Jerry Goldsmith - Omen 3: Final Conflict

Goldsmith neodolal ani potřetí silám pekelným a spolu s dirigentem Newmanem i Národní filharmonií čelil dalšímu pokračování antikrista s dětskou tváří. Jejich snažení dopadlo o něco lépe než druhý, ale výrazně hůře než první díl. Na rozdíl od dvojky, která byla jen špatnou kopií jedničky, je trojka novou hudbou bez zjevné vazby na předchozí díly. Inovace není jenom v motivu, který se opakuje celkem asi 14 krát, ale i ve sborech, méně pak v instrumentaci. Sbory satanových služebníků, coby hlavní nositel zla v kompozici zpívají nesouvislý text v latině, vykřikují rouhačská slova, šeptají (co je šeptem, to je čertem), prskají a vyhrožují. Intenzita zla roste s děsivými instrumentacemi (lesní rohy, zvony a tympány evokují atmosféru středověké inkvizice), rychlejším tempem a větší hlasitostí. Bohužel dílo trpí stejným nedostatkem jako druhý díl a sice absencí "motivu hodných", který by vyrovnal tíhu zlých sil. Ze všech skladeb vyzařuje buď jen nepřátelská nálada, v lepším případě neutralita (např. lovecká hudba v Hunt). Chybějící kontrast dobra a zla ubírá na přitažlivosti hrůzy, potažmo působivosti celého soundtracku.

Resumé: Tento boj s antikristem Goldsmith prohrál. Méně nápadů, horší technika (chybí experimenty se zvuky) a velké zaujetí pro jediný motiv. První Omen je nepřekonatelný, po všech stránkách dokonalý a originální. Další díly se jen marně snaží navázat na jeho úspěch.

Roman Dvořák