Ennio Morricone - Mondo Morricone

K výběrům filmové hudby Ennia Morriconeho se stavím velmi skepticky. Mají smysl pro předběžné seznámení se s jeho hudbou, pokud však máte o danou hudbu hlubší zájem, časem si raději koupíte jednotlivé kompletní soundtracky. Hlavním problémem výběrů je jejich povrchnost a stylová roztříštěnost. A nezapomínejme, že i kdyby bylo možno sestavit nějaký reprezentativní průřez dílem tohoto italské tvůrce, neměl by ho kdo vydat – o Morriconeho skladby se pere několik, možná desítek, hudebních vydavatelství.

Tento výběr je však světlou výjimkou. Jednak se týká jen určité oblasti Morriconeho hudby (tzv. „lehká hudba„), jednak pochází z určitého krátkého časového období, v němž byly všechny skladby složeny. To umožňuje stylovou blízkost skladeb a zachycení vývoje skladatelova rukopisu.

Na albu jsou obsaženy skladby z italských filmů z let 1968 – 1972. Většinou se jedná o filmy o ženách, které byly vesměs bohužel zapomenuty, byť by si jistě zasloužily větší pozornost než mnoho současných snímků. Co se týče hudby, jedná se buď o skladby patřící přímo do oblasti tzv. reálné hudby (tj. hudby, která zaznívá přímo v dějišti filmu – v. hudba v baru nebo z radia), anebo jsou zde „normální„ skladby (tj. skladby funkční hudby), založené na kombinaci popu a orchestrální hudby.

A veledůležitou složkou téměř všech skladeb jsou ženské vokály. Jak také jinak, vždyť filmy samy vyprávějí o ženách – ženách vražedkyních, modelkách, fatálních svůdnicích. Samy názvy některých filmů mluví za vše – UNA LUCERTOLA CON LA PELLE DI DONNA (Ješterka v ženské kůži), LA DONNA INVISIBILE (Neviditelná žena) nebo LE FOTO PROIBITE DĚTI UNA SIGNORA PER BENE (Zakázané fotografie spořádané ženy). Ve všech případě vokály vycházejí z hrdla věhlasné Morriconeho dlouholeté spolupracovnice Eddy Dell´Orso, jejíž hlas si mnozí jistě pamatují z filmu Tenkrát na Západě.

Právě nejrůznější způsoby práce s ženským vokálem jsou ukázkou Morriconeho brilantního stylu (nezapomínejme, že tento skladatel studoval vokální hudbu jako samostatný obor) a zároveň poskytují nepřebernou studnicí pro vyjádření nejrozmanitějších nálad. Asi žádný jiný skladatel filmové hudby si tak pestře a zručně nepohrál s lidským hlasem.

Většina skladeb využívá prvků pop-music, kombinuje je s orchestrálními zvuky a pevným, dokonalým rytmem. Tyto skladby bývají označovány za tzv. „lehkou hudbu„ a já proti takovémuto označení nic nenamítám, pokud v sobě nenese skrytý pejorativní nádech. Morricone totiž dokázal plně využít elementů, kterými se pop-music výrazně odlišuje od klasické hudby a které pomáhají vytvářet výsledek mnohem účinnější, než by kdy mohl být dosažen s pouze klasickými nástroji a klasickými postupy.

Vůbec jsem se musel zamyslet, nakolik je rozdělování hudby na oblasti lehké a vážné hudby smysluplné. Toto album mi však poskytlo jasnou odpověď. Namísto snahy o škatulkování a z toho plynoucí hodnocení různých typů hudby je nutno uznat prostý a banální fakt, že hudba zkrátka nezná hranic a vzpírá se jakémukoli šťouralskému zařazování. Tato skutečnost se nejvýrazněji projevuje právě na albech, jako je toto. Morricone odhalil krásu a jedinečnost populární hudby, fascinující lehkost a přitom neúnavnost této hudby (jedná se o jedno z mála alb vůbec, které dokáži – ještě pořád – poslouchat tak dlouho, dokud mi to volný čas dovolí). Ať žije „lehká„ hudba!

Artur Frazer