Danny Elfman - Mars Attacks!

Elfman si dovolil opět jeden malý úlet, kterým provokuje a dráždí. Po krátkém rozchodu s režisérem Timem Burtonem se v roce 1995 jejich vztahy zase urovnaly a Elfman se mohl vrátit k filmům, které jsou mu nejbližší. Přestože syn učitele a dětské spisovatelky jednou prohlásil, že má nejraději smutnou hudbu, nelze v mnoha jeho dílech přehlédnout koňskou dávku humoru a veselí. Mars útočí je z řady těch, u kterých Elfman vtipem a ironií nešetřil ale rozdával. Úmyslně byla pro motiv mimozemšťanů použita hudba, jejíž špatná reprodukce připomíná nějaký zrezivělý syntezátor. Elementární, analytické zvuky si dodnes pojíme s dobou hranatých, neškodných a ne moc inteligentních robotů, tak zvaných Emilů. Taktéž melodie hlavního motivu působí přitroublým, zbabělým a vůbec ne hrozivých dojmem. Tak je to správně, protože v žádném případě nelze brát Burtonův film ani Elfmanův soundtrack vážně. Když se melodie ve zvýrazněném rytmu ztratí jako by chtěl Elfman zesměšňovat Carpenterův minimalistický styl. Většinou ale nelze dokázat, zda jde o parodii nějakého konkrétního díla nebo skladatele, protože žádný z motivů nic známého nepřipomínal. Co však zpochybnit nelze je parodie některých klišé filmové hudby - od hrůzy, přes romantiku, ke šťastným závěrům. Občas vadí, že se hudba zvrhne v hlučnou kakofonii, která je asi jedinou slabinou celého soundtracku. V tu chvíli se muselo dít na plátně něco dost drastického, nelidského či jinak brutálního. Elfmanova dobrodružná povaha (několik let žil ve Francii a v Africe, kde dostal malárii) se promítá i do divoké nálady hudby. Druhou životodárnou tekutinou díla jsou úžasné instrumentace Stevea Barteka, který spolupracoval s Elfmanem už na jeho prvním významném díle Pee-weeho velké dobrodružství.

Pokud jste četli pozorně až sem, určitě správně odpovíte na následující kvíz. To zelené kadeřavé na přední straně bookletu jsou:
a) hlávkové saláty III. jakosti,
b) krtince na fotbalovém hřišti,
c) zelená kůra mozková cizích bytostí.
Odpovědi posílejte na známou adresu:)

Resumé: Elfmanova "nenormální" hudba nikoho nemůže nudit. Užijete si legraci a možná i oceníte strhující symfonický přednes.

Roman Dvořák