Japonské dějiny - referát

Japonsko-čínské vztahy, zahraniční politika USA vůči Japonsku a Číně

Vypracovala: Petra Karlová

V Praze dne 29. dubna 1998

Úvod

Od konce 2. světové války až do roku 1952 byly USA prakticky jedinou zemí, se kterou Japonsko udržovalo kontakty. Poté si Japonsko jako nezávislý stát hledalo své místo v novém pořádku světa a snažilo se aktivně vstoupit do mezinárodního dění. Základními mantinely jeho jednání vůči ostatním zemím byly dány jeho postavením chráněnce USA, kterým se zavazovalo naplňovat zájmy USA v oblasti svého působení - především v jihovýchodní Asii. O tuto oblast jeví nemenší zájem Čína, která se tak stává rivalem a současně partnerem Japonska. Vztahy s Čínou a s USA tvořily základnu japonskou zahraniční politiku.

1. Taipejský separátní mír a obchodní vztahy s komunistickou Čínou

Po uzavření sanfranciské mírové smlouvy 8. 9. 1951, ke kterému nebyla přizvána ani komunistická (Peking) ani nacionalistická (Tchaj-wan, Taipej) Čína[1], bylo Japonskou postaveno před "volbu" podepsat mírovou smlouvu s jednou či druhou částí Číny, což neznamenalo jen ukončení válečného stavu, ale současně také uznání smluvní strany jako jediné legální vlády Číny. Jedná se o "volbu" v uvozovkách, protože USA od Japonska očekávaly, že bude následovat jejich protikomunistický kurz a že nepodepíše mírovou smlouvu se zemí, se kterou byly USA ve válečném stavu. V této době (1951) se Japonsku od komunistické Číny, která 1950 uzavřela s SSSR Smlouvu o přátelství, spojenectví a vzájemné pomoci, namířené proti USA, dostalo varování[2], že uzavření separátního míru bez Pekingu bude považováno za vyhlášení války Číně a SSSR.

Nicméně Japonsko vyhovělo americkému očekávání a 27. 4. 1952 podepsalo s Tchaj-wanem separátní mír v Taipeji. Tímto aktem se také zřeklo čínských území, získaných do konce 2. světové války, ve prospěch Tchaj-wanu, oficiálně nazývaným Čínská republika (Tchaj-wan), a oficiálně projevilo své stanovisko následovat politiku USA.

Přestože nebyly s pevninskou Čínou navázány oficiální styky, obchodní kontakty nebyly mrtvé. Počínaje smlouvou mezi Ligou pro podporu japonsko-čínského obchodu a Čínským výborem pro podporu mezinárodního obchodu (1. 6. 1952) bylo během 50. let podepsáno několik nevládních dohod. Důležitou roli přitom hrála Socialistická strana Japonska (SSJ), která byla hlavní opoziční stranou a jejíž vůdčí osobnosti při návštěvách v Číně apelovaly na změnu čínské politiky vůči Japonsku a na domácím poli žádaly zlepšení obchodu s Čínou. Toto oddělení politiky a ekonomiky (seikei bunri) je typické pro japonsko-čínské vztahy až do jejich normalizace v roce 1972.

V letech 1957 - 1960 však Čína zaujala k Japonsku radikální pozici a vměšovala se do jeho vnitropolitických záležitostí. 7. 6. 1958 čínský premiér Čou En-laj vyhlásil "tři politické principy" pro tzv. "přátelský obchod" opět bez oficiální dohody obou vlád. Tyto principy vyžadovaly po japonské vládě, aby "1. upustila okamžitě od slov a jednání nepřátelských vůči Čínské lidové republice, 2. aby se přestala podílet na úmyslu vytvořit dvě Číny, 3. aby se zdržela kladení překážek normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi."[3] Výsledkem nátlakové politiky Číny bylo upevnění japonských vztahů s USA a s nacionalistickým Tchaj-wanem a ukončení všech čínsko-japonských obchodních kontaktů v květnu

1958[4], které poškodilo čínskou ekonomii.

V roce 1960 nastalo v Japonsku zhoršení vnitropolitické situace ve spojitosti s obnovou Japonsko-americké bezpečnostní smlouvy, proti níž stály Asociace čínsko-japonského přátelství, dělnictvo a pročínské skupiny, brojící proti vojenskému spojenectví Japonska a USA. V rámci LDS se podle postoje k Číně vytvořily dvě organizace: propekingská Asociace pro výzkum asijských a afrických otázek (1965) a protaipejská Asociace pro výzkum asijských otázek (1964)[5].

Ke znovuoživení čínsko-japonských obchodních styků došlo v roce 1962 za kabinetu premiéra Ikedy Hajata, kterého SSJ a pronormalizační křídlo Liberální demokratické strany (LDS) přiměly podpořit smlouvu o dlouhodobém obchodě 1963 - 1967 na polovládní úrovni[6], jež uzavřeli Macumura Kenzó (z pročínské části LDS) a Čou En-laj. V roce 1964, kdy se premiér Sató Eisaku zaměřil na rozvinutí vztahů s Čínou, pak byla v Tokiu a v Pekingu zřízena trvalá obchodní vyslanectví.

2. Normalizace vztahů s Čínou

V 70. létech se změnila mezinárodní situace v důsledku neúspěšného počínání amerických vojsk ve Vietnamu. USA začaly zvažovat přehodnocení své politické strategie. Dalším činitelem byla také "kulturní revoluce" (1969) v Číně, která způsobila vyostření polarity pro- a protipekingské skupiny ve vládní straně LDS.

Doposud se Japonsko soustředilo na ochranu Tchaj-wanu a Jižní Koreje, které byly strategickými body pro jeho bezpečnost, jak bylo stanoveno v roce 1969 na schůzce prezidenta Nixona se Satóem. Na dalších schůzkách v říjnu 1970 a v roce 1971 USA ujistily Japonsko ve společném postupu v otázce vztahů s Čínou. Avšak již v roce 1969 proběhlo Čínském velvyslanectví ve Varšavě americko-čínské jednání, jehož cílem bylo vyvolat vyjednávání o normalizaci. Snaha USA o normalizaci s Čínou byla vedena Nixonovým přesvědčením, že v případě komplikací ve Vietnamu je pravděpodobnější agrese SSSR a že zatažení Číny do války se SSSR by bylo "proti zájmům USA"[7].

Dalším úsilím Číny přimět Japonsko k jasnější politice bylo zpřísnění obchodních pravidel.19. 4. 1970 Čou En-laj vyhlásil nová kritéria pro obchod s Japonskem, tzv. "čtyři podmínky", které vylučovaly obchod s japonským firmami, jež jakýmkoliv způsobem udržují kontakty s Tchaj-wanem, Jižní Koreou nebo napomáhají americké agresi ve Vietnamu[8].

Po sepsání dohody o dlouhodobém obchodě byl Satóův protaipejský kabinet stále více kritizován a tlačen k zahájení jednání o normalizaci vztahů s Čínou ze strany obchodníků, pročínské frakce LDS a opozičních stran. 1970 pročínské frakce LDP vytvořily Ligu kongresmanů pro normalizaci japonsko-čínských vztahů[9].

Konečný obrat k normalizaci však způsobilo 15. 6. 1971 Nixonovo oznámení, že hodlá navštívit Peking. Tato skutečnost byla šokem pro Satóa a jeho vládu, jejíž prioritou zahraniční politiky bylo vrácení Okinawy od USA a dále vrácení severních ostrovů Sovětským svazem. Japonská vláda okamžitě začala hledat cesty, jak zahájit jednání o normalizaci. 25. 10. 1971 Společenství národů volilo proti vyloučení Tchaj-wanu ze Společenství a Sató rozpolcený mezi politikou USA a Společenství národů se rozhodl počkat v konečném řešení na Nixonovu návštěvu v Číně.

V říjnu 1971 Sató oficiálně uznal Peking za legální vládu Čínské lidové republiky. Tento postup Japonska vyvolal obavy u taipejské vlády, protože uzavření separátního míru s komunistickou Čínou by automaticky znamenalo neplatnost taipejské mírové smlouvy v roce 1962. Japonsko bylo nuceno vyřešit tento protiklad. Na jedné straně bylo vystaveno nečestnému jednání Spojených států a na druhé straně muselo naplnit své povinnosti vyplývající ze spojenectví s USA.

V květnu 1972 Čou En-laj diskrétně oznámil japonské vládě, že je připraven jednat o normalizaci s Tanakou. Sató tedy poté, co 15. 5. 1972 dosáhl navrácení Okinawy Japonsku, odstoupil a novým premiérem byl zvolen Tanaka Kakuei z pročínské frakce LDS.

Nejdříve Tanaka na setkání s prezidentem Nixonem (31. 8. a 1. 9. 1972) v Honolulu získal souhlas USA s normalizací a snažil se u Tchaj-wanu nalézt porozumění s tím, že Tchaj-wan bude nadále pod japonsko-americkou ochranou. V témže roce (27. 4.) vznikla Rada pro normalizaci japonsko-čínských vztahů[10], jejíž cílem bylo vést vládu v navazování vztahů s ČLR. 30. 9. 1972 při návštěvě Čou En-laje v Číně Tanaka dosáhl mírové smlouvy s ČLR,v jejímž textu nebylo explicitně vyjádřeno ukončení válečného stavu a bylo vysloveno porozumění Japonska pro čínský postoj k Tchaj-wan[11]. ČLR ocenila tento kompromis tolerancí k japonskému postoji a investicím na Tchaj-wanu.

V únoru 1972 Nixon odcestoval do Pekingu a po jednání poradce národní bezpečnosti Kissingera s Čou En-lajem se setkal prezident Nixon s předsedou Komunistické strany Číny Mao Ce-tungem na komuniké o normalizaci čínsko-amerických vztazích v Šang-haji, přičemž byl v zásadě ochoten vyhovět čínským požadavkům v tchajwanské otázce[12]. Na základě uvolnění napětí s Čínou ve stejném roce podepsali americký prezident Nixon a sovětský prezident Leonid Brežněv dohodu o výměně, vědecké spolupráce a především dohodu o omezení zbraní SALT 1[13]. Po šanghajském komuniké se Čína zpočátku již tolik neobávala japonsko-amerického spojenectví, avšak později byla zklamána, že USA nestáhly svá vojska z Tchaj-wanu a především, že postoupily ve vztazích se SSSR.

3. 70. léta - cesta k Japonsko-čínské smlouvě o míru a přátelství

Po "Nixonově šoku" Japonsko ztratilo důvěru ve Spojené státy. Bylo zřejmé, že přestalo být pod jejich ochranou a že musí převzít část zodpovědnosti za "společná území" v jihovýchodní Asii, což vlastně znamenalo, že si své zájmy musí obhájit samo. Jako spojenec USA dalo přednost ekonomické diplomacii a snažilo se vyhýbat konfiktům. Jeho politikou v jihovýchodní Asii, kde v letech 1973 -1974 zuřily protijaponské bouře, byla spolupráce s Čínou. Zároveň proti ekonomické strategii Japonska stály vojensko-politické ambice Číně, která bojovala o svůj vliv v jihovýchodní Asii a nemohla uplatnit strategii japonských monopolů, protože jí to hospodářská situace neumožňovala.

Koncem roku 1973 se Číně podařilo sepsat kontrakt o vývozu ropy do Japonska a o dva roky později byl vývoz čínské ropy do Japonska zvýšen na 8 miliónů tun ročně. V dubnu 1974 Čína za podpory protitaipejské frakce LDS přiměla japonskou vládu podepsat Japonsko-čínskou smlouvu o letectví, kterým byla letecká linka na Tchaj-wan prohlášena za soukromou. Óhira Masajoši se vyjádřil, že: "Japonská vláda neuznává insignie na tchajwanských letadlech jako národní vlajku, ani neuznává Čínské aerolinie (Tchaj-wan) jako leteckou společnost reprezentující stát."[14] V reakci na to Tchaj-wan následující den ukončil veškeré lety. Kromě toho se Čína později na konferencích (v Caracasu 1974, v Ženevě 1975) snažila prosadit návrh omezení volné plavby, jehož uskutečnění by ohrozilo japonskou přepravu nerostných surovin malackou (popř. lombockou) a tchajwanskou úžinou a japonský rybářský průmysl, který by klesnul o cca 50 %.

V listopadu 1974 Tanaka rezignoval a funkce premiéra se ujal Miki Takeo, jež se rozhodl dosáhnout Japonsko-čínské smlouvy o míru a přátelství. Avšak hlavním problémem bylo to, že Čína trvala na zahrnutí klauzule proti vytvoření hegemonie v jihovýchodní Asii, která byla prakticky namířena proti SSSR a jejímž cílem bylo pojistit Čínu proti útoku ze strany SSSR. Japonsko se především snažilo udržet si rozumnou vzdálenost od SSSR stejně jako od Číny, avšak domácí politická scéna byla rozdělena podle postoje k čínským požadavkům. Fukudova vláda (1976) usilovala o kompromis mezi skupinami pro a proti (SSJ, KSJ, část LDP) zahrnutí článku o hegemonii do smlouvy. 20. 10. 1977 pak pročínská frakce vytvořila Radu pro podporu japonsko-čínské smlouvy o míru a přátelství, jejímž cílem bylo přimět Fukudu ke vstřícnějšímu jednání.

1977 po smrti Čou En-laje a Mao Ce-tunga se po období vnitropolitického soupeření stal Předsedou rady pragmatik Teng Siao-pching, který opět povzbudil japonskou vládu k jednání o míru a přátelství. Po jednání v Pekingu (21. 7. - 8. 8.) se premiér Fukuda rozhodl naplnit hlavní principy své zahraniční politiky "namířené všemi směry"[15], jejíž základem byly dobré vztahy s Čínou, a 26. 10. 1977 podepsal Japonsko-čínskou smlouvu a míru a přátelství, obsahující přijatelnou formulaci klauzule o hegemonii[16]. Tento počin byl samozřejmě příznivě přijat obchodníky, kterým takto rozšířil pole legálního působení, a zmírnil názorové rozdělení v domácí politice.

1. 1. 1979 bylo ve Washingtonu oznámeno navázání americko-čínských diplomatických styků, jež bylo výsledkem úsilí Carterova kabinetu o normalizaci vztahů s Čínou. USA zvolily podobné řešení jako Japonci v roce 1972. Otázka Tchaj-wanu zůstala otevřená k dalšímu jednání a USA získaly Tengův souhlas s pokračováním prodeje zbraní na Tchaj-wan.

4. Závěr

Pro Japonsko byla (a je) jihovýchodní Asie klíčovou oblastí zejména jako zdroj surovin, ale také jako působiště japonského obchodu. Druhým činitelem v této oblasti byla komunistická Čína, která svým politickým nasměrováním stála proti Japonsku a byla jeho obchodním soupeřem. Svým zařazením do amerického vojensko-politického kurzu bylo Japonsko víceméně předurčeno k provádění zahraniční politiky především ekonomickou cestou, což vzhledem je k tomu, že je Japonsko zcela závislé na dovozu nerostných surovin a značné části potravin ze zahraničí, zásadní předpoklad pro existenci japonského hospodářství. Přitom však neustále dbalo na dodržování svých politických závazků, jelikož nedbalost by mohla opět negativně zasáhnout japonské hospodářství v podobně opatření omezující

japonský vývoz či dovoz potřebného zboží do Japonska.

Normalizací vztahů s Čínou dosáhlo Japonsko určité záruky bezpečnosti ve svém regionu. Čína, jejíž politikové obvykle jedním krokem řešili komplexy problémů, zlepšením vztahů získala 1. jisté bezpečí před "hrozbou" japonsko-amerického spojenectví, 2. záruku, že v případě konfliktu se SSSR se Japonsko nepostaví na nepřátelskou stranu, 3. japonské a americké uznání pekingské vlády, které vrátilo Číně pověst seriózního státu. Do roku 1969 viděly USA v Japonsku podporu svých zájmů v jihovýchodní Asii, ale se změnou mezinárodní politické situace a s růstem nelibosti k "příliš" rychlému rozvoji japonského hospodářství (Japonsko se na světových trzích, včetně amerických, stalo silným konkurentem USA) přistoupily k zahraniční politice, která nebrala tolik zřetel na shodu amerických a japonských zájmů, ale především co nejvíce zachránila výjimečnou pozici USA ve světě. Jejím nástrojem se stala Čína, jež byla partnerem Japonsku v jihovýchodní Asii a ve věci války v Indočíně měla zabránit zhoršení vojensko-politického postavení USA v této oblasti.

Tento postup USA vyvolal v Japonsku vědomí větší samostatnosti a zodpovědnosti v jednání s tím, že je třeba nadále respektovat americkou politiku, avšak že na stálou americkou přízeň se nelze spolehnout.

Použitá literatura:

Barnet, Richard. J. The Alliance America - Europe - Japan. Makers of the Postwar World. New York. USA 1983.

China and Japan. A Search for Balance Since World War I. edited by A. D. Coox and H. Conroy. California, USA 1978.

Nikl, Miroslav a kol. Problémy soudobého vývoje Číny. 8. svazek. Politika Čínské lidové republiky vůči oblasti jihovýchodní Asie. Orientální ústav ČAV. Praha 1976.

Ogata, Sadako. Normalization with China. A Comparative Study of U. S. and Japanese Processes Berkeley, USA 1988.

[1] Důvodem nepřítomnosti komunistické Číny byl její podíl v korejské válce a důvodem nepřítomnosti nacionalistické Číny byla opozice Velké Británie, která v roce 1951 uznala Peking za jedinou legální vládu.

[2] V Šanghajském Ta kung-pao otisknut otevřený dopis. China and Japan. Yu San Wang - Ending the State of War between Japan and China: Taipei 1952.

[4] Za kabinetu protchajwanského premiéra Kišiho Nobusukeho

[5] Adžia Afurika mondai kenkjúkai - v čele Kóno, Macumura, Miki, a Adžia mondai kenkjúkai - Sató, Kiši, Furuga, Kaja.

[6] LT-trade. Ročně se měly uskutečnit transakce za 180 miliónů USD. Japonsko vyváželo chemická hnojiva, zemědělské chemikálie, ocel, zemědělské stroje. Čína vyvážela uhlí, železnou rudu, sójové boby, obilí, sůl.

[8] Nebude povolen obchod těm "firmám, které 1. pomáhají Tchaj-wanu a Jižní Koreji, 2. které investují v Tchaj-wanu a v Jižní Koreji, 3. které vyrábějí zbraně pro americkou agresi ve Vietnamu, Laosu a Kambodže, 4. které nezamýšlí žádný obchod s americkými firmami v Japonsku." Normalization with China, str. 14.

[9] Nitčú kokkó kaifuku sokušin giin remmei.

[11] Ukončení válečného stavu bylo formulováno jako "ukončení abnormálního stavu záležistostí", dále byla vyjádřena "úsilí aspirací obou národů o ukončení válečného stavu a normalizaci vztahů" a byla dodána klauzuje, že tato smlouva "pevně udržuje své zakotvení ve Čl. 8 Potsdamské deklarace". Kromě toho Japonsko "plně chápe a respektuje čínské stanovisko, že Tchaj-wan je nezcizitelná část jejího území", a také "uznává požadavky", tj. čínské reparace. Normalization with China, str. 53.

[12] Kromě stažení amerických vojsk z Tchaj-wanu přislíbil, že USA zajistí, aby je nevystřídalo na Tchaj-wanu Japonsko.

[13] Příčinou byla obava USA ze situace ve Vietnamu. I po podpisu Dohody o ukončení války a obnově míru ve Vietnamu 27. 1. 1973 v Paříži akce saigonského režimu proti Národní osvobozenecké frontě ohrožují hranice sousedních států. Na případný zásah SSSR by USA nebyly schopny dostatečně odpovědět.

[14] China Airlines (Taiwan) Chine and Japan. Tang Cou, Nadžita Tecuo, Otake Hido - Sino-japanese Relations in the 1970s, str. 424.

[15] "Omnidirectional", japonsky "zenhó". Její součástí byla i tzv. politika" stejné vzdálenosti" k SSSR a Číně.

[16] Původní návrh společný postup ČLR a Japonska proti snahám třetí země o vytvoření hegemonii v jihovýchodní Asii by byl chápán jako protisovětské vojenské spojenectví Japonska a Číny, která se takto chtěla zabezpečit před SSSR. Konečná verze mírové smlouvy obsahovala formulaci, že je Japonsko proti vytvoření hegemonii kdekoliv ve světě a že smlouva není namířena proti konkrétní třetí zemi.