John Williams

Když se mě někdo zeptá, jaké Williamsovo dílo považuji za nejlepší, okamžitě odpovím, že Čelisti. I takové zázračné kousky jako E.T., Dobyvatelé ztracené archy, Schindlerův seznam na mě nazapůsobily tak znatelně jako Čelisti. A je jednoduché vysvětlit proč. Čelisti se staly základem nezanedbatelného poetu Williamsových děl, které víceméně z Čelistí vycházely buď tématicky, koncepčně nebo se podobaly v instrumentacích. Williams se jimi poprvé výrazněji prosadil podobně jako Goldsmith ohromil o jeden rok později kompozicí Přichází satan.

Bylo snadné si velice rychle zapamatovat primitivní motiv žraloka, čehož také tvůrci ostatních snímků využívali k tomu, aby u diváků vyvolali stejně děsivý pocit, jaký prožívali při sledování Čelistí. Proto se tento populární motiv objevil v některých dalších filmech, především komediálního ražení - jeden z dílu Policejní akademie, nedávno v televizi uvedený Caddyshack II nebo vážně laděný dokument National Geografic o žralocích. Úvodní scéna se syslem (Caddyshack II), který se pod zemí pohyboval stejně rychle a obratně jako žralok ve vodě, obsahovala přesni to samé ústřední téma z Čelistí. Záměrem několika filmařu bylo transponovat Williamsovu hudbu do komických scén, ve kterých si plavec spokojeně hoví v bazénu do doby, než se k němu začne trhavými pohyby přibližovat kamera a divák uslyší známé "dum, dum, dum...". Pochopitelně tyto scény samy o sobě nemohly připadat vtipné těm divákum, kteří v životě Čelisti neviděli ani neslyšeli. Popularita Čelistí šla tak daleko, že v jedné scéni thrilleru "9 a půl týdne" osloví parta malých výrostků mileneckou dvojici takto: "kamarád vám za pět dolarů zaprdí hudbu z Čelistí". Kromě neškodného taškaření si někteří méně nadaní skladatelé počínali nesportovně. Mezi všemi kraloval Američan Craig Hundley, který v roce 1980 vykrádal Williamse v hororu Aligátor dost okázalým zpusobem, že dokonce jeden čas Williamsovi právníci uvažovali o podání žaloby.

Čím byly Čelisti tak úchvatné a proč přitahovaly po dlouhou dobu ostatní skladatele, kteří se jimi nechali rádi inspirovat? Celá kompozice okouzluje svoji prostotou a skromností. Třebaže Williams už začíná komplikovat poslech složitou polyrytmikou (ještě málo zřetelnou), dominantou je ústřední motiv, jehož základem jsou dva tóny. Nemyslím, že pro Williamse byly tyto dva tóny (e-f) příliš duležité, hlavní byl především rytmus. Dalším typickým rysem je kontrast. Vedle agresivity nechybí vtip a elegance (skladba OUT TO SEA). Nikdy je ona umírněnost, lehkovážnost a stoický klid dost zarážející. Třeba hned v MAIN TITLE se na okamžik z vážné situace stane fraška, kdy se mezi výstražný motiv vetře ztřeštěná a trošku hloupá melodie. Jako kdyby nebezpečí útoku žraloka bylo podceňováno.

Žádná ze skladeb nepůsobí dojmem, že by byla pevně svázána s nějakými pravidly. Současně nelze říct, že by skladatel měl v úmyslu pravidla porušovat. Využívá maximálního prostoru a nepodléhá schématismu. Koncepce je promyšlená, struktura uhlazená a instrumentace ukázněné. Uslyšíme celý orchestr i celou řadu sólových nástrojů ve vynikajícím aranžmá - harfy v THE UNDERWATER SIEGE a zvony v END TITLE. Za tím vším stojí obrovská dřina a nesporný talent Johna Williamse, jehož Čelisti se staly nepřekonatelnou legendou. Bravo, Johne Williamsi!!!

P.S.: Na cestu k moři discmana a Čelisti s sebou.

Roman Dvořák