James Newton Howard - Grand Canyon

Lawrence Kasdan, často citovaný jako "zkušený režisér a scénarista", natočil moralizujcí film, který jsem v době jeho uvedení na televizních obrazovkách moc dobře nechápal. Když jsem potom viděl jeho western Silverado, byl u mě Kasdan aspirantem na přední místo v žebříčku nejprotivnějších režisérů a věčných smolařů, co dokážou zbabrat i tu nejslibnější látku (viz Wyatt Earp).

Pak mně může spravit chuť už jen Howardova hudba, která ozvučuje některé Kasdanovy filmy. Grand Canyon je po hudební stránce totéž co Uprchlík s tím rozdílem, že si autor víc hraje s melodií a současně vymýšlí několik málo variací hlavního motivu. Tyto variace ale většinou spočívají v transkripci skladby pro jiné instrumenty, proto by ani nebylo správné psát o variacích v užším slova smyslu. Howard zkušeně pracuje s rytmy, které také můžeme vedle jeho stylové přípravy nazvat silnou stránkou jeho tvorby. Melodie není u Howarda nikdy grandiózní nebo vyjímečná. Většinou je zajímavých jen pár taktů nebo dílčí fragmenty ne zrovna sugestivních motivů. Svou lépe stravitelnou podobu získávají Howardovy melodie až s přispěním orchestrálního aranžmá. Teprve pak můžeme hovořit o jisté květnatosti a vzletnosti, jenž byla tolik patrná u Pána přílivu - jeho prvním velkém filmovém úspěchu. Mimochodem hudbu k Pánovi přílivu původně skládal John Barry, ale producentce Streisandové (to je ta zpěvačka s velkým nosem) se jeho dílo nelíbilo a tak ho jednoduše nahradila Howardem. John Barry si z této křivárny vrásky nedělal a ústřední motiv vydal později na svém výběrovém albu Moviola.

Někdy to dokonce Howard a jeho spolupracovníci - aranžéři přeženou, když se nechají unést některými romantickými motivy (zejména Pán přílivu) a instrumentace "přesladí". To pak jsou instrumentace tak nadýchané a navoněné jako pověstný koláč babičky Marry z Oklahomy. Jindy se zase sázka na megalománství nevyplatí jako třeba ve skladbě GRAND CANYON FANFARE, kde se společná hra osmi trumpet, čtyř trombónů, šesti lesních rohů, dvou tub a čtyř perkusí nedá nazvat jinak, než nevydařenou exhibicí. Howard si pro sebe vytvoří pokaždé široký prostor, na kterém se mu nabízí tisíce možností a ať vybere kteroukoli z nich, nikdy to není na škodu. Jednou u něj slyšíte víc jazzu, podruhé zase víc rocku. A když vám chce dát do těla, přitvrdí a žene si to do oblasti hard rocku. Není státním tajemstvím, že si Howard hodně dávno vyzkoušel i takové styly jako disco a punk.

Grand Canyon se řadí mezi díla na špici v Howardově kariéře narozdíl od jeho současné produkce (Prvotní strach, Porotce…).

Roman Dvořák