David Arnold - Tomorrow Never Dies

„Jsem velmi polichocen", řekl John Barry, skladatel, který se dá ve světě bondovského fenoménu směle označit za hudebního Q, když slyšel Arnoldovo album Shaken and Stirred*. Už se ale neví, co řekl na jeho hudební doprovod k filmu Tomorrow Never Dies. David Arnold, britský skladatel, znamý hlavně z Emmerichovi Stargate a Independence Day musel zřejmě zajásat, když mu byla nabídnuta práce na Bondovi. Že je obdivovatelem Barryho bondovských variací není po poslechu alba nejmenších pochyb. Je také více muzikální a instrumentální, než byl Serra v předchozím projektu Golden Eye. Byla to ta nejlepší příležitost, jak se vyhnout patáliím, které Arnolda stihly po ID4. Různá obvinění z citování a doslovného přehrávání motivů jiných skladatelů taktak, že nepřerostly v soudní spor. Arnold teď mohl bezbřeze „opisovat" a ještě věděl, že za to bude chválen. Je totiž hrdelním zločinem nepoužít Normanův (tedy pro puntičkáře: Norman tvrdí, že je jeho autorem a bude se soudit s každým, kdo by to zpochybňoval **) motiv půltónového zdvihu s kovově nahalenou gibsnovou kytarou, označovaný JAMES BOND THEME. Nechci se teď zbytečně pouštět do rozborů fenoménu bondovské hudby, protože každý, kdo Bonda jen trochu zná, ví o čem mluvím. A ví to také D.Arnold. O co méně je invenční, o to větší je jeho dar zacházet s daným motivem jako zručný a neotřelý instrumentátor. Pomalu se tak dostávám k jádru Arnoldova kouzlení kolem Bonda. Je to totiž hlavně muzikantská preciznost a instrumentální čistota, se kterou Arnold s Barryho danostmi zachází. Není to prázdná x-tá coververse. Jedná se o monumentální oslavu na které ale nese svůj nemalý podíl jistě i dirigent Nicholas Dodd. Arnold se nestaví ke své práci jako nezaujatý přepisovač partitur, ale ani se nesnaží vnášet nepochopitelně novátorské prvky, které by beztak ničemu neprospěly. Chová se jako obezřetný restaurátor a taky dobře ví, že se hudba od dob vzniku bondovské legendy pohnula trochu jinam. Z Arnoldoldových provedení sálá majestátnost velkého orchestru který je fantasticky snímán a tak prozrazuje, že tu a tam vnesl Arnold malou instrumentální perličku. Též svingové pasáže hrané velkým orchestrem znějí zajímavě a nelze nepostřehnout, kterak Arnold do klasické atmosféry hudebního světa J.Bonda vnesl typické metrum současné hudby. Akcenty jsou na místech, kde nikoho nedráždí, taktéž odpovídající dynamika, to vše neuvěřitelně přibližuje tuhle skvělou hudbu posluchači, který by o ni v její původní podobě možná nezavadil. Budiž tedy věčná čest Barrymu a díky Arnoldovi. A jestli se chci ještě chvíli rozplývat, než zvolím mentorštější tón, nutno dodat, že skladby technopopového rytmu s elektronickým pozadím, žesťovými „štosy", motivy SURRENDER a JB THEME jsou přínosné a v bondosvětě nemají rušivý účinek. Ba naopak. Samozřejmě. Elektronika je na albu zastoupena i v orchestrálních pasážích, ale do jaké míry ví jen bůh, Arnold a zúčastnění lidé. Ve snaze dohnat co nejzkreslenější syrový zvuk kytary došlo efektování signálu až za práh uvěřitelnosti. Je to trochu legrační, nikoli škodlivé. Co se ale týče vlastního Arnoldova autorského příspěvku, nebudu už tak jásat. Bohužel se na albu občas potkáváme s dlouhými pasážemi,které sice naplňují člověka pocitem dobře odvedené a proaranžované hudby, ale to je málo. Ta po chvíli ztrácí na přitažlivosti. Některé pasáže se mi připadají bezradně rozvleklé a až příliš „industriální". Útěchou mi byl zase jen skvělý zvuk, nástrojové obsazení a občasné vyústění ke klasickým motivům. Nechci v žádném případě Arnolda schazovat. Dost možná, že nastražil svou precizností past sám na sebe a jeho dílo vyzní slabě právě ve srovnání s gigantem, kterého tak dobře cituje. Jedna extra vyjímka se ale v Arnoldově původní tvorbě našla. Skladba dokazující, kterak dokáže aplikovat to nejlepší z poznaného na vlastní tvorbu, skladba, kterou Arnold dozajista překročil svůj stín, pecka tohohle alba, nepochopitelně přejmenovaná a odsunutá SURRENDER. Smyčcové glissy, žesťová staccata, klasicky „bondovský" motiv, zpěv a nástroje (tremollo kytara, dusítko na tombónu apd.). Nechci se jistě dotknout žádného z odivovatelů Sheryl Crow, ona, Mitchell Froom a ostatní zúčastnění se jistě snažili, ale výměnu SURRENDER za její TOMORROW NEVER DIES je pro mě nepochopitelný lapsus prudukce jinak vydařeného projektu. Jistým zpestřením alba je též Mobyho coververse JAMES BOND THEME. I když mám jinak hodně vyhraněný názor na jeho ploskolebé verze filmových melodií, tohle je příjemná vyjímka. Samplovaná Wah-wah kytara dělá své divy už sama o sobě a technorytmika tomuhle démantu mezi filmovými motivy rozhodně neškodí. Moby dokonce dokázal vtipně a bez ničemného efektu proměnit svingové pasáže v těžké doby, přičemž se kouzlo téhle hudby rozhodně nevytrácí. Jistě vám neujde ani skvělý dialog Goldfingera a Bonda v poněkud fatální situaci namontovaný do mezihry Mobyho verze. Doufejme tedy, že Bond nezemře a neučiní tak ani hudba s tímto fenoménem spojená. To ovšem pokud příště producenty nenapadne zase nějaká ta zoufalost.

PS: Když uvidíte rozzuřeného profesora v mikrobusu, usmívejte se....

Miroslav Zahajský