PHAN KHOANG

Việt Nam Pháp thuộc sử, 1884 – 1945

Saigon 1961, 487 stran

 

I. Politika francouzských guvernérů

415

Maurice Long (1919 – 1923) vystřídal Alberta Sarrauta (1911 - 1923) v úřadě gen. guvernéra IČ. Long měl také v úmyslu pokračovat v otevřené politice: zakládal podobné budovy ve všech úřadech, aby zaměstnal domorodce, Radu poradců v Annamu, daroval Vietům větší počet poslaneckých míst od 10 osob v Koloniální radě Kočinčíny, ale tamní Francouzi – vládní zaměstnanci i podnikatelé – to zamítli.

416

Mezitím bylo stále více mladíků přijímano na nové školy a vyžadovali funkce v úřadech, které byly dosud určeny pouze Francouzům. Pak ale nastoupil Martial Merlin namísto Longa do úřadu (1923 – 1925) se úzkým polit. programem. V roce 1924 jej vietnamský mladík jménem Phạm Hồng Thái zavraždil v Číně: na to vzrostly zemědělské daně a vietnamský národ byl stále více nespokojenější.

V roce 1924 zvítězila ve volbách ve F levicová frakce Spojenců. Následující rok jeden socialistický poslanec Alexandre Varenne byl jmenován gen. guver. IČ (1925 – 1928). Ten si uvědomoval, že F se musí rozvinout v politické a společenské oblasti. Udělil amnestii Phan Bội Châuovi, kterého trestní soud právě odsoudil do vězení. Založil lidové zastupitelstvo v Tonkinu a v Annamu otevřel všechny úřednické posty (cadre latérant) na všech úřadech, aby Francouzi a Vietnamci zaujímali  společně stejné funkce, zavedl mnoho opatření prosazující pracovní omezení, zavedl národní zemědělský rozpočet/fond (Bình dân Nông phố ngân quĩ) na pomoc rolníkům. Tato politika vzbudila odpor nespokojených kolonialistů, ti protestovali tak vehementně, až byů Varenne odvolán.

V roce 1925 zemřel král Khải Định. Jeho syn Đông Cung Vĩnh Thuỵ byl v tu dobu na studiích ve F, nastoupil na trůn a pak se vrátil do F. Protektorátní autority přiměli jižní dvůr, aby podepsal dohodu, že předává F rezidentovi supérieur (Khâm sứ) Annamu a svěřuje mu do rukou všechny pravomoci nového krále, jmenoval Tôn Thất Hâna

417

regentem (phụ chánh), aby namísto krále pouze zastával obřadní funkci (obětiny) a uděloval mandarínské stupně. Nguyễn Hữu Bài ze všech sil protestoval, ale bez úspěchu. Od té doby, co byl král Thành Thái, král Duy Tân, zbaven titulu a odsouzen (đầy ải), lid byl pobouřen a už nedokázal věřit vietnamským autoritám. Když projdeme dvory, vysoké úředníky, pak pouze kromě Nguyễn Trọng Hợp, Nguyễn Đình Phác na dvoře Thành Tháie a Nguyễn Hữu Bài na dvoře Định, Bảo Đại dokázali prosadit zájmy své domoviny, lidu a zachovat dvorský systém, mimo nich všichni ostatní jen umí si kupovat náklonnost F mocnářů, nebo zachovávají pasivná postoj, a tak prestiž jižního dvora stále více upadá, zejména v očích mladíků s novým vzděláním.

Ale v roce 1930 povstal lid v provinciích Nghệ An, Hà Tĩnh, Quảng Ngãi (Annam), vypukly stávky v Kočinčíně a Tonkinu, aby vzbudily pozornost F veřejného mínění, které se zajímá o VN. Ve F parlamentu Daladier, Varenne a Moutet přednesli řeč o závažné politické situaci zde a předvídali nebezpečí, která přijdou. Poté koloniální úřady také napravily některé nesrovnalosti, reorganizovaly a otevřely úřednické funkce, firmy a podniky přistoupily k nové ekonomické a společenské politice, se zvláštním ohledem na zájem každého odvětví.

V roce 1932 se Bảo Đại vrátil do vlasti, opustil dohodu z 25. 11. 1925 a hlásal politiku reformy státu. Byla založena Reformní rada. 10. 9. 1932 král vydal prohlášení, že se chopí sám vlády a že má v úmyslu reformovat všechny úřady,

418

justici a vzdělávání. Když viděl naději lidu, gen. guvernér Pasquier chtěl zabránit příliš otevřeným akcím mladého krále, a tak v jeho blízkosti dal svého důvěrníka. Velký literát Phạm Quỳnh, jehož názory o politické reformě neškodily F úřadům Hlavní tajemník královské domácnosti (Đổng lý Ngự tiền Văn phòng) s hodností ministra (Thượng thư). V roce 1933 král vyměnil Ministerskou radu, 5 ministrů bylo vysokého věku (Nguyen Huu Bai, ...) a museli do důchodu, a 5 mladších úředníků vyměnil. V další funkcích Ngô Đình Diệm, katolík, který je v současnosti guvernérem provincie Bình Thuận, zastával funkci Ministra vnitra (Bộ Lại) a prezidenta Reformní rady. Současně zrušil Ministestvo armády a opravil názvy všech ministerstev (podrobně...); oddělil od sebe justici a administrativu, založil policejní úřady. Několik mladíků, zvolených u závěrečných zkoušek, velitele okrsků, velitele okresů namísto okresní vrstvy se starým vzděláním. Po několika měsících Ngô Đình Diệm viděl, že  nemůže udělat nic užitečného, a proto požádal o propuštění z funkce.

V roce 1938 král Bảo Đài a ministr Pham Quỳnh odjeli do F jednat s Ministrem kolonií Mandelem o situaci VN a žádali F vládu o sjednocení Annamu a Tonkinu, aby se dostálo dohodě z roku 1884. Ale když král dorazil na západ, nemělo to žádný výsledek.

Během 1. sv. války byly kontakty s F přerušeny, F zboží se nedostalo k nám, a tak se ve VN rozvíjely podniky, a díky tomu

419

vzrostla hodnota ič piastru, zatímco hodnota franku poklesla. Když válka skončila, síla vítězné F zde ještě vzrostla, a tak se ještě více zvýšil kapitálu F kapitalistů. V letech 1924 – 1929 množství kapitálu vzrostlo na 3 až 4 milióny franků. Banky vzkvétaly, rozvíjel se průmysl, obchod,  všechny oblasti zvýšovaly a rozšiřovaly svou činnost.  Zejména v oboru kaučukových plantáží vzrostla rozloha z 30.000 ha na 126.000 ha. Od roku 1927 v Cao Nguyên vzniklo mnoho velkých plantáží na pěstování kávy, čaje a kaučuku. V této době koloniální úřady uplatňovaly ochrannou politiku na clo proti dovozu zboží z jiných zemí, zejména z Jap., které stále více rostlo. Proto VN obchodoval s F více než s ostatními zeměmi JV Asie. Předtím byla Čína největším dodavatelem VN, v roce 1929 však dodala jen 7 % celkového dovozu této země.

Vypukla světová ekonom. krize, kaučukové, kávové plantáže a F podnikatelé se potýkaly s problémy. Ale pomohly jim koloniální úřady půjčkami kapitámu, dodaly jim běžné peníze, proto se udržely a nesnížily objem exportu. Současně požadavky na ič zboží prodávané do F byly větší, při té příležitosti bylo spotřebováno určité množství VN rýže,... všichni kočinčínští rolníci trpěli v důsledku krize. Tehdy byl reformován měnový systém: dekret F prezidenta určil cenu ič piastru=655 mg zlata, podle čistoty,

420

tj. podle ceny 10 franků. Indočína upustila od stříbrného standardu a přijala zlatý standard. Téhož roku byl vynesen další dekret o vytavení nového ič piastru, který by měl pouze nominální (kredit.) hodnotu. Lidé museli přinést staré piastry o 27 gr, aby je vyměnili za tyto nové piastry. Čelíce obtížné situaci, F podnikatelé v oblasti důlní těžby a plantážnictví hledali způsob, který by vyhovoval více oborům podnikání: v roce 1933 tak vznikla „Société des Plantations Indochinoises de Thé“ s kapitálem 26 miliónů franků, v roce 1935 „Société Indochinoise des Plantations d’Hévéas“ s kapitálem 61 miliónů franků; „Charbonages du Tonkin“ a „Charbonages du Đồng-triều“ – dvě tyto společnosti měly kapitál 87 miliónů franků a dodali 92 % celkového vývozu uhlí.

Stagnace trvala až do roku 1936,  kdy se hospodářství teprve obnovilo, ale jen výrobní průmysl, odvětví služebních cest, elektrifikace byly aktivnější.

Před vypuknutím 2. sv. války byla finanční situace IČ následující: 1937 obecný národní rozpočet (ngân sách), oblastní rozpočty, provinční rozpočty a obecní rozpočty  činily celkem 130 miliónů piastrů. Příjmy ze cla a daní, z prodeje opia, z prodeje soli, spotřební daň, přepravní daň, atd. dosáhly 56, 3 miliónů, tj. 43 % z celku. Přímé daně ve třech zemí VN činily 34 miliónů, tj. 26 %. Tyto přímé daně zahrnovaly daně z hlavy a z půdy, které byly z 98 % vybírány od Vietnamců.

421

Během 2. sv. války kvůli přerušení dopravy s F musela IČ najít nový trh a místa pro své zboží. V roce 1940 byla koloniální vláda Japonskem přinucena  založit v IČ autonomní tarifní systém (15. 10. 1940), zrušil ochranné tarify na vývoz, které předtím stanovila na F zboží, a stanovit jediný dovozní tarif pro zboží ze všech zemí. Japonci zasahovali do VN politiky a ekonomiky, nutili nás, aby hospodářská činnost sloužila jejich válce, získávali finance  konfiskací výroby, inflací (lạm phát) měny. Z ič rozpočtu se musely hradit výdaje Jap. armády na našem území, proto vláda gen. guvernéra musela vydat více druhů bankovek 200 $ a 500 $, což zvýšilo životní úroveň (mực sống).

Před šířením japonské propagandy a epanzi jap. polit. moci gen. guvernér Decoux vykomal několik reforem, aby si koupil srdce Vietnamců. Změnil podstatné jméno z „Indochine Française“ (Đông Dương thuộc Pháp) na „Fédération Indochinoise“ (Liên bang Đông Dương). Ve federaci si F uchovala roli správce zájmů všech oblastí/zemí, ale ne zasahovala do vnitřní politiky, a s výjimkou Kočinčíny pod přímou F správou ve všech VN zemích, Kambodže a Laosu měli moc a vládli místní králové. Zvýšil platy úředníkům, opravil pravidla státní služby/úřadů, upustil od seznamu rovných (cadres latérant) a založil ič kádry (Cadres Indochinois) a na základě principu rovnosti Evropanů a Vietnamců jim udělovat rovnocenné úřady. Byly zakládány vysoké školy, technické školy, průmyslové školy.

422

Bylo uskutečněno mnoho stavebních praci jako otevření nových cest, kopání kanálů, zavlažování, zařízení mořských přístavů atd. Aby byla mládež zaneprázdněna, rozpolcená a otřesená na duchu v důsledku situace, založil Úřad pro mládež a Tělovýchovy, aby mladíky zavedly zpátky na cestu. Jednu dobu vřelo sportovní hnutí. Při shromádždění byly upevňovány a vyvyšovány přátelství a vztahy mezi VN a F národem.

Ale nápravy těchto věcí nemělo pro tábor kolonialistů žádný smysl, když hnalo jap. tornádo a zatlačilo je do země.

 

II. Hospodářská situace

423

První cíl mocností v boji o kolonie byl materiální: hledaly trh pro vývoz svého zboží, hledali místo, které by dodávalo suroviny potřebné pro jejich průmysl.

Následně, když byly podepsány dohody, do Kočinčíny stejně jako do Tonkinu přijelo mnoho F obchodníků, průmyslníků a kolonialistů podnikat. V Končinčíně začali rozšiřovat půdu na západ, v Tonkinu těžili uhlí v Hồng Gai a Đông Triều. Využívali nerostné suroviny v místě a domorodé pracovní síly za nízký plat, bylo založeno mnoho průmyslových odvětví, aby odpověděly požadavkům domorodců – jako továrna na rýži, lihovar v Chơ Lớn, v Sài Gònu, přádelny v Nam Định, Hải Phongu, papírny v Bắc Ninh, Đáp Cầu, cementárna v Hải Phòngu, a pak továrny na síru (sirky), manufaktury na tabákové výrobky, na výrobu cihel, tašek, oken, skla, továrny na elektrické osvětlení, továrny na výrobu cukru atd.

Společnosti, které otevřely uhelné doly v Hồng Gai Đông Triều prosperovaly velmi dobře, proto počet lidí hledající doly každoročně rostl,

424

pak se postupně otvíraly rudné doly v severním Tonkinu na těžbu zinku, cínu (tin), olova, železa wolframu.

V Kočinčíně kaučukovník prošel testovacím obdobím, po roce 1905 jej bylo plno zasazeno na rozsáhlých plantážích, organizovaných v novém stylu, v oblasti červené a šedé půdy. Také káva a čaj zabraly mnoho plantáží.

Po 1. sv. válce F kolonialisté přivezli ještě více, zejména pro podnikání v oblasti těžby a pěstování kaučuku. Proto množství vyvezeného uhlí (73 % Société des Charbonnages du Tonkin) v roce 1928 vrostl na čtyřnásobek roku 1913, kdy v 1913 bylo vytěženo 501.000 tun, zatímco v 1929 1.972.000 tun, což je devítinásobek těžby roku 1900. Jen v oblasti červené a šedé půdy na sever a severovýchod od Saigonu bylo 110.000 ha kaučukových plantáží, objem vývozu v 1915 byl 298 tun, v 1929 vzrostl na 10.309 tun. Oblast těžby uhlí a pěstování kaučuku se stále rozvíjela, až bylo v roce 1940 vytěžěno 2,5 miliónu tun uhlí a v době let 2. sv. války bylo každý rok vyvezeno 60.000 tun kaučuku, což je 18 % z celkového exportu IČ. V roce 1943 tvořila plocha kaučukových plantáží 138.000 ha a vývoz 75.000 tun.

Kávovník v roce 1921 zabíral 5.900 ha v Kočinčíně a 4.150 ha v Tonkinu. Čajovník se pěstoval na 3.510 ha v Kočinčíně.

425

V té době se domácí i zahraniční obchod rozvíjely velice rychle. Díky tomu, že Kočinčína produkovala stále více rýže, tvořila rýže spolu s uhlím a kaučukem tři hlavní vývozní artikly. Mimo ně to byly ještě kukuřice, wax-tree, skořice, sušené ryby, arekm hovězí, kůže, palmové listí, zinek, olovo a cement. VN dovážel látky, hedvábí, železné předměty, stroje, automobily, bicykly, papí, víno atd.

Stav zahraničního obchodu před světovou ekonom. krizí byl následující:

Rok                              Dovoz                                      Vývoz

1899 – 1903                78.000.000$                           62.000.000$

1920                            138.000.000$                          180.000.000$

1929                            227.000.000$                          228.000.000$

Mořské přístavy Sài Gòn, Hải Phòng, Touranne byly vybaveny zařízením, lodě do nich připlouvaly v hojném počtu. V pozemní dopravě začaly být budovány koloniální cesty před 1. sv. válkou, až přibližně v letech 1920 – 1930 byla doprava auty běžná, a tak se rozvíjela ještě více. V roce 1936 bylo asi 27 tisíc km silnic. Z železnic mimo železnici napříč IČ na severu ještě existovala železnice  Hà Nội – Lạng Sơn Hải Phòng – Vân Nam, na jihu železnice Sài Gòn - Mỹ Tho, Sài Gòn - Lộc Ninh, v Annamu železnice Phan Rang – Đà Lạt atd.

Ve velkých městech jako Sài Gòn, Hà Nội, Hải Phòng bylo plno obyvatel, obchod prosperoval, byly živé, nové, bohaté, jiné než dříve.

Teprve když se zaměřili na průmysl, obchod,

426

pole, města, dopravní cesty, mohli jsme si myslet, že VN hospodářství vkročilo na cestu kapitalismu. Ale skutečnost byla jiná. Neboť onen průmysl, obchod, polnosti patřily F podnikatelům a několika Číňanům, a šířily se v úzkém prostoru. Železnice se používalz pro vojenské a státní účely než pro rozšíření hospodářství. V městech mohl pobývat jen určitý počet lidí, pouze 6 % z celkového obyvatelstva, 49 % občanů žilo ve vesnicích (podle výzkumu p. Guorona 1957), živili se podomním obchodem, nebo si otvírali malé obchody, existovali malo-výrobci a používali stejné nástroje a metody jako dříve, nic se nezměnilo.

Ve městech si někteří Vietnamci otevřeli velký podnik, velký obchod, nebo podnikali v dovozu-vývozu, v dopravě, ale těch bylo pramálo. Případy pánů.... v lodní dopravě, nebo pana... v průmyslu, kteří v té době uspěli díky své inteligenci a podnikatelskému talentu, jsou velice vzácné.

Francouzi přišli do Kočinčíny a hned mysleli na prozkoumání západu. Díky neustálým sondovacích a vrtným pracím F inženýrů byla oblast obdělána a objem výroby z ní každoročně roste. V roce 1868 bylo v Kočinčíně 380.000 ha obdělané půdy,

427

v roce 1938 dosáhla 2.650.000 ha. Objem rýže na vývoz pochází z převážní částu z této oblasti. Vývoj situace znázorněn:

Rok                     Rozloha                        Výroba                         Vývoz

1880                   520.000 ha                   650.000 t                     300.000 t

1900                1.175.000 ha                1.500.000 t                     800.000 t

1928                2.235.000 ha                2.750.000 t                  1.900.000 t

V roce 1912 úřady založily Canh nông nghiệp đoàn (Syndicat Agricole) na půjčky rolníkům pro obdělání nové půdy.

V Tonkinu zatímco ve vysočinách a středozemích zahraniční firmy nebo jedinci měli kapitál a prostředky, aby prozkoumali důležitá pole, protektorátní úřady čelily chudobě domácího obyvatelstva, také se několikrát pokusili rozšířit plochu obdělané půdy, aby jim k pomohli k úrodné půdě na pole. V letech 1925, 1936 byla stanovena metoda sebrat lidi a založit vesnici, aby každý mohl obdělat panenskou půdu a dostal vlastnické právo na 15 ha. Ale výsledkem bylo, že po této práci nedostali nic. Politika protektorátních úřadů spočívala v ochraně a zvyšování malovýrobců, ale překážky F kapitalistů spolu s domácími kapitalisty, sotva se rozpučely, pokazily tento dobrý úmysl.

Mimo to v Tonkinu a Annamu protektorátní úřady zahájily zavlažovací a protizáplavové práce a zakládali zemědělské banky, aby poskytly rolníkům v těžkostech půjčky s vysokými úroky. Ačkoliv v Tonkinu

428

byl úřad F úředníků pověřených ochranou hrází, hráze byly pořád plné, a proto po záplavách v 1926 musela vláda přijmout zavlažovací systém řeky Po (Itálie) a Missisippi (USA), aby byly hráze pevnější, vyšší a širší. Závlahové práce v Tonkinu byly provedeny na 209.500 ha polí, v Annamu na 124.000 ha, tj. 17 % plochy obdělávané půdy. V 1927 byla založena Zemědělská banka (Crédit  Populaire Agricole) v provinciích, kapitálem do ní přispívalz vesnice, skupiny i jednotlivci, aby si mohli malorolníci a nájemní farmáři půjčit. Ale ani zemědělské banky v Tonkinu a Annamu stejně jako Zemědělský syndikát v Kočinčíně nedokázaly řešit, co bylo třeba, protože si mohli půjčovat pouze velkostatkáři a mocnáři, ale tyto půjčky nepřinesly zemědělství nic užitečného.

Rozdělování půdylidu probíhalo asi takto:

V Annamu z 2,3 miliónů ha:

Malorolníci s půdou do 5 ha tvořili 71, 8 % vlastníků půdy, což bylo 15 % půdy. Střední vlastníci půdy od 5 do 50 ha tvořili 25 % vlastníků půdy, tj. 37 % půdy. Velkostatkáři nad 50 ha tvořili 2,5 % vlastníků půdy, tj. 45 % půdy. Disproporce je zde zcela jasná: 97 % vlastníků půdy drží v rukou 52 % půdy, zatímco pouhé 2,5 % vlastníků půdy má zbývající skoro polovinu. A podle statistiky 1930 mělo 257 real and personal estate přes 500 ha, z nichž mnoho vlastníků půdy mělo přes 180.000 ha polí, 71 % lidí nemělo půdu.

429

V Tonkinu:

Malorolníci: 586 tisíc lidí mělo pod 1 ha, 283 tisíc mělo 1 až 5 ha, tj. celkem 36 % půdy.

Střední rolníci: 60 tisíc mělo 5 až 10 ha. 20 tisíc mělo 10 až 50 ha, tj. celkem 26,6 0 půdy.

Velkostatkáři: 800 lidí mělo 50 až 100 ha, 250 osob nad 100 ha, tj. celkem 16 % půdy.

Takto 77 % lidí nemělo žádnou půdu. (podle Economie Agricole Indochinoise, 1932).

Takto se půda soustředila v rukou několika velkostatkářů, hlavně v Kočinčíně. Tento jev se objevil od doby F kolonizace, protože je systém půdy příliš široký, tak několik boháčů má moc koupit si, zabrat mnoho půdy, což dělá z rolníků stále více bezzemky. To je v protikladu s dřívější situací: dynastie a tradice nedovolovaly velkostatkáře.

Systém obdělávání půdy není ještě reformovaný, proto ač Vietnamci tvrdě pracují a jsou vynalézaví, jejich výroba zaostává za ostatními zeměmi: z 1 ha půdy v Siamu 18 quintaux, v Japonsku 34 quintaux a ve VN jen 12 quintaux.

Dříve po zemědělství byla malovýroba druhým odvětvím, i když patřila k zemědělství, pomáhala vesničanům, zejména v Tonkinu a Annamu, vytěžit větší zisk. Malovýroba má rodinnou povahu, zřídka byla na profesionální úrovni.

430

F kolonizace změnila dřívější situaci v mnoha oblastech. Protože byly průmyslové výrobky ze zaharničí dováženy chytře za nízkou cenu, tak několik malovýrobců v oblasti látek, hedvábí, přádelnictví atd. nemohlo soutěžit a upadalo. Ale současně díky otevření dopravních cest, byla přeprava zboží snadnější, spotřební trh širší. Ve městech se život rozvíjel podle nových způsobů, a tak několi malovýrobců začalo prosperovat, stali se z nich profesionálové. V Tonkinu tkalcovství (Hà Đông), výroba rohoží (Phát Diệm), v Annamu tkaní hedvábí, látky tussor (Quảng Nam) vyráběné pro zahraniční export změnily tyto oblasti v oblasti s velkou hustotou.. Vliv západní civilizace také přinesl mnoho nových odvětví a reformoval stará odvětví. A bylo založeno mnoho dílen malovýrobců se stejnou podobou výbavy jako dílny v pokrokových zemích.Hnutí za zlepšení malovýroby občas proběhlo, hlavně během 2. sv. války, protože v té době se do VN nedostalo zahraniční zboží, a proto se VN malovýroba silně rozvíjela.

Na závěr po sto letech F kolonizace  byl nový průmysl, zahraniční a domáci obchod rozvinutý jen ve městech. Objevil se systém kapitalistického hospodářství, ale ten byl pouze v rukou Francouzů a několika Číňanů a podíl Vietnamců byl pramalý. A i když se objevilo několik málo vietnamských kapitalistů, museli se podřídit F kapitalustům a neměli velké vyhlídky na rozmach. Ale na venkově,

431

kde žilo 94 % obyvatel, se ze starého hospodářství nezměnilo vůbec nic:  rolnické rodiny těžce dřely, sázely starými nástroji a metodami, obchodníci také ještě nepřijali nové způsoby, nerozšířili rámec obchodu, tradiční malovýroba existovala dále. Po ekonomické stránce byly města a venkov v naprostém protikladu.

Bylo tomu tak proto, že kolonialisté, kteří k nám přinesli podnikání, byli cizinci, hlavně Francouzi. Ti se starali jen o to, aby byl zisk velký a rychlý, a proto nemysleli na zavedení nových odvětví, racionalizaci zemědělství atd... to je dlouhodobá záležitost, která nepřinese hned jistý zisk, a navíc by mohla konkurovat jejich průmyslu.

 

V.  Boj za osvobození

472

Kvůli ekonomické krizi dělníci (řemeslníci) a rolníci ve VN hladověly a strádali chudobou. Činnost Komunistické strany IČ sílila, vyzývala k třídnímu boji a způsobila po celé zemi velké demonstrace dělníků a navíc i rolníků. Od května 1930 do září 1931 v provinciích Nghệ An, Hà Tĩnh a Quảng Nghĩa (Annam) táhly tisíce rolníků na okresní a oblastní úřady a žádali snížení daní, ničili sídla správních úřadů, obecní rady, pálili záznamy. 12. 9. 1930 táhlo 6000 rolníků do Tinh (prefekturální úřad Nghệ Anu), byly založeny Xô viết Nghệ An, vyhlásili sdílení/rozdělení půdy.

V Annamu v roce 1930 dělníci na kaučukových plantážích ve Phu Giêng vyvěsili rudou vlajku. Na plantážích v Dầu Tiếng a Xa Cát udělali totéž V květnu 1945 demonstrovali rolníci v Sa Đéc, 10 lidí zemřelo. V červnu demonstrovalo 2500 lidí ve Vĩnh Long. V dubnu 1930 3000 pracovníků tovarny na bavlnu demonstrovalo v Nam Định, v srpnu demonstrovali zaměstnanci školního úřadu. V roce 1932 protestovali rikšové v Huế a Sài Gònu. Jejich potlačení franc. autoritami bylo velmi kruté. Několik tisíc lidí bylo zatčeno, deportováno, zabito. Ale reportáž Roubauda a Viollis zapůsobila na fr. veřejné mínění.

V roce 1932 se v Saigonu zrodili Trockisté (Đệ t ứ quốc tế). Vedli je Tạ Thu Thâu a Trần Văn Thạch, zahájení činnosti bylo veřejně oznámeno v novinách. Třetí internacionály (Cộng sản Đệ tam) (Nguyễn Văn Tạo, Dương Bạch Mai), byli potlačeni, změnili bojovou taktiku a spojili se s Trockisty. Užívali list La Lutte k propagaci beztřídního uspořádání společnosti. Uspěli ve volbách do

473

měststkého zastupitelstva v roce 1933. Ale v 1936 kvůli založení Lidové fronty ve Francii se zde trockisté a 3. internacionála rozpadli. V roce 1939 fr. Lidová fronta zanikla, fr. úřady potlačili obě hnutí. Třetí internacionála přešla do ilegality a o další činnosti Trockistů nebylo slyšet.

V 1937 Nguyễn Văn Thinh založil demokratické hnutí, žádal koloniální vládu, aby v IČ zavedla autonomní systém (dominion, samosprávu), zpřístupnila volební pravidla Vietnamcům v Kočinčíně, provedla ekonomické a společenské reformy a zvýšila životní úroveň námezdních rolníků.

Když vypukla 2. světová válka a Francie kapitulovala, vietnamští revoluční vlastenci v zemi I v zahraničí zintenzivnili svou činnost. Ale od té chvíli byly nuceni se potýkat s politickou silou opačně smýšlející KS.

Jap. armáda bojující v Číně využila příležitost, že se F vzdala Německu, 22. 8. 1940 překročila vn hranici a vtrhla do Lạng Sơn. Vojsko Společnosti na obnovu VN (VN Phục quốc hội) pod velením Trần Trung Lậpa a Đoàn Kiểm Điểma se chopilo této příležitosti a vyrazilo do boje proti Francii v Lạng Sơn a přilehlých oblastech. Ale F a J se dohodly, a tak J opustilo osvobozeneckou armádu (Phục quốc quân). Takto izolována, byla Francií napadnuta. Trần Trung Lập byl chycen a jeho bojovníci utekli do Číny.

V Hanoji byla založena Občanská strana Velkého Việtu (đảng Đại Việt dân chính), byla pod jap. ochranou, přitáhla mnoho členů z kruhů inteligence a studentů. Ale poté, co F

474

dala Japonsku koncesi, se J od této strany odvrátilo a nechalo Francii, aby ji potlačila. Několik členů strany bylo chyceno, Nguyễn Tường Tam uprchl do Číny. Národní strana Velkého Việtu (đảng Đại Việt quốc dân), kterou založil v 1941 Trương Tử Anh, byla po nějaké době Francouzi potlačeny a zeslábla.

Již dlouho pokaždé, když byly elementy vn revoluce poraženy nebo pronásledovány, obvykle se skrývali v jihočínských provinciích  sousedících s VN, hlavně v Jün-nanu, Kuang-čou, Nan-ningu atd. Zůstali tam členové stran Quang phục, Phục quốc, VN quốc dân đảng, Đại Việt dân chính atd. a slavní vůdci jako Nguyễn Hải Thần, Trương Bội Công, Lý Đông A. Kromě nich tam bylo také několik členů KS Indočíny,  vedené Nguyễn Ái Quốcem. Tito vn revolucionáři byli čínskými autoritami tolerovány, nebo jim bylo povoleno studovat na vojenské škole, nebo nastoupit do armády, někdy jim také přispěly penězi. Bylo to proto, že si Číňané mysleli, že by jim tito Vietnamci mohli být prospěšní při jednání s fr. vládou a v řešení vn otázky. Když vypukla 2. světová válka a Japonci pronikli do Tonkinu, čínské autority zvětšili svou pomoc a přiměli je, aby se vrátili do vlasti, sbírali informace a zorganizovali protijap. gerily (quân du kích chống Nhật). Tehdy každý komunistický lídr v Číně viděl, že je potřeba skrýt pod mezinárodní maskou, pak teprve je nechá čínská vláda zůstat a dokáží přitáhnout pravé mezinárodní elementy. A tak v 1941 byla založena Liga za nezávislost Vietnamu (Việt Nam Đồng minh hội=Việt Minh) se sloganem sjednotit třídy národa proti fr. a jap. fašistům.

475

Nicméně pravá tvář Nguyễna Ái Quốca neunikla očím Číňanů. Počátkem roku poznali, že je to důležitý komunistický vůdce, a tak ho zatkli.

Onen rok mocnáři provincie Kuang-tung generál Čang Fa-kchuej (Trương Phát Khuê) a jeho podřízený generál Siao/Ťiao-wen ? (Tiêu Văn) spojili všechny vn revolucionáře v jedinou frontu.

V říjnu 1942 se Việt Minh účastnil velkého sjezdu v Liao-čou (Liễu Châu?), KS IČ nebyla pozvána, a souhlasili, že se připojí  k jediné frontě pod názvem Vietnamská revoluční liga (Việt Nam cách mạng đồng minh hội). Jejím prezidentem byl jmenován Nguyễn Hải Thần. Ale o založení jeho vedení se nemohly strany spolu dohodnout. Pro vyjádření jednotného ducha v 1943 Nguyễn Hải Thần intervenoval u generála Čang Fa-kchuej za propuštění Nguyễn Ái Quốca. Když byl propuštěn, Nguyễn Ái Quốc si nato změnil jméno na Hồ Chí Minh.

Předchozí velký sjezd v Liao-čou nebyl zcela úspěšný, a tak v březnu 1941 Siao/Ťiao-wen navrhl uspořádat druhý sjezd, opět v Liao-čou. Tentokrát se všechny revoluční strany dohodli, že vytvoří jednu frontu Việt Nam cách mạng đồng minh hội a prozatímní vládu Vietnamské republiky, prezidentem byl jmenován Trương Bội Công  a pánové Nguyễn Hải Thần, Hồ Chí Minh, Vũ Hồng Khanh, Tùng Sơn, Bồ Xuân Luật a Nghiêm Kế Tổ byli jmenováni členy vlády v boji proti jap. a franc. fašistům za obnovení nezávislosti státu.

Pod touto mezinárodní maskou díky penězům od čínské vlády se Hočimin mohl vrátit

476

do Tonkinu, založit základy organizace, uspořádat skupiny na záchranu vlasti, sbírat informace pro ligu, dorážet na jap. armádu gerilovou válkou a šířit propagandu pro Việt Minh.

Hočimin a Việt Minh vědí, že osud Vietnamu bude určen na vietnamské půdě, a že ten kdo se dřív ukáže, dostane porci jídla. Proto vykročil rychle, bez váhání, aniž by počkal na domluvu, počkal na souhlas ostatních členů prozatímní vlády. Události v srpnu 1945 ukázaly, že o tom ví moc dobře.

 

 

 

VI. Japonská intervence do Indočíny, státní převrat 9. 3. 1945

477

Jap. armáda dobyla mnoho míst v jižní Číně, ale vláda Tưởng Giới Thạche v Trùng Kháng (Čankajšek v Čungkinu) stále vzdorovala a bojovala dál, díky zbraním od Spojencům, které přicházely barmskou cestou a tonkinskou cestou. Tonkinská cesta byla nejvýhodnější. Zbraně od USA byly přivezeny do Hải Phòngu a odtud železnicí Hải Phòng – Jün-nan do Číny. Jap. vláda mnohokrát protestovala u F. vlády, ale protože Jap. a Čína si oficiálně nevyhlásily válku, tak F nechala Čungkingskou vládu, aby používala tuto cestu.

Počátkem 1940 gen. Cušihaši z jap. gen. štánu v Tokiu přijel do Hanoje na zdvořilostní návštěvu gen. guvernéra Catrouxa a projevil přání podívat se na místo, kam se toto zboží dopravuje. To Catroux nedovolil, tak se Cušihaši rozhněval a s hrozbami odjel.

14. 6. 1940 padla Paříž. Nato gan. guvernér Catroux dostal zprávu, že chystá převést vojskou dvěma směry: námořnictvo se vylodí u břehů Annamu, a pozemní síly

478

na tonkingské hranici, aby zaútočily na VN. Mezitím jap. štáb silně kritizoval přepravu zbraní přes Tonkin a žádal F o uzavření hranice.

Když Catroux viděl, jak je situace hrozivá, 16. 6. vydal příkaz zákazu přepravy benzínu (essence) přes IČ. Ale odpoledne 19. 6. F velvyslanec a vojenský atašé v Tokiu sdělil gen. guvernéru Catrouxovi J požadavky: uzavřít hranici, zastavit přepravu benzínu, náklaďáků a několik druhů nástrojů po železnici a silnici, povolení pro jap. členy prozkoumat uzavření hranice. A nejpozději do odpoledne následujícího dne, tj. 20. 6. 1940, měly být přijaty.

Tehdy F ještě nepodepsala dohodu o odzbrojení (to až 25. 6.), všechny úřady byly rozpolceny. Pétainova vláda byla zaneprázdněna starostmi se stěhováním z Bordeaux do Vichy, a tak byla Hanoj odříznuta od F. Gen. guv. Catroux vyhověl jap. požadavkům a následující den to oznámil do Bordeaux. Ministr kolonií zkritizoval Catrouxovo rozhodnutí, že jednal sám, a 25. 6. vydal příkaz k jeho odvolání. Viceadmirál Decoux, velitel F tichomořské flotily, nastoupil do úřadu gen. guv. namísto Catrouxa.

29. 6. 1940 přijela do Hanoje J průzkumná mise vedená gen. Nišiharou. 2. 7. členové mise jeli do Moncay, Lạng Sơn, Cao Bằng, Hà Giang, Lao Kay a Hải Phòngu.

2. 8. plk. Sató, šéf gen. štábu jap. armády v Kuang-tungu, přijel do Hanoje, aby požádal

479

gen. guvernéra Decoux o vojenskou spolupráci, aby rychle ukončil válku v Číně, a požádal o svolení užívat ič letiště, přepravovat vojáky, zbraně a potraviny přes Tonkin do Číny, aby J v IČ měla stejná ekonom. práva jako Francouzi. Současně tyto požadavky předložila jap. vláda  vládě do F. Zástupci obou vlád vyjednávali, až 30. 8. 1940 v Tokiu podepsali dohodu o několika bodech:

- Jap. vláda uznává suverenitu F v IČ a zavazuje se zachovat územní celistvost IČ.

- Fr. vláda uznává jap. preeminentní pozici na DV a souhlasí s tím, aby jap. armáda v Tonkinu užívala zařízení (facilities) pro rychlé ukončení čín. incidentu.

- Mezi jap. a fr. velením bude podepsána vojenská dohoda vymezující obsah provedení politické dohody.

22. 9. byla podepsána vojenská dohoda:

1. J. dostane 3 letiště/aerodromy v Tonkinu.

2. J. má právo utábořit až 6.000 vojáků na sever od Rudé řeky.

3. J. může projít Tonkinem, aby mohlo bojovat v Jün-nanu. Přirozeně celkový počet jap. vojska přítomného v IČ nesmí nikdy přesáhnout 25. 000 mužů.

4. J. může přesunout své vojenské jednotky, které pobývají v Kuang-tungu na čínsko-viet. hranici, přes tonkingskou deltu, aby se mohli nalodit na cestu domů. Tento přesun

480
armády se uskuteční jen po vzájemné dohodě o plánu přesunu.

Když se ony vojenské jednotky dověděly od podpisu dohody, v noci 22. 9. překročily hranici, vstoupily na půdu Tonkinu a postupovaly dále do Đồng Đăng, Na Sầm bez ohledu na 4 články dohody. Fr. vojsko vzdorovalo, obě strany se střetly 23. a 24. 9. Dne 25. 9. gen. Mennerat, který velel fr. vojsku v Lạng Sơn, vyvěsil bílou vlajku a kapituloval. Tentýž den jap. císař vydal příkaz jap. divizím zastavit všechny konflikty. Poté se jap. a fr. štáb dohodly, že jap. vojsko sejde do Hải Phòngu, kde se nalodí. 5. 10. Jap. vrátilo Francii[1] Lạng Sơn a několik míst, které dobylo jako Thất Khê, Lộc Bình, Diêm Hệ a propustilo všechny válečné zajatce.

V oblasti Hài Phòng se objevily zase další potíže. Podle dohody z 22. 9. se jednotka 1000

481

jap. vojáků vylodila v Hải Phòngu 23. 9. Ale když se stala ta věc v Lạng Sơn, gen. guv. Decoux informoval gen. Nišiharu, aby odložil toto vylodění a vyčkal, až se situace Lạng Sơn vyřeší. Bez ohledu na Decouxova slova, Japonci užili vojenskou sílu, která se vylodila v Đồ Sơn a pak postupovali k Hải Phòngu. Noc předtím gen. Nišihara tiše přesunul k jap. ničitelům, aby předešel nečekaným událostem.

Pořážka v Lạng Sơnu ukázala fr. mocnářům jejich slabost armády ve srovnání s armádou na přehlídkách a od té doby už nepomysleli na boj, takové myšlení mělo pouze několik Francouzů, kteří přicestovali předchozí rok.

Francie kapitulovala a thajská vláda chtěla využít příležitosti, aby zpět získala území v Kambodže, Laosu a Siamu, které byla nucena předtím předat fr. imperialistům. A od 1937 státní převrat přivedl Phibula Songrama na post premiéra Siamu. Philbul Songram změnil název země na Thajsko, chtěl rozšířit jeho území. Sjednotil území thajských národů pod vlivem svého státu. Aby bangkokská vláda dosáhla svého cíle, podepsala s Jap. smlouvu, v níž žádala o pomoc. Poté požádala Francii o vrácení území na pravém břehu Mekongu, ale Francouzi odmítli. Od konce září 1940 Thajsko žádalo Jap. o zbraně, aby tam přivédli svou armádu a zaútočili na fr. pozice podél Mekongu. Francouzi přivedli armádu, aby to vyřešila. Až do prosince 1940 Thajsko a Indočína spolu skutečně válčily. 16. 1. 1941 fr. vojsko zaútočilo na thajskou armádz v Yang Dang Koum a utržilo velkou pořážku. Ale

482

nazítří 17. 1. fr. flotila vedená námoř. plukovníkem Bérengerem téměř zničila thajské loďstvo u ostrova Koh Chang. Tři dny poté jap. vláda přinutila obě strany, aby přestaly válčit, že bude prostředníkem při dojednávání míru. Představitelé Thajska a F se sešli v Tokiu a 9. 5. 1941 uzavřeli dohodu, podle níž IČ se vzdává ve prospěch Thajska tří kambodžských provincí Battambang, Siemréap a Sisophon, části laoské oblasti Bossac a Luang Prabang.

Od poč. ledna 1941 fr. delegace, již tvořili René Robin (bývalý gen. guvernér IČ), kterého vyslala vláda ve Vichy, a Jean Cousin (finanční ředitel IČ), přijela do Tokia a vyjednávala s Japonskem o ekonom., finančních otázkách, jež Jap. vyžadovalo. Po 4 měsících obě strany 6. 5. 1941 podepsaly dohodu, které měla katastrofické následky pro hospodářství IČ. Skládala se ze dvou následujících částí:

a)      Kompromis ohledně podnikání a námořní navigace: Japonci a jap. firmy v IČ smí působit v několika profesích/oblastech, dostanou doly k těžbě, půdu pro založení polí, mohou podnikat v oblasti hydroelektřiny, přičemž všechny jap. lodě připluvší do ič přístavů budou míst právo země nejvyšších výhod (tối huệ quốc=most favoured nation) atd.

b)      Kompromis o celním systému, o výměně obchodu a objemu plateb: dovezené jap. zboží bude mít celní tarify země nejvyšších výhod, některé druhy budou mít snížené clo nebo bez cla. O druzích zboží a jeho množství obchodované mezi

483

            J a IČ stanoví obě strany každoročně na základě jednání atd.

Japonci tedy nejenže měli celní a dopravní (navigační) výhody, ale měli navíc právo vlastnit jakoukoliv movitost/majetek. A každý rok podle jap. požadavků IČ jim musela dodat produkty, které potřebovali jako rýži, kaučuk, uhlí, kovy, který byly hlavním zdrojem příjmu této země, a vyměnili je za své průmyslové zboží. Například rýže během těchto let z IČ vyvezena do Japonska v následujícím množství:

1941           700.000 t

1942        1.050.000 t

1943           950.000 t

1944           900.000 t

IČ musela vyhovět jap. hospodářským požadavkům, tj. ič hospodářství muselo sloužit jap. válce, proto se často stalo, že Vietnamci nemohli zasít rýži, protože ji Japonci potřebovali k jídlu.

Jap. vláda kontaktovala přímo fr. vládu a 29. 7. 1941 obě strany podepsaly dohodu, jež stanovila: jap. armáda může pobývat v kterékoliv části zemí IČ; Japonsku budou předány nové základny v jižní oblasti Liên Bang v IČ, přičemž počet vojska zde tábořícího není omezen; budou schváleny principy společné obrany (nguyên tắc phòng thủ chung).

V noci 8. 12. 1941 gen. guvernér Decoux podepsal dohodu, aby byly tyto body vykonány.

Od této doby v Kočinčíně stejně jako v Tonkinu a Annamu si Francouzi sice zachovali vládu, ale svrchovanou moc měli Japonci. Z Francouzů se vlastně

484

stali prostředníci, kteří vydávali rozkazy Vietnamcům, aby vyhověli ekonom. požadavkům Japonců. A také na základě ekonom. a finančních služeb určených Dohodou ze dne 6. 5. 1941 (Tokio), měla IČ také pokrývat náklady jap. armády na táboření  na ič území. Suma těchto nákladů spočítaná ke dni 9. 3. 1945 činila 730 miliónů piastrů na celou IČ, k tomu ještě měli Japonci svobodu pohybu po IČ, užívání vojenských základen: VN se stal druhým Mančukuo (Mãn Châu Quốc) Japonska.

Od vypuknutí války a od té doby, co Japonci začali zasahovat do IČ, byl život Vietnamců velmi strastiplný. Ekonomika musel sloužit jap. válce, ič rýže musela živit jap. armádu, vývoz do Jap., nesmělo se dovážet běžně užívané zboží jako látky, petrolej/parafín, benzín, pneumatiky. Vietnamci měli chudou stravu, nuzně se oblékali, nemohli užívat žádné dopravní prostředky, venkovské obyvatelstvo navíc muselo přispívat výrobky na dodávku Japonsku. Takto ič rozpočet musel nést náklady jap. armády, došlo k hrozné inflaci měny, množství bankovek v oběhu se zvýšilo 13x během let 1937 až 1945. Koncem roku 1937 bylo v oběhu 151.300.000 piastrů, do konce roku 1942 494.300.000 piastrů a k červenci 1945 množství bankovek v oběhu dosáhlo 1.955.3000.000 piastrů. Prostředky se stále více snižovaly, přičemž ceny stále více rostly. Život byl stále více těžší a dražší. Mezitím bombardování čínských letadel občas někoho zabilo, rozbíjelo cesty, ještě více zarmucovalo Vietnamce a uvádělo hospodářství ještě více do slepé uličky. Od 1943 vzdušného bombardování přibývalo, bylo zabito mnoho lidí,

485

hlavně v Hanoji, Sài Gònu, Hải Phòngu, a poškodilo železnici na mnoha úsecích.

Od října 1941 byl v čele japonské mise zvláštní vyslanec Jošizawa, starší pán a zkušený diplomat souhlasil se snížením jednote jap. vojska. Ale poté, co armáda (Phù tang= předvoj?) vítězila v jedné velké bitvě za druhou v Tichomoří a byla založena jap. blok Velké východní Asie (Greater East Asia Sphere, bộ Đại Đông Á của Nhật), opozice mladých důstojníků využila příležitosti, si chtěla ihned IČ přivlastnit, a tak jejich politika stále více sílila.

Po příchodu jap. armády Japonci založili  informační kancelář v každém větším městě, vydávali časopis Nová Asie (Tân Á), aby v něm propagovali politiku Velké východní Asie a ideu „Asie Asiatům“ (Á Châu của người Á châu), a otevřeli třídy pro výuku japonštiny. Jap. četníci tajně pomáhali Vietnamcům sympatizujícím s Japonskem proti F. Jap. firmy Micui, Micubiši, obchodní koncerny, současně prováděly špionáž.

V červenci 1943 gen. Macui, člen Společnosti černého draka (đảng Hắc Long), předseda Společnosti pro velkou východní Asii, přijel do Saigonu a na tiskové konferenci oznámil rozhodnutí Japonska osvobodit všechny asijské národy z područí bělochů.

Na severu, na jihu mnoho politických stran a náboženských skupin díky jap. podpoře provozovaly protifranc. činnost. Mj. to byly dvě strany Đại Việt dân chính a Đại Việt quốc dân v Tonkinu, v Kočinčíně to byly Cao Đài a Hoà Hảo, dvě náboženské sekty, které měly mnoho věřících, byly organizované, politické povahy s tendencí jap. náboženství

486

Cao Đài existovala již dlouho, původně její politikou bylo uctívání markýze (Kỳ ngoại hầu) Cườnga Đểho, který právě přijel z Japonska, měl v úmyslu pomoci Cao Đài. Proto gen. guvernér uvěznil jejího vysokého hodnostáře Phạm Công Tắc, a pak jej poslal do vyhnanství na Nossi Lava (Comorské ostrovy), a mnoho hodnostářů, zavřeli bránu svatého města Tây Ninh. Protože sekta Hoà Hảo iklinovala k Japonsku, fr. úřady zatkly hlavu sekty Huỳnh Phú Sổ a zavřely jẹ do domácího vězení v Bắc Liêu. Když se jej pak rozhodly deportovat do Laosu, přišli jap. vojáci, osvobodili jej a odvezli jej zpět do Saigonu. Díky pomoci jap. četníků měly obě sekty stále více věřících a staly se významnou vojenskou silou v Kočinčíně.

Od chvíle, kdy se spojenecká armáda vylodila v severní Africe (8. 11. 1942), lidé předpokládali, že pak bude postupovat do F a v tu dobu už nebude existovat Pétainova vláda. Na žádost gen. guvernéra Decouxa vláda ve Vichy vydala zákon 18. 2. 1943, že v případě, že by IČ byla odříznuta od F, tak gen. guvernér IČ bude mít pravomoc ochraňovat fr. zájmy v této zemi. Dne 6. 6. 1944 se spojenecká armáda vylodila v Normandii (F), nato 15. 8. vstoupila do Provence (F), a tak gen.guvernér Decoux vyhlásil a vykonal ten zákon. Tentýž den byl maršál Pétain převezen do Německa.

Od léta 1943 po všeobecné protiofenzívě spojenecké armády v Tichomoří byla porážka Japonska stále více zjevnější. Čekalo se, že USA přeruší kontakty mezi Japonskem a jihem Tichomoří a znovu dobude Filipíny.

487

Mezitím  ve fr. odboji v IČ rezignoval gen. Mordant, šéf fr. štábu v IČ, a nový šéf gen. štábu gen. Aymé se spojil s plk. De Gaullem a znásobil činnost na pomoc spojenců při osvobozování IČ. Jedna jednotka plk. De Gaulle připlula do Kalkatty, aby přivezla vojáky a bombardovala ze vzduchu, aby pomohla fr. odboji proti Japonsku. USA dobyly Manillu 5. 2. 1945. Jap. armáda v IČ už několik měsíců silně soustředila všechny své jednotky, aby zabránila nečekaným událostem.

Koncem listopadu 1944 Jošizawa, zvláštní vyslanec mírné povahy, byl odvolán a nahradil ho Macumoto. V noci 9. 3. 1945 v Saigonu Macumoto šel na úřad gen. guvernéra předložit ultimátum gen. guvernéru Decoux s požadavky, aby dal armádu, policii, četníky a správní a ekonomické úřady pod přímou kontrolu jap. armády. Decoux odmítl. Jap. armáda na to obklíčila guvernérův palác. V tu noc jap. armáda převzala po celém vietnamském územi civilní i vojenské funkce a měla v rukou civilní i vojenské úřady.

Ráno 10. 3. 1944 vlála jap. vlajka od severu až po Cà Mau. Ten den velvyslanec Jokohama umístil krále Bảo Đại do paláce Kiến Trung, prohlásil, že vrací nezávislot Vietnamu. Nazítří král Bảo Đại prohlášil, že anuluje smlouvy, které Vietnam podepsal s F. A samostatný Vietnam se připojil k bloku Velké východní Asie. Tím skončila vláda Francie v Indočíně.


[1] Porážka gen. Mennerata v Lạng Sơn v 1940 se v mnoha věcech podobala pořážce poručík-plukovníka Herbingera v Lạng Sơn v 1885.... atd. citát z Decouxovi knihy A la barre de l’Indochine, str. 121 – 122.