Jerry Goldsmith

Není to tak dávno, co se Jerry Golsmithovi dostalo pocty v podobě dvanácté nominace na Oscara za hudbu k filmu Základní instinkt. O dvacet let dříve se událo něco, co lze jen s velkou obezřetností nazvat ďábelským. Ve skutečnosti se tehdy sedmačtyřicetiletému Goldsmithovi podařilo zhudebnit sféry pekelné, jak jen to nejlíp šlo. Přesvědčil pány porotce o svém výsadním právu na pozlacenou sošku Oscara. ale co především - svým doslova žhavým dílem slavil úspěch na celém světě a zapsal se tak napořád mezi mistry filmové hudby ( což se zajisté projevilo i v jeho slušném honoráři ). O tomto soundtracku lze mluvit jen v superlativech, protože lepší hudbu k satanskému filmu zatím ještě nikdo před ním nesložil a ztěží by se hledal někdo, kdo by ho doposud překonal ( tedy přesněji do doby, kdy se píše tato recenze, tj. rok 1996, 31.prosinec, 22 hodin, 23 minut). Je docela možné, že nad Goldsmithovou prací dohlížel sám satan, který ve chvíli, kdy Goldsmith ztratil nit, dodal pár vskutku ďábelských tónů. Když byl ve skutečnosti Jerry Goldsmith dotazován, co stálo u zrodu jeho díla, řekl:“Slyšel jsem hlasy“. A není důvod mu nevěřit, protože trio skladatel Golsmith, dirigent Lionel Newman a v neposlední řadě Goldsmithův dlouholetý spolupracovník Arthur Morton - orchestrace, odvedli práci, nad kterou zůstává rozum stát (v pozitivním slova smyslu). Sám Goldsmith o Mortonovi řekl:“ Jeho účast na tomto díle je neocenitelná. V uplynulých pětadvaceti letech jsme složil něco málo pro sbor a přiznám jsem, že jsem trochu vyšel ze cviku. Arthur znamenal obrovský přínos pro celý projekt. Zaranžoval více než polovinu sborových partitur a dal tak možnost mnohem lepšímu vyznění než jsem původně zamýšlel. Jsou situace, kdy talentovaný orchestrátor je obrovskou podporou“. The Omen je zcela vyjimečný zejména ve sborových áriích, v nichž ve strhujícím podání několika mužských a ženských hlasů uslyšíme nejčastěji slova „Jesus Christus“, „ Satani“ apod..Kromě toho, Goldsmith dokáže vynikajícím způsobem ohromit bizarními efekty - viz skladba THE DOG'S ATTACK, v které nechal zaznít podobně jako v Planetě opic trubky bez nátrubků a podobně jako ve Vetřelci nechal sólisty hrát opačnou stranou smyčce. K většímu posluchačskému zážitku přispívá i pořadí skladeb - střídají se pomalé milostné motivy (ve skutečnosti je jen jeden hlavní, na který Goldsmith nepotřeboval víc než 16 not) s rychlými burácivými (KILLER'S STORM, THE DEMISE OF MRS. BAYLOCK). A to nesmím zapomenout na efekt foukání větru ve skladbě THE FALL nebo roztomile legrační úvod v SAFARI PARK. K nejdelší a podle mého mínění i nejlepší pasáži patří výše zmíněná THE DOG'S ATTACK, kde se tichý a nevinný začátek rázem změní v divoké satanské orgie, přesto v určitých okamžicích uslyšíme pár něžných, ale jenom zdánlivě klidných taktů, protože i tady mají pekelné síly navrch. Je skvělé o tom psát, ale ještě lepší je to poslouchat, protože The Omen patří nesporně mezi nejlepší Golsmithovy kompozice a soundtracky vůbec. Üvodní skladba AVE SATANI byla jako nominovaná na Oscara za nelepší píseň roku a cenu Grammy. Poznámka: ještě předtím, než se pohodlně usadíte do křesla, aby jste si nikým nerušeni vychutnali tento soundtrack, obstarejte si na mou radu čisté pleny, ale buďte na pozoru, já vám je chodit vyměňovat nebudu! Při tomto poslechu se vám doopravdy může přhodit ono nepříjemné a to zrovna ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.

P.S.: Nápadem mé umělecky založené matky bylo spojit se s Patrickem Swayzem a předělat tento soundtrack na muzikál. Proč zrovna se Swayzem, to nevím.

Roman Dvořák