Jerry Goldsmith - L.A. Confidental

Vedle základního instinktu jedno z nejlepších Goldsmithových děl 90.let, i když už ne tolik umírněné a konzervativní. Goldsmith se téměř úplně odvázal od tradičních prvků filmové hudby a to je důvod k radosti. L.A.Confidental nabízí velmi dramatický, napínavý a vůbec ne uvolněný poslech. Tentokrát v jeho hudbě hrají větší roli silné bicí (tympány) než směsice elektronických zvuků, chytlavých melodií a vášnivých smyčců. Goldsmith se utrhl z řetězu, aby ukázal dvě skrývané vlastnosti - zuřivost a agresivitu. Vypustil z klece své nezkrotné alter ego, kterým zaútočil na sluchovody nás všech.

Podle oficiálních zpráv byl v roce 1997 Goldsmith pracovně vytížený. V únoru musel odjet do Skotska, aby nahrál reedici dvou válečných děl - Patton, Tora!Tora!Tora!. Hned nato odjel do Londýna nahrát s Národní filharmonií hudební klasiku Alexe Northe Kdo se bojí Virginie Woolfové. Pak se vrátil do Los Angeles k účasti na filmu s Anthony Hopkinsem Na ostří nože (Edge). Ale ani pak mu nebylo přáno odpočinku, protože musel složit fanfáry k logu společnosti Universal. Následoval Petersonův Air Force One, pak Deep Rising pro studio Walta Disneyho. V září byl Goldsmith znovu ve Skotsku, kde nahrával kompilaci jeho slavných sci-fi melodií Frontiers. Kromě toho leckde živě koncertoval a nově nahrával ještě další dvě starší kompozice Alexe Northe. Věřme, že Goldsmith šetřil čas i energii pro gangsterku L.A.Confidental.

Po drastickém úvodu v BLOODY CHRISTMAS připomene trubka s klavírem některé slavné Morriconeho romance a Goldsmithovu Čínskou čtvrť. Právě Čínská čtvrť mohla být pro Goldsmithe odrazovým můstkem nejen kvůli dějovým podobnostem. Byl to pořád film, na který měl hezké vzpomínky, a který on sám považoval zas své nejlepší dílo. Podle slov režiséra Hansona měl ale Goldsmith vycházet z jedné písně, ve které na trubku hraje Chet Baker a Bobby Hackett. Goldsmith motiv rozšířil a trumpetu ponechal jako sólový nástroj. I když je L.A.Confidental Čínské čtvrti podobné, melodicky jde o zcela jiný materiál. Trénovanější posluchači mohou zaslechnout i něco z Ramba, jehož motivy se objevují na každém druhém soundtracku z dílny Jerryho Goldsmithe(velmi nápadné např. u hrozného Air Force One). Trubka v L.A.Confidental plní jinou, ale významnější funkci než v Čínské čtvrti. V Polanského filmu umocňovala vášeň detektiva Gittese k manželce vodního inženýra. Lepšího efektu by asi dosáhly smyčce či flétna, proto byla trubka bližší spíš Gittesově samotářské povaze, odhodlání a nasazení vypátrat něco dřív než ostatní. Trubka v L.A.Confidental vyvažuje veškeré napětí a neklid, dává posluchači možnost odpočinout si od otupujících bicích. Její přednes je spíše povrchní než utkvělý, melodie zlehka zimprovizovaná než pečlivě naplánovaná, tempo pomalé až uspávající. Některé skladby jsou kuriozitou zejména díky bicím, které svou neskutečnou tvrdostí a hlasitostí připomenou vojenský pochod. Ve skladbě THE PHOTOS řekl snad Goldsmith hudebníkům, aby třískali ze všech sil do všeho, co mají po ruce. Další neobvyklostí je společná účast dvou naprosto odlišných orchestrátorů, jenž se na dílech Jerryho Goldsmithe nepravidelně střídají. Častěji využívaný Arthur Morton (Vetřelec, Planeta opic, Rambo, Poltergeist, Čínská čtvrť) přispěl ke Goldsmithově úspěchu větší měrou než Alexander Courage (Základní instinkt, První rytíř). L.A.Confidental nevyvolá bůhvíjakou pozornost mezi posluchači hudby, ačkoli by si jí zasloužil jistě víc než Hornerův Titanic. Soundtracku uniklo jen o vlásek pětihvězdičkové hodnocení. Dostal by ho, nebýt některých extrémních násilností a podlostí, pro které v hudební terminologií nemáme označení. L.A.Confidental už není tak dobrým experimentem jako Planeta opic, ale narozdíl od ní nepostrádá skutečný hudební motiv.

Roman Dvořák