za zabavou. K dispozici byla i jakasi diskoteka, ale skoncili jsme v hospode (myslim ze v hotelu) na navsi. Byl to pohodovy, spis pokecovy posledni vecer. Temer nic uz si z nej nepamatuju, snad jen ze nas otravovala televize. I tak to bylo fajn, hodne jsme vzpominali na uplynuly tyden. Kdyz jsem pak sel spat, slysel jsem, ze je ve dvou stanech pobliz se jeste nespi...Moment, ve dvou? rekl jsem si. V tom jednom je Petra s Filipem, jasne, a co ten druhy? Rano se vse objasnilo, ale na zadost zucastnenych zaznam z deniku provzdy vypoustim. Ondra se to dozvedel taky, a komentoval to: „Trochu rozvireni stojate vody v tridnim rybniku, he he." Cert vi, co tim myslel.

IX. „Pribeh konci, vse ma svuj cas..."

DELKA: Stachy - Strakonice, a vlakem do Prahy

KUDY JSME PROJELI: Od Stach az domu to byla cesta navratu. Vzhledem k okolnostem (viz nize) si ale trasu nepamatuji - proste jsem jel podle smerovek do Strakonic.

MOTTO:

„Bazlivi odpovidali, ze uz toho zleho mista dosahli: On vsak pravil, cim dale pujdeme, tim vetsi nebezpecenstvi nas ocekavaji. Procez jsme se obratili a vracime se nazpet."

- John Bunyan: Poutnikova cesta

„Proc lezim ?...Lezime, jako bychom nemeli na praci nic jineho nez odpocivat. Nac cekam, az jeste zestarnu ?"

- Xenofon: Anabaze

„...vnimas tu touhu v nas o chvili dal tu stat..." zpiva Arakain. Uplynul tyden a dva dny, a ted mela nase „expedice" skoncit. Ale na spani a bilancovani bude dost casu v hrobe.

Mimo to, sranda jeste nekoncila. Vstaval jsem prijemne odpocaty, a v ocekavani brzkeho odjezdu strhnul stan a zacal balit veci. Vzhuru uz byli i lide kolem, kdyz najdenou Vasil natahl ruku a zapnul stan, ve kterem polehaval s Petrou. Zevnitr. Nasledujicich deset minut jsem se pocvicil ve schopnosti neslyset, ale pak ztichli. Takze jsem neodesel a dobalil to. Asi po dalsich dvaceti minutach vylezl Vasil ven. Mel zarudle tvare, hrozne se sklebil a pravil: „Hlavne to nezapomen dat do deniku, Rage !" Mas to mit, veverko jedna. Tvoje ostatni vtipky si radsi necham pro sebe.

Nicmene s tim brzkym balenim jsem se silne seknul. Vsichni tak nejak polehavali, nejdriv se cekalo na Jelcina az dosteluje kolo, pak na obed, pak asi na smrt, ci co...Kdyz se leharo prehouplo pres poledne zaclo mi to byt dost neprijemne. Chtel jsem se dostat domu v rozumnou dobu, tata slavil narozky. Poucen Xenofonem (viz motto), gymnaziem Nad Aleji („se trhnem") a Filipem („Tak jed.") jsem nakonec vyrazil sam. Jak uz to tak byva, zhruba za tri ctvrte hodinky po mem odjezdu se ostatni konecne rozhoupali...

No, takze par poplacani, potreseni, zamavani, a kronikar se oddelil od vypravy. Jiz Kosmas vsak rozlisoval „ocita svedectvi" od „vypraveni duveryhodnych svedku" a „bajnych vypraveni starcu". Podobne rozliseni mi dovoli nekolika kratkymi vetami zminit co bylo potom.

Ja sam jsem si to svistel jihoceskou krajinou az do Strakonic bez zastavky. Kopce byly slusne, a vedro znacne (kam se podely chladne vrcholky Sumavy, ach jo), ale jelo se mi vcelku dobre. Az na tu srazku s kombajnem take bez nehod. (Ne, to byl vtip). Sklizen tedy byla v plnem proudu, zlate lany jihoceskeho obili krizovaly zemedelske stroje, a na nebi ani mracku. Cesta vedla vetsinou otevrenym prostranstvim, i kdyz lesu bylo kolem dost. No, ve Strakonicich to jelo pekne blbe, a prepravni formality ohledne kola mi taky na nalade nepridaly. Celou jizdu vlakem do Plzne jsem prospal, pak uz to neslo kvuli vedru. O nekolik dni pozdeji jsem si sel pro bagl k Ondrovi a byl tam i Skot. Ostatni lidi jsem videl vicemene az po prazdninach.

Mi „duveryhodni svedci" tak byli prave ti dva. Nerekli mi nic objevneho - vyrazili nejakou dobu po me, za par hodin jim jel primy vlak, a do Prahy se dostali asi tri a pul hodiny po me. Na nadrazi to pak proste a jednoduse rozpustili.

A mi „baje vypravejici starci" ? Mejte rozum, je nam vsem teprv kolem dvaceti...

Epilog

Jak rika klasik umeni vojenskeho Clausewitz, valky zacinaji v jednom momentu, ale casto konci jakoby do ztracena. A to je i pripad vyprav do kraju dalekych i blizkych. Tyto radky dopisuji bezmala dva mesice pote, co Kola’98 skoncila. Voditkem mi byly me zapisky, Ondrovy mapy, nekolik necetnych fotografii, a casto pouze pamet. Pokud vam ucastnikum zde neco chybi, ozvete se - milerad diru zaplnim a dopisu to.

A jinak - zijte blaze, a zase za rok. Treba do Vychodnich Cech, co ja vim.

MRASH

Zpet na hlavni stranku