Život buddhistických mnichů

Navzdory tomu, že Vietnam je socialistickou republika s komunistickou vládou, většina obyvatel se hlásí k buddhismu. Vietnamci nepřijde zvláštní být členem komunistické strany a přitom pálit vonné tyčinky v buddhistických pagodách, v chrámech nebo doma na oltáři předků.

Od konce vietnamské války do začátku 90. let existoval buddhismus jako nedílná součást života téměř každého Vietnamce, ale neměl žádné oficiální místo ve společnosti. Do vládní struktury byl začleněn až se vznikem Vietnamské buddhistické společnosti (Giáo Hội Phật Giáo Việt Nam), která spojila všechny buddhistické obce do jediné struktury pod kontrolou vietnamské vlády. Výsledkem toho nejsou jen pochvalné diplomy v pagodách za kulturní a vzdělávací činnost a fotografie ze setkání buddhistických hodnostářů s představiteli státní správy, ale také investice státu do opravy starých pagod a výstavby nových budov.

Jak vypadá život profesionálního mnicha ve Vietnamu? Obvyklým věkem, kdy chlapci či dívky, vstupují do kláštera je 17 let. Vzhledem k tomu, že ve Vietnamu převládá čínská forma buddhismu a vietnamština se zapisuje latinkou, novicové se nejprve musí naučit tisíce čínských znaků a studovat dějiny buddhismu – v Indii, v Číně a ve Vietnamu. Postupně k tomu přibývají hodiny o výkladu súter a samozřejmě vše spojené s ceremoniemi, které jsou důležitým zdrojem příjmů každé pagody.

Vzdělání buddhistického mnicha se podobá studiu na běžné škole. Například v Hanoji slouží Pagoda kamenné paní (Chùa Bà dá) jako univerzita pro studium buddhismu na bakalářské úrovni a Pagoda Quán sứ (Chùa Quán sứ) jako univerzita pro magisterské studium. Se vzděláním se přirozeně zvyšuje i postavení - hodnost mnicha, která se projevuje i na oděvu – například počtem vyšitých čar na límci na běžném rouchu, nebo barvou (žlutou pro vyšší mnichy) při slavnostních příležitostech. Mniši, kteří dosáhnou nejvyššího stupně vzdělání pak mají možnost studovat v zahraničí – například v Indii apod.

Mniši a jeptišky navštěvují stejné školy, ale mají oddělené vyučování a totéž platí o pagodách. Buď pagodu obývají jen mniši, nebo jen jeptišky – v tom případě stojí v čele pagody matka představená – podobně jako u nás v křesťanských klášterech. Při vstupu do kláštera dostanou nové („křestní“) jméno, které od té doby používají namísto původního. Při vysvědcení na mnicha je jim změněno i rodné příjmení na příjmení „Thích“, což je první znak z vietnamského označení pro Buddhu Šákjamuniho (Thích Cau Mau Ni) jako symbol přijetí do rodiny buddhistických mnichů, žáků historického Buddhy.

Vstoupením do pagody se člověk vzdává osobního života, život mnicha defacto řídí představený dané pagody. Každodenní program začíná brzkým budíčkem okolo 4.30 h, pak následuje meditace a různé práce spojené obvykle s přípravou ceremonií a slavností v pagodě nebo mimo ni. Během dne bývá pagoda otevřená pro veřejnost až do 18 - 19 h, kdy věřící chodí do recepce se žádostí o vykonání různých ceremonií, věštění apod. To znamená, že každý den má některý z mladších mnichů službu v recepci, zatímco vedení ceremonií připadá starším a zkušenějším.

Život mnicha se z našeho pohledu jeví dosti drsný – zvláště ve Vietnamu. Místo postele jen dřevěné lože s rohoží a tvrdé podušky z pletené slámy. V mnoho pagodách není zaveden vodovod, takže jediným zdrojem vody bývá rezavá roura s kamennou nádrží, odkud se čerpá voda na umývání nádobí a na koupel (většinou studenou). Jelikož se Vietnamu nachází v subtropické a tropické oblasti, pagody nemají žádné topení ani tepelnou izolaci, což v zimě při teplotě okolo 10 °C není žádný med. V horkém létě ale ochlazují vzduch obrovské větráky na stropě. Většina pagod má za sebou staletou historii, proto je i základní vybavení pro Čechy zvyklé na městský život dosti skrovné.

Avšak elektřina je v pagodách naprostou samozřejmostí (snad až na pagody v jeskyních), vzácností není ani televize s videem. Mimo pagodu, například do školy, mniši jezdí na motorkách jako většina Vietnamců. Při hromadné cestě do vzdáleného chrámu použijí mikrobus. Výše postavení mniši, například opatové, mají v dnešní době svůj vlastní automobil. Když jsem nedávno navštivila svého kamaráda mnicha, který nyní studuje v Pagodě Quán sứ, pochlubil se, že si brzy našetří na auto. Dokonce už se zapsal do autoškoly. Auto je ve Vietnamu velice drahá záležitost, protože se za něj platí dvěstěprocentní (?) dovozní clo. A mobilní telefonu už je pro něj nezbytnost.

Z tohoto hlediska se zdá, že být mnichem je ve Vietnamu velice výnosná profese. Mnich může cestovat – pracovně či studijně se dostane na různá místa ve Vietnamu nebo i v zahraničí, (kamarád se rovněž pochlubil, že jeho představený letí do Ameriky,) a přitom je finančně zajištěný. Jedinou nevýhodou však je přísný celibát (na rozdíl od Japonska, kde je profese mnicha defacto rodinná živnost předávaná z otce na syna) a další pravidla pro mnišský život. Mnich nesmí do tolik Vietnamci oblíbeného karaoke, nesmí pít alkohol (i když plechovka piva k obědu se toleruje), nesmí se koupat na pláži, nesmí oblékat jiný oděv než mnišskou sutanu atd. Jakmile vyjde na jevo, že někdo tato přikázání porušil, je jeho jméno spolu s přestupkem zveřejněno v novinách a jeho mnišská „kariéra“ je tím zpečetěna.