Zpět na hlavní stranuJochen von Bemerwald
Secesní obytné domy jako paradigmatická syntéza modernySecese ve svém výrazovém spektru a svým modernistickým pojetím všech složek umění s ohledem na jejich historické hodnoty a tradice, byla jedním z mnoha prostředků, jímž se snažil člověk své doby nově zapůsobit na stávající konvence a postupy. Nelze se proto divit, že se stala východiskem i cílem mnoha mladých umělců začínajícího dvacátého století. Výrazivo a intenzita secesního projevu tkví ve zvlněné linii, ornamentálních orientálních rostlinných motivech, nové barevnosti, v písmu a mnoha dalších projevech.
Jedním ze stěžejních vizuálních prvků secese byly interiéry, nábytek, šperky i samotné domy, postavené v tomto slohu. Secesní architektura se snažila o novou syntézu současného moderního umění s klasickými tendencemi. Dobře to charakterizuje Tomáš Vlček na stavbě pražského Obecního domu: „Jestliže se pro snahy českého umění té doby stala snad nejpříznačnější Šaldova teze o úkolech nového umění překlenout většími oblouky a odvážnějšími syntézami protiklady života, pak stavbu Obecního domu můžeme považovat právě za mimořádný projev touhy a schopnosti manifestovat živý vztah, který spojil tehdejší moderní přítomnost se starší historickou minulostí. Obecní dům, jenž ve svém základním hmotovém i funkčním členění navazuje na motivy novodobé palácové architektury, se ve srovnání s měnícími se stylovými konvencemi umění počátku 20. století jevil jako anachronismus. Z dnešního hlediska nám však již připadá jako tehdy aktuální pokus o nové uchopení prvků tradiční poetiky architektury. Přitom se nejednalo o typický projev historismu 19. století, ale o vědomí možnosti nově pracovat s tradičními prvky a principy. Taková možnost byla ověřena stavbou Národního divadla, ale i dalšími díly pražské architektury poslední čtvrtiny a posledního desetiletí 19. století. Reflexe tradiční poetiky architektury podporovala sebevědomí a odvahu jít proti převratnosti doby, být konzervativní, poskytnout české modernizující se společnosti stavbu jako rezonanci řady jejích základních konvencí, snah, představ a zájmů včetně orientací na moderní Paříž, na eleganci jejích montparnaských bulvárů a stavby výstavních paláců pod Elysejskými poli.“
Secesní architektura se ve svém dekóru snažila poskytnout divákovi nový, současný pocit a přesto působit „ověřeně klasicky“. Architekti vycházející původně z pozdního historismu spěli až k fantazijnímu uvolnění, které se nebojí konfrontace historických forem s novými. Avšak ani v pozdějším období, kdy „výzdobu“ tvořil samotný materiál a jeho čistý výrazový charakter, nebyla narušena rovnováha účelu a zdobnosti. Z vlnících se křivek se přešlo ke kubizujícím liniím a větší střídmosti. Rok od roku se architektura vyvíjela a nacházela stále nové možnosti svého vyjádření. Do architektury se promítal vliv současného výtvarného umění a jeho nové metody.
Mezi nejznámější české architekty patřili Jan Kotěra (Peterkův dům na Václ. nám., Máchova vila v Bechyni), Dušan Jurkovič (secesní dřevěné stavby na beskydských Pustevnách), Alois Dryák (Hotel Evropa v Praze), Josef Fanta (Hlavní nádraží v Praze), Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze). Tito a ještě mnoho dalších vdechlo do svých projektů jak své pocity a nejmodernější tendence, tak úctu a obdiv ke starším slohovým formám, z nichž brali mnohdy inspiraci. Secese byla výjimečnou syntézou tradičního i moderního ducha a jedinečnou symbiózou funkčnosti a estetických hodnot.
Literatura:
* Wittlich, Petr- Česká secese, Odeon, Praha 1982