Bernard Herrmann & Elmer Benstein

Ať už je Bernard Herrmann opředen jakkoli pomlouvačnými historkami o své kontroverzní povaze, nikdo a nic nemůže popřít opojnou velikost tohoto skladatele. Zlé jazyky napovídali leccos špatného o jeho arogantním chování a výbušnosti, neboť to bylo jediné, co se dalo Herrmannovi čas od času vytknout. Ani sebevětší kritik neměl důvod říct: Bernard Herrmann skládá špatnou hudbu.

Byl to geniální skladatel, protože nikdo před ním a ani dlouho po něm nedokázal najít ve filmové hudbě sílu, která u diváka vyvolává fyziologické reakce. Když chce Herrmann někoho naštvat, jeho vřeštící housle zaručeně zvýší krevní tlak i mrtvému. A jestli ani to nestačí, Herrmannovy trombóny zbaví iluze všechny, jenž pochybují, že se u filmové hudby nemohou pokakat strachy. V Mysu hrůzy věnuje Herrmann zcela oprávněně hlavní pozornost Maxovi, psychopatovi, který v zajetí představy konání spravedlivé věci, tyranizuje právníka Sama a jeho rodinu. Motiv Maxe, stejně jako většina Herrmannových děsivých témat, ubíjí svým monotónním rytmem a sžíravou melodii. První tři takty - EhbeECheEhbe vám neustále vtloukají do hlavy už jde Max, jeho pomsta bude sladká! Jakmile máte pocit, že to Herrmann natahuje, uštědří vám lekci malých překvapení, aby jste se nenudili. Herrmann není jenom zlý a ošklivý, ale dokáže také polaskat, ovšem jeho sladká dobrota nemá nikdy dlouhé trvání. Láska a přátelství v Herrmannově podání nevypadá příliš vážně a opravdově (na konci názvu skladby LOVE je otazník), jakoby všem pěkným pocitům nevěřil nebo se jich bál. Před Herrmannovou hudbou se nedá uniknout, i když ji nechcete vnímat, stejně si vás najde a samovolně pronikne až do morku kostí.

K závěrečné scéně filmu, kde se oba protivníci bijí hlava nehlava, byla složena poněkud úsměvná (!) skladba FIGHT. Nikoliv morbidní, ale ryze legrační, protože tlumený zvuk žesťů tomu na vážnosti určitě nepřidal. Samotná scéna musí u diváka vzbuzovat rozpaky, když se Max a Sam snaží navzájem jeden druhému rozbít palici, pokud možno co největším balvanem a tak, aby to co nejvíc bolelo. Kritika Bernsteinovi vytýkala, že se jeho interpretace vzdaluje původnímu Herrmannovu záměru. Většina posluchačů se zase jedohlasně shodla v tom, že stavět vedle sebe Bernsteinův a Herrmannův Mys hrůzy je jako srovnávat kozu s kozlem. Těžko říct, zda jsou to reakce oprávněné, určitě však pro Herrmanna bezvýznamné. Herrmann netoužil u posluchačů vyvolat bůhvíjakou pozornost, byl si vědom toho, že je jednička a na nějaké veřejné mínění kašlal.

Kdyby Bernie, jak byl Herrmann kamarády přezdíván, mohl tuto recenzi číst, asi by jen suše poznamenal: Zase jeden pisálek, co si myslí, že poznal svět. Čert ho vem, všichni přece ví, že já jsem nejlepší! Mám -li potřebu zakončit recenzi citátem, bude to myšlenka Japonce Toru Takemitsu: Pokud hudba neustále říka 'boj se, boj se' , napětí vyprchá. Je to jako když se plížíte za někým, aby jste ho vyděsili.

Co by na to řekl asi Bernie…

Roman Dvořák