Jerry Goldsmith - Medicine Man

Šaman je jedním z několika desítek Goldsmithových soundtracku, které se dobře poslouchají, ale nenabízejí nic nového. Veškeré, nám známé Goldsmithovy triky jsou beze zbytku naplněny, až nás to nutí někdy říkat otřepanou frázi: "je to totéž v bleděmodrém." Bohužel ano. O to milejší je skutečnost, že se tomuto skladateli podařilo letos přijít s něčím, co tady dlouho nebylo. Jeho L.A.Confidental získal u kritiky značné ovace a kurz akcií "Jerry Goldsmith" šel na hollywoodské burze opět nahoru. V okamžiku, kdy čtete tyto řádky, už víte, kdo Oscara za hudbu k dramatu nakonec získal. Byl to Jerry Goldsmith? Že ne?

Šaman je i není na motivy bohatý. Pro někoho mohou být tři motivy dostatečný počet, když si uvědomí, že ve většině Goldsmithových soundtracků víc než dva motivy nenajde. V případě Šamana je víc než počet motivů rozhodující jejich polytematický charakter. Goldsmithova hudba je hudba mnoha tváří. Je přizpůsobivá, pružná a jednotlivé motivy v rámci celé kompozice nemají spolu většinou nic společného. Pak se jen s úžasem ptám, jak to ten Goldsmith dělá, když obratně spojí dva naprosto odlišné motivy. Ve skladbě RAE´S ARRIVAL vytváří most mezi legračním a akčním motivem. Goldsmith je úspěšný ve vyjadřování humoru v hudbě a to nejen díky potrhlým melodiím. Velkou zásluhu na pobavení posluchače mají temperamentní instrumentace, které často mívají podobu zvuků, běžně slyšených kolem nás, ať na pracovišti, doma či na místech, kde si ulevujeme. Od všemožných pšouků, rachotů, vřískotů, skřepčení až po syntetické zvuky. Syntetická poloha je pro Goldsmithe rovněž typická, nevyhnul se jí ani u Šamana. Dnešním skladatelům syntezátory usnadňují práci, protože s jejich pomocí jsou schopni čehokoliv. Má to však jeden háček, nejsou vhodné pro všechno. To ostatní potvrdil Jerry Goldsmith u Konga, kde extrémní zatížení syntezátory vyvolalo rozpor se samotnou kategorií filmové hudby. Vždyť přece syntezátory a prales s opicemi nejdou příliš dohromady.

Z toho plyne jediné - neomezená účelovost a fakt, že si dnešní skladatelé mohou dovolit prakticky to, co bylo za času Herrmanna a Rozsy nemyslitelné. Narozdíl od experimentu, jež je netradičním a smysluplným počinem do té míry, že jej mužeme nazvat avantgardním, je neomezená účelovost pouze dortem, který vařili pejsek s kočičkou. Všichni víme, jak to nakonec dopadlo s konzumentem onoho dortu. A přitom jednotlivé ingredience byly lákavé a chutné, ale ve spojení s jinými započaly válku v zažívacím ústrojí. Třetím, stejně plnohodnotným motivem je velice jemná pomalá a příjemná "citovka". V duchu romantických oddechových skladeb je Goldsmith příšerně nudný a frázovitý. Melodie i rytmus (g---E---E-DED-C-) připomenou Johna Barryho dokonce i z pohledu reprízy několika prvních taktů. Nejlepších výsledků dosahuje Goldsmith v rovině humorné, kde mu bylo velkou inspirací jak vzájemné popichování mezi svérázným Campbellem a rozmazlenou Craneovou, tak i počáteční nejistota Craneové v novém prostředí. Konfrontace obou povah vyznívá naplno v podobě skotačivých jihoamerických rytmů a laškovné melodie. No řekněte sami, kdo muže být ve svých 69 letech větší šprýmař než Jerry?

Roman Dvořák