Poslala: Alice
Název: "Zlepšovák 2"
Přidáno: 27.8.2001

Večírek k oslavě narozenin Asi před rokem sepsala moje sestřička Irenka první vyprávění o našich společných zážitcích (povídka Zlepšovák). Od té doby se odehrálo zase několik událostí, které by snad stály za zmínku, neboť přispěly ke zpestření našeho společného života a povznesení domácího štěstí. S Irenkou jsme se dohodly, že tentokráte budu naše společné dojmy klást na papír já, Markétka, ale opět se bude jednat o dílo nás obou, čiperných a fešných jednovaječných dvojčat ve věku 22 let.

Vše začalo tím, že jednou ráno po vizitě (kdo to neví, jsme obě stále zaměstnané jako zdravotní sestry v nemocnici na gynekologii) si nás naše paní primářka pozvala k sobě do své kanceláře. Nejsme si jisté, zda je to opravdu naprostá vzácnost, ale přinejmenším my dvě skutečně neznáme žádné spolužáky či vrstevníky, kteří by mohli popravdě vyprávět, že mají na svém pracovišti tak perfektní vztahy se svým vedoucím. Už od samého začátku nám bylo nápadné, jak jsme si se svou šéfkou přímo neuvěřitelně padly do oka. Je to dáma mladších středních let, skoro stále bývá v optimistické náladě a snad nikdy jsme nezažily, aby se nějak opravdu moc rozzlobila, nejen na nás, ale na kohokoliv z oddělení. Možná je to šťastnou souhrou náhod a zásluhou pracovitosti personálu, nevíme. Určitě ale víme to, že naše vlastní postavení v jejích očích bylo od samého počátku nějak jiné, jaksi nadstandardní. Postupně jsme to zjišťovaly, jak se na nás při práci obracela s pokyny, různými radami nebo i dotazy. Nemyslíme si ale, že bychom si u ní pěstovaly nějakou obyčejnou protekci a podobné trapnosti, tak to v žádném případě není! Měly jsme prostě štěstí a jen si toho velmi vážíme a děláme vše pro to, abychom neprovedly nechtěně cokoliv, co by mohlo pokazit tento vztah. Pochopitelně to mimo jiné znamená dobře pracovat, ale neprovokovat eventuální závist jiných lidí. Musíme to zaklepat, ale zatím se to daří.

Tak tedy, ono pozvání bylo něčím nezvyklým, ale zase nás nezaskočilo tak, že bychom se bály jít "na koberec". Měly jsme právě malou chvilku času a tak jsme zaklepaly na šéfčiny dveře a vstoupily, jsouce trošku rozechvělé, copak nám asi chce říci.

Paní primářka právě dotelefonovala a obrátila se k nám s mírným úsměvem. Vybídla nás, abychom si sedly a zeptala se, co máme v plánu na příští pátek večer. Byly jsme trochu překvapené a snažily jsme se vzpomenout, co budeme dělat za tři dny. Došly jsme k tomu, že asi nemáme na ten den žádný program a že tudíž můžeme improvizovat, jak bude třeba. Napadlo nás totiž, že možná jde o nějakou mimořádnou službu na oddělení. Ale hned jsme zjistily, že je to úplně jinak. Šéfka nás totiž ohromila naprosto nečekaným pozváním k sobě domů. A důvod byl ještě nečekanější - prý tento den právě uplyne jejích prvních čtyřicet pět let života a ona by ráda toto výročí oslavila ve společnosti několika blízkých. Víme, že žije už řadu let sama, kdysi se rozvedla, protože její manželství prý byl největší omyl v životě a ani se svými dvěma dětmi si moc nerozuměla. O to více jsou všichni, kdo s ní v práci přicházejí do styku, překvapeni jejím stálým optimismem.

Zdá se ale, že v té době ji samota trochu začala přemáhat a ona zatoužila po společnosti. Nás ovšem zarazilo, že právě my jsme mezi těmi vyvolenými a docela jsme se pod tou zvěstí začervenaly. Ona si toho hned všimla a usmála se na nás ještě daleko víc. Velmi přátelsky nám vysvětlila, že chce pozvat jen malý kroužek svých důvěrných přítelkyň, má jich být asi pět kromě nás. Podivily jsme se, čím jsme si to zasloužily právě my, ale ona řekla, že si vybírá své přátele podle intuice. Takže kdo ví, možná to byla jakási odměna za dobrou práci... Každopádně to pro nás byla velká čest a zkrátka, takové pozvání nelze odmítnout. Proto jsme souhlasily a přislíbily jsme, že určitě přijdeme v pátek v šest večer do jejího domu.

Měly jsme před sebou tři dny, během nichž bylo nutno připravit řadu věcí, abychom si na večírku neudělaly ostudu. Doma jsme pečlivě prohledaly svou garderobu a delší dobu jsme strávily volbou vhodných šatů. Máme sice, pravda, slušný výběr, ale v tomto případě jsme opravdu dlouho váhaly, neboť nadcházející večírek byl mimořádně důležitý. Nakonec se nám zdálo jako nejlepší obléknout si poměrně lehké světlezelené šaty asymetricky střižené, s vysokým rozparkem na boku a s mírně rozšířenými rukávy. Prádlo běžné, čili slabounké nylonové spodní kalhotky, síťované punčocháče tělové barvy, žádnou podprsenku (většinou ji nenosíme, když naše jedničky velmi dobře drží samy) a bílé krátké kombiné s jemnou kraječkou kolem ňader. Neužíváme obvykle moc ozdob a šperků, proto jsme si naplánovaly jen stříbrné řetízky na krk, malé stříbrné prstýnky a rovněž stříbrné náramky.

Pochopitelně kvůli svému zvyku nezadržovat dlouho malou potřebu jsme nesměly tentokrát zapomenout na nezbytné plenkové balení, abychom neměly celý večírek zkažený nervozitou. Také jsme posoudily, v čem bude vhodné na návštěvě chodit uvnitř domu, v botách asi ne. Proto jsme si nachystaly s sebou alternativně každá jedny čisté páskové střevíčky na tanec a vedle toho nové bílé piškoty, v nichž se nám skvěle jak tančí i cvičí, tak rovněž dobře chodí doma po bytě. Řekly jsme si, že je to pěkná ozdoba našich nožek a nejspíše se budou dobře hodit (což se posléze potvrdilo). Přezutí i s velkou zásobou plenek jsme složily do tašek a potom už jsme se jen těšily na páteční večer. Sice jsme pociťovaly i lehké mrazení, ale příjemné pocity daleko převládaly.

Paní primářka Eva nás přivítala ve své vile, která hned od počátku působila na příchozí velmi příjemným dojmem, bylo vidět, že majitelka je žena s jemným vkusem a se smyslem pro tvorbu milého prostředí. Nejpodstatnější část prvního dojmu ovšem vytvořila sama svým úžasným zevnějškem. Vždy jsme ji pokládaly za vysoce elegantní ženu, dbalou ohledů na svůj vzhled za všech okolností, ale tehdy jsme přímo strnuly nad tím, co ještě dokázala na sobě zlepšit. Krásným účesem, velmi jemným make-upem, několika střídmými šperky a rozkošnými krátkými modrými šaty přímo rozkvetla, zvláště když ještě dokázala toto vše dokreslit kouzelným úsměvem. Shodly jsme se, že takto vlastně omládla nejméně o deset let. Později se ukázalo, že jí k této proměně přispěla i zpráva, že její už odrostlé děti, dcera - právě dostudovaná lékařka a syn chystající se ke státnicím, přiznaly svou chybu a nejen že se mamince omluvily za dosavadní odcizení a chlad, ale rozhodly se opět navázat na někdejší rodinnou pohodu. Oba prý jí slíbili, že v sobotu přijedou, aby jí mohli osobně poblahopřát k jejímu výročí.

V domě se sešly poměrně včas všechny pozvané dámy.

Kromě nás dvou nejmladší Monika je dívka asi 25-letá, tančí v baletním sboru v divadle. Představila se nám jako "hopsanda z povolání" a velmi lišácky na nás zamrkala, takže jsme si ji hned na první pohled zařadily mezi sympatické lidi, se kterými by bylo příjemné se přátelit.

Paní Helena trénuje aerobik ve fit centru, je jí něco kolem třiceti let a my jsme si vzpomněly, že ji od vidění vlastně známe, jelikož byla u nás na oddělení několikrát kvůli vyšetření (a patrně také i občas na návštěvě u paní primářky).

Rovněž i paní Marie, programátorka, se nám zdála být povědomá, později se ukázalo, že i ji jsme už v nemocnici potkaly, bylo to už dávno, krátce po našem nástupu do zaměstnání.

Paní Barbora je učitelkou a paní Karolína módní návrhářkou, obě mají asi něco málo přes třicet let a stejně jako všem dříve jmenovaným i jim to tehdy náramně slušelo.

Každá návštěvnice přinesla paní oslavenkyni nějakou kytici, například my dvě jsme koupily docela velký "puget" růží, bylo jich - hádejte kolik - no ano, pětačtyřicet. Předaly jsme tyto kytice, paní Eva se až lekla, že jimi naplní celou vanu, a také několik lahví, většinou vína. Následovala řada gratulací spojených s úsměvy a políbením na tvář. Rovněž jsme všechny své milé hostitelce předaly nějaké dárečky, v našem případě šlo o parfém, který by se jí snad mohl líbit, jak jsme si dovolily odhadnout.

Po přípitku a krátkém seznámení nás paní hostitelka pozvala na lehkou večeři, což jsme jistě všechny rády přijaly, neboť dobře smažená ryba všem přítomným dámám ohromně chutnala. Po jídle se zase něco upilo, většina z nás zvolila bílé víno, ale my dvě nejsme moc zvyklé pít alkohol a bály jsme se případné špičičky, proto jsme potom udělaly pauzu a nějakou dobu popíjely sodovku. Pak nastala chvíle, kdy oslavenkyně začala nabízet zákusky. A nebyly jen tak nějaké, takové dorty se málokdy vidí. Jakmile jsme je spatřily, nastal v našich ubohých dušičkách hrozný boj, začaly se nám strašně sbíhat sliny a zároveň se naše lepší já vzbouřilo proti té mlsnotě. Následkem toho jsme se obě hrozitánsky zamračily na paní Evu, jako že co nám to tu propánakrále nabízí. Ona se dívala velmi překvapeně na naše sveřepé výrazy, my jsme se mračily čím dál víc, až najednou jsme to už nemohly dál vydržet a naprosto nekontrolovatelně jsme vyprskly smíchem. Bylo tudíž vidět, že to není nic tragického. Jen jsme se přiznaly ke svému zlozvyku - mlsnosti - a ovšem jsme poděkovaly za tuto lahůdku. Všechno bylo v pořádku, paní hostitelka se smála také s námi, jen my dvě jsme v té chvíli ucítily, že ono předchozí pití a záchvat veselí opět zapůsobily a naše spodní prádlo, tak jak se nám stává velmi často, je jak se patří mokré. Pravda, tentokráte jsme byly na takovou situaci připravené, proto se jen pěkně nasákly plenky. V tu chvíli si jinak žádná z přítomných ničeho nevšimla a pouze my jsme prožívaly velmi příjemné teplo v rozkroku.

Zákusky byly následně spapány a naše "lepší já" v té chvíli opravdu zle prohrávalo. Doufejme, že od zítřka se zase vzpamatuje a bude nás opět chránit před sladkostmi, aspoň do nějaké příští oslavy. Naštěstí onen večer už nehrozilo další podobné nebezpečí, pokračovalo se pitím kávy,

případně čaje (ten máme velmi rády, a proto jsme ho preferovaly) a hlavně volnou zábavou.

Party vlastně teprve začala, všechny jsme velmi stály o to, aby se atmosféra tohoto večera dobře vyvíjela. Zprvu tedy jsme seděly všechny v jednom kroužku a lehce popíjejíce, bavily jsme se o všem možném. Všechny účastnice kromě nás dvou se už aspoň trochu znaly z dřívějších setkání, proto bylo na nás, abychom se jim také představily. Vyprávěly jsme tedy stručně nějaké své zážitky či příběhy (v podstatě úplně konvenční a ničím mimořádné), z nichž bylo lze poznat, jaké jsme a jaké máme záliby (pro začátek ovšem jen ty, o kterých může slyšet kdokoli). Šlo nám také o to, abychom opatrně odpozorovaly, jak budou dámy reagovat na naše názory a zda si budeme moci případně dovolit později dodat ještě něco navíc...

Paní primářka poslouchala naše zpovědi, tiše se usmívala a bylo znát, že si asi nemyslí, že bychom se my nějak nadmíru chlubily, dokonce občas pronesla nějakou poznámku na naši pochvalu. Což způsobilo jednak naše červenání, ale kupodivu také celkem příznivý ohlas mezi posluchačkami. Asi jsme tedy měly štěstí i v přijetí ve společnosti a naše včlenění do kroužku bylo na dobré cestě. Na závěr tohoto představování nás pak paní primářka poctila nabídkou, která nás úplně vyvedla z míry, že totiž by byla ráda, kdybychom (podobně jako již dříve ostatní její přítelkyně) ji od teď začaly oslovovat jménem namísto oficiálního "paní primářko". Opět jsme se velmi začervenaly pod dojmem takového projevu důvěrné přízně, ale vzhledem k celkově příjemné pohodě jsme si na tuto novinku celkem rychle zvykly, přeřeknutí bylo v prvních chvílích jen pár. Všechny ostatní dámy se k této nabídce ihned a ochotně připojily, což jsme pak společně stvrdily přípitkem a vzájemným políbením.

V té chvíli jsme si ještě vzpomněly, že máme u sebe něco, co bude jistě vhodné předvést. Jde o to, že my dvě si, jak známo, velmi zakládáme na své nerozeznatelnosti coby "dvojčata - kopie". V této společnosti ale jsme chtěly udělat nebývalou výjimku a nabídly jsme, že během party budeme nosit na svých šatech pro rozlišení bižuterní stříbrná písmenka - iniciály M a I. Bylo to přijato velmi souhlasně a hlavně později jsme ocenily výhody toho, že jsme se nemusely vždy znovu a znovu každé ze svých nových přítelkyň představovat.

Zábava pokračovala ještě chvíli povídáním, potom některá z nás navrhla, že by se možná hodilo pustit nějakou vhodnou hudbu k poslechu a také k tanci. Poprosila jsem v té chvíli tanečnici Moniku, zda by nechtěla právě ten "společenský pohyb" iniciovat, čili udělat jakési předtančení. Monika zřejmě na něco podobného už sama myslela, takže ráda přijala roli specialistky v oboru taneční zábava. Stoupla si na malý parket uprostřed salonu a udělala lehké pukrle. Začala zvolna tančit na hudbu, která v tu chvíli právě hrála, byla to tuším nějaká pomalejší bluesová skladba. Viděly jsme, že tanečnice je opravdu skvělá, a to nás lákalo pokusit se také trochu přispět k zahájení reje. Já i Irenka jsme sice amatérky, pokud jde o taneční umění, ale máme tanec i balet velmi rády a často se mu doma věnujeme. Takže jsme se zvedly ze židlí a přidaly se k Monice. Prováděly jsme různé figury spolu i každá samostatně, což se asi i Monice zalíbilo. Přešly jsme totiž k tanci ve trojici (nebo v kroužku ?), pak jsme zkusily improvizovat i každá z nás s ní. Ona je, jak už bylo uvedeno, velmi milá dívka a při tancování jí to moc slušelo, proto jsme obě cítily velkou touhu se jí přiblížit, vnímat její vábivý parfém a vracet jí úsměvy.

Střídaly jsme se "v kole" všechny tři, po chvilce ale se začaly připojovat i další tanečnice. Byl to docela hezký pohled na skupinku krásných mladých žen ve slušivých rozevlátých šatech, jak spolu tančí a zcela zjevně jim dělá dobře, když se dotýkají jemně jedna druhé, objímají se a občas se dokonce líbají. Stačilo se jen trochu rozhlédnout, protože stěny salonu byly velmi hojně ověšeny velkými zrcadly, aby se každá z nás mohla dát tímto pěkným panoramatem inspirovat. Tak se stalo, že postupně jsme prošly náručí snad všech družek a musíme obě přiznat, že to byl pro nás nový a moc a moc vzrušující zážitek. Nebylo třeba nic příliš vysvětlovat, abychom si byly všechny zcela jisté, že každá z nás má nejraději společnost stejně zaměřených žen a dovede se v ní cítit nejlépe.

Pokud jde o naše tančení s paní Evou, vedlo k neuvěřitelně rychlému zesilování vzájemné náklonnosti mezi ní a námi. Vzhledem k naší ohromné nechuti k žárlení nevznikly žádné problémy, naopak jsme postupně obě rády s mírným vzrušením pozorovaly Evu v kole i v objetí se sestřičkou. Bylo znát, že Eva se asi na toto mazlivé i veselé proplouvání po parketu moc těšila a její náruč je opravdu místem, v němž jsme dokázaly na chvíli zapomenout na svět, oddávajíce se vzájemné něžnosti a vnímání jejího jemného štíhlého těla.

Samozřejmě jsme nikdy úplně neztratily hlavu, abychom si přestaly všímat jedna druhé. Naše vzájemná láska je naprosto stálá, ale to nevylučuje možnost občas se věnovat i jiným ženám. Proto během tance jsme společně zkoušely - nakonec s úspěchem - přimět i ostatní dámy k podobným hrám. Následkem toho jsme později večer zvolna přešly od pouhého tančení k různým důvěrnějším dotykům. Eva nám ukázala i několik dalších pokojů ve svém domě, kde byly pohovky a gauče, na kterých jsme mohly odpočívat případně ve dvou nebo i ve třech a věnovat se vzájemnému obveselování. Trochu nám k tomu napomohlo víno, ale myslím, že žádná z nás se nijak moc neopila, prostě chuť na intimnosti se nám všem dostavila nějak sama od přírody.

Zatímco některé z nás se po jistou dobu stáhly poněkud do ústraní, kde se věnovaly důvěrnému potěšení, téměř vždy zůstávalo několik dam také v salonu a tam se dále bavily o různých tématech. Tak jsme probraly hudbu a divadlo, nějaké filmy i sport. Zde ovšem šlo ponejvíce o aerobik, který je oborem paní Heleny coby cvičitelky, případně snad i o jógu. V této záležitosti jsme si my dvě dovolily přispět do besedy kvůli své náklonnosti ke cvičení ásán. Nutno říci, že naše vyprávění bylo velmi pozorně sledováno. Posléze pak padl návrh, zda bychom mohly své povídání doplnit praktickou ukázkou. Vzhledem k tomu, že čas od večeře v tu dobu už pokročil a mezitím jsme všechny stačily celkem dobře vytrávit, mohly jsme souhlasit, že uspořádáme malé předcvičení pro všechny zájemkyně.

Objevila se jen docela malinká komplikace, která trošku odsunula začátek. Jen okamžik jsme totiž zaváhaly kvůli nutnosti pro tento účel změnit oblečení. Dosud jsme stále všechny zůstávaly ve společenských šatech, které samozřejmě skvěle odpovídaly tomuto večírku s tancem, ba ani ve zmíněných chvílích v soukromí (ostatně nebylo ani pravidlem, že mazlit se s přítelkyní je možné pouze v ústraní, mnohé dvojice sedaly přímo v saloně) jsme je neodkládaly. Teď tedy bylo třeba se vysvléknout do spodního prádla, což by bylo vlastně nemělo být žádným problémem, přece se mezi samými ženami, navíc vzájemně si tolik blízkými, nemusíme jakkoli stydět, že ano. V našem případě se jednalo o to, že dosud ostatní dámy netušily, jak my dvě jsme vybavené proti mokru. Již jsem se zmínila, jak poprvé před zákuskem se nám plenky báječně hodily, a věřte tomu, že od té chvíle ještě několikrát. Teď tedy naše družky s překvapením uviděly, co máme pod šaty a punčochovými kalhotami.

Doposud nebylo třeba plenky vyměnit, ačkoli ta chvíle se přece jen už blížila. Dámy se pozorně dívaly a několik z nich, například Eva a paní Barbora, jež je učitelkou, projevovalo mimořádný zájem o naše zkušenosti. Vysvětlily jsme jim, jak se plenky fantasticky osvědčují v práci i třeba při návštěvě kulturních akcí. Eva do té doby netušila, jak to vlastně děláme, že v nemocnici během práce neodcházíme moc často na toaletu. Také Barbora si uvědomila, jak by se i jí při vyučování výborně hodilo nemuset se soustřeďovat na fyzickou potřebu a vykládat naprosto klidně celou hodinu. Ukázalo se také, že náš "vlhký koníček" nečekaně s námi už delší dobu sdílí módní návrhářka paní Karolína. Prý před lety onemocněla nějakým zánětem a postihla ji pak lehčí inkontinence. Sice chodila na léčení a její stav se značně zlepšil, ale přesto zůstala u nošení plen i nadále. Časem se jí to stalo příjemným zvykem a rovněž oceňuje jejich výhody v práci. Zdá se, že tato neplánovaná ukázka asi velmi zapůsobila, a kdo ví, jestli všechny posluchačky, které dosud nepřišly plenkám na chuť, se nebudou snažit vše rychle dohnat. Asi nejspíš ano.

Pak tedy konečně došlo na předcvičování jógy. Střídaly jsme se v předvádění a slovním vysvětlování. Ukazovaly jsme nejprve základní snadné polohy a postupně jsme přecházely k náročnějším. Jako první se připojila Monika, která má už "v popisu práce" velkou pružnost svého krásného těla, potom i Helena, pro niž to bylo dobrým kompenzačním cvičením k aerobiku. Po chvilce okukování všechny překvapila Eva tím, že také odložila své modré šaty, a oblečená do krátkého velmi průsvitného kombiné a lesklých punčocháčů předvedla vedle nás na parketu nádherný pomalý přemet vzad a z něj dokonalý špagát. Doprovodila to zářivým úsměvem a my všechny jsme jí upřímně zatleskaly. Svěřila se nám pak, že už řadu let doma ráda cvičí akrobacii, protože je přesvědčená, že jí to dodává svěžest a brzdí stárnutí. Což si přesně tak myslíme i my. Asi pokud může být člověk aspoň trošku spokojený při pohledu do zrcadla, pocit vlastní tělesné flexibility mu dokáže ještě dál skvěle zvýšit sebevědomí. Na Evu to musí zcela jistě platit, ostatně také ona zrcadla jsou tu všude k dispozici. Každopádně na všechny dámy udělala tělocvičná ukázka velký dojem a podle všeho každá se bude do budoucna doma "trápit", aby dokázala aspoň se přiblížit naznačené úrovni a koneckonců tím zvýšit svou atraktivitu v očích přítelkyň.

Po skončení ukázky jsme opět změnily téma a vzhledem k odlehčeným úborům jsme mohly snadno začít prakticky probírat otázky módy. V této věci byla naší rádkyní Karolína. Rozhodla se zimprovizovat domácí módní přehlídku, přičemž modelkami budeme my všechny a převlékat se budeme do některých šatů, které ona přivezla na prohlédnutí. Měla s sebou docela velkou zásobu šatstva i doplňků a než jsme to všechno stihly okouknout, vyzkoušet a zkritizovat, utekla mnohem více než hodina velmi příjemné zábavy. Při té příležitosti jsme probraly i všelijaké zkušenosti s kosmetikou a leckterá z nás získala od přítelkyň užitečné rady.

Když takto plynul čas, bylo už hodně daleko po půlnoci a my všechny jsme lehce popíjely (víno, kávu nebo čaj), došlo samozřejmě k tomu, k čemu muselo dojít. Připomnělo se nám naléhavě zmíněné "vlhké téma", protože už začaly trošku prosakovat naše plenky. Musely jsme tudíž přerušit probírání věcí módy a jak my dvě, tak brzy i Karolína, jsme potřebovaly plenky vyměnit.

Po onom delším povídání se nám také zdálo, že už jsme se vlastně značnou dobu nevěnovaly jedna druhé, a proto byla příležitost vzájemně si pomoci s plenkami velmi vítaná. Chtěly jsme tedy poodejít do některé jiné místnosti a tam se přebalit, ale překvapila nás v té chvíli Eva nenadálou prosbou, zda bychom nemohly tuto činnost provést tady v salonu, když by se ostatní družky na nás při tom dívaly. Její přání nás trochu zaskočilo, ale když se k Evě připojila i tanečnice Monika, programátorka paní Marie a dokonce i Karolína, začervenaly jsme se a poněkud stydlivě souhlasily s tím, že potom pomůžeme za podobných okolností i Karolíně.

Začaly jsme tedy se vzájemným něžným svlékáním. Odložily jsme svrchní igelitové kalhotky, pod nimiž bylo cítit skrz punčochové kalhoty velmi provlhlé pleny. Irenka zůstala stát uprostřed parketu mírně rozkročmo. Klekla jsem si a stáhla jsem Irence punčocháče na kolena, abych jí mohla vytáhnout úplně promočené plenky. Zavanula z nich povědomá vůně a já jsem z ní pocítila obvyklou slastnou závrať. Odložila jsem plenky do igelitové tašky a jednou suchou plenou jsem Irenku pečlivě vytřela v rozkroku, na bříšku a na zadečku. Pak jsem si zase naopak já stoupla a podobným způsobem Irenka ošetřila mě. Po osušení jsme si prozatím natáhly prádlo zpět a pod vlivem naší zamilované vůně jsme si nedokázaly odepřít vzájemné objetí. Nezůstalo však jen při něm. Opět jsem si klekla a objímajíc Irenku kolem boků jsem ji políbila do jejího voňavého klína. Cítila jsem její záchvěv, který dobře znám a který vždy znamená velikou touhu po důvěrném sblížení. Nezbylo tedy nic jiného, než podlehnout tomuto lákání a přejít od pouhého přebalování sestřičky k mnohem vážnějšímu počínání.

Myslím, že už jsme se ani moc nečervenaly, když jsme se vlastně na scéně chystaly provést live-show, jenom jsme se omluvně pousmály na žasnoucí přítelkyně a pod sebe jsme na parket rychle rozložily velkou igelitovou plachtu. Na ní pak proběhla naše ničím neomezovaná chvíle lásky. Začala jsem Irenku, teď už ležící na zádech, lehce líbat na pusinku, pak na krk a přecházela jsem postupně stále níž, až jsem zůstala na bříšku a rukama jsem ji hladila kolem boků a nakonec v klíně. Cítila jsem při tom silnou vůni z jejího prádla a moje vzrušení rychle stoupalo. Proto jsem se přesunula k ní tak, abych klečela nad jejím obličejem. V tu chvíli si mě Irenka sama přitáhla ke své pusince a od té doby už pokračovalo jen něžné, ale intenzivní vzájemné líbání našich "buchtiček". Irenčino vzrušení bylo určitě nejméně stejné jako moje. Cítily jsme obě, jak se blíží čím dál rychleji vrchol. Naše štěrbinky se samy otevíraly a z jejich okrajů ronila milostná šťáva. Začaly jsme se vzájemně lízat a svými jazýčky jsme přes tenoučké prádlo pronikaly jedna druhé do její nádherné píči. Skončilo to tak, jak muselo - obě jsme dostaly orgasmus prakticky zároveň a snad díky nezvyklému pocitu, že nás sleduje několik párů roztoužených očí, byl také nebývale silný. Trhaly jsme sebou v křečích extáze, které navíc jako kdyby ani nechtěly přestat. A na konec? S odezníváním vrcholného zážitku jsme si uvědomily, že vlastně ještě zdaleka nekončíme, neboť naše těla v tu chvíli vůbec nedokážou zvládnout vnitřní tlak způsobený předchozím popíjením a z našich klínů se vyřinuly proudy další tekutiny. Naštěstí jsme ležely na onom igelitu, takže parkety pak nebyly mokré. Nedokázaly jsme totiž tehdy přes všechnu snahu celý tento proud ze sestřiččiny lasturky pobrat do úst. Bohužel byl moc prudký, proto jsme se sice dobře napily, ale většina vláhy skončila v louži kolem nás.

Nadešla doba, kdy jsme se začaly vzpamatovávat, a rozhlížely jsme se kolem po divačkách. Myslím si, že všechny bez výjimky byly z tohoto výjevu úplně fascinované. Rozhodně ale žádná ani okamžik nedávala najevo sebemenší nesouhlas s tím, co právě naším přičiněním zhlédla. Zjistily jsme pak jenom, že dvě z dam (Karolína, která byla vlastně "v pořadí" s přebalováním, a Marie) se přesunuly během podívané blíž k nám, na okraj igelitu, kde se i pod nimi utvořily docela pěkné loužičky. Ostatní se sice patrně dokázaly udržet a nepromočily své židle, ale zřejmě to bylo jen tak, tak. Nezbylo jim totiž pak nic, než si také rychle přisednout na náš igelit a zatímco nás začaly v úplném tranzu líbat po celém těle, už ani ony nezvládly své močové měchýře a jedna za druhou zvětšovaly společnou louži, v níž jsme se všechny pohybovaly. Potom už snad nebylo nic, co by kterákoliv z nás nedokázala udělat, a opravdu jen šťastnou náhodou všechna vlhkost z našeho společného dovádění zůstala na plachtě.

Uklidňovaly jsme se poměrně dlouhou dobu, všechny jsme se pak vzájemně pečlivě otíraly plenkami, kterých bylo shodou okolností k dispozici dost. Nakonec jsme se musely všechny osprchovat a vzhledem k velmi pokročilé noční době jsme tuto party ukončily. Bylo nutno také leccos společně uklidit a proprat spoustu prádla, proto se nedalo dělat nic jiného, než přijmout hromadně Evino pozvání a zbytek noci a následující dopoledne přespat u ní v domě. Každá jsme si našla nějakou pohovku či válendu (kterých má Eva pro podobné návštěvy opravdu mnoho) a zalehly jsme k spánku. My dvě a také Karolína jsme přitom podle zkušenosti na noc použily velké plenkové balení, aby neutrpěla lůžka. Mimochodem jsme ještě na dobrou noc Karolínu podle původního slibu a k jejímu veselí pomohly přebalit. Mám za to, že se jí po tomto závěrečném zážitku dobře usínalo a snad si užila i nějakých hezkých snů.

Přišlo ráno, pravda, poněkud zpožděné, ale co se dá po takové slávě dělat, že ano. Všechny jsme se dobře vyspaly, vzhledem k poměrně mírné spotřebě alkoholu jsme byly brzy fit a po rychlé ranní toaletě jsme se sešly v jídelně, kde nám Eva nabídla kávu a něco lehkého na snídani. Seděly jsme v kroužku kolem stolu a s úsměvem vzpomínaly na poslední zážitky. Poděkovaly jsme Evě za skvělý večer, ona pak zase nám za to, jak jsme ji pomohly rozveselit a dokázat jí, že je stále velmi žádoucí společnicí. Na rozloučenou jsme si všechny slíbily, že budeme všemožně vyhledávat příležitosti k novým setkáním jak v celé skupině, tak jednotlivě. Na závěr jsme se všechny velmi vřele líbaly a pak jsme postupně odcházely, mávajíce dojaté oslavenkyni.

Markétka

Zpatky

© 2001