Basil Poledouris - Conan The Barbarian

Když jsem Conana poslouchal poprvé, považoval jsem ho za docela průměrný soundtrack, který by si víc jak tři hvězdičky určitě nezasloužil. Po několikerém poslechu jsem však pochopil, že jsem se hrubě mýlil. Jde o mimořádné dílo, na které může být Basil Poledouris právem hrdý víc než na všechny jeho ostatní dohromady. Zvlášť strhující je první skladba PROLOGUE/ANVIL OF CROM začínající efektivním proslovem snad nějakého čaroděje, který posléze přejde v divokou hru na bicí (zejména orientální kotle) podbarvenou hlasitou trubkou, což se tak často zase neslyší. Poledouris dobře vědel jakou skupinu nástrojů použít, aby vyvolal atmosféru odpovídající fantastickému středověku, proto hlavně uslyšíme kromě trubek a pozounů také harfu, lyru a loutnu, pak různá primitivní chrastítka a něco jako dnešní triangl (i když první triangl se objevil už ve 14 stol.). Narozdíl od jiných velikánů (jako Morricone či Williams) se Poledouris nesnaží ohromit komplikovanými instrumentacemi, ale vsází spíše na rozmanitost motivů založených na velmi nápaditých a originálních melodiích. Pokaždé se snažím vybrat jednu skladbu, která mně připadá nejpůsobivější, a která by mohla být pro celý soundtrack reprezentativní. V případě Barbara Conana bylo rozhodování složité, ale nakonec u mě definitivně zvítězila rozverná skladba THEOLOGY/CIVILISATION, která mě dokáže nadchnout svým rozkošným pohádkovým motivem zavánějícím orientem, který se opakuje pořád dokola, akorát ve druhé polovině nabírá na intenzitě. Buďme rádi, že Poledouris slavil tímto dílem úspěch a James Horner mně jistě promine, když při plném vědomí řeknu, že jeho Statečné srdce nesahá Barbaru Conanovi ani po kotníky. Co do rozmanitosti motivů má Barbar Conan zcela jednoznačně navrch (navíc u Hornera často mívám pocit, jakoby nevěděl „kudy kam“). S označením „nejlepší soundtrack“ bych byl rozhodně opatrnější, avšak se stoprocentní jistotou dávám Conanovi plné hodnocení a Basil Poledouris by si konečně zasloužil čestné uznání, které by za jiné ze svých děl mohl jen ztěží dostat. Barbar Conan měl přinést Poledourisovi přinjemenším nominaci na Oscara, to by ovšem, jak kriticky říká Jack Nicholson, „porotu nesměla tvořit slepá, pitomá, ožralá a psychopatická sebranka“. Je pro mě vždy příjemným potěšením strávit několik minut s tímto vyjimečně vydařeným Poledourisovým dílem, jehož zásluhou se mně konečně podařilo zbavit dlouholeté averze vůči tomuto skladateli.

Roman Dvořák