V souvislosti s neslavným výročím zahájení bombardování Kosova se v BL objevil i článek paní Táni Zajícové. Zaujala mě reakce Jana Čulíka, během jejíhož čtení mě napadlo několik myšlenek týkajících se jeho novinářské práce, o které se myslím stojí zato podělit. Protože jsem zároveň na internetu objevila i velice zajímavý článek týkající se událostí v Kosovu, napadlo mě jej přeložit, mimo jiné také proto, že se jedná o ilustraci toho, jak si západní média představují "objektivní" žurnalistiku. Lze jej najít v angličtině na adrese http://emperors-clothes.com/articles/hammond/lieslast.htm.
Mám dojem, že Jan Čulík během posledního roku nesledoval dosti pozorně vývoj událostí v Kosovu. Kdyby tomu tak bylo, jistě by tři čtvrtě roku po ukončení této nesmyslné a z hlediska mezinárodního práva otevřené agrese NATO neříkal věci jako "Přesto však zastávám názor, že prací pro srbskou televizi, sdělovací prostředek, který dryáčnicky prosazoval genocidu etnické menšiny, nesou její zaměstnanci určitou vinu," (BL, 26. 3. 2000).
Tím, že Jan Čulík šíří tyto nepodložené zprávy o "genocidě etnické menšiny", se propůjčuje propagandě, kterou by sám jistě vehementně odsoudil jako neobjektivní a z novinářského a etického hlediska naprosto nepřípustnou. Dnes je již naprosto zřejmé, že k žádné genocidě v Kosovu nedošlo. Jak uvádí níže přeložený článek, Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii obdržel od svých vyšetřovatelů zprávu, která vyvrací loňská tvrzení mluvčího NATO Jamie Shea o desetitisících nebo snad statisících obětí srbské genocidy. Po prošetření údajných "masových hrobů" v Kosovu bylo nalezeno 2108 mrtvol, přičemž zpráva neuvádí, zda se jednalo o Albánce, Srby, Romy či jiné etnické skupiny žijící na území Kosova.
V reakci na článek paní Zajícové Jan Čulík mj. vyjádřil svůj názor na srbskou státní televizi.
"Jak jsem však napsal už v pátek, vedla se válka a sdělovací prostředky, zejména tak bezostyšně propagandistické, se stávají ve válce zbraní. Ano, jsem přesvědčen, že slova v určitých situacích plodí krveprolévání, a argumentoval bych, že zejména pracovníci lživých propagandistických mašinérií by měli být stavěni před soud"(BL, 26. 3. 2000)
Zdá se mi, že Jan Čulík zde uplatňuje dvojí metr. Pokud mě totiž nešálí paměť, během loňského bombardování se západní politikové zaštiťovali vysokou podporou veřejného mínění, která jim umožňovala bombardování prodlužovat. Nebyla snad tato nebetyčná podpora ze strany veřejnosti (v USA v průměru 65%) založena na tom, jaké zprávy uveřejňovaly západní sdělovací prostředky? Nestala se tedy slova potažmo zbraní NATO, které během bombardování usmrtilo téměř 2000 civilistů v Srbsku? Předpokládám, že poslední tvrzení se vztahuje na všechny sdělovací prostředky, tj. ty momentálně přátelské i nepřátelské. Předpokládám také, že tím chce Jan Čulík říci, že i sdělovací prostředky jako BBC, CNN, či ITN byly propagandistické a jejich práce se stala zbraní. Proč Jan Čulík nenapadá za "bezostyšnou propagandu" i západní sdělovací prostředky? Myslí si Jan Čulík, že i mnozí pracovníci západních médií, kteří programově a nekriticky přebírali zprávy z ústředí NATO v Bruselu a během 78 dnů bombardování jimi úspěšně vymývali mozky spoluobčanů, by měli být postaveni před soud?
"Nevyvolává ve mně ani zvlášť silné rozhořčení pokus opačné strany usmrtit - za války - čelného politika druhé strany, i když má-li si sdělovací prostředek uchovat alespoň zdání nezávislosti - i ve válce - nesmí takovémuto nacionalismu propadat, to má paní Zajícová pravdu. Jde-li však potenciálně o životy spoluobčanů, v tomto případě amerických vojáků, a o potřebu válku vyhrát, nijak mě nepřekvapuje úsilí využít v boji veškerých prostředků." (BL, 26.3. 2000)
Tímto tvrzením se Jan Čulík přímo vystavuje kritice. Zaprvé o životy amerických vojáků v této válce, která mnohdy připomínala počítačové hry, nešlo. Letouny NATO létaly v dostatečně bezpečné výšce, aby nebyly ohroženy životy pilotů. Zadruhé tím, že není překvapen "úsilím využít v boji veškerých prostředků", Jan Čulík de facto schvaluje využívání sdělovacích prostředků k válečné propagandě. Jak se tohle slučuje s objektivní a vyváženou žurnalistikou, kterou se Jan Čulík mnohokrát v BL oháněl, je pro mě skutečně záhadou. Nevím, jestli si Jan Čulík neuvědomuje, že postoj NATO "účel světí prostředky" v případě bombardování Kosova stál životy mnoha nevinných civilistů na straně Albánců i Srbů a dovedl Srbsko, které bylo již několik let sužováno ekonomickými sankcemi, k ještě hlubšímu ekonomickému propadu. Ale to už bych zabíhala jinam.
Nejde mi tady o to, abych se stavěla na jakoukoli stranu v kosovském konfliktu. Jsem přesvědčena o tom, že všechny strany by za své činy měly nést odpovědnost. Myslím si ale, že je nesmírně důležité, aby zvláště v dnešní době, kdy politikové otevřeně využívají média ke své propagandě, by měl i deník jako Britské listy být patřičně objektivní a dát prostor i nezávislým zdrojům. (Za příklad využití médií k válečné propagandě může sloužit nedávná zpráva o tom, že Pentagon během loňského bombardování Kosova nasadil do ústředí CNN své pracovníky specializované na psychologii davu, kteří se podíleli na přípravě hlavních zpráv dne. Přestože tento fakt byl již v únoru letošního roku publikován v celonárodním nizozemském deníku Trouw novinářem Abe de Vriesem, hlavní zpravodajské agentury jako AP či Reuters mu nevěnovaly pražádnou pozornost. Článek je možné najít na internetové adrese http://www.commondreams.org/views/032300-107.htm) Pokud se totiž jakýkoli novinář, který má přístup k obrovskému množství informací, postaví otevřeně na jednu stranu barikády, vystavuje se nebezpečí, že jeho zpravodajství ztratí na věrohodnosti. Navíc tím, že šíří nepodložené zprávy, vytváří v myslích mnoha lidí zkreslenou představu o skutečnosti.
Když jednotky NATO vstoupily v loňském červnu do Kosova, všichni se nechali poněkud unést. Samozřejmě, bulvární tisk skákal radostí: "Už jsme tady, Slobo", hlásala úvodní stránka Daily Star; "Vstupujeme do Kosova!" hlásal Daily Mirror (11. června). Ve skutečnosti jsme to nebyli "my", kdo vstoupil do Kosova: jednotky strávily tento den v poli než se vrátily do tábora, protože Rusové se dostali do Prištiny jako první. Ovšem toto vzrušení se neomezovalo jen na bulvární tisk. V The Sunday Times, Mark Franchetti popsal vstup do Kosova spolu s jednotkami NATO jako "jedinečný a fantastický zážitek", zatímco pro Jamese Dalrympla z Independent on Sunday šlo o "chvíli exaltace" (13. června). V televizi se i ti obvykle uvážliví moderátoři jako Alex Thompson na Channel Four rozplývali nad "úspěchem americké politiky" (22. června). Tento "úspěch" se obrátil v prach v měsících následujících po tomto "osvobození", ale apologetové bombardování NATO v roce 1999 nemají vůbec pocit studu. V pokusu ukázat výročí ve správném světle mluvčí NATO Jamie Shea vystoupil v pořadu Esther na BBC2 16. března a tvrdil, že i přes momentální "potíže" v Kosovu se situace bombardováním nesmírně zlepšila; přičemž v Guardianu (17. března) Martin Woollacott prohlásil, že "dojít na základě těchto potíží k závěru, že intervence byla nesprávná, je nelogické".
"Potíže"? Statisíce Srbů, Romů a jiných menšin (a mnoha etnických Albánců) byly vyhnány od té doby, co sem vstoupilo NATO, mnoho z nich bylo zastrašováno, bito, uneseno nebo zabito Kosovskou osvobozeneckou armádou. Oproti tomu, co říká Woollacott, nejenže je naprosto logické posuzovat politiku podle jejích výsledků, ale současný chaos v Kosovu byl také zcela předvídatelným důsledkem akcí NATO.
V 90. letech jsme poznali "etnické čistky" jako něco, co dělali Srbové (i přes ten fakt, že v největším jednotlivém případě "etnických čistek" během chorvatské a bosenské války v srpnu 1995 byli oběťmi Srbové). Avšak v průběhu 80. let byl tento termín používán téměř výhradně ve vztahu k aktivitám a politice etnických albánských nacionalistů v Kosovu. Například v červnu 1982 deník The New York Times popsal jejich cíle následovně: "nejprve ustanovit to, co nazývají etnicky čistou albánskou republikou a poté se spojit s Albánií za účelem vytvoření Velké Albánie". Dokonce ještě v únoru 1998 popsal americký diplomat UCK jako "teroristickou organizaci", ale když začalo bombardování, UCK se stala "bojovníky za svobodu", zatímco Srbové byli líčeni jako neonacisté, kolektivně vinní za zločiny proti lidskosti.
Ačkoli je zřejmé, že pro některé lidi je pohodlnější na vše zapomenout, stojí zato si připomenout, že bombardování ze strany NATO a následné obsazení Kosova měly údajně do provincie vnést etnickou snášenlivost. Představte si, kdyby NATO oznámilo své plány upřímně: "Spojené státy, Německo a Rakousko pomohly vyzbrojit a vycvičit teroristickou organizaci se zločineckými styky a politikou etnického čištění. NATO nyní jejím jménem zahájí válku." Podpořte náš nový humanitarismus. Aby obešlo nezbytnost udělení pravomocí OSN pro své akce, NATO nám nejprve sdělilo, že bombardování bylo nutné k "odvrácení humanitární katastrofy". Mluvčí amerického ministerstva zahraničí James Rubin nám 25. března 1999 vysvětlil, že kdyby NATO nejednalo, "viděli byste statisíce lidí překračující hranice". Ve zvláštním vysílání o den později Tony Blair řekl národu: "když nebudeme jednat teď, budeme se muset vyrovnat se ... stovkami tisíc uprchlíků". Byla by bývala válka stejně atraktivní alternativou, kdyby NATO místo toho oznámilo, že během několika dnů od počátku bombardování skutečně uprchnou statisíce lidí?
Během přemítání o výročí nový generální tajemník NATO, George Robertson, prohlásil s jistou mírou uspokojení: "uprchlíci jsou zpátky doma". Cožpak mu nikdo neřekl, že zatímco někteří uprchlíci se vrátili zpět domů, spousta dalších zemi opustila? Podle západních politiků a novinářů se srbští uprchlíci se zjevně nepočítají. Podle OBSE uprchlo ze svých domovů během 78denní války NATO kolem 100 000 kosovských Srbů a Černohorců, což se rovná 60% příslušníků těchto etnických skupin. Přesto byli tvrdošíjně ignorováni západními médii. Podle všeho bylo nemyslitelné, že by někdo prchal před humanitárními bombami demokraticky shazovanými z etických letadel.
Druhé ospravedlnění NATO pro jeho jinak nelegální činy bylo, že muselo zastavit "genocidu" v Kosovu. NATO nám oznámilo, že 10 000 - a možná dokonce 100 000 - lidí bylo zabito jugoslávskou armádou. Teď víme, že Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii dosud našel 2 108 těl (počet, který nerozlišuje mezi civilisty a vojáky, ani mezi Albánci a Srby). Víme, že na 25 "místech s hromadnými hroby", která byla prozkoumána vyšetřovateli, nebyla nalezena vůbec žádná těla. Víme, že tým španělských patologů, který byl vyslán, aby prošetřil tato "místa prosáklá krví", našel 187 těl místo předpovídaných tisíců. Při svém odjezdu z Kosova v srpnu Španělé odsoudili propagandu NATO a prohlásili "nenašli jsme ani jeden - opakujeme ani jeden - masový hrob".
V reakci na tato odhalení Maggie O'Kane z Guardianu tvrdí, že "řeči o číslech znevažují cenu lidského života". Uznává, že snad je pravda, že jsou počty obětí mnohem nižší než se tvrdilo tehdy, ale "záleží na tom vůbec?" (BBC Radio 4, 19. února). Ano, záleží na tom, protože to bylo NATO a jeho stoupenci, kteří hráli cynickou hru s čísly. Kdyby místo šílených tvrzení o novém holocaustu NATO oznámilo, že jeho bombardování povede k zintenzivnění místního občanského konfliktu, neexistoval by pro přívržence násilí NATO žádný vznešený morální důvod k sešikování se k boji.
Před rokem nás NATO ujistilo, že se postará o to, aby nedošlo k obětem mezi civilisty. Nyní víme, že NATO zabilo přinejmenším tolik civilistů během svého 78denního bombardování jako kolik celkově zemřelo lidí během předchozích 12 měsíců v Kosovu. Například 12. dubna 1999 shodilo NATO bombu na osobní vlak, přičemž zabilo nejméně 14 lidí. Podle NATO se jednalo o omyl: vlak jel příliš rychle na to, aby se dala změnit dráha střely. NATO nám dokonce ukázalo videopásek, aby dokázalo své tvrzení. Ovšem v lednu vyšlo najevo, že toto video bylo přehráváno trojnásobnou rychlostí, čímž se z původního tvrzení stal nesmysl. Představte si, kdyby NATO předem oznámilo, že bude bombardovat vlaky, autobusy, mosty, teplárny, elektrárny, továrny, tržnice, nemocnice, domy, školy. Uvítali by to noví liberální komentátoři jako počátek nové "etické" zahraniční politiky?
Existují dvě věci, které musíme udělat, abychom čelili takovéto propagandě. Zaprvé bychom měli požadovat, aby bylo vše objasněno. 14. března u Vrchního soudu v Londýně ITN (Independent Television Network) vyhrála svou při o nactiutrhání proti časopisu LM (Living Marxism), která se týkala článku informujícího o táboře Trnopolje v Bosně. Rozsudek má několik znepokojivých dopadů. Ale snad nejhorší je ten fakt, že ostrá mediální debata, která následovala po tomto případě, zkreslila to, co na něm bylo nejdůležitější: odhalení LM, že to byli novináři ITN, kteří byli obklopeni ostnatým drátem - ne ti muži, které ITN natáčela - bylo u soudu prokázáno jako pravdivé. Dokonce předsedající soudce ve své rekapitulaci podotkl: "Je jasné, že se Ian Williams a Penny Marshall a jejich televizní štáby dopustili omylu, když si mysleli, že nebyli obklopeni starým plotem z ostnatého drátu". "Ale", položil si soudce řečnickou otázku, "záleží na tom?" Možná na tom nezáleží u anglických soudů pro nactiutrhání, ale jistě na tom záleží těm z nás, kteří se snažíme porozumět bosenské válce a zpravodajství o ní - pro většinu rozumných lidí to je přesně to, na čem záleží nejvíce.
I přes některé obtíže týkající se konkrétních případů byla kosovská propagandistická válka NATO snadná, protože zpravodajství o Bosně nikdy nebylo podrobeno vážné a dlouhodobé kritice. Vzhledem k tomu, že jsme byli po desetiletí drezírováni a školeni politiky a novináři v tom, jak se dívat na Srby, jediné, co NATO zbývalo udělat bylo říct: "Miloševič, Srbové, etnické čistky, genocida", a obrázek se zprávou přesně zapadl do rámečku.
Zadruhé, měli bychom očekávat, že tak tomu bude znovu a znovu i v budoucnu. Teoreticky všichni víme, že první obětí války je pravda. Ovšem v praxi se to zdá být lekce, kterou jsme odsouzeni se učit znovu a znovu, vždycky když už je příliš pozdě a když už byli lidé úspěšně obelháni. Stejně tak jako jsme odhalili lži poslední války, buďme připraveni na lži války příští.