Jorge
Luis Borges, además de amar la cultura griega, fue y es recíprocamente amado
por los literatos y lectores griegos en general. Ofrecemos aquí dos poemas
suyos con referencia a algún elemento helénico y traducidos en 1985 por su
gran admirador, el reconocido poeta Dimitris Kalokíris. Versión original,
traducción griega y versión fonética para poder leer en voz alta y darse una
idea de cómo resuena en ese nuevo registro.
Mirar
el río hecho de tiempo y agua
y
recordar que el tiempo es otro río,
saber
que nos perdemos como el río
y
que los rostros pasan como el agua.
Sentir
que la vigilia es otro sueño
que
sueña no soñar y que la muerte
que
teme nuestra carne es esa muerte
de
cada noche, que se llama sueño.
Ver
en el día o en el año un símbolo
de
los días del hombre y de sus años,
convertir
el ultraje de los años
en
una música, un rumor y un símbolo,
ver
en la muerte el sueño, en el ocaso
un
triste oro, tal es la poesía
que
es inmortal y pobre. La poesía
vuleve
como la aurora y el ocaso.
A
veces en las tardes una cara
nos
mira desde el fondo de un espejo;
el
arte debe ser como ese espejo
que
nos revela nuestra propia cara.
Cuentan
que Ulises, harto de prodigios,
lloró
de amor al divisar su Itaca
verde
y humilde. El arte es esa Itaca
de
verde eternidad, no de prodigios.
También
es como el río interminable
que
pasa y queda y es cristal de un mismo
Heráclito
inconstante, que es el mismo
y
es otro, como el río interminable.
ΠΟΙΗΤΙΚΗ
ΤΕΧΝΗ
Να
κοιτάς το
ποτάμι που
είναι χρόνος
και νερό,
και
να θυμάσαι πως ο
χρόνος είναι
πάλι ένα ποτάμι
να
ξέρεις πως
πλανιόμαστε
σαν το ποτάμι
και
οι μορφές μας
χάνονται σαν το
νερό.
Να
νιώθεις πως η
αγρύπνια είναι
ένας άλλος
ύπνος
όπου
ονειρεύεσαι
πως δεν
κοιμάσαι, κι
ότι ο θάνατος
που η
σάρκα μας τον
τρέμει, είναι ο
ίδιος θάνατος
που
κάθε νύχτα μάς
φαίνεται ύπνος.
Να
βλέπεις πως η
μέρα ή ο αιώνας
είναι σύμβολο
της
κάθε μέρας, του
ανθρώπου και
του χρόνου
του,
να
μεταλλάσσεις
την επιδρομή
του χρόνου,
σε
μουσική, σε
ψίθυρο και
σύμβολο.
Να
βλέπεις πως ο
θάνατος είναι
ύπνος, το
δειλινό
ένα
χρυσάφι
μελαγχολικό:
αυτή είναι η
ποίηση
η
αθάνατη κι
ασήμαντη. Μα η
ποίηση
ξανάρχεται
σαν την αυγή
και σαν το
δειλινό.
Καμιά
φορά, τα
βράδια, ένα
πρόσωπο
μας
κοιτάει από τα
βάθη ενός
καθρέφτη,
η
τέχνη πρέπει να
‘ναι σαν και
τούτο τον
καθρέφτη
που
μας
αποκαλύπτει το
ίδιο μας το
πρόσωπο.
Λένε
πως ο Οδυσσέας,
χορταμένος στα
θαύματα,
έκλαψε
από αγάπη μόλις
φάνικε η Ιθάκη
χλωρή
και ταπεινή. Η
τέχνη είναι
τούτη η Ιθάκη,
η
αιώνια χλωρή –
κι όχι τα
θάυματα.
Κι
ακόμα, είναι
όπως το αέναο
ποτάμι
που
κυλάει και
στέκεται και
μέσα του
αντιφεγγίζει ο
ίδιος
ο
Ηράκλειτος, που
συνεχώς
αλλάζει κι
είναι ο ίδιος
και
ταυτόχρονα
άλλος, έτσι
ακριβώς, όπως
και το αέναο
ποτάμι.
Versión
fonética:
Piitikí
téjni
Nakitás
topotámi puíne jrónos keneró,
kenazimáse
posojrónos ínepáli enapotámi,
naxéris
posplaniómaste sandopotámi
kiimorfésmas
jánonde sandoneró.
Naniózis
posiagrípnia íneénas álosípnos
opuonirévese posdenguimáse,
kiotiozánatos
puisárkamas tondrémi, íne oídioszánatos
pukázeníjta masfénete ípnos.
Nablépis posiméra íoeónas
íne símbolo
tiskáze méras tuanzrópu
ketujrónu
tu, nametalásis tinepidromí
tujrónu,
semusikí, sepsíziro kesímbolo.
Nablépis posozánatos íneípnos,
todilinó
enajrisáfi melanjolikó: aftí
íneipíisi
iazánati kiasímandi. Ma ipíisi
xanárjete sandinavguí
kesandodilinó.
Kamiá forá, tabrádia, enaprósopo
maskitái apotabázi enóskazréfti,
itéjni prépi náne sanguetúto
tongazréfti
pu masapokalípti toídiomas
toprósopo.
Léne posoodiséas, jortaménos
stazávmata,
éklapse apoagápi mólis fánike
iizáki
jlorí ketapiní. Itéjni íne
túti izáki,
ieóna jlorí, kióji tazávmata.
Kiakóma, íneópos toaénao
potámi
pukilái kestékete kemésatu
andifenguí$i oídios
oiráklitos, pusinejós alá$i
kiíne oídios
ketaftójrona álos, étsi
akribós, oposketoaénao potámi.
Somos
el río que invocaste, Heráclito.
Somos
el tiempo. Su intangible curso
acarrea
leones y montañas,
llorado
amor, ceniza del deleite,
insidiosa
esperanza interminable,
vastos
nombres de imperios que son polvo,
hexámetros
del griego y del romano,
lóbrego
un mar bajo el poder del alba,
el
sueño, ese pregusto de la muerte,
las
armas y el guerrero, monumentos,
las
dos caras de Jano que se ignoran,
los
laberintos de marfil que urden
las
piezas de ajedrez en el tablero,
la
rosa mano de Macbeth que puede
ensangrentar
los mares, la secreta
labor
de los relojes en la sombra,
un
incesante espejo que se mira
en
otro espejo y nadie para verlos,
láminas
en acero, letra gótica,
una
barra de azufre en un armario,
pesadas
campanadas del insomnio,
auroras
y ponientes y crepúsculos,
ecos,
resaca, arena, liquen, sueños.
Otra
cosa no soy que esas imágenes
que
baraja el azar y nombra el tedio.
Con
ellas, aunque ciego y quebrantado,
he
de labrar el verso incorruptible
y
(es mi deber) salvarme.
Ο
ΔΗΜΙΟΥΡΓΟΣ
Είμαστε
το ποτάμι που
επικαλείσαι,
Ηράκλειτε.
Είμαστε
ο χρόνος. Η άυλη
ροή του
παρασέρνει
λιοντάρια και
όρη,
δακρύβρεχτους
έρωτες, σποδό
της ηδονής,
ατέρμονη
απατηλή ελπίδα,
αυτοκρατορίες
τεράστιες που
κατάντησαν
στάχτη,
ρωμαϊκά
κι ελληνικά
εξάμετρα,
μουντή
μια θάλασσα
κάτω απ’ το
κράτος της
αυγής,
το
όνειρο, μια
πρόγευση
θανάτου,
τα
όπλα, τον
πολεμιστή,
μνημεία,
τα
δύο κεφάλια του
Ιανού που δε
γνωρίζονται,
τους
φιλντισένιους
λαβυρίνθους
που κεντούν
τα
πιόνια πάνω στη
σκακιέρα,
το
χέρι το κόκκινο
του Μακμπέθ που
θα μπορούσε
να
ματώσει τα
πέλαγα, τη
μυστική
λειτουργία
των ρολογιών
στη σκιά,
έναν
καθρέφτη που
κοιτάζεται
αδιάκοπα
σ’
έναν άλλο
καθρέφτη και
κανείς δεν τους
βλέπει,
ατσαλένια
ελάσματα, τη
γοτθική γραφή,
μια
ράβδο θειάφι σ’
ένα ντοθλάπι,
τις
βαριές
καμπάνες της
αϋπνίας,
αυγές
και δειλινά και
ξημερώματα,
αντίλαλους,
ζάλη, λειχήνες,
άμμο, όνειρα.
Άλλο
τίποτα δεν
είμαι απ’ αυτές
τις εικόνες
που
ανακατεύει η
τύχη και
κατονομάζει η
πλήξη.
Μ’
αυτές, αν και
τυφλός και
τσακισμένος,
έχω
να δουλέψω τον
ακατάλυτο
στίχο
και (αυτό
είναι το χρέος
μου) να σωθώ.
Versión fonética:
(z = z ibérica; $ = s intervocálica
italiana o z inglesa de zoo)
Odimiurgós
Ímaste
topotámi puepikálese, iráklite.
Ímaste
ojrónos. iáili roítu
parasérni
liondária keóri,
dakríbrejtus
érotes, spodó tisidonís,
atérmoni
apatilí elpída,
aftokratoríes
terásties pukatándisan stájti,
romaiká
kieliniká exámetra,
mundí
miazálasa káto aptokrátos tisavguís,
toóniro,
miaprógevsi zanátu,
taópla,
tonbolemistí, mnimía,
tadío
kefália tuianú pudégnorí$onde,
tusfildisénius
labirínzus pukendún
tapiónia
páno stiskakiéra,
tojéri
tokókino tumacbéz puzaborúse
namatósi
tapélaga, timistikí
liturguía
tonrrologuión stiskiá,
énangazréfti
pukitá$ete adiákopa
sénan
álo kazréfti kekanís déndusblépi,
atsalénia
elásmata, tigotzikí grafí,
miarrábdo
ziáfi séna dulápi,
tisbariés
kambánes tisaipnías,
avgués
kediliná ke ximerómata,
andílalus,
$áli, lijínes, ámo, ónira.
Álo
típota deníme apaftés tisikónes
puanakatévi
itíji kekatonomá$i iplíxi.
Maftés,
anketiflós ketsakisménos,
éjo
nadulépso tonakatálito stíjo
ke,
aftó íne tojréosmu, nasozó.