Gato Barbieri - Last Tango in Paris

Argentinský skladatel Barbieri byl v šoku, když poprvé viděl Bertolucciho skandální film. Milostné orgie Branda a Schneiderové pobouřily polovinu světa, který označil film za pornografii a některé státy (včetně Itálie) ho zakázaly promítat. Poslední Tango v Paříži nejsou jen řeči o sexu, první menstruaci, anální styk s máslem nebo mrtvá krysa v posteli. Je to herecký koncert Marlona Branda, malířská kamera Vittoria Storara a vášnivá hudba Gata Barbieriho.

Barbieri složil latinský jazz a taneční hudbu, mezi které šikovně vměstnal ústřední filmové téma. Hlavní motiv je zpracován ve třech verzích. První z nich je tango, latinskoamerický tanec se synkopickým rytmem a sudým taktem, které je ze všech tří forem společensky nejúnosnější. V dalších dvou – balada a jazzový valčík je vystupňováno napětí a násilí tak, že hudba připomíná řádění divoké bestie. Hlavní melodie tonálně stoupá a pak klesá, vrací se k prvnímu tónu (nejlépe zní v bé-moll): c des es c - - - des es c des es f ges as f - - - ges as f es des. Jako by překonávala sílu, která jí táhne na opačnou stranu. Je jako hlavní postava Paul, který opouští Jeanne a znovu se k ní vrací. Paul vyčerpaný smrtí své manželky dobijí energii netradičním sexem s neznámou Francouzkou. Rozpor mezi samotou a fyzickou potřebou stejně jako nerozhodnost melodie dát se směrem k vyšším nebo nižším tónům zesiluje napětí. Předpověď nevyhnutelné tragédie je jasnější s převahou afroamerických perkusí a spontánních výkřiků nad saxofonem a harmonikou. Příkladem mohou být scény pronásledování Jeanne sexuálně hladovým Paulem. Sám Marlon Brando ještě v době, kdy nevážil dva metráky, zkoušel hrát na bonga a říkal: "při objevování afrokubánské hudby jsem jako smyslu zbavený".

Chceme-li hledat hudební symboly v obraze, většina z nich souvisí s jazzem. Louis Armstrong na fotografií v místnosti Rosina milence; černoch, který cvičí na saxofon; Jeanne se starým gramofonem a soutěž v tangu, kterou opilý Paul narušuje.

V mládí Barbieri zdědil rozbitý saxofon, který si opravil a sám se na něj naučil mistrovsky hrát. Bertolucci angažoval Barbieriho jako jazzového hudebníka v roce 1963 na filmu Prima della Rivoluzione, k němuž hudbu skládal Ennio Morricone. Hrubě sestříhanou čtyřhodinovou verzi Posledního tanga viděl Barbieri třikrát a skládat začal teprve v srpnu 1971. Vymyslel několik motivů a přes 50 skladeb. Bertoluccimu navrhl, aby orchestrace pro 32-členný orchestr napsal Oliver Nelson (také dirigent). Nahrávání hudby k filmu trvalo tři, album jen dva dny. Film a původní soundtrack obsahují jinou hudbu. Na nové edici Deluxe najdeme jako prémii hudbu z filmu se zachovaným pořadím jednotlivých skladeb. Proto je celkový počet skladeb neuvěřitelných čtyřicet!

Resumé: Poslední tango v Paříži je vynikající film i hudba. Nelsonovy orchestrace sice ztratily časem na kráse, ale Barbieriho hudba zůstala aktuální i dnes. Syrový zvuk saxofonu je velmi nejistým prostředkem dosažení stavu vášně. Drsnost zvuku kontrastuje s něžností a opravdovostí lásky. Ostatně, co Paul s Jeanne v hotelu prováděli, nemělo s pravou láskou nic společného.

Roman Dvořák