Peripetie s výslovností vietnamštiny a vietnamskou mentalitou
Pro Evropana je vietnamština jeden
z nejtěžších jazyků. Vzhledem k geografické vzdáleností Asie a Evropy se
evropské jazyky (slovanské, germánské atd.) vyvíjely po mnoho tisíciletí jinak
než vietnamština (čínština, japonština apod.). Proto je obecně řečeno pro
Čecha daleko snažší učit se anglicky nebo německy, ačkoliv to nejsou slovanské
jazyky, než se pouštět do studia asijského jazyka jako je vietnamština.
Hlavním úskalím vietnamštiny je výslovnost.
Vietnamština má šest tónů se schopností rozlišovat význam a k tomu
jedenáct samohlásek, dvojhlásky a polosamohlásky, které v češtině
neexistují. Tak například má tři druhy samohlásky „ag a „og, dva druhy „eg a
„ug. Stačí nepřesná výslovnost a už člověk říká něco jiného, než by chtěl.
Například slovo quen (vědět, znát) a quên (zapomenout) se
liší pouze zavřeností/otevřeností samohlásky „eg. K tomu si přidejte
zmíněné tóny a zcela jistě pochopíte, proč jen výslovnosti (fonetika a
fonologie) se věnuje půlrok intenzivního vyučování. I když se však naučíte
přesně vyslovovat, nemáte vyhráno. Důvodem je, že každý národ má svůj způsob
myšlení, takže nemusíte větě rozumět, ačkoliv znáte význam každého slova ve
větě. Stejně tak Vietnamec z nějakého důvodu nemusí rozumět, co mu říkáte,
i když mluvíte (subjektivně) jasně – se správnou výslovností a gramatikou.
Při poslední návštěvě Hanoje se mi
stalo, že mě Vietnamec na motorce (xe ôm) zavezl úplně někam jinam, než
jsem chtěla. Jela jsem na návštěvu ke kamarádovi, který bydlel na předměstí
Hanoje v Gia Lâmu (defacto na vesnici, kde lišky dávají dobrou noc).
Kamarád mi říkal, že bydlí kousek od autobusové zastávky, takže když mě na té
motorce vezl očividně moc dlouho, vystoupila jsem a šla jsem kamarádovi zavolat,
aby si pro mě dojel. Pak mi bylo vysvětleno, že se dotyčný Vietnamec spletl. I
když jsem se jasně ptala, kde je Chắc sơn, a ukázala jsem mu to i
napsané na papírku, vezl mě do Sóc sơn až
někde u letiště Nọi Bài. Později jsem pochopila, že Chắc sơn neznal, a
tak si myslel si, že jako cizinec špatně mluvím vietnamsky, a proto chci určitě
do Sóc
sơn.
Něco podobného se nám totiž stalo, když
jsme šli tentýž večer na ovocný šejk (sinh tố). Objednali jsme si
kokosový (dừa). Číšnice se zeptala „Ananasový (dứa)?g. Tak jí Eva
zopakovala: „Ne, kokosový (dừa)g. Nakonec nám přinesla melounový (dưa
hầu). Kokosový totiž neměli. Taky si nejspíš myslela, že neumíme
vietnamsky, a neuvědomovala si, že my prostě nemůžeme vědět, že kokosový šejk
nemají.
Závěrem lze tedy říci, že největším
problémem Čechů (a asi Evropanů vůbec) v komunikaci s Vietnamci je,
že Vietnamci obvykle nepřiznají, že nerozumí nebo něco neví. My z toho pak
máme pocit, že Vietnamci věří, že oni sami ví lépe, co my chceme, co si myslíme
a co je pro nás nejlepší.