bORIK
Émile Zola- ZabijákV této seminární ptáci se pokusím interpretovat naturalistický román Zabiják od francouzského autora Émile Zoly. Tento naturalistický román se vyznačuje svou příznačnou opravdovostí, jak už to u naturalistů bývá, a živě popisuje příběh chudé pradleny, na kterou se v okrajové pařížské čtvrti usměje štěstí v podobě vysněného obchodu / prádelny, aby ji nakonec za pomoci zákeřného démona alkoholu opustilo.
Pokusím se tedy popsat zobrazovanou pařížskou chudinu a její problémy s tím, že se budu soustředit především na problémy související s životem lidí, jakožto obyvatelů této doby. Systém práce je asi takový, že historická část koresponduje s částí interpretační, protože je jasné, že tyto dvě části a dva pohledy na věc si jsou velice podobné. Tento román je v podstatě lidštější zpráva o historii dané doby než strohá historie, ale, na druhou stranu, bez základních znalostí historie nám mohou uniknout jisté souvislosti.
Na začátek bych si vymezil několik otázek, které na základě tohoto románu mohu zodpovědět a objasnit jak sobě, tak druhým „jak to tenkrát bylo“.
Proč se autor speciálně věnuje problematice alkoholu ve společnosti a proč jej implicitně aplikuje na chudinskou komunitu v Paříži?
Nakolik si tehdejší dělníci a obyvatelé periferie Paříže vážili své rodiny, zaměstnání, jaký měli vztah k církvi a proč se tak snadno nechávali strhnout zabijákem - alkoholem.
Nejprve si tedy povězme něco o historii Francie koncem 19. století podle historických pramenů. To jen abychom dílo mohli zařadit do nějaké paměťové škatulky, a poté se pokusím rozplést gordický uzel zprávy o tehdejším stavu „světa“, zašifrované do tohoto románu.
I. Historické hledisko
I. 1. Francie na konci 19. století
Rok 1851 byl dalším z revolučních roků v revolucemi zmítané Francii 19. století. Z prosincového převratu, kdy se Ludvík Bonaparte chopil moci a vyhlásil plebiscit, jakési referendum, čímž zapojil lid do svobodné volby, a tím si jej získal na svou stranu.Roku 1852 se sám, prohlásil za císaře Napoleona III., a jak bývalo Francii po převratu zvykem, veškeré svobody naslibované pro poblouznění lidu se začaly omezovat. Základní svoboda slova a shromažďování byla omezena veškerá kritika režimu byla potlačována.
V šedesátých letech se systém začal pomalu liberalizovat, a v parlamentu / národním shromáždění se konečně rozpohybovala dosud nečinná opozice. Období Napoleonova císařství bylo ve Francii dobou hospodářského růstu podobně jako v ostatní Evropě.
Spolu s růstem industrializace a urbanizace začala sociální migrace z venkova do měst. To mělo za následek sociální konflikty a zvýšení nezaměstnanosti. Toho využili především komunisté a anarchisté, kteří začali svou podzemní činností pomalu nahlodávat kořeny kapitalistického zřízení a svými vizemi o socialismu, rovnosti a bratrství všech podchytili velké množství nespokojených dělníků.
Místo slibovaného míru se Napoleon III. silně orientoval na výboje do východního středomoří (1853 - Krymská válka) a na Itálii, Čínu a Egypt, a to ne bezúspěšně. Totálním krachem však skončil pokus o expanzi do Ameriky, jmenovitě do Mexika. Konec Napoleonova císařství znamenala až totální porážka u Sedanu roku 1870, čímž se Francie opět stala republikou.V románu se však o politických problémech moc nehovoří. Na druhou stranu se tam objevuje jeden zásadní problém - frustrace z chudoby a její věčné utápění v alkoholu.
I.2. Paříž a kultura na konci 19. století
Paříž si i přes všechny politické, ekonomické i sociální problémy zachovala svou pověst tvůrčího města plného nadaných umělců, a neustále zůstávala evropskou kulturní metropolí.Koncem 19. století se stala kolébkou nového výtvarného vidění - expresionismu. Následovaly směry jako kubismus, abstraktní / nonfigurální malba a v neposlední řadě nové literární směry. Z literárních směrů je pro nás důležitý především naturalismus, do nejž patřil právě Zola. V poezii se nové postupy pojmenovávaly jako symbolismus, nebo styl generace prokletých básníků.
Kritický realismus a naturalismus se neustále rozvíjely dále. Avšak lidé nechtěli číst a vidět svůj život takový jaký je, bez příkras, a tudíž byli naturalisté a jim podobní jakoby vyhoštěni z uměleckého a společenského světa. Jako reakce na neustále odlidšťující vizi člověka vznikla dekadence, nehledající hodnoty a krásu v klasickém světě, ale ve světech svých, duchovních či abstraktních.
I.3 Nový ekonomický a společenský systém
Velký rozvoj technologií, postupné vybavování továren a dílen stroji s sebou přinášel kruté rozčarování z pokroku a z kapitalismu jako takového. Kapitalismus jako systém fungování ekonomiky byl podroben tvrdé kritice a mnozí se ptali, zda cena, kterou lidstvo platí za materiální pokrok, není příliš vysoká.Ani církev nezůstala stranou. Vatikán, ústy papeže Lva XIII. (encyklika Rerum novarum 1870) vyzýval ke sbližování tříd. Jako tradičně se „odboj“ proti kapitalismu formoval především na svobodné univerzitní půdě, který se projevoval hlavně v literární tvorbě. Za pomocí nových literárních směrů a bourání konvencí mohla vznikat díla, která jednak realisticky zobrazovala svoji dobu a nastavovala jí kritické zrcadlo nebo se naopak uchylovala do svých vlastních světů jako reakce na odlidštění člověka.
I.4 Společenské změny
Podnikatelská elita se pomalu zbližovala s dřívější městskou „high society“ a tím se pomalu utvářela nová společenská třída - buržoazie. Tito, dnes bychom řekli kapitalisté, jsou tací, kteří zaměstnávají lidi, kterým za vykonanou práci vyplácejí mzdu, ale mají přitom zároveň zisk.Tito noví obyvatelé nejvyšších příček společenského žebříčku bchom mohli rozdělit do dvou druhů. Jedni se snažili o neustálé zvyšování svých zisků, což znamenalo velikou zátěž na jejich psychiku (to je v podstatě pořád stejně, viz dnešní podnikatelé), kterou museli vyvažovat až v klidu a teplu svých domovů, kde pro změnu vládly jejich manželky, a druzí, tzv. rentiéři, kteří získané peníze uložili na vysoký úrok do banky a spokojeně si žili z úroků. Manželky měly tehdy jedinou povinnost - péče o rodinný krb a fyzickou a psychickou rovnováhu svých manželů.
Toto ovšem neplatilo jen pro podnikatele, protože občané spodních tříd byli pod ještě větším psychickým a sociálním tlakem, už jen proto, že mohli každý den přijít o práci a tím v podstatě zastavit veškerý příjem pro svou rodinu. Rozdíl byl ale v tom jak se se svou krizí vyrovnávali. Zatímco vyšší vrstvy pořádaly večírky nebo jiné uklidňující party, dělníci většinou řešili své problémy nad sklenkou „ohnivé vody“ (viz. kapitola Interpretace románu)
Model rodinného života s jasnou dělbou úkolů i prestiže byl běžný nejen v kruzích bohatých podnikatelů, ale také v rodinách inteligence. Sociální vzestup do řad inteligence nebo podnikatelů patřil k životním snům i v řadách drobných městských malovýrobců a živnostníků.
II. Interpretace románu
Francouzské slovo „l´assommoir“ má více významů. Může znamenat kyj, palici, zabijáka, ale i krčmu. Tak či onak, všechny tyto významy značí veskrze stejný význam - jsou to předměty / fenomény, které mají alespoň v jednom významu slova ničivý nádech.
Svou dobu vystihl autor v románu poměrně výstižně a podařilo se mu do něj i zakomponovat charaktery postav a jejich vlastnosti, které jsou klasicky lidské a tudíž se za těch sto let ani nijak moc neposunuly. Ať už to je pokrytectví, hamižnictví nebo láska k dětem, jsou to vlastně jakési složky osobnosti, které máme každý ve svém nitru, i když někdo více a někdo méně.
II.1 Ženy
Jaké byly ženy koncem 19. století? Ženy jsou ženami neustále, ať je doba jakákoliv, a tak ani naše hrdinky nebudou jiné. První typem ženy je Gervaisa. Je představitelkou ženy ač zkušené, pohledné, ale i ctnostné a skromné. Takovéto typy byly ideální pro tehdejší společnost, protože kvalitně pracovaly a neměly moc připomínek. Rychle se adaptovaly na nové podmínky a své touhy si nechávaly pro sebe, protože věděly, že by jejich přání mohly ochudit rodinu.Dalším typem je klasická „povětrná dívčina“¨, potulující se po tančírnách a koketující s muži. Tyto ženy, které žijí podle úrovně svých současných milenců jsou velice časté v románové době, a s tímto stylem života začínají velice brzy, některé již kolem patnáctého roku. Z jejich přístupu k životu je patrné požitkářství, možná i lenost nebo i frustrace. Často vzbuzovaly nenávist vdaných žen, které je právem obviňovaly, že jim kradou manžely.
Avšak nejzajímavějšími ženskými postavami jsou tzv. „drbny“. Tyto šiřitelky víceméně bulvárních informací se dokáží dostat kamkoliv, zjistit cokoliv a zdezinterpretovat cokoliv jen proto, aby mohly pomluvit člověka, který jim není zrovna tou dobou příjemný. Právě tyto ženy byly zdrojem rozpadů mnoha manželství, a jistě nepomáhaly ani lidem v tíživých situacích, které spíše pomluví, než aby jim podala pomocnou ruku. Z tohoto krátkého exkursu do galerie ženských vlastností můžeme usoudit, že se ženy od té doby moc nezměnily, a zároveň ještě nebyl rozšířen systém „welfare state“, kdy je pomoc potřebným brán jako část občanských nepsaných povinností.
II.2 Muži
Muži periferie Paříže z doby našeho románu se také neliší příliš od současných mužů. A stejně jako ženy se zde objevují klasické mužské vlastnosti. Muži jsou zde zobrazováni jako svědomití dělníci, flákači, podlí elegáni a především jako subjekty závislosti na alkoholu.Muži jsou zde věrní a dvorní ke svým ženám (manžel Gervaisy - Coupeau), hrubí a násilní pod vlivem alkoholu (první partner Gervaisy - Lantier) nebo jako moulové či submisivní charaktery, kteří úpí pod diktátem svých manželek.
II.3 Vztah dělníků / hrdinů románu k víře / Bohu
„Neměl sice velebníčky rád a rvalo mu srdce strkat posledních šest franků těm flanďákům, kteří se i bez nich dost nachlastají. Ale svatba beze mše, marná práce, to není žádná svatba.“Tímto citátem chci ilustrovat vyjevenou vizi, pařížské chudinské komunity a jejího vztahu k církvi a víře jako takové. Je patrná absence víry v Boha, zaviněná pravděpodobně několika společenskými revolucemi spojenými s odklonem od tradičních katolických dogmat. Na druhou stranu si hrdina, zastupující archetyp svědomitého dělníka, který miluje svou budoucí manželku, uvědomuje, že svatba a manželství je určitá instituce, a že by bylo vhodné ji posvětit i jinou mocí než tou světskou, protože „co kdyby náhodou“. Zároveň mohou v jeho rozhodování hrát roli jakési koleje konvencí / zvyků, které jej svazují v ohledu na okolní společnost.
Církev je v jeho očích plná hamižných „flanďáků“, kteří se neustále opíjí. Zde se opět setkáváme s výrazným vlivem alkoholu na tehdejší společnost. Alkohol byl jakousi náhražkou Boha, už jen proto, že zajišťoval únik od stereotypu každodenního života a dělníci si mohli užívat slastí již na zemi.
Jinak je zajímavé jak se některé postavičky neustále ohánějí božími přikázáními, přičemž se sami chovají poněkud jinak jak by se na pevně věřící hodilo. Tento vzorec chování se však uplatňuje i dnes a dalo by se říci, že toto pokrytectví je jistou základní složkou lidských charakterů.
II.4 Životní cíle
„Božínku, vždyť já nejsem moc náročná a nechci toho od života moc... Můj ideál by bylo klidně pracovat, mít každej den ten svůj žvanec a čistej koutek na vyspání, víte postel, stůl a dvě židle, nic víc... A chtěla bych taky vychovat děti, udělat z nich pořádný lidi, kdyby to bylo možný.“Hrdinka Gervaisa, zastupující zde charakter postavy typický pro přistěhovalce do velkého města z francouzského venkova, kde naivně nalétla muži s nímž již ve čtrnácti letech počala svého prvního syna, je člověkem, který se nebojí práce a jejím životním posláním je péče o rodinu. Tedy typický idealizovaný obraz matky, aplikovaný na mladou ženu, která nepodlehla svodům velkoměsta - netančí po tancovačkách a nekoketuje s cizími muži. Pro tehdejší morálku to patrně byla jedna z nosných myšlenek, i když se pomalu začínala prosazovat hnutí za práva žen.
Pohybovala se pouze na trase práce - rodina, což její mladistvé kráse moc nepřidalo, ale ona věděla, že to tak musí být. Avšak krom cílů, vyjmenovaných v citátu měla ještě jeden, tajný cíl. Pracovala v prádelně a jejím snem bylo zřízení svého vlastního krámku, vlastní malé prádelny. Její touha po svém krámku se stupňovala s množstvím našetřených peněz.Tato touha po samostatnosti a nezávislosti se stala jedním z hnacích motorů rozjíždějícího se kapitalistického systému ekonomiky. Lidé se chtěli oprostit od náročné bezcílné práce a nepříjemného povýšeneckého stylu chování svých zaměstnavatelů, ale zároveň toužili stát se jedněmi z nich. Samozřejmě, že si to nepřipouštěli a chtěli jen uprchnout ze závislosti na svém zaměstnavateli a vyzkoušet si své šance v rovné soutěži s konkurencí. Někdo by řekl, že je to naivní, ale jde to. A šlo to i tehdy, stejně jako teď.
Pokrytečtí Lorilleuxovi se však naopak snažili, svůj životní styl prezentovat jako styl vyšších společenských vrstev a pohrdali ostatními, kteří nebyli až tak úspěšní. Jejich životním cílem bylo být co nejbohatší a pohrdat co nejvíce chudáky. Zajímavý jev byl ten, že oni pomlouvali a pohrdali i vlastní rodinou. Takovýchto lidí bylo tehdy mnoho, ale zapadalo to do společenského koloritu té doby a té komunity. Vždycky se přeci najdou lidé, kteří si myslí, že jsou to co nejsou a nikdo jim to nemůže vyvrátit, i kdyby měl plnou ruku argumentů.
Avšak nebyli všichni takoví jako Gervaisa nebo Lorilleuxovi. Myslím si, že dělníci tou dobou neviděli žádnou šanci na změnu jejich sociálního postavení, a tak pomalu rezignovali a nechávali život plynout v zajetém stereotypu.
II.5 Politické názory dělníků
„Goujet se totiž o politiku zajímal; by republikán rozumného přesvědčení, v zájmu spravedlnosti a štěstí pro všechny. Proto dnes nesáhl po pušce. A vysvětloval proč: lid prý už toho má dost, tahat pořád za měšťáky kaštany z ohně a pálit si pro ně ruce. Únor a červen ho poučily. Tak ať si to vnitřní město vyřídí samo, periférii do toho míchat nebudou.“Dělníci již byli znuděni neustálými bouřemi o sociální jistoty, protože většina z nich již dávno ztratila iluze. Ty iluze byly dvojího druhu. Prvním typem iluze byla představa, že se sociálního smíru a pohody může dosáhnout násilím, na což navazuje iluze druhá, iluze o tom, že mohou vůbec dosáhnout nějakých výhod nebo alespoň snížení pracovní doby, zisk sociálních a pracovních jistot bez zájmu a jisté zainteresovanosti vyšších vrstev společnosti.
„Coupeau dostal pitomý nápad jít se jen tak z legrace podívat do vnitřního města na pouliční demonstrace. Houby mu záleželo na republice, na Bonapartovy a celé té tahanici okolo. Měl jen rád vůni střelného prachu a myslel si, že by to mohla být psina vidět to střílení zblízka.“
Z tohoto několikavětí vyplývá, že ne všichni dělníci se zajímali o politiku, a i když se na ulicích velice často bojovalo a bouřlivě demonstrovalo, nebylo vždy jisté, jestli aktéři demonstrací a jiných pouličních bouří jsou opravdu účastni jenom z politického přesvědčení, ze zvědavosti nebo ze zoufalství.
II.6 Úroveň vzdělání a vzdělávání
„Všichni se úzkostlivě nakláněli nad matrikou a malovali tam svá jména velkými kostrbatými písmeny, kromě ženicha, který tam nakreslil křížek, protože neuměl psát.“Základní triáda dovedností pro tehdejší, ale i současnou společnost jejíž náplní bylo čtení, psaní a počty. Ne všichni měli možnost do školy chodit a naučit se těmto základním věcem. Jelikož i škola stála peníze, někteří rodiče dali přednost existenčně důležitějším investicím než do vzdělávání své ratolesti (i když by rádi, ale pak by se potáceli na okraji přežití). Kolem patnáctého roku děti nastupovaly do učení a pomalu se začleňovaly do pracovního procesu. Naskytly se i možnosti jiné, jak zajistit dětem lepší vzdělání. To bylo, ale jen dílem náhody nebo případného talentu dítěte.
„Jeden ze starších pánů z Plassansu je požádal, aby mu svěřili Klaudia, staršího z chlapců, že ho tam dá na střední školu.Byl to velkodušný rozmar starého podivína, milovníka obrazů, jemuž kdysi učarovaly obrázky, které malý kluk čmárával na papír.“
Toto byl přesně ten způsob, jak se „zbavit“ svého dítka a zajistit mu štastné mládí na střední škole a zároveň si trochu odlehčit od ekonomicky náročného živení dospívajícího dítěte. Sice je to kruté, ale doba byla už taková. Díky takovýmto mecenášům se dostalo kvalitního vzdělání i několika šťastným dětem z chudých rodin.
II.7 Problém alkoholu
Ústředním jevem je však v románu neustálé nebezpečí alkoholu a následky jeho účinků. Lidé na něm ani nemusí získat patologickou závislost, ale stačí, že jím zpočátku jen zabíjí volný čas a řeší s ním své problémy. Alkohol je zabiják rodin, lásek, psychické rovnováhy, štěstí a člověka jako takového. Alkohol se zapíše v myslích hrdinů románů jako opravdový zabiják, protože zničí vše, čeho v životě dosáhli a dožene je až do stavu, kdy ztrácí veškeré morální zásady, cíle a radosti.Co nám autor chce říci touto metaforou je sporné. Jde o prevenci před závislostí tehdejší formou? Dnes by tím asi mnoho neřekl, už jen proto, že primární prevence se snaží být co nejnázornější a snaží se používat rychlejší média pro přenos informací jako je třeba komiks. Chce tím ukázat bezvýchodnost situace chudých a jejich pomalé umírání na okraji společnosti ve spárech alkoholové závislosti? Chce poukázat na stav sociálních služeb, institucí a celkově chátrající společnosti? Každý z těchto názorů můžeme rozvést v další seminární práce, kterými bychom mohli popsat další rozměry možností románu jakožto okna do doby, ve které se odehrává...
Literatura:
Zola Émile: „Zabiják“ Odeon, Praha 1977
prof. Fischer Jan O. a kolektiv: „Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století 2 / 1870-1930“ Academia, Praha 1976
prof..Miroslav Hroch: „Dějiny novověku“ Práce, Praha 1996
zpět na hlavní stranu
