Zpět na hlavní stranuMc Hammer
Paruka- symbol dobyVznik paruky, jako módního doplňku, datujeme do doby Ludvíka XIV. Ten měl prý v mládí bohaté vlasy, ale posléze o tuto ozdobu přišel, a tak si začal vypomáhat parukou. První výrobny paruk začaly vznikat v Paříži kolem roku 1656. Brzy se stala paruka symbolem reprezentace nejen ve Francii, ale v takřka celé Evropě.
Paruky byly zpočátku barvy lví srsti, pak byly tmavší, začátkem 18. st. se začínají pudrovat do šeda, nebo na bílo. Byly vyráběny z lidských vlasů, pro chudší vrstvy pak z žíní, kozího vlasu, nebo vlny. Jejich tvary byly nejrůznější, od širokých alonžových, až po vysoké, s bohatým kadeřením a loknami (in folio). Ženy nosily vysoké paruky, určené zejména pro zvláštní příležitosti jako dvorské oslavy, či při návštěvě opery.
S příchodem rokoka se v třicátých letech 18. století začínají prosazovat zmenšené paruky připomínající vlasy stažené dozadu, v týle vložené do sáčku z černého taftu, ozdobeného stuhou. Po stranách jsou obvyklé lokny. Ke konci osmnáctého století se muži obecně vracejí k účesům z vlastních vlasů a paruka se využívá jen k zvláštním dvorským příležitostem. V moderní době přetrvává paruka pouze v soudnictví, kde tvoří součást soudcova předepsaného oděvu.
Paruky byly velmi drahé, a tak zákonitě označovaly i majetkový status jejich nositele. Byly nejen módním účesem, ale také stavovským odznakem. Nošením paruk, jakožto i nejnovějších módních výstřelků se vyšší sociální skupiny, aristokracie, i bohatí měšťané snažili zvyšovat svou prestiž. Naproti tomu pak nižší vrstvy se snažily tuto hranici smazat, a tak s jistým časovým odstupem přejímají oděvní prvky a manýru těchto představitelů. S tímto postupem se pak určité oděvní zvyklosti docela rychle šíří a zevšedňují i u “obyčejného” obyvatelstva. Paruka byla ve své době symbolem určité sociální příslušnosti, jako je tomu i dnes, kdy podnikatelé projevují svou sociální příslušnost značkovými obleky a hedvábnými kravatami, příslušníci hnutí skinheads svými holými hlavami a kanadami, shaolinští mniši pak svým oranžovým oděvem. Touha “patřit někam” nebyla lidstvu nikdy cizí a snaha přihlásit se k určité sociální skupině patřila vždycky k projevům lidské sounáležitosti- jak se dnes říká být “in”. Tak jako se ruští futuristé vyznačovali žlutými trikoty a vysokými černými cylindry a hippies svými bosými nohami a květinami, tak i všední člověk hledá zařazením sama sebe do určité skupiny lidí svou podvědomou jistotu “patřit někam”.
Literatura:
* Kybalová L. – Dějiny odívání- Barok a rokoko, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
* Petráň J.- Dějiny hmotné kultury II (1. díl), Karolinum, Praha 1995
Clown
Paruka- uniforma barokaLudvík XIV. sáhl po paruce, protože začal plešatět. Další "vynález,"který vznikl systémem "z nouze ctnost." Psal se rok 1656 a panovník se ani nemusel snažit, aby novinku rozšířil. Král Slunce totiž udával tón ve všem, tedy i v módě. Šlechta nasadila na hlavu dlouhé kudrnaté alonžové paruky. Od počátku 70. let je alonžová paruka už zcela běžná a od roku 1700 se začíná pudrovat. Z vlásenkářství se stalo výhodné odvětví, počet dílen prudce rostl. Leckde se paruka udržela dodnes. Pomineme-li divadla, tak alespoň v soudnictví, zejména anglickém. Paruka je součástí taláru, součástí uniformy. A má stejnou funkci jako uniforma, odlišuje hodnost, vysokou ústavní hodnost. A stejnou funkci plnila i v baroku nebo rokoku. Stala se součástí distinktivního systému - skomírající šlechta se jí pokoušela odlišit od nastupujícího měšťanstva - marně. Alespoň se tedy snažila přicházet se stále novými a novými inovacemi, taktéž marně. Honorace nižších vrstev přebírala s jistou časovou prodlevou prvky oděvů barokní "high society" - většinou ty, které odpovídaly nejenom vkusu, ale i finančním možnostem. A tak se paruka stává součástí oděvu nejen u šlechty, ale časem i u měšťanské honorace a byrokracie. Postupně prošla řadou proměn - alonžové paruky se zkracovaly na vlásenky okrouhlé, uzlové nebo copové. Klasická alonžová paruka se v 18. století zachovala už jen jako znak doktorů práv a medicíny. Vývoj dámských paruk směřoval k zaplétání různých věcí. Vznikaly tak kreace, které byly až třikrát větší než hlava. K parukám neodmyslitelně patřila drbátka. Pod vlásenkou se totiž náramně dařilo vším a jiným breberkám a jak známo, společnost tehdy příliš na hygienu nedbala. Versailles bylo zámkem naplněným nejrůznějšími pachy, které se překrývaly těžkými parfémy. Drbátko posloužilo k rychlému ulevení, aniž by se paruka nějak posunula na hlavě, nebo se, nedej bože, musela sundat. Vlásenky skomírají po francouzské revoluci. Už nebylo vhodné hlásit se k vyšší společnosti nebo dokonce ke šlechtě. To byste totiž mohli přijít zároveň s parukou i o hlavu. Paruka k barokní a rokokové vyšší společnosti patřila stejně neodmyslitelně jako k naší společnosti džíny. Něco značila, signalizovala. Kdo měl na hlavě paruku, s tím nebylo radno si zahrávat. Paruka není pohodlná, ale uniforma také ne. A vlásenky byly v první řadě uniformou až v druhém sledu ozdobou.
Literatura:
* Kybalová L. - Dějiny odívání- Barok a rokoko, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
* Petráň J.- Dějiny hmotné kultury II (1. díl), Karolinum, Praha 1995
bORIK
Barokní parukyV barokní době se oblečením člověk prezentoval stejně jako dnes. Barokní „high society“ si však vymyslela skvělý průkaz totožnosti, který se i přes svou silnou hygienickou nevhodnost dostatečně zakořenil a přetrval celé jedno století. Tímto znakem byly paruky. Ve své době byly paruky něčím co rozdělovalo společenské vrstvy. Byly něčím, co značilo příslušnost k „vyvolené“ vrstvě lidí, ale zároveň byly i módním doplňkem. V době naší, se paruky berou jen jako nutný prostředek pro zakrytí nepříjemné holé lebky nebo jako častý námět pro komické situace v pseudozábavných pořadech.
Trochu historie paruk. Paruky se začaly objevovat počátkem baroka a jejich vznik se připisuje komu jinému než hýřivému králi Slunce – francouzskému králi Ludvíku XIV. Francie, jak už to bývá, byla i tehdy v sedmnáctém století lídrem světové módy. Jelikož byly v době období nejrozpustilejšího dvora Evropy dlouhé vlasy docela v módě, začaly se pro pomalu stárnoucí a plešatící šlechtice vyrábět jakési náhražky, jakási média, rozšiřující jejich uvadající možnosti ve vizuálním okouzlování mladších žen. Paruky prodělaly největší boom v letech 1643 – 1715, tedy za vlády Ludvíka XIV. a jejich epocha skončila francouzskou revolucí 1789, kdy byly paruky odstraňovány jakožto předmět svržené nadvlády aristokracie.
Spolu se zavedením paruk se musely i trochu přepracovat pravidla etikety. Právě od té doby pánové nenosí ve společnosti klobouk či jinou pokrývku hlavy, aby si nerozdrbal účes. Toto pravidlo vyšlo z myšlenky, že paruka zvyšuje člověka a tím se v podstatě vyvyšuje nad ostatní. Paruka, ale krom módní funkce plnila i funkci společensko-diferenciační. Paruky nosili víceméně pouze vysoce postavení muži a zdůrazňovali tím své nadřazené postavení. Dodnes paruka dodává vážnost a autoritu anglickým soudcům, i když v současné době mohou nutit spíše k smíchu než k respektu.
Nepraktičnost paruky a image člověka s parukou se neustále zvyšovala díky neúprosnému diktátu módy. Ideální muž vypadal jako chodící reklama na pudr a žena ve svém účesu mohla pašovat přes hranice i pověstný broušený servis firmy Moser. Jinými slovy. Muži používali nadměrné množství pudru a ženy si do vlasů vplétaly mnoho roztodivných předmětů. Zajímavá móda, řekli bychom, kdyby se na nás v současné době navalilo ze všech stran neuvěřitelné množství nejrůznějších módních stylů, které škatulkují lidi čím dál tím více a nám nezbývá než jen neztrácet hlavu a v záplavě nových informací neztratit hlavu…