Eric Serra - Nikita

Nikita vyzývá k didaktickému úvodu, protože porušuje tři nepsaná ale posvátná pravidla filmové hudby. Pravidlo číslo jedna: motiv. Nikita ani Victor žádný nemají. Co mělo být motivem a co se také objevuje na několika místech soundtracku nevypadá podle současných měřítek ani jako figura. Pravidlo číslo dvě: atmosféra. Nikitě chybí to, co nás vtahuje do děje, okamžitě zaujme nebo upoutá. Když zavřete oči, nemáte pocit, že se před vámi odehrává francouzské drama o ženě likvidátorce nebo aspoň vůbec jakékoli drama. Pravidlo číslo tři (vychází ze dvojky): schopnost vyprávět. Nikita nevypráví ani neprorokuje děj. V dramatickém vývoji zaostává za obrazem a oslabuje funkční pojetí filmové hudby (vyjma jednoho bodu, viz níže).

Porušení některého z pravidel nemusí být na škodu, pokud tím skladatel sleduje experimentální směr filmové hudby. Mnou vysoce ceněný bruitismus v Planetě opic bude na dlouho příkladem výtečného experimentu i „referenčním“ vzorkem při hodnocení vznikajících děl. Jestliže byla Serrova technika průkopnická a experimentální před 10 lety, dnes vypadá staromódně a možná historicky. Serra se z 90 procent nezměnil a ve zbylých 10 procentech prohlubuje svoje tápání mezi styly. Serrův pátý element mě urazil svou nenasytností. Nikity si vážím víc, protože se Serra snažil držet v mezích jednoho žánru, i když ne toho filmového. Žánrové obžerství Pátého elementu potvrzovalo skladatelovu chuť na všechno a ochotu vstřebat jakýkoli druh hudby.

Serra je úspěšný tam, kde hollywoodští mistři tápou. Akci dotváří a vybrušuje velká škála syntetických bicích, pro které jsem zavedl označení „průmyslové“. Ze všeho nejvíc připomínají práci těžkého stroje nebo velkého mechanismu. Ten spustí pokaždé v době přípravy na nějakou krvavou čistku. Stejně fungoval i v Leonovi, když se Stansfieldova družina chystala k mordování. Svůj nápad ještě vylepšuje vnořením éterické melodie mezi silné údery dusivých bicí (TIPOKMOP, a nárazově The Free Side). Instrumentace nepřesahují možnosti rockové kapely - baskytara, kytara, klávesy, saxofon, bicí. Způsob hry na elektrickou kytaru ve mě občas evokoval domácí scénu. Představoval jsem si Michala Pavlíčka v tmavých brýlích s jeho kymácivými pohyby ze strany na stranu, dopředu dozadu. Píseň The Dark Side of Time, kterou nazpíval sám Serra s textem Luca Bessona, připomíná trochu starší styl Petera Gabriela.

Resumé: Nikita je jako Quasimodo, kterému něco chybí a něco přebývá. Je lepší než Pátý element, ale do škatulky „průměrný“ se už nedostane. Serra objevil něco, co mělo pro nás větší význam před několika lety nebo bude opět v módě možná za několik let.

Roman Dvořák