Bernard Herrmann

Když se řekne „Psycho",vybaví se nám sprcha, černá silueta s nepřirozeným účesem a dýkou, nitky vodou zředěné krve, ale hlavně obscénní, řezavé steny smyčcových gliss. Psycho je vlastně už symbolem. Takřka o všem, co z něj zmíníte, můžete říci, že je legendární.Dům na návrší ,zapadlý hotel u nepoužívané silnice,vycpaní ptáci a taky hudba, která je jedním z milníků na cestě zrodu hudby filmové.Dva géniové žánru dost možná ani nepřekračovali hranice civilní přirozenosti, aby nás děsily a jeden z nich, Bernard Herrmann (1911-1976), rozporuplná osobnost, autor prvního originálního soundtracku v pravém slova smyslu (nepočítáme-li Chaplinovy hudební doprovody) vložil právě tuhle „civilní" a nepřepjatou tvář strachu do svého nejlegendárnějšího díla - hudby k Psycho. Hodnověrně přetavit fyzický strach do hudby je pro hudebního skladatele asi jeden z nejtěžších úkolů .A i když jím zrovna nejste, jistě víte, jak tenká je hranice mezi hrůzným a směšným. Herrmann se v těchto místech pohybuje s jistotou provazochodce nad propastí. Psycho je proměnou jeho muzikantské geniality, empatie a smyslu pro střídmost v jedinečné hudební dílo.Dílo svou dobu předbíhající a přežívající.Jak nadčasové a určující jsou Herrmannovy postupy snadno rozpozná většina z nás.

Herrmann si v Psychu v podstatě vystačí se třemi hlavními, takřka monolitickými motivy. První z nich, v osminkovém tempu brilantně proaranžované téma otevírající Psycho bez jediného zaváhání strhává do světa Hitchcockovy magické uhrančivosti hrůzou. Nenechte se mýlit. Nic se na vás zčistajasna nevyvalí. Jen nekonečně stejně tepavý ostinatní motiv začíná s neomylnou přesností předpovídat, že se neschyluje k ničemu dobrému. Herrmannovo téma, znějící chvílemi beethovenovskou pátou je přímočaré, přirozeně agresivní a jak jinak, plné strachu a nervového vypětí. Pokud ještě nevíte kde jsme, tak Marion právě prchá autem s ukradenými penězi, stmívá se a začíná pršet. Pro sebe jsem tuhle skladbu měl vždycky pojmenovanou „Stěrače". V bookletu ji najdete pod názvy: Prelude, Flight, The Patrol Car, The Rainstorm a The Search. I když se se skladbou setkáváme na albu pětkrát, nikdy neslyšíme totéž. Herrmannovy variace na toto téma sice nezacházejí daleko v obměnách partiturových. Spíše nástroje předávající si motiv nesou vždy určitou konkrétní atmosféru.

Druhým nosným sloupem „hudebního paláce" Psycho je už zmíněné obscénně vyznívající „vzdychání"smyčců. Tenhle vcelku nehudební kousek je pro film symbolem a patří ke scéně vraždy Marion neodmyslitelně, jako Norman Bates. O to více je zajímavé, že původně měla být scéna ve sprše bez hudby. „Jen zvuk sprchy", říkal Hitchcock. Pak odjel kamsi na dovolenou a Herrmann se rozhodl ke scéně něco natočit. Když pak po návratu uslyšel Hitchcock štěkavé smyčcové glissy s následnými pizzicaty a kontrabasy, o největší legendě hororu bylo rozhodnuto. Ani tenhle kousek neuslyšíte jen jednou.

Do třetice, počítáme-li nejfrekventovanější témata , si Herrmann pohrává s táhlými plochami tempovanými vždy čtveřicí tónů. Ve skladbách Temptation, The Package a dalších tohoto tématu dává v těch nejtemnějších barvách rozehrát hmatatelné obrysy hrůzy a neznáma s takovou samozřejmostí, že není divu, budou li dnes na nás působit jako vystřižené hororové klišé. Vždyť notová osnova této skladby byla a dlouho bude tvůrčí šablonou jistoty pro skladatele, mající napsat působivou a dobrou hororovou hudbu. Atmosféru tohoto motivu osobně považuji za nejpůsobivější.

Z těch ostatních bych rád vyzdvihl skladbu The Car. Je skvostným důkazem Herrmannovy skladatelské a umělecké erudovanosti. V několika taktech tu ostrými tahy „načrtne" křišťálově čisté působivé téma, Herrmanovi tak typické, a přeci ojediněle působivé, za které by se nemusela stydět leckterá z osobností klasické hudby. Téma, se kterým by si obyčejně hudební skladatel vystačil na celé album.

Na Psychu samozřejmě najdete i spoustu další skvělé Herrmannovy hudby. Za zmínku jistě stojí, že veškerá hudba je nahrána výhradně smyčcovým orchestrem, tedy bez použití žesťů, tympánů a dalších hudebních nástrojů. I po zvukové stránce zní album čitelně bez otravujícího šumu. Původní nahrávka z roku 1975 byla digitálně přepsána a chytře vyčištěna.

Myslím, že můžeme věřit i bookletu, který říká, že si hudbu Herrmann sám diriguje, neboť jistá jeho živočišnost, nerudnost a přesvědčení o své jedinečnosti z hudby skutečně sálá. A ať už si o Bernardu Herrmannovi jako člověku myslíte cokoli, nezbude než ocenit jeho genialitu. Mám-li hodnotit tohle dílo, jen jedinkrát bych se rád uchýlil k šesti hvězdičkám z pěti možných. Pokud se považujete za fanouška filmové hudby, tohle album vám nesmí chybět. Ve filmové hudbě se tu totiž jedná zcela výjimečně (společně s některými Morriconeho díly) o skutečnou klasiku.

P.S.:Psycho nikdy nepouštějte návštěvě nebo v autě ! A když, tak neberte stopaře !!

Miroslav Zahajský