Obec v sousedství Smatanovy Lhoty a Mirotic – viz
MAPA
O historii své rodné vsi nechme vyprávět Jana Tomana (11.10.1907 –
14.7.1996), učitele, historika a badatele:
Cerhonice
jsou osada starého slovanského původu. Od nejstarších dob patřily ke královskému
panství zvíkovskému a od ostatních okolních vesnic se odlišovaly tím, že již v
době předhusitské tu byl jediný královský dvůr zvíkovský, ke kterému robotoval
celý okolní širý kraj. Po krátkém období od konce stol. 13., kdy tu bylo zrušeno
hospodářství v přímé režii a ponechány tu jen 2 stodoly a k nim patřičné lány
polí a některé louky, zatím co ostatní pole rozdělena k užívání vesnickým
poddaným pod plat, bylo zde koncem stol. 15. zase obnoveno hospodářství v plném
rozsahu. Postupně byla provedena výstavba dalších hospodářských budov, pivovaru,
nového ovčína a kolem r. 1550 tu Švamberkové zvíkovští vybudovali i tvrz, která
teprve v letech 1808-1810 byla přestavěna na dnešní zámek, stavebně nijak zvlášť
zajímavý.
R. 1577 při velkých odprodejích. zvíkovských koupili Cerhonice s Dol. Ostrovcem,
Vráží a Dědovicemi čimeličtí Deymové ze Stříteže, jejichž znak - bílá husa v
modrém poli - byl později převzat i do erbu schlägelského premonstrátského
kláštera, tak jak jej ještě i dnes spatřujeme nad vjezdovou branou pod věží do
cerhonického dvora.
Při dělení statků mezi příslušníky rodu Deymů r. 1597 staly se Cerhonice s Dol.
Ostrovcem samostatným statkem a zůstaly jím i po pozdějším připojení městečka :Mirotic
a vsi Lučkovic až do r. 1848. Od r. 1620 vystřídali se v držení Cerhonic
císařský generál Don Baltazar de Marradas, Příchovští z Písnice (1624-1629),
Černínové z Chudenic (1629-1654), Kaleničtí z Kalenic (1654 až1665) a potom do
r. 1688 se staly Cerhonice významným střediskem Prácheňského kraje, neboť jejich
nový držitel p. František Jiří Doudlebský z Doudleb byl dlouholetým krajským
hejtmanem Prácheňska. Od r. 1688 až do r. 1920 patřilo cerhonické panství
vrchnosti duchovní - premonstrátskému klášteru ve Schläglu - Drkolné v Horních
Rakousích.
Na rozlehlém nádvoří velkostatku se zastavíme nejdříve před jednopatrovou
zámeckou budovou, jehož dlouhá jižní fronta působí dnes cize a opuštěně proti
dřívějšku, kdy bývala pokryta bujnou vinnou révou.
Okrouhlý kryt dvorské studně působí jako honosný altán. Za ním, pravoúhle
připojeno k zámecké budově, stojí nižší, jednopatrové "správcovské" stavení, na
němž, r. 1921.zasazená, zašlá pamětní žulová deska skromně napovídá, že se zde
6. ledna 1850. narodil dramatický spisovatel a první dramaturg Národního divadla
Ladislav Stroupežnický.
V prostorách a okolí dvora, i na cerhonické návsi, v láskyplném ovzduší milující
a blahovolné matky, která byla dcerou cerhonického panského kováře Ignáce
Chmelíka, i přísnějšího otce Josefa Stroupežnického, vzdělaného ekonoma a od r.
1849 správce cerhonického panství, prožíval malý Ladislav dobu svého radostného
a nespoutaného dětství. Hýčkaný synek všemocného panského správce nepromarnil
však léta svého dětství jen v podivných výstřednostech, které tu až donedávna
žily ve vypravování pamětníků, ale i bystře pozoroval život kolem sebe. Jen tak
mohl, když už dávno opustil rodnou ves, napsat své nestárnoucí "Naše furianty"
(premiéra roku 1889) .
Na cerhonické návsi už dnes jen těžko potkáte někoho z potomků furiantských
hrdinů hry, i když jich tu několik ještě žije (k roku 1971: Dubští, Kožení,
Pátečtí - Habršperkové) a i náves, dějiště hry (I. a IV. dějství) změnila
podstatně svoji kulisu zásahem několika bomb, svržených americkými letci 29.
dubna 1945, kteří až sem pronásledovali německé uprchlíky.
Zmizela celkem zbytečně bombardováním jen částečně poškozená svatojánská
kaplička pod kaštany uprostřed návsi, u níž stával vůz s dřevěným nádobím sličné
panny Markýtky od Domažlic a na níž byla vylepena naivní Kristinkou Fijalovic
paličská cedule, která ve hře sehrála tak významnou roli. Zbořena byla i
nedaleko kapličky o samotě stojící bývalá panská kovárna, která také ve hře
figuruje. V povídce "Podkovy" popsal Stroupežnický věrně prostředí této
dědečkovy kovárny a ještě jednou se k ní vrátil v povídkách "Jiskry" a "Poslední
dny roboty a poddanství". V nich vykreslil i portrét svého otce, vrchnostenského
úředníka, ale jinak revolucionáře a radikála, který tajně zpívá revoluční písně
a sedlákům, opojeným příchodem svobody, předčítá nadšeně v kovárně Havlíčkovy
články z pražských Národních novin.
V poněkud pozměněné podobě se zachovala letci také poškozená stará panská
hospoda, dějiště druhého, nejrušnějšího a nejfuriantštějšího aktu hry. Také děj
jedné z dalších Stroupežnického povídek "Zlý duch" je umístěn do prostředí staré
cerhonické krčmy. Ukazuje nejen skoro detailní vykreslení prostředí dobře mu
známého místa, ale také jeho první práci, jejíž mluva je zřejmě ovlivněna četbou
starých listin v cerhonickém archivu, v němž strávil nějaký čas po uzdravení z
těžkého zranění, které si sám způsobil v sebevražedném úmyslu 11. srpna 1867 na
noční hlídce panského pole u Radobytců v domnění, že zastřelil zloděje panské
jeteliny.
I do této klenuté místnosti bývalého archivu v cerhonickém zámku jsme mohli
nahlédnout. Tam se Stroupežnický po svém zranění skoro na dva roky uzavřel,
kdysi krásný a růžolící chlapec a nyní v obličeji znetvořený a trvale
poznamenaný, zatrpklý a nedůvěřivý samotář, stranící se lidí.
Rušným životem zaplnil Stroupežnický prostory staré cerhonické tvrze i ve své
svěží jednoaktové hře "V panském čeledníku", v níž stěžejní konflikt hry, spor
pana Deyma se zchudlým šlechticem Běšínem, můžeme zase doložit z cerhonických
archiválií, neboť pan Běšín byl opravdu v době, z níž je děj hry čerpán, jen
prostým držitelem selského statku v Dolním Ostrovci. I v této hře se zase hlásí
k slovu Stroupežnického zelená krev, neboť důležitou zápletkou hry je opět
epizoda se záměnou pušky a štvaní jelena.
Podíl rodného kraje v prosaickém i literárním díle Stroupežnického je vůbec
velmi významný a nápadný. Většina jeho tvorby vyrostla ze zážitků jeho mládí, z
důvěrné znalosti kraje, jeho historie i ze znalosti života jeho lidu.
Nejde nám však o literární studii a proto se ještě jednou rozhlédněme
cerhonickou návsí. Nezachovaly se tu však žádné štíty pozdního lidového baroka
selských domů, tak typické pro jižní Čechy, ani lidové stavby hrázděné. Jen
ještě připomeňme, že tu v době Předbělohorské bylo 5 služebných manských statků
zvíkovských, jejichž nápadná rozloha dvořišť se dodnes odlišuje od ostatních
usedlostí (čp. 8 a 10, 13. 14, 28 a 62). A teprve nedávno tu vymřel jeden z
předbělohorských manských rodů - Žákové. Poslední toho rodu Jan Žák byl
profesorem na písecké reálce. (Text Jan Toman, Krajem Alše, Kopeckého a Stroupežnického, 1971)
Kolem Cerhonic stojí v pravidelném trojúhelníku tři stavebně identické
barokní kapličky.
Podle místní pověsti byly vystavěny na paměť tří mladých Francouzek, které byly
oloupeny a zavražděny panskými služebníky z cerhonického zámečku v nedalekých
hlubokých vrážských lesích, v místech dnešní Červené hajnice. Stalo se to při
kvapném ústupu francouzského vojska z Písku ku Praze někdy v letech 1741-1742 ve
válce o rakouské dědictví. Tuto pověst zpopularizoval Alois Jirásek ve své
povídce „Balada z rokoka“, podle vyprávění svého přítele Mikoláše Alše.