Zpět na hlavní stranuMcHammer
Vznik bibleVznik bible, jako souboru 66 kanonických knih, datujeme do doby někdy kolem 3. století nl., kdy se začaly objevovat první souhrnné spisy knih Starého a Nového zákona. Existuje na 4500 různých přepisů biblických textů napsaných do 15. století, které jsou kupodivu až na drobné detaily velice shodné, a proto můžeme bibli směle považovat za nejověřenější knihu. Asi nejzajímavějším nálezem, který potvrzuje neměnnost biblického textu je nález z roku 1948 v Kumránských jeskyních u Mrtvého moře. Našlo se zde asi 350 svitků psaných hebrejsky, jež obsahovaly části téměř každé knihy Starého zákona. Nejdůležitější jsou svitky obsahující proroka Izajáše, kde se jako i v případě ostatních textů ukázalo, že odchylky oproti nynějšímu biblickému textu jsou velice minimální, ač tyto svitky pocházejí z doby více než 100 let před Kristem.
Původní texty byly psány v hebrejštině a aramejštině (Starý zákon), Nový zákon je pak psán řecky (i když Ježíš hovořil aramejsky, takže aramejský text by byl na místě). Jako materiál pro biblické texty sloužil zpočátku papyrus, pak pergamen. V některých případech (zejména v Řecku) nalézáme biblické texty napsané na ostrakách- hliněných střepech. Pisatelů biblických textů je zhruba 40 a patří sem např. Mojžíš, král David, Šalamoun, evangelisté Matouš, Marek, Lukáš, Jan, apoštol Pavel aj.
Pro knihy Starého zákona je důležitý tzv. palestinský kánon, který byl Židy přijat v Jamnii kolem roku 90. Tento kánon je rozdělen na tři části: Zákon (Tóra- pět knih Mojžíšových), Proroci a Spisy. V egyptské diaspoře mezitím vznikal řecký překlad, dnes známý jako Septuaginta, který se lišil chronologickým uspořádáním a zařazením knih tzv. Nového zákona za tyto knihy, které dosvědčovaly příchod Mesiáše. Byl ale hodně zkreslený a nepřesný, a tak ve 3. Století učenec Origenes porovnáváním hebrejských a řeckých textů vytvořil Hexaplu. Do 2. století je pak datován první západní křesťanský text- Vedus latina. Na tento překlad pak navázal na přelomu 5-6. století Hieronymus svou Vulgátou, která se pak v roce 1555 na Tridentském koncilu stala závaznou pro římsko-katolickou církev. Spolu s reformací se pak vyhrotily spory o tzv. deuterokanonické spisy (druhořadě kanonické- méně důležité jako např. Tobiáš, Baruch, Manassova Modlitba…), které byly pouhým doplňkem k základním textům a podle mnohých nepřinášely nic podstatného, takže byly nakonec jako opozice k reformaci přijaty pouze katolickou církví. Mezi rukopisy, které byly důležité pro současný text bible je třeba ještě zmínit zejména Codex Vaticanus napsaný ve 4. století, který obsahuje téměř celý text Starého i Nového zákona v řečtině. Sinajský kodex objevený Konstantinem Tischendorfem v kláštěře sv. Kateřiny na hoře Sinaj je dalším podstatným nálezem raného zápisu biblických textů z poloviny 4. století. Mezi další, avšak již ne tak podstatné rukopisy patří Alexandrinský kodex z 5. stol ., Efrémův kodex, kde pod svrchním textem z 12. století prosvítá opis bible z 5. st.a Bédův kodex (1581).
Do našeho kulturního prostředí se bible dostala již za velkomoravské říše, kdy Konstantin a Metoděj pořídili překlad biblických knih do staroslověnštiny. Od 11. století se začaly objevovat první česky psané poznámky (glosy) do latinské bible z 9. století. Lze předpokládat, že první české překlady bible vznikaly v klášterech už kolem 12. století, ovšem nejstarším doloženým rukopisným překladem bible byl Leskovecko-Drážďanský překlad z osmdesátých let 14. st., která bohužel shořela roku 1914 v Lovani (Belgie). Nejstarším dochovaným překladem bible je tedy bible Litoměřicko-Třeboňská z let 1411-1414. Po vynálezu knihtisku se u nás objevuje prvotisk Nového zákona z roku 1475. První celé tištěné bible u nás jsou z roku 1488 Pražská a z roku 1489 Kutnohorská. V 15. století vycházely biblické překlady pouze z textů latinsky psané Vulgáty. Mezi další známé tisky patří tisky tzv. Melantrišky (z let 1549-1577), Veleslavínská bible (1613) a Svatováclavská bible (1715). Vrcholem českého překladatelského umění je Bible kralická (1579-94 první vydání, 1613 druhé vydání), která krom své přesnosti mj. přispěla i k zachování českého jazyka. Vyšlo ještě mnoho dalších překladů a posledním rozsáhlejším překladem je překlad ekumenický z roku 1979.
Literatura:
* Bible, ekumenický překlad, 1985
* Neil R. Lightfoot, Bible- její vznik a uchování, Vídeň 1984
Clown
BibleSlovo Bible pochází z řeckého základu ta biblia = knihy, přes latinu přešlo do všech evropských jazyků a zdomácnělo v nich. Slovem Bible ( popř. Písmo svaté, Kniha knih, Slovo boží) je označován souhrn kánonických písem judaismu a křesťanství . Tato písma mají nejrůznější obsah a zachycují téměř celé období posledního tisíciletí před Kristem a ještě první dvě století našeho letopočtu. Bible je tradičně rozdělována na dvě části: Starý a Nový zákon. Starý zákon je sbírkou judaistických knih, kdežto Nový zákon obsahuje texty vzniklé až po smrti Ježíše Krista. Raná křesťanská církev se tak zpočátku přidržovala židovského kánonu. Židé svou sbírku textů označují akronymem TaNaKh, který se vztahuje ke třem hlavním skupinám svatých písem: Tóra, Nevi im a Ke tuvim, česky Zákon, Proroci a Spisy ( proto bývají svatá písma často označována jako Zákon a Proroci, a to i samotným Ježíšem: "Nedomnívejte se, že bych přišel rušit zákon aneb proroků; nepřišelť jsem rušit, ale naplnit.", Mat. 5., 17). Autoři starozákonních knih jsou anonymní; používaná jména spíše knihu charakterizují a nejsou míněna jako autorské podpisy (jak by jinak mohla být Mojžíšem popisována jeho vlastní smrt). Svatá písma se shromažďovala ve svatyních, mnohá kolovala dlouhou dobu jen ústně. Písma se postupně shromažďovala v jeruzalémském chrámu, ten byl však v roce 587/6 zničen Babylóňany a pustošení jistě zachvátilo i chrámový archiv a texty tak byly uchovány jen v hlavách kněží, Starý zákon v dnešní podobě je tedy dílem babylonského zajetí. Jednotlivé knihy byly psány nezávisle na sobě a svoji vážnost si získávaly postupem času a tak byly postupně kanonizovány. Tento vývoj trval od 3. století př. Kr. až do konce 1. století po Kr.. V roce 90 po Kr. byl totiž sborem židovských učitelů zákona přijat v Jabně ( Jamnii) tzv. palestinský kánon. Zároveň byla vyjmenována i čtyři kritéria pro kanonizaci: sestavení v období zjevení, charakter věcné svatosti písem, početní omezení písem a nedotknutelnost slovního statutu. Palestinský kánon je třídílný, obsahuje Zákon ( Tóra - pět knih Mojžíšových), Proroky ( Jozue, Kniha soudců, Knihy Samuelovy, Knihy královské, Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela a dvanáct Malých proroků) a Spisy ( Kniha žalmů, Jób, Kniha přísloví, Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester, Daniel, Ezdráš-Nehemjáš a Paralimponemon) - celkem 39 knih. Až na tridentském koncilu 8. dubna 1546 byly do Starého zákona jako deuterokanonické zahrnuty knihy: Tobiáš-Judith, Knihy moudrosti, Baruch a dvě knihy makkabejské, současný kánon Starého zákona se tedy ustálil na 45 knih. Nekatolické církve však deuterokanonické knihy neuznávají a považují je za apokryfní (nekanonické). Vedle toho má i judaismus deuterokanonické spisy - tzv. Talmud ( výklad Bible). Od 3. století př. Kr. vzniká v egyptské diaspoře řecký překlad označovaný jako Septuaginta, tento tzv. alexandrijský kánon se později stal biblí raného křesťanství. V textech alexandrijského a palestinského kánonu byly rozdíly, takže si Židé ve 2. století pořídili nové překlady do řečtiny z hebrejštiny a aramejštiny, které byly původními jazyky TaNaKhu. Podobný překlad z hebrejštiny provedli i křesťané a tak vznikla v první polovině 3. stol. po Kr. Hexapla, dílo teologa Origena, který srovnal Septuagintu s hebrejskými a ostatními řeckými texty. Ve 2. století byla Septuaginta přeložena do latiny a vznikla bible Vetus latina, tu však bylo třeba brzy revidovat. Revizí byl pověřen mnich Hieronym (Jeroným), který provedl nový překlad přímo z hebrejštiny - vznikla tak kolem roku 400 latinská Vulgáta, která byla na tridentském koncilu nakonec přijata za závaznou pro římsko-katolickou církev. Poslední revizí je Neovulgáta z roku 1979. Novozákonní kánon se utváří až po smrti Ježíše Krista (r. 33) koncem 1. století na základě sbírky dopisů apoštola Pavla. Prvním římským kanonickým seznamem je Kánon Muratori ( 2. stol.), jehož kanonizačními kritérii jsou apoštoličnost a katolické určení. Novozákonní kanonizace je v podstatě ukončena 39. velikonočním dopisem Athanasia Alexandrijského (367) , pro Nový zákon byl stanoven počet 27 spisů ( Zjevení sv. apoštola Jana bylo však uznáno až ve středověku): evangelia Jana, Marka, Matouše a Lukáše, Skutky apoštolů, 14 listů sv. Pavla, 2 listy sv. Petra, 3 sv. Jana, list sv. Judy Thaddea a Zjevení sv. Jana ( Apokalypsa). Novozákonní kánon byl západní církví opětovně potvrzen na tridentském a prvním vatikánském ( 1870) koncilu. Bible je tradičně dělena na knihy, kapitoly a verše; definitivně se toto dělení ustaluje od počátku 16. století. První text Bible, který byl srozumitelný obyvatelstvu na území dnešní České republiky, byl Konstantinův a Metodějův překlad do staroslověnštiny z 9. století, nejstarším dochovaným českým překladem je bible Litoměřicko- Třeboňská (1411-1414), nejstarší doložený překlad ze 14. st. shořel v roce 1914. Prvotisk Nového zákona pochází z roku 1475. Nejznámější českou biblí je Bible kralická (1579-94), která byla dlouhou dobu dokonce normou češtiny. V současné době je nejpoužívanější ekumenický překlad Bible, který vyšel poprvé v roce 1979.
Literatura:
* Bible, ekumenický překlad, Zvon, Praha 1991
* Ottův slovník naučný IV , J.Otto, Praha 1891
* Lexikon náboženství