Vietnamští studenti v Japonsku

Vzhledem k tomu, že většinu zahraničních studentů v Japonsku tvoří Asiaté, nikoho nepřekvapí, že vedle nejpočetnějších Číňanů se zde setká také s Vietnamci. Na mé koleji (v Tokiu), kde bydlí několik stovek studentů z různých zemí světa, jich je přibližně dvacet pět. Pro srovnání - Češi jsme zde pouze dva.

Zajímavé u Vietnamců je, že se jedná často o státní zaměstnance (kádry), kteří doma pracují na různých ministerstvech a do Japonska je vláda vyslala studovat například ekonomii, politické vědy, administrativu apod. Oproti značné části jiných zahraničních studentů se liší věkem, protože po ukončení univerzity ve Vietnamu několik let pracovali na zmíněném ministerstvu a pak do Japonska přijeli studovat většinou magisterský program. Někdy také mají jiný druh stipendia než ostatní (tj. než stipendium japonského ministerstva školství nebo Asociace pro mezinárodní vzdělávání, Japonsko (AIEJ)). Například stipendium IMF.

Obecně řečeno jsou Vietnamsci velmi pilní studenti, ve zkouškovém období studují denně do noci a písemné práce odevzdávají za každou cenu včas. Jeden můj kamarád si postěžoval, že je poslední týden velmi unavený, protože kvůli neustálému studiu spí jen čtyři hodiny denně. Vietnamští studenti jsou v tomto směru velmi cílevědomí a realističtí. Uvědomují si, že do Japonska přijeli kvůli studiu, a kdyby nedostudovali, mělo by to velké následky pro jejich budoucnost – pro kariéru na ministerstvu a tím i dopad na jejich rodinu a děti.

Jak už jsem se zmínila, mnoho vietnamských studentů jsou státní zaměstnanci, to znamená, že ve srovnání s ostatními ve své vlasti pocházejí z bohatších rodin. Obecně řečeno, kdo ve Vietnamu nemá dost peněz, nemůže studovat a tím si zajistit dobré zaměstnání, a následně pak zaplatit studium pro své děti. Proto mi můj kamarád nechtěl věřit, že ani jeden z mých rodičů nemá maturitu, že moje rodina nemá auto, a já jsem přesto vystudovala univerzitu a získala jsem stipendium do Japonska. Ve Vietnamu je tohle prakticky nereálné. Lze říci, že ve Vietnamu pokračuje systém z dob feudalismu, kde bylo vzdělání vyhrazeno synům úředníků (někdy nazývaných mandaríny), s tím rozdílem, že se dnes jedná o úředníky komunistické správy. Společnou slabinou obou těchto systémů je, že příležitost nedostanou ti nejnadanější a nejschopnější, ale ti, kteří mají, rodinné zázemí s dobrými konexemi. Tu pak Vietnamci vyvažují pílí a kolektivním studiem, tj. studenti ze stejného oboru společně probírají věci, kterým nerozumí.

Stejně jako u nás v České republice, a podobně jako Číňané, i v Japonsku si Vietnamci udržují svou komunitu. Společně pořádají výlety, večírky, oslavy vietnamských svátků apod. V rámci komunity bydlící na koleji existují menší skupinky přátel, kteří spolu chodí do školy, někdy mají i stejné přednášky, pokud studují podobný obor, společně vaří a jedí na koleji, a také si navzájem stříhají vlasy. To neznamená, že by se izolovali od studentů z jiných zemí. Vietnamci jsou relativně společenský národ – na rozdíl od Japonců ihned zvou své přátelé k sobě domů na oběd, na čaj. (Japonci naopak volí neutrální místo – restauraci, karaoke apod.)

Všichni Vietnamci zde mají kamarády z jiných zemí Asie, Evropy, Ameriky, Afriky. Vietnamec, který bydlí ve stejném patře jako já, občas pozve své japonské i jiné kamarády z univerzity na kolej. Provede je po koleji, po okolí koleje, pak společně uvaří vietnamské a japonské jídlo, a při večeři a alkoholu se s nimi baví někdy až do noci, takže někteří hosté nocují u něj na pokoji. Dokonce se můj kamarád zmínil, že ho známí Japonci vzali do veřejného domu. Napoprvé prý ale neuspěli, protože služby byly vyhrazené jen Japoncům. Speciálně kvůli němu tedy zjistili podnik, kam mohou i cizinci. Návštěva veřejných domů v Asii zjevně není vnímána tak negativně jako u nás, protože můj taiwanský kamarád mi občas nadšeně hlásil, že se cítí dobře, protože si minulou noc hezky užil. Nejvíce mě však pobavilo, kdy vietnamský student bez zábran na toto téma mluvil před evropskou studentkou, kterou chtěl sbalit. Asi tím chtěl na ni udělat dojem...