Alan Silvestri - The Abyss

Alan Silvestri nám už nejednou dokázal, že je schopen složit hudbu, jakou od něj producenti a režiséři doopravdy chtějí. Futuristickou komedii Návrat do budoucnosti oživil vitálním motivem, bez kterého jsme si další dva díly neuměli představit. Mimozemský Predátor ho zase zaměstnal napínavým akčním tématem a útočnými instrumentacemi. Silvestriho agresivní žestě byly výstrahou, že komando vedené svalovcem Arniem stojí před něčím silným a nebezpečným. Ve srovnání s Forrestem Gumpem však obě předchozí díla byly jen takové bokovky. V Gumpovi se vzedmul k maximálnímu výkonu, který byl právem oceněn nominací na Zlatý Glóbus a Oscara. Nikdy předtím se Silvestrimu podobné pocty nedostalo. Ani v roce 1989, kdy skládal hudbu ke Cameronově podvodním spektáklu Propast.

Troufám si napsat, že v Propasti uslyšíme nejkrásnější sbory od časů Misie. Kaskádovité hlasy se vzestupnou melodií nabírají na síle, která exploduje s nástupem celého orchestru. Vrcholu je dosaženo, jakmile se žestě a činely spojí dohromady, aby zasadily smrtící úder. Tento mistrovský výpad nemohl minout cíl. Byl rychlý a nečekaný. Účinný jako ten nejprudší jed, který ochromí každý milimetr našeho těla. Nějak podobně působí těchto pár vteřin, kdy se Silvestrimu podařilo sestavit velmi sugestivní hudební obraz. S každým dalším okamžikem nás jeho hudba více pohlcuje a pomalu se stáváme jejím otrokem. Cameronův film však neukazuje jenom kontakt člověka s mimozemšťanem. Velká část záběrů je jen sytá modř a nic víc. Hlubina, ticho, kolem žádného živáčka. Co s tím má pak skladatel dělat, než jen svěřit svoje ruce syntezátorům? A dál to už všichni přece dobře známe. Syntezátory v Propasti jsou stejné jako syntezátory v jiných Silvestriho filmech. Dokážou v nás úspěšně evokovat pocit něčeho tajemného, záhadného a třeba i depresivního. Od takové hudby však většinou nelze čekat nic světoborného. Tiché, dlouhé, elektronické tóny nás přece nemůžou vytrhnout. V akčních skladbách, které občas připomenou Predátora, dosahuje Silvestri slibného standardu. Obrat k lepšímu nastane, jakmile hrdinka opravuje závadu vně lodi. Divák je poprvé svědkem setkání s něčím živým , svítivým a patrně do té doby člověkem nespatřeným. Tajemná potvůrka nevypadá škodlivě, ale opatrně a z bezpečné vzdálenosti pozoruje lidského tvora. Stejně tak hudba v sobě neskrývá zlý úmysl, ale vysoké, rozmazlené tóny vykazují tendenci k obezřetnosti, zranitelnosti i zvědavosti. Je jako malé štěně, které neublíží, chce si hrát, pozoruje každý náš pohyb a před něčím cizím cítí respekt. Propast jako jeden z mála filmů ukazuje mimozemskou civilizaci jako přátelskou a milou. Proto také nositelem veškeré zloby a násilí ve filmu (i hudbě) není mimozemšťan, ale člověk.

Roman Dvořák