Zpět na hlavní stranubORIK
ArmádaArmáda je jedním ze základních rysů společnosti již od středověku. V době vrcholného středověku bylo ještě válčení považováno za jednu z hlavních úloh šlechty, která si tím „zpestřovala“ svou činnost jakožto mocensko-správní orgán. Postupně se ale armáda měnila v samostatnou instituci, která měla zajišťovat obranu či možnosti agresivních výbojů za účelem další expanze nebo eliminace politických či náboženských rivalů. Vznikla nová profese - žoldnéři.
Žoldnéři, nájemní vojáci s absolutní loajalitou a morálkou, která ovšem závisí na pravidelném přísunu peněz - žoldu. Žoldnéřské armády se začínají objevovat koncem 15. století a již v době třicetileté války byli v tehdejších evropských armádách víceméně jediným typem stálejšího vojska. Stali se tak složkou společnosti, která spolu s byrokracií neplnila nekonala ani tak v zájmu státu nebo národa, tyto pojmy jim mohly být vlastně ukradené. Pro ně byly prvořadé zájmy panovníka.
S rostoucí organizací byrokracie rostla i náročnost úřednického povolání a aristokraté se chtě nechtě museli začít vzdělávat, aby mohli tyto funkce nadále zastávat. V opačných případech se na jejich místa propracovávali lidé z nižších společenských vrstev a šlechta pomalu začala ztrácet na svém vlivu. Stejně tak tomu bylo i v armádě. Armáda již nebyla bandou pěšáků, kterým stačilo poslouchat rozkazy a máchat kolem sebe mečem nebo jinou zbraní, ale s rozvojem vojenské techniky se z ní stala propracovaná instituce s mnoha odvětvími, která vyžadovala diferencované znalosti pro tu či onu zbraň což pomalu armádu od středověkého vojska.
Dalším znakem nového směru vojenství i státní správy byla její kosmopolitnost. Jak jsem již uvedl, pro najímanou armádu nebyl pojem vlast ani národ ničím zvláštním, pro žoldnéře byly důležité peníze. Žoldnéřské armády se skládaly z lidí mnoha národností, a proto bylo nutné se trochu vypořádat se vzájemnou komunikací jednotlivých složek armády. Tudíž se základní oddíly seskupovaly podle národnosti, nejlépe podle místa najmutí vojáků. Velící složky Bývaly většinou multilingvální nebo hovořily alespoň nejrozšířenějším jazykem, což byla buď němčina nebo francouzština.
Fungování armády a její vliv na společnost
Všechno ale něco stojí. Jak se zkvalitňovalo technické vybavení armády, bylo nutné zajistit základní výcvik na tu či onu zbraň, bylo nutné vyzkoušet nové znalosti na rozličných taktických cvičeních a mimo jiné zajišťovat trvalý chod armády jakožto celku. To vedlo k neustále se zvyšujícím nákladům – tudíž k neustálému zvyšování daní. Pro speciální oddíly (ženisté, stavaři) se zakládaly vojenské školy, které byly v podstatě základem dnešních technických vzdělávacích ústavů. Došlo to i tak daleko, že se na armádu v habsburské monarchii odvádělo až 56% státního rozpočtu.
Středověká i novověká Evropa byla ve znamení velkých monarchií a tyto velmoci byly nuceny zajišťovat celistvost své říše a hlavně její obranu před nájezdy především východních agresorů. Tak se stalo, že roku 1649 zakládá habsburský císař stálou armádu, kterou se snaží přimknout ke státní byrokracii, aby měl zajištěnou obranu a nemusel se spoléhat na náročné najímaní žoldnéřů pře každou akcí. To však znamenalo vytvořit armádní strukturu, zařídit ubytovací prostory pro nově ustanovených 19 pluků. Roku 1781 byl schválen konskripční způsob odvádění mužů ve věku 17 – 41 let do armády. Výjimku měli pouze duchovní, šlechta a honorace. K tomuto účelu byly vytvářeny pravidelné soupisy – konskripce - obyvatel, sož dnes slouží jako zajímavé sociálnědemografické údaje.
Jelikož byla armáda velikým kolosem, bylo nutné pro ni vyrábět masově výstroj a výzbroj. Do třicetileté války byl zbrojní průmysl doménou řemeslníků, z nichž někteří byli svou prací pověstní a jejich pověst byla známá celé generace. V 17. století však díky jedné z největších válek té doby byla potřeba mnohem více výstroje a výzbroje. Už nebyl čas ani peníze na umělecké finesy řemeslníků. Byla požadována rychlá, levná a jednoduchá produkce. Právě zde se začala velká éra manufaktur. Armádě vyhovovalo levné a jednoduché zpracování manufakturních výrobků a zadávala jim v podstatě veškeré své zakázky. Tím se pomalu začal cechovní systém řemesla propadat do propadliště dějin a na scénu pomalu pronikala „sériová“ výroba.
Armádní velitelé však nezaháleli, podnikali v armádě, ale i v ostatních přidružených odvětvích, což jim vynášelo celkem slušné obnosy, takže se mohli pohybovat i mezi vysokou aristokracií. Stavěli si luxusní sídla a v případech, že neměli co dělat nebo neměli smlouvu, tak se vraceli ze dvorů na své statky. Vojenská uniforma, která byla nápadně podobná uniformě úřednické, se stala jedním ze základních bodů většiny výtvarných děl, které zobrazují život ve městě 18. století.
Uniformy – stejnokroje – battledressy
Války v 16. století byly určitě velice barevnou podívanou. Ještě nebyly ustanoveny klasické stejnokroje, a tak měl každý pravidelný oddíl svůj vlastní model. Žoldnéři nosívali většinou široké klobouky, krátké kazajky s širokými prostřihávanými rukávy proplétanými látkou v kontrastních barvách. Myslím, že v uniformě současných armád by si člověk asi doopravdy připadal neviditelný. Konec 16. století však znamenal konec těmto módním výstřelkům a vojáci se většinou začali oblékat do jednodušších střihů a tmavších odstínů.
Bitvy tedy vypadaly asi tak, že, když to přeženu, se armády srazily, tak zase každý sekal kolem sebe hlava nehlava, protože na obou stranách byla v podstatě stejné oblečení a nikdo nevěděl kdo je kdo. Jedinými rozlišovacími prvky byly polní označení vzniklá z dřívějších panovnických erbů, šerpy, stuhy a vyšší důstojníci používali specifické zdobené palcáty nebo sekyrky.
Koncem 17. století se na uherském bojišti začaly objevovat určité sjednocující prvky armádního obleku. Husaři dostali dolman, krátký kabátec se šňůrami, kožešinový kalpak, úzké kalhoty a na nohy čižmy. Výzbroj tvořila puška, šavle a pistole. Podobně byly i vyzbrojeny hajducké pěší oddíly. Revoluční změna proběhla v armádní výstroji a výzbroji na počátku 18. století, kdy byla nasazena do bojů nová technologie palních zbraní – křesadlový zámek. Další změnou bylo definitivní prosazení stejnokroje, které zavedl Evžen Savojský roku 1708. Pro střih byl použit model selské košile a použito levných materiálů. Vojáci si pak mohli připadat jednotní a silnější v organizovaném davu.
Dragouni používali obdobné stejnokroje jako pěšáci, jenom s tím rozdílem, že v pestrých barvách a libovali si v rozličných odlišnostech, tedy asi jako dnešní piloti, což bylo z úsporných důvodů zrušeno Marií Terezií, které tyto okrasy považovala za zbytečný přepych. Červený kabát s černým označením byl nejznámějším modelem prince Evžena, jakožto titulárního majitele dragounského pluku.
Zavedení „řádných ručnic“ s křesadlovým zámkem konečně zuniformovalo palné zbraně v armádě. Dále byly dořešeny klobouky karabiníkům a poddůstojníkům, kteří měli od té doby klobouky olemovány žlutým nebo bílým pruhem. Vlasy se začaly svazovat do cůpků a pomalu se zkracovaly důstojnické paruky. Ve druhé polovině třicátých let (1735-37) se opět trochu změnil design stejnokrojů. Uniformy dostaly bílou barvu a pěchotě a dragounům byly na prsa našity náprsní klopy.
V polovině století dostala uherská pěchota bílé kabáty, tou dobou přidělil císař stejnokroj i hraničářům. Dělostřelci se začali opět oblékat do své klasické hnědi a pod vedením knížete Václava Liechtensteina se z dělostřelectva vytvořila emancipovaná vojenská skupina, z níž se ještě roku 1772 oddělily technické prapory pod velením Oldřicha Kinského. Za vedení Liechtensteina byla vyrobena nová děla, která měla vylepšené odpalování, odlehčené hlavně a podporovala dávkované náboje. Dokonce zkoušeli i rakety, leč s katastrofálními následky.
Nově vytvořené jednotky nových zbraní jako ženisté, minéři nebo pionýrů již nosívaly jednoduché šedé nebo šedomodré kabáty se zeleným nebo karmínovým vyložením. Jednotka myslivců se lišila jen zelenými výložkami.
Konec improvizací zajistil až Josef II., když jako spoluvládce Marie Terezie provedl v armádě roku 1765 rozsáhlé reformy ve všech úrovních (výzbroj, výstroj, organizace). Císařská pěchota nosila jednořadé bílé kabáty s tím, že německé pluky se krášlily bílými kalhotami v červených kamaších a uherští pěšáci modrými s černožlutým šňůrováním. Klobouk vyměnili za kašket z tužené plsti a kůže. Důstojníci nosili kabáty stejného střihu a ty lišily pouze barvou, která závisela na bojové jednotce. Generálská špička nosívala maximálně vyšperkované verze normálních uniforem. Nově tvořené štáby strojily své příslušníky zelenými kabáty s černým vyložením, s tím že pobočníci měli vyložení červené a polní chirurgové se oblékli do světle modrých kabátů s černými sametovými manžetami. Všichni důstojníci byli vyzbrojeni kordem se zlatistvým závěsníkem a jen husaři a uherští hraničáři měli závěsník na šavli.
Tak takhle nějak vypadala císařská armáda do roku 1798. Jak vypadají armády dnes si můžeme ověřit třeba v nešťastném Kosovu. Tam se setkávají dokonale vyzbrojené armády NATO, s poněkud slabší armádou srbskou. Rozdíl mezi uniformami není v podstatě žádný, ale kde jsou časy, kdy pěšáci chodili v bílém…
Literatura:
* Petráň J.- Dějiny hmotné kultury, Karolinum, Praha 1998