Hanoj (Vietnam) po dvou letech

Předtím, než jsem na podzim roku 2000 odjížděla se svými spolužáky na stáž do Hanoje, naše profesorky vietnamistiky nás psychicky připravily na to, co nás ve Vietnamu čeká. Praktické rady doplnily o neuvěřitelné zážitky ze svého pobytu v osmdesátých letech (deset let po válce). Na závěr nás ale uklidnily, že my už jedeme do jiného Vietnamu – a měly pravdu. V Hanoji, kde jsme studovali, jsme rozhodně nestrádali ani hlady, ani nedostatkem hygienických zařízení či technického zázemí. Internetová kavárna byla v každé druhé ulici, telefonní automaty na každém rohy a u pečiva si člověk mohl vybrat z různých druhů. Naprosto nesrovnatelné s osmdesátými léty, kdy údajně jediný veřejný telefon v Hanoji byl k dispozici v hotelu Viktorie a nejběžnějším jídlem byla rýže s vepřovým (jako něco lepšího).

Vietnam se mění velmi rychle, což jsem poznala hned na nově rekonstruovaném letišti v Hanoji. Už nemáte pocit, že jedete do zaostalé země, nevítají vás budovatelské bilboardy. Také uniformy letištních úředníků i policie nejsou olivově zelené jako v armádě, ale béžové a světle modré.

V Hanoji se staví hodně nových budov, staré se opravují, takže  působí čistě a uspořádaně. Otevírají se nové obchody s mobilními telefony, digitálními fotoaparáty a módní salóny na svatební šaty, a také zábavní kluby. Nejviditelnější změnou je však zavedení bankomatů ATM a autobusů MHD – nejen v Hanoji a v Saigonu, ale i dalších větších městech. Cizinec vlastnící kreditní kartu si tak nemusí dělat starosti s výměnou peněz na vietnamské dongy, může si v místní měně vybrat z bankomatu, kolik potřebuje.

 


Doprava

Autobusy MHD jsou asi nejpohodlnějším dopravním prostředkem po městě. Jsou korejské výroby, klimatizované. Člověk zaplatí 2500 dongů (v Hanoji, v Saigonu je to 1000 až 3000 podle vzdálenosti), což je mnohem méně než si vzít xe ôm (nechat se odvést na motorce) nebo xích lô (rikšu), a navíc člověk nemusí dýchat všudypřítomný smog. Autobusy MHD mají zřetelně označené zastávky s výčtem zastávek daného čísla autobusu. Jízdní řád sice neexistuje, ale autobusy jezdí relativně často. Jedinou nevýhodou je, že není nikde mapa celé sítě autobusů, takže cizinec neví, kam všude se dá autobusem dojet.

Ani zavedení těchto autobusů však hanojskou dopravu nezachrání. K večeru se silnice mění v souvislý tok vozidel – převážně motorek, auta a kola jsou v menšině, přes den je to jen o málo lepší. Nicméně třeba konstatovat, že dopravní opatření vietnamské vlády jsou účinná (ač nedostatečné). Oproti době před dvěma lety se nikdo neodvažuje jezdit na červenou (předtím Vietnamci stavěli na červenou jen ve špičce, když se nedalo projet), policie hlídá na všech důležitých křižovatkách a spraží přísným pohledem každého, kdo jen o pár centimetrů přejede bílou čáru. Účastníci silničního provozu mají policii v úctě, protože vědí, že by jim v případě neuposlechnutí pokynů bylo zabaveno vozidlo.

Z města také mizí motorky a kola naložené neuvěřitelně obrovským nákladem (několik pytlů cementu, dva živí čuníci, hory keramiky apod.). Z živého nákladu je k vidění v podstatě jen drůbež – svázaná za nohy k sobě do dvou „svazkůg (tak po patnácti, dvaceti kusech) a přivázaná na řidítkách nebo za sedlem. Kamarád, který jen z Hanoje do Halongu (Dračí zátoka), viděl z autobusu (na venkově), jak jeden Vietnamec veze na motorce celou krávu. Myslel si, že už není živá, ale tím bych si tak jistá nebyla.

 


Jídlo

Mimo moderní vymoženosti jsem se setkala s novinkami, které mě už tolik nepotěšily, nebo přinejmenším zarazily. Především – z každého rohu, i na malé vesnici se na vás směje Veselá kráva. Po celém Vietnamu se prodává plněná velká houska, ještě před dvěma lety převažovala plněná různě upraveným masem (vietnamskou uzeninu či paštikou, sušeným masem) a různými druhy syrové i nakládané zeleniny, nebo smaženým vejcem místo masa, vše příjemně okořeněné a ochucené bylinkami. (Vedle toho ještě existovala příšerně sladká varianta – s máslem a kondenzovaným mlékem.)

S rostoucím vlivem západu a modernizací Vietnamu se však objevují nové druhy plněné housky: se sýrem (zmíněná Veselá kráva), s máslem a marmeládou nebo s volským okem. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby člověk neměl pocit, že je ošizen. S vietnamským postojem „My víme, co máte rádig vám (cizinci) do suché bagety šoupnou dvě mastná volská oka a myslí si, že vám dali právě to, co jste zvyklí jíst doma, a že tedy musíte být ohromně spokojení.

 

Paradoxy

Další, co se změnilo, je, že vesničanky, které chodí po městě s vahadly, už neprodávají jen ovoce a zeleninu (a zemědělské produkty obecně). Přinejmenším stejně často je na ulici potkáte, jak prodávají oblečení, nealkoholické nápoje (fanta, kola, 7up, atd.), plastikové výrobky apod. Naprosto paradoxně působí pohled na takovouto vesničanku – v pyžamu a s kónickým kloboukem na hlavě, jak si v tradičním podřepu na chodníku prohlíží propagační materiál na pleťové krémy. Je to stejné, jako kdyby si u nás zedník v zacákaných montérkách o pracovní přestávce listoval katalogem hedvábných kravat.

S rozvojem vietnamské ekonomiky stále více lidi hledají, co nového by si za své peníze koupili. A poněvadž se vietnamské myšlení a vietnamský řebříček hodnot liší od toho našeho, Vietnamci utrácejí peníze za věci, který my nepovažujeme za tak důležité. Samozřejmě hodně investují do vzdělání, protože je to základ dobré budoucnosti, ale v druhořadých věcech se chovají pro nás nepochopitelně. Například při výletu v deltě Mekongu jsem zahlédla, že jinak chudě vyhlížející Vietnamky mají červeně nalakované nehty na nohou a na rukou. Jedna byla ve středních letech, druhá už prošedivělá paní, obě dřepěly na boso v dřevěném člunu, v pyžamech a se slaměnými klobouky na hlavách, ta mladší pádlovala – a do toho ty nalakované nehty. Zjevně to souvisí s vietnamskou (a východoasijskou obecně) touhou ukázat se, ukázat, na co mám a co umím.

Takto chudoba a bohatství mají ve Vietnamu jinou materiální podobu než u nás. Ve Vietnamu bohatý člověk má určitě televizi a auto – Vietnamci pak těžko chápou, že u nás někdo televizi nemá, protože ji považuje za zbytečnou ztrátu času, ale jinak si žije dobře. Naopak ve Vietnamu můžete vidět televizní antény i na chatrně vyhlíženících baráčcích při břehu řeky nebo dokonce na obytných člunech, v nichž žije celá rodina. Náš průvodce při výletu po deltě Mekongu žertem prohlásil, že televize je jedním z činitelů snižujících vysokou porodnost ve Vietnamu. Dříve na venkově mívali i 15 a více dětí (čím více dětí, tím více pracovní síly, tím více rýže), ale teď se Vietnamci večer dívají na televizi, a tak nemají čas na další věci.