Peripetie s výslovností vietnamštiny a vietnamskou mentalitou

 

Pro Evropana je vietnamština jeden z nejtěžších jazyků. Vzhledem k geografické vzdáleností Asie a Evropy se evropské jazyky (slovanské, germánské atd.) vyvíjely po mnoho tisíciletí jinak než vietnamština (čínština, japonština apod.).  Proto je obecně řečeno pro Čecha daleko snažší učit se anglicky nebo německy, ačkoliv to nejsou slovanské jazyky, než se pouštět do studia asijského jazyka jako je vietnamština.

Hlavním úskalím vietnamštiny je výslovnost. Vietnamština má šest tónů se schopností rozlišovat význam a k tomu jedenáct samohlásek, dvojhlásky a polosamohlásky, které v češtině neexistují. Tak například má tři druhy samohlásky „ag a „og, dva druhy „eg a „ug. Stačí nepřesná výslovnost a už člověk říká něco jiného, než by chtěl. Například slovo quen (vědět, znát) a  quên (zapomenout) se liší pouze zavřeností/otevřeností samohlásky „eg. K tomu si přidejte zmíněné tóny a zcela jistě pochopíte, proč jen výslovnosti (fonetika a fonologie) se věnuje půlrok intenzivního vyučování. I když se však naučíte přesně vyslovovat, nemáte vyhráno. Důvodem je, že každý národ má svůj způsob myšlení, takže nemusíte větě rozumět, ačkoliv znáte význam každého slova ve větě. Stejně tak Vietnamec z nějakého důvodu nemusí rozumět, co mu říkáte, i když mluvíte (subjektivně) jasně – se správnou výslovností a gramatikou.

Při poslední návštěvě Hanoje se mi stalo, že mě Vietnamec na motorce (xe ôm) zavezl úplně někam jinam, než jsem chtěla. Jela jsem na návštěvu ke kamarádovi, který bydlel na předměstí Hanoje v Gia Lâmu (defacto na vesnici, kde lišky dávají dobrou noc). Kamarád mi říkal, že bydlí kousek od autobusové zastávky, takže když mě na té motorce vezl očividně moc dlouho, vystoupila jsem a šla jsem kamarádovi zavolat, aby si pro mě dojel. Pak mi bylo vysvětleno, že se dotyčný Vietnamec spletl. I když jsem se jasně ptala, kde je Chắc sơn, a ukázala jsem mu to i napsané na papírku, vezl mě do Sóc  sơn až někde u letiště Nọi Bài. Později jsem pochopila, že Chắc sơn neznal, a tak si myslel si, že jako cizinec špatně mluvím vietnamsky, a proto chci určitě do Sóc  sơn.

Něco podobného se nám totiž stalo, když jsme šli tentýž večer na ovocný šejk (sinh tố). Objednali jsme si kokosový (dừa). Číšnice se zeptala „Ananasový (dứa)?g. Tak jí Eva zopakovala: „Ne, kokosový (dừa)g. Nakonec nám přinesla melounový (dưa hầu). Kokosový totiž neměli. Taky si nejspíš myslela, že neumíme vietnamsky, a neuvědomovala si, že my prostě nemůžeme vědět, že kokosový šejk nemají.

Závěrem lze tedy říci, že největším problémem Čechů (a asi Evropanů vůbec) v komunikaci s Vietnamci je, že Vietnamci obvykle nepřiznají, že nerozumí nebo něco neví. My z toho pak máme pocit, že Vietnamci věří, že oni sami ví lépe, co my chceme, co si myslíme a co je pro nás nejlepší.