Zpět na hlavní stranuClown
CÍRKEVNĚNÁBOŽENSKÝ SYSTÉM KULTURY POZDNÍHO STŘEDOVĚKU A RANÉHO NOVOVĚKU
Tradiční laická zbožnost se v daném období prolínala veškerým životem člověka. Její původ je třeba hledat v počátcích evropské christianizace. Jednoduchá náboženská pravidla a zvyklosti se tehdy mísila s magickými prvky „přírodně kosmologického systému“ - tak vznikla osa tradiční kultury. Středověké křesťanství vyšlo vstříc vžité struktuře, dalo však jejím prvkům nové významy. Mysl laiků však trvale ovládal přírodně kosmologický systém. Církev tedy naučila laiky několika zbožným gestům, úkonům a modlitbám, které se blížily navyklým rituálním složkám. Tento vývoj pokračoval i nadále, docházelo pouze k různým modifikacím (např. kult světců nebyl příliš vzdálen od ochranných rituálových situací v magicko-kosmologickém systému). V laickém prostředí žily vedle sebe oba systémy bez kolizí, naopak v učených teologických kruzích byly prvky mag.-kosm. systému odmítány jako pohanství, pověry, čáry a černá magie.
Lidová zbožnost x laická zbožnost: Pod pojem lidové zbožnosti se obvykle zahrnují rituálové situace s vnějšími projevy zbožnosti, založené na primitivní náboženské věrouce odpovídající všeobecně nízké úrovni gramotnosti. Je charakterizována převážně vnějším dodržováním tradičního rituálu a vkládáním magicko-kosmologického významu do tohoto rituálu, t.j. pověrečnou složkou. Často se však takové projevy víry objevovaly i v panských nebo církevních kruzích. Církev však sváděla po dlouhá staletí proti pověrám marný boj. S nástupem měst ve 12. a 13. století je řada prvků mag.-kosm. systému vytlačována díky větší racionalizaci každodenního života. O stejnou racionalizaci církevního dogmatu se snažila i scholastická vzdělanost, někdy však sama upadala do předsudků, naboť magické ztotožnila s ďábelským.
Vliv reformace: Reformní hnutí se nespokojovalo s povrchní vírou a útočilo i proti mag. prvkům ve věrouce - kultu světců, obětinám.... Reformaci se však nepodařilo tradiční zbožnost změnit. Reformační kult každodennosti se projevil zejména v důrazu na práci.
Protireformační varianta: Katolický pobělohorský monopol reguloval tradiční systém pragmaticky, s ohledem na upevnění svých pozic. Tradiční systém měl volný průchod, pokud nepřekročil meze kacířství nebo čarodějnické magie. Právě „čarodějnická rovina“ během protireformace vyniká, neboť církevní soudy byly daleko méně tolerantnější.
Kategorie času: Církevně náboženský systém zpřesňoval organizaci času. Kosmologicko-přírodnímu systému se podřídil ve stanovení pohyblivých svátků, které akceptovaly sluneční ekliptiku, přičemž ústředním bodem byla jarní rovnodennost a od ní odvíjené Velikonoce. A protože se starý juliánský kalendář odchyloval ode dne jarní rovnodennosti, bylo třeba reformy. Tu vyhlásil papež Řehoř XIII. roku 1582 - bylo vypuštěno 10 dní a upraveny přestupné roky tak, aby se odchylka nezvětšovala, jarní rovnodennost se vrátila na 21. březen. U nás byla reforma přijata v roce 1584, mnohé , hl. protestantské státy, se jí však dlouho bránily. Východiskem křesťanského týdne byla neděle. Převládalo datování podle církevních svátků - problémy však přinášel regionální ráz některých kultů. Toto datování ponechalo i reformní hnutí - zařadilo však své svátky. Den byl vymezen ranním a večerním klekáním.
Rozdíly v pojetí času: Čas byl často v různých zaměstnáních rozdílně chápán a rozvržen. V českých zemích navíc existoval rozdíl mezi katolickým a utrakvistickým kalendářem. Utrakvisté zredukovali v roce 1524 počet svých svátků na polovinu - to přinášelo časté problémy při konfesijní nejednotě např. v řemeslnických dílnách. Zákaz manuální práce o nedělích a o svátcích měl být přísně dodržován - s výjimkou zemědělství. Vymezení zaměstnání se řídilo dobou denního světla. Vnitřní členění denního času bývalo přibližné.
Kalendářní pranostiky: Pranostický cyklus stanovoval s pomocí zasvěcených svátků počátky jednotlivých rolnických prací a změny počasí. Pranostiky však často neakceptují změny, např. klimatické, a hlavně posun v kalendáři po gregoriánské reformě. Některé vznikly později nebo byly upraveny. Pranostiky o počasí upozorňovaly zemědělce na povětrnostní situace, které se v ročním cyklu opakovaly, třebaže ne každoročně a stejně výrazně. Netvrdí, že takové počasí bude, ale upozorňují rolníka, že takové bývá. Pranostiky určující agrotechnické lhůty byly vždy přizpůsobeny dané oblasti - staly se tak výbornou datační pomůckou. I u nás se v pranostikách objevují kritické či osudové dny přejaté z přírodně kosmologické soustavy, dané hlavně určitou konstelací hvězd. Období, ve kterém se koncentrovaly pranostiky bylo rozhodující pro určení hospodářských výsledků, bylo hlavní částí zemědělcova roku.
Pověrečné rituálové předměty: V ročním cyklu byly zafixovány rituálové situace, ve kterých církev udílela ochranné předměty, jejichž status byl zvyšován posvěcením. Toto svěcení se koncentrovalo na svátky kolem Vánoc a Velikonoc. Byly však i předměty, které církev pouze trpěla nebo rovnou zavrhovala - přívěsky, obrázky a medailony z poutí, často nelegálně svěcené. Mystérium liturgie se napodobovalo v magických zaříkacích formulích, často v podobě nápisů na dveřích. Jako černá magie byla označována manipulace s eucharistickými symboly.
Prostor: Liturgický rituál šlo v laické zbožnosti jen ztěží oddělit od magie. Proto se magickými prostory stávala i sama sakrální místa. Církevními symboly byla chráněna nebezpečná místa - např. křižovatky cest, tak vznikla řada božích muk. V domácnostech byl vytvářen tzv. svatý kout (17. a 18. století ). Vstup na svatá místa nebo jejich míjení bylo doprovázeno rituálním pokřižováním - projevem zbožnosti a současně zažehnávací magie.
Literatura:
* Petráň J. a kol.- Dějiny hmotné kultury II/I, Karolinum, Praha 1995, s. 50-60