Zpět na hlavní stranuMc Hammer* Hrabák J., Vážný V.- Dvě legendy z doby Karlovy: Legenda o svatém
Legenda o svatém ProkopuLegenda o svatém Prokopu byla jediným pramenem své doby, ze kterého se český národ dovídal něco o své slovanské minulosti. K legendě se rádi vraceli např. husité a v době národního obrození se stal Prokop zákonitě jedním z prvních vyzdvihovaných světců.
V této legendě se docela dobře odráží mj. také postoj církevních představitelů a jejich vliv na utváření tváře legendy v průběhu staletí.
Původní české znění se nám sice nedochovalo, ale i ze studia jeho latinských opisů můžeme pozorovat genezi textu spějící ke glorifikaci posvěceného života světcova i jeho odkazu národu.
Jako jeden z faktorů, který se na textu legendy podepsal, byl církevní boj o celibát. O svatém Prokopu je totiž známo, že byl ženatý.
U českých kněží nebylo manželství až do 12. století ničím neobvyklým, ženatý byl také děkan první pražské kapituly a český kronikář Kosmas . V nejstarším Prokopově životopise (Vita minor) v 740. verši oslovuje Prokop Jimrama jako svého syna, kdežto v pozdějších úpravách textu je tato skutečnost zamlžována, protože se církvi jaksi „nehodil do krámu“.
Začátky boje o celibát kněží můžeme vypozorovat už u apoštola Pavla, který ve svém prvním listě Korintskému sboru v 7. kapitole uvádí: „…Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jak já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí do manželství, neboť je pro ně lepší žít v manželství než se tápit….Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej…“ První církevní koncily zabývající se touto otázkou začaly zasedat kolem 4. Století. V 7. století na koncilu v Trullu bylo potvrzeno zvykové právo, že ženatí kněží smějí žít s manželkou pod jednou střechou, ale manželka biskupa musí odejít do kláštera. Kněží, kteří se oženili po vysvěcení, byli zbavováni svého úřadu. Nejvíce celibát podporovaly mnišské řády, které usilovaly o úplný celibát i pro nižší duchovní. V roce 1018 papež Benedikt VII. vyhlásil, že děti duchovních budou po celý život církevními nevolníky. Papež Lev IX. už byl tvrdší, když prohlásil pohlavní čistotu za kněžskou povinnost, jejíž porušení se rovná kacířství. V roce 1038 původně toskánský mnich Hildebrand, jež přijal jako papež jméno Řehoř VII., označil manželský svazek kněze za smilstvo. Začal posílat, hlavně přes Alpy, zvláštní pověřence, kteří měli zlomit odpor kněžstva . Podle Mnicha sázavského přichází papežský legát do Čech v roce 1143 a „odlučuje kněze od jejich manželek“, tj. prosazuje kněžský celibát . Avšak ani poté se kněží nepřestávají ženit, ale poprvé je takovéto jednání považováno za provinění proti církevní kázni.
V tomto světle sloužily pozdější úpravy v textu legendy „k dobru světce“, nehodilo se totiž, aby takový příklad zbožnosti a víry propadl takovému hříchu, jako je manželství a měl tělesného syna. Možná se také nehodilo také to, že jméno Jimram (Emmeram) bylo jméno bavorského světce, kterému chtěl dokonce původně svatý Václav zasvětit svůj nový pražský chrám . Jak by totiž mohl Prokop, který dokonce posmrtně vyhnal ze sázavského kláštera Německého mnicha, dát svému synu německé jméno?
Jedním z charakteristických rysů legendy je v ní se objevující silné národnostní cítění a boj o slovanskou bohoslužbu, téměř vymizelou po zákazu papeže Jana X. z roku 924, který zavrhl „služby Boží konané v cizí, barbarské, slovanské řeči“ . Prokop, který je charakterizován jako bohabojný, pokorný muž, zde vystupuje jako patron a ochránce české bohoslužby. Jeho postoj, který zastává, když nechce vpustit do kostela opata Němce, není národnostně xenofobní, ale vyjadřuje úsilí o zachování české kultury a poznání. Jak píše Dalimil ve své kronice, tak cizinci (bylo to většinou Němci), kteří odváděli řádně králi daně a vlastnili zde půdu, byli považováni za Čechy- ovšem jen formálně. Na rozdíl od tohoto zemského patriotismu by však německá bohoslužba v klášteře znamenala ohrožení cyrilometodějského odkazu, který tak úzkostlivě Prokop střežil. Když se Spytihněvem II. vyhnaní čeští mniši vracejí zpět do kláštera, Kosmas pak uvádí, že latinský opat Děthart, který přišel do Sázavy z Břevnova nenalezl v klášteře jiné než slovanské knihy . Je tedy víc než zřejmé, že cyrilometodějský odkaz, otázka českého jazyka a národního povědomí jsou přinejmenším tak důležité, jako obsahová stránka dotýkající se Prokopova života a jeho zázraků. Tyto ideje a zárověň příkladnost Prokopova života inspirovaly Jaroslava Vrchlického k sepsání rozsáhlého básnického díla Legenda o sv. Prokopu, kde ve svých verších
„Strážce jsem té země české,
jejíž jazyk rváti chcete
lidu z úst a poněmčit jej.“
docela dobře vystihuje pointu světcova života a jeho zápasu o zdravé „češství“. Prokopův postoj je jasný: …Prokop vida jiného jazyka jim říká „Ba, z Boží moci vám přikazuji, sokové, odtud ven. Když to neučiníte, Boží kázeň nad sebou uzříte!… Podbízí se otázka, proč pisatel vložil do úst Prokopovi právě tyto slova a přisoudil mu toto jednání. Je nutno brát na zřetel, že ze západu k nám přicházeli němečtí kanovníci a vliv Říma na naše bohoslužby byl také veliký.Ve 12. století se Český stát dostal prakticky do područí německých císařů a vše, co neodpovídalo západní církevní tradici, bylo potlačováno a ničeno. A tak zdůraznění projevů nevole vůči cizincům řeči a chápání víry vyjadřoval pisatel svou podporu liturgii slovanské. I Kosmas, který slovanskou liturgii neměl příliš v lásce, vkládá do úst dvorskému kmetu Kojatovi varujícího knížete před volbou cizozemského kněze Lance slova: „…To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí lejno bylo posazeno na svatý stolec nežli Lanc…“ Nechuť podřizovat se cizím manýrům určuje i vyčítavější a „vzpurnější“ ráz textu v závěru legendy, který ovšem vyúsťuje v šťastný konec s vírou a nadějí v lepší zítřky. Odpor k cizákům, vyplývající z jisté formy jazykového nacionalismu je jedním z poselství textu, na které by se nemělo zapomínat. Tento „odbojový“ prvek pak vytanul na povrch zejména v době husitských válek. Soužití Čechů a Němců z pohledu textu se jeví jako mocenská hra, kdy se vládcové země přiklánějí k Německé říši a na druhou stranu k Římu. Děj, odehrávající se v Sázavském klášteře tuto rozštěpenost a nerozhodnost jen potvrzuje. Prokop musí „vstát z mrtvých“, aby zabránil pohromě. Působí zde jako zachránce českého kulturního dědictví a odkazu věrozvěstů, kteří neváhali a vložili své síly a čas do vymyslení písma a překladu biblických textů do jazyka, jemuž by rozuměl i ten nejobyčejnější člověk. Světec, který je živým důkazem základního motta benediktínských mnichů „Ora et labora- modli se a pracuj“ , jež je ztělesněním čistoty, střídmosti, milosrdnosti a lásky k bližnímu, neváhá použít proti „vetřelci“ hrubé síly (své hole). Prokop může být dobrým vzorem jak ve vztahu ke svým bližním a nekompromisností vůči všemu zlému (vyhnání ďáblů z jeskyně), ale i pro jakýkoliv boj vedený pro záchranu národní identity.
Mýtické prvky obsažené v legendě vypovídají o zálibě středověku v zázračných příhodách a neuvěřitelných divech, kterými byly dokazovány nadpřirozené schopnosti, „svatost“ a výjimečnost popisovaných postav a čímž bylo v neposlední řadě také dosahováno větší atraktivity děje. Literatura měla nábožensky rozjímavý chrakter se zaměřením na životní praxi a příkladnost.
Zázraky připisované Prokopu v legendě uvedené, čerpají hlavně k biblických motivů, kdy si čtenář nemůže nespojit některé z nich s postavou Krista. Například příběh, kdy voda, kterou podal v kalichu knížeti Oldřichovi a ta se pak proměnila ve skvělé víno, silně evokuje první Ježíšův zázrak v Káni Galilejské. Vůbec biblická podobnost postavy Prokopovy a jeho „mesiášství“ z textu doslova čiší. Prokopovy hlavní zbraně, víra a modlitba spojená s půstem, působí neuvěřitelné věci.
Notoricky známy jsou Prokopovy zápasy s ďábly kdy s každým dalším divem roste zárověň i světcova osobnost. Potřeba mít svého svatého, který je středověkému člověku mnohdy blíž než Bůh je pro chápání světa té doby typické. Proto bylo důležité, aby i život světcův odpovídal dobovým normám a požadavkům. Když tomu tak úplně nebylo, postarali se pisatelé o to, aby daná persona svými skutky a postoji dostatečně zaujala. Jestliže se stalo, že se změnily konvence (jako tomu bylo v případě výše zmiňovaného celibátu), tak byly provedeny změny, či doplňující úpravy, které výsledek do potřebné míry zkorigovaly. Možná je trochu zvláštní, že s postupujícími dobovými požadavky text nedoznal přílišných změn v pasážích týkajících se Němců, ale zato přibyly nové zázraky a divy. Středověké chápání světa a nahlížení na člověka a Boha bylo v jasné vertikální linii a tak i pero pisatelovo nahlíží na každý Prokopův počin zejména z hlediska duchovního, jinak by totiž text ztratil v očích čtenáře svou váhu.
Legenda o svatém Prokopu je docela dobrým oknem do doby, ve které byla zkoncipována, ale pochopit její struktury bez základních historických a církevněnáboženských znalostí je téměř nemožné. I tak lze ovšem z textu vyabstrahovat poznatky a zkušenosti, které nám dají nový pohled do minulosti a doby, o které nemáme příliš písemných pramenů.
Aktuálnost legendy ve své době byla dána nejen jejím vlasteneckým zaměřením (plus zaměření protiněmecké), ale i důrazem na světcovu chudobu a vřelým vztahem k církevněslovanské vzdělanosti. Všechny tyto prvky pak z ní činí jeden z pokladů české literární tvorby.
Výchozí text:
Prokopu, Život svaté Kateřiny, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959Literatura:
* Kadlec J.- Svatý Prokop, Křesťanská akademie, Řím 1968
* Chaloupecký V., Ryba B.- Středověké legendy prokopské, nakl. ČSAV, Praha
1953
* Morus (Richard Lewinsohn)- Světové dějiny sexuality, Naše vojsko, Praha 1992
* Bible- ekumenický překlad z roku 1985, Česká biblická společnost 1991
* Vrchlický J.- Legenda o svatém Prokopu, nakl. Vojtěch Hrách, Praha 1935
* Havránek B., Daňhelka J.- Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného
Dalimila, nakl. ČSAV, Praha 1958