Zpět na hlavní stranuClown
LegendyS lovník cizích slov z roku 1986 uvádí tyto významy slova legenda: 1.epický útvar obsahující vypravovaní o životě posvátných osob jednobožských náboženství; starodávné vyprávění vážnějšího rázu vůbec 2. rozšiřovaná nepravdivá, smyšlená zpráva 3. vysvětlující text na mapách, plánech; nápis na obrazech, rytinách 4. ( kdysi) název třídy, kde se učilo čtení. Ottův slovník k tomu přidává legendu jako opis na minci. Přidržme se však vysvětlení prvního výrazu; legenda je skutečně prvotně vyprávěním či příběhem ze života světců a mučedníků. Tato vyprávění měla být čtena při mši ve výroční den dané osoby. Legendy jsou tedy křesťanskými pověstmi, bývají jak veršované, tak i prozaické. Legendy jsou důležitou součástí literatury všech evropských národů, největšího rozmachu dosáhl tento druh písemnictví zejména ve vrcholném středověku. Legendy jsou zároveň důležitým historickým pramenem ( nejsou sice faktograficky zcela přesné, ale dobře vypovídají o životě v době svého vzniku). Již od 2. století se vyskytují tzv. Acta martyrum, stručná a věcná vypsání života a mučednické smrti. Mezi ně patřilo např. Umučení biskupa Polykarpa (156, církev smyrenská). Legendy začaly postupně nabývat na oblibě, což souviselo s rostoucím kultem svatých a vítězným zápasem církve v římské říši. Zároveň však historická přesnost ustupovala funkci nábožensko-vzdělávací. Legendy se staly obšírnějšími a fantastičtějšími, často čerpaly novou látku z apokryfů. To budilo rozpaky v církevní administrativě, ta však proti nim nikdy oficiálně nevystoupila. Významné byly zejména dvě sbírky legend: řecká od Simeona Metafrasty (10. st.) a latinská sbírka Legenda zlatá (aurea) od Jakuba de Voragine (13. st.), z které čerpaly západní literatury. Na českém území se objevují nejprve legendy latinské, ale i staroslověnské ( Legenda o sv. Václavu, 10. st.). Nejstarší česky psané legendy pochází z období kolem r. 1300, jsou vesměs zachovány jen ve zlomcích a veršované ( o Panně Marii, o vjezdu Páně do Jeruzaléma a umučení jeho, o dvanácti apoštolech, o sv. Duchu, o Pilátovi …). Z doby kolem vlády Karla IV., kdy už definitivně skomírá v Čechách latinská legenda pochází známé legendy Život sv. Kateřiny, O sv. Prokopu a další. Ve stejné době byla přeložena i Zlatá legenda, která byla společně s apokryfy a tradicí vzorem české legendy. Poté již význam legend poklesá a v době husitské se vytrácí skoro úplně. Formy legend znovu využívají až básníci jako Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický (Legenda o sv. Prokopu). Termín legenda se ustaluje až v 19. století, předtím se objevoval jen v latinských textech (označoval zprávy o mučení a životě, které se mají číst, tj. legenda).
Literatura:
* Klimeš L.- Slovník cizích slov , SPN, Praha 1986
* Škarka A.- Básnická legenda v literatuře českého středověku: in Dvě legendy z doby Karlovy
* Otto J.- Ottův slovník naučný XV , Praha 1900