Richard Robbins - Surviving Picasso

Nebylo by spravedlivé napsat, že Robbinsův pokus navázat na úspěch Soumraku dne ztroskotal. To vůbec ne. Akorát už to není ono. Jestliže vlastníte starší Soumrak dne, je zbytečné, abyste se poslechem Picassa speciálně zabývali, natož si jej kupovali. Porovnáním obou soundtracků nenabídne mladší "kolega" skoro nic nového. Pokud znáte velmi dobře Robbinsův styl, určitě vás nepřekvapí některé použité triky. V první řadě nám Robbins předkládá pořád dokola tutéž látku, která nás nutí vyhrknout: "to už by snad stačilo, ne!" Často se ptáme, co bude dál a až zjistíme, že nic, začneme zkoumat Robbinse hlouběji (protože si myslíme, že chyba je v nás) ,anebo pro vlastní ješitnost na Robbinse zapomeneme. Abychom se vyhnuli druhé variantě, musíme se na Robbinse pořádně připravit a poslech si natrénovat. To, co slyšíme, nemusí být v korelaci s tím, co máme slyšet. Robbins vymýšlí často komplikovanou látku a pokud budeme nepozorní (při poslechu se budeme např. šťourat v nose), její komplikovanost se v našich uších může snadno proměnit v jednoduchý balast. Robbinsova hudba mně přijde víc jako umění než řemeslo.

A to není jedno jediné, v čem se Robbins od ostatních skladatelů odlišuje. Nechce nás nachytat na záhadných instrumentacích jako Goldsmith, který hledá bizarní zvuky. Ani nám nechce ukázat, jaká kouzla lze dělat se syntezátory. Elektronickou hudbu Robbins vůbec nepoužívá. Nedivme se, je to konzervativní Angličan. Při práci s orchestrem neusiluje o bůhvíjakou okatost, tzn. odmítá zvyšovat pozornost zapojením většího počtu nástrojů, především hlasitých žesťů a chytlavých smyčců. Šetří silami a na hollywoodských manýrách si nepotrpí. Netvoří pro efekt, ale pro krásu, kterou hledejme ve spoustě cenných informací, ukrytých v jeho hudbě. Soumrak dne nám všechno řekl o historií sídla Darlington Hall i o vztahu mezi majordomem Stevensem a slečnou Kentonovou. V Picassovi nám zase naznačuje občas svůdnou hudbou cosi o pletkách či erotických hrátkách geniálního umělce. Ano, Robbinsova hudba je v jistých momentech nesmírně frivolní a také dráždivá. Posluchače staví do role nenasytného býka, kterému jako šikovný toreador ukazuje červené sukno. Chybí už jen kastaněty, protože kytaru, trubku i harmoniku uslyšíme. Rytmus vyjadřuje Robbins vším možným, jenom ne normálními bicími (kromě skladby CIRCUS a VALLAURIS CORRIDA). Rytmika je u Robbinse vůbec velmi zvláštní, je totiž záhadně zanesena v melodií všech nástrojů a je s ní podivně propletena. Přitom je důrazná, i když si Robbins nevypomáhá žádnými divokými perkusemi.

P.S.: Při letmém pohledu na názvy skladeb zjistíme, že byl Picasso asi velký záletník, ne-li děvkař. Tolik ženských jmen pohromadě se tak často na soundtracích nevidí.

Roman Dvořák