Hans Zimmer - Green Card

Málokterý Zimmerův soundtrack je zároveň uvolňující, osvěžující a posilňující jako Zelená karta. Co lze Zimmerovi z hlediska hudebně dramatického vytknout je, že jeho hudba není ani trochu legrační. Místo hudby k romantické komedii složil Zimmer hudbu stejnou jako k jiným filmovým žánrům. Chybu napravil až u As Good As It Gets (Lepší už to nebude), kde se naučil posluchače rozesmát. Jinak jeho zařazení do kategorie syntezátorového mága zůstává neměnné. Tentokrát použil ze svého drahého vybavení syntezátory Akai, Fairlight (s ním pracuje i James Horner) a Yamahu. Zimmer rovněž zůstal věrný své pověsti milovníka a imitátora klasiky. Pokud nemůže adaptovat dílo klasicistního umělce, zařadí na album některý slavný koncertní kus. Mezi 13 skladbami je černou ovcí osmiminutový Mozartův koncert pro klarinet. Problém je, že se adagio mezi syntetické bicí vůbec nehodí. Hlasový part je tvořen blízkovýchodními vokály (proč?) a větší živočišnost a divokost mají demonstrovat exotické perkuse (mužský představitel vypráví o svém pobytu mezi africkými slony). Na soundtracku zabručí také herec G. Depardieu, který se s Zimmerem sešel pracovně v New Yorku. Jeho pěvecký (spíše herecký) výkon spočívá ve vydávání mezinárodního citoslovce "hmmm". To je škoda, protože v Pouhé formalitě jsme se mohli přesvědčit, že zpívat docela umí.

Při poslechu u mě docházelo k samovolným svalovým reakcím zapříčeněným vnucující se rytmikou. Tendence k pohybu se u mě projevovala neustálým vydupáváním rytmu a občasným tlesknutím.

Resumé: Na Zimmerovy poměry uklidněný a trochu romantický soundtrack. Dokola omílané bicí bohužel nepřekvapí. Rovněž crescendo a akcent používá Zimmer neuváženě a v nepravou chvíli. Přes svůj kritický postoj jsem byl přesto rád, že jsem Zelenou kartu mohl slyšet.

Roman Dvořák