Obsah

Obsah

Úvod

1. Zen

2. Zazen - pozice zazenu, dýchání, stav mysli

3. Dějiny zenu v Japonsku

4. Zen a bušidó – strach ze smrti, meč

5. Odraz zenu, budó a bušidó v Krédech samuraje

Závěr

Vysvětlivky

Bibliografie

Úvod

Téma mé bakalářské práce je zen a budó, konkrétně jaké je spojení mezi zenem a samuraji, jak zenové učení ovlivnilo pohled samurajů na svět a jak se to promítá do dnešních bojových umění.

Proč jsem si zvolila toto téma? Tři roky se věnuji cvičení japonského bojového umění aikidó a zhruba stejnou dobu i zenové praxi, zazenu. Mám tedy možnost nahlédnout nejen do teoretické, ale i do praktické stránky zenu a bojového umění, které tvořilo nedílnou součást života samurajů. Také mě zaujalo, že se lidé domnívají, že zen a bojové umění, potažmo samurajové mají něco společného.

O vztahu budó, bojového umění, k zenu byla napsána spousta knih. V mnoha statích o historii karate autoři-karatisté s hrdostí poukazují na jeho původ v čínském zenovém klášteře Šao-lin^[1], kde mniši pod vedením prvního zenového patriarchy v Číně - Bódhidharmy - cvičili zazen a současně se usilovně věnovali bojovému umění čchuang-fa^[2], jež se později stalo základem okinawského karate. Bódhidharma začal v Šao-linu učit v roce 527 n. l., zen má tedy v bojovém umění nesporně dlouhou tradici. V dnešní době mají učitelé tendenci vracet bojové umění, jež se ve 20. století stalo spíše bojovým sportem, k jeho původní duchovní náplni - k bušidó.

Cílem mé práce je objasnit pojem zenu, promítnout jej do problematiky života vojenské šlechty a zaměřit se také na to, jaké místo mají tyto dva fenomény (zen a bušidó) v budó a zenové praxi v současnosti. Jsem si plně vědoma, že se mi v tak malém rozsahu bakalářské práce nepodaří obsáhnout všechna hlediska této problematiky, a proto bych se jimi chtěla zabývat ve své pozdější práci.

"Cesta, kterou hledáme, je pod našima nohama," řekl jeden zenový mistr. V duchu tohoto citátu je psána celá práce.

Slovem Cesta se označuje jak Buddhovo učení, zen, tak i bojové umění, budó. Dó v bušidó, kendó, iaidó, aikidó, džúdó, karatedó, kjúdó atp. není nic jiného než sinojaponské čtení znaku miči, cesta. "Cesta, kterou hledáme, je pod našima nohama." - Tato věta naplňuje podstatu zenu a budó: Když jsme nastoupili na cestu, není již co hledat. Když na ní stojíme, stačí ji jen následovat.

Zen znamená kráčet po cestě svého života, žít svůj život úplně a být sám sebou, být člověkem.

1. Zen

Zen buddhismus se objevil asi před dva a půl tisícem let v Indii a prvním člověkem, který jej začal předávat byl princ Siddharta z rodu Šákjů, ode dne, kdy dosáhnul satori nazývaný Buddhou, Osvíceným, Probuzeným. Lidé obvykle buddhismus rozdělují na dva různé směry – hínajánu^[3], učení Malého vozu, a mahájánu^[4], učení Velkého vozu.

K mahájáně, ke které se řadí i zen, patří mnoho dalších škol – tibetský buddhismus, známý svou náklonností k meditacím a magii, mystický buddhismus, esoterický buddhismus ... Je mnoho forem buddhismu. Kamkoliv buddhismus přišel, byl ovlivňován krajem, zvyklostmi, životní filozofií obyvatel země. Indům byl buddhismus vykládán na základě jejich zkušeností s hinduismem, Číňanům byla srozumitelnější interpretace ovlivněná taoismem, Japoncům zase interpretace ovlivněná čínským učením a tradičním šintó. Každý směr byl pak rozlišován podle své formy. Zen byl dále formován během svého šíření z Indie v Číně, Koreji a Japonsku a dnešním zájemcům o Asii je spíše známá jeho japonská forma, která ovlivnila každodenní život Japonců a sama jím byla ovlivněna.

Zen je v Indii dhjána, v Číně čchan . Tyto výrazy v sanskrtu, v čínštině i v japonštině znamenají totéž: tichou meditace, která je základem zenového učení. Tento obecný překlad můžeme najít ve slovníku. Když si ale znak „zen“ rozdělíme na dvě části, odhalíme jeden z nejzákladnějších rysů zenu a buddhismu vůbec. Levá polovina znaku – radikál šimesu hen – nese význam „ukázat“, „vyjádřit“, „určit“ a pravou polovinu tvoří znak tan s významem „prostý“, „jednoduchý“, „jednotný“. Ačkoliv byla napsána spousta knih, jež se snaží západnímu čtenáři zen přiblížit, a tak jej vysvětlují, analyzují a zkoumají ze všech možných hledisek – zen a psychoanalýza, zen a medicína, filozofie zenu -, je zen velmi prostý.Z rozboru znaku můžeme velmi dobře vidět, že zen je to, co se dá prostě vyjádřit. Není třeba dlouhého povídání, to vše jen komplikuje.

První předání zenu bylo také velmi prosté. Při kázání na Supím vrchu Buddha mlčky otočil květinu v prstech a Mahákášjapa, jeden z jeho žáků v zástupu lidí, se usmál. Nic víc. Zazen^[5] je také velmi prostý. Nevyžaduje zvláštní schopnosti, inteligenci nebo jiné předpoklady, nejedná se o zvláštní stav mysli nebo duševní rozpoložení. Stačí k tomu jedno tělo a jedna mysl - naše vlastní tělo, naše vlastní mysl -, které se posadí do zazenu. Zazen je jen si sednout, udržovat záda vzpřímeně a nehýbat se. (Podrobněji se pozici zazenu budu věnovat později.)

Existuje mnoho zajímavých příběhů, mondó^[6] a kóanů^[7], v nichž zenoví mistři a jejich žáci říkají či dělají nesmyslné, až šokující věci. Na otázku „Co je to zen?“, „Co je to buddha?“ v nich můžeme najít rozmanité odpovědi jako např.: „Cypřiš na dvoře“, „Hlava mrtvé kočky“, nebo mistr odpoví tazateli ranou holí apod. Ve skutečnosti to znamená, že zen nebo buddha nejsou nic neobvyklého, že jsou stejní jako cypřiš, kolem kterého denně chodíme a nevěnujeme mu zvláštní pozornost. Nebo stejní jako hlava mrtvé kočky – je k ničemu a nikdo nedokáže odhadnout její hodnotu. Je velmi obtížné vysvětlovat, co je to zen, protože jej nelze obsáhnout slovy.

Lidi vede touha za poznáním, ale nakonec jejich hlava, přeplněná znalostmi,nastudovanými z knih, z televize, zkušenostmi ze života, zvyky, má o zenu vlastní představu, a proto to, co jí neodpovídá, nemůže být přijato jako zen. Potom, když slyší o buddhismu, o zenu, si například mylně představují systém tajných cvičení či promyšlených pravidel chování, jejichž praxe činí člověka lepším a odolnějším proti pokušení tohoto světa a vedou jej k dosažení dokonalosti, k osvícení, k moudrosti, k věčnému klidu nirvány. Toto pojetí – asketická cvičení, dodržování celibátu, studium súter, vedoucí ke konečnému osvobození z koloběhu převtělování – odpovídá spíše hínajáně, která se v Japonsku prakticky nevyskytuje. Mahájánový buddhismus, který je rozšířen na větším území než hínajána si samozřejmě také uchoval své pravidla, ale své hlavní poslání vkládá do ideálu bódhisattvy. Bódhisattva je člověk, který dosáhnul moudrosti, ale vzdává se vstoupení do nirvány, aby mohl pomáhat všem bytostem, aby je nejdříve všechny dovedl k osvícení, k satori, a sebe nechává až na posledním místě.

Někdy se na buddhismus nazírá jako na nihilismus: neustálé potlačování osobních tužeb,odříkání, izolovanost od společnosti, odstup od skutečnosti, to je však pouze jedno hledisko. De facto se nejedná o nic násilného. Bódhisattva netrpí pocitem ukřivděnosti, pomáhá ostatním, protože s nimi soucítí, a když tak činí, zapomene na sebe a je úplně šťastný. Úsilí bódhisattvy pramení z prostého faktu, že nemůže nechat ostatní trpět, že nemůže odejít, dokud kolem sebe vidí utrpení.

Ideál bódhisattvy je rovněž hlavním pilířem zenu. Bez soucitu samotná moudrost, magie nejsou k ničemu. Zen není žíznivá honba za satori, ani snaha zbavit se touhy po něm. Ze všeho nejvíce touží lidé po štěstí, kterého však dosáhnou jen za určitých podmínek: dobrý přítel, přítelkyně, dostatek financí, pohodlný dům, milá manželka, manžel, zdravé a nadané děti, dobré mezilidské vztahy, moc, sláva apod. Ale jen málokdy nastanou všechny požadované podmínky současně a trvají. Proto jsou lidé nespokojeni, něco jim chybí a někdy jsou velice nešťastni. Buddha učil Čtyři vznešené pravdy: 1. o utrpení, 2. o příčině utrpení, 3. o zániku utrpení a 4. o cestě, vedoucí k zániku utrpení. Příčinou našeho utrpení jsou naše neuspokojená přání, a jestliže tato příčina neexistuje, neexistuje ani utrpení. Omylem však bývá snaha vyhladit příčinu utrpení - touhy a potřeby člověka -, vedoucí do extrému, protože k poznání vede „Střední cesta“. Není-li příčina, není následek. A dále, není žádné ego, já. Není nikoho, kdo by trpěl, nikoho, kdo by měl vyhladit příčinu utrpení. Všechno, co člověk vnímá, je obraz světa prostřednictvím jeho smyslů, jeho myšlení a zkušeností. I on sám je svým výtvorem.

V zenu není co hledat, čemu porozumět, čeho dosáhnout. Není žádná pravda nebo lež, žádné porozumění nebo nevědomost. Když je všechno nestálé, jak můžeme říci, že existuje utrpení? Od čeho tedy osvobozovat? Koho osvobozovat? Není nikoho, koho by bylo třeba osvobodit. Není nic, co by spoutávalo. Přesto zen není nihilismus, popření. Zen je žít beze strachu. Když si člověk uvědomí, že nic nemá stálou podstatu, ani zrozeni, ani smrt, není se čeho obávat, ani kdo by se měl bát. Lidé jsou zvyklí jednat v mezích svých zkušeností, názorů, znalostí a vystoupení z tohoto omezení znamená pravou svobodu.

2. Zazen

Tajemstvím zenu je cvičení zazenu. Zpočátku je zazen velmi obtížný, ale cvičí-li se pravidelně, člověk může rozvinout své vědomí a intuici a získat obrovskou energii. Zazen nemá žádný cíl, ani není praktikován s úmyslem nebo za nějakým záměrem.

Během zazenu je důležité soustředit se pouze na pozici, udržovat ji vzpřímenou a energickou, na dýchání a nechat myšlenky plynout.

Pozice zazenu

Sedí se na zafu (kulatém polštáři) s nohama zkříženýma v polovičním nebo plném lotosu, přičemž je hýždě přesně uprostřed zafu a obě kolena se opírají o podlahu. Zároveň je pánev mírně naklopená dopředu (asi 45° od svislé osy), tak se páteř úplně narovná a hlava a krk jsou v její ose. K tomu je třeba zatáhnout bradu, dát uši do roviny s rameny a nos do jedné linie s pupkem. Předtím, než se zcela usadíme v pozici, položíme pěsti s palci uvnitř na kolena a zakýváme se sedmkrát osmkrát zleva doprava, výkyvy zmenšujeme, až se zastavíme v úplně svislé poloze. Potom se pokloníme^[8] a ruce dlaněmi vzhůru položíme do klína na chodidla. Levá ruka je položena v pravé, palce se jemně dotýkají v jedné přímce, malíkové hrany jsou v kontaktu s břichem. Ústa jsou zavřená, zuby se dotýkají a jazyk se opírá o horní patro. Oči jsou zpola otevřené, pohled směřuje si 1 m až 1,5 m před nás, ale nefixuje se na žádný bod. Během zazenu se neustále vracíme k důležitým bodům pozice: natahujeme páteř, šíji, jako bychom se chtěli dotknout oblohy, zatáhneme bradu, udržujeme pohled jasný atd. Je třeba uvolnit všechny svaly, které nejsou k udržení pozice potřebné - svaly na nohou, na rukou, břišní svaly, obličejové svaly, svaly na krku ...

Dýchání

Během zazenu dýcháme přirozeně nosem. Jestliže je pozice správná, výdech je dlouhý a hluboký sám od sebe. Když dojdeme na konec výdechu, nádech se objeví automaticky a je kratší. Dýchání během zazenu je pomalé, tiché a výdech klesá hluboko do břicha. Zenoví mistři jej často přirovnávají k bučení krávy nebo k prvnímu dechu novorozeněte. V žádném případě však není nutné dýchání kontrolovat nebo vzduch vytlačovat z plic násilím.

Stav mysli

Stejně jako se navzájem ovlivňují pozice a dýchání, také postoj mysli je s nimi v harmonii. Myšlenky necháme přicházet a odcházet, nezadržujeme je, ani se nesnažíme myslet na konkrétní věc. Pouze se soustředíme na pozici a dýchání. Tento stav mysli se nazývá vědomí hiširjó, myšlení z hloubky nemyšlení, vědomí za myšlením a nemyšlením.

Během zazenu je aktivita mozku blízká stavu hlubokého spánku. Mozek se dobře prokrvuje, je navozen stav klidu a přitom jsou smysly velmi vnímavé. Také "primitivní" mozek je aktivní a celé tělo je na nejvyšším stupni pozornosti. "Myslíme" tělem nevědomě, aniž bychom to komplikovali intelektuálním uvažováním. Proto se říká, že zazen je učení prostřednictvím svého těla, taitoku.

Zazen zvnějšku vypadá velmi snadno, je to velmi krásná pozice. Když si poprvé zkusíme sednou do zazenu, máme obvykle bolesti v ramenech, v zádech nebo v kolenou, hlavou se nám míhá spousta myšlenek a před očima se nám na zdi objevují barevné obrazce. Zdá se nám to velmi obtížné a obdivujeme ty, kteří dokáží celou tu půlhodinu sedět klidně, bez pohnutí, s narovnanými zády. Zazen nám třeba přestane připadat tolik zajímavý, je příliš bolestivý a nepříjemný pro tělo. Tyto pocity však nemají nic společného se zazenem. Člověk má špatné návyky, cítí se pohodlněji, když je shrbený, má ztuhlá kolena a kyčle, a proto je pro něj obtížné sedět delší dobu vzpřímeně s uvolněnými rameny a bez napětí v nohou. Přitom stačí jen trpělivost a čas, aby si tělo samo našlo pravidelným cvičením cestu, jak se v pozici zazenu pohodlně usadit.

Člověk neustále potřebuje návody, směrnice, podle kterých by se měl řídit. Zazen říká člověku, aby se učil i sám od sebe. Ze začátku, když má při zazenu potíže, učí se trpělivosti, učí se nechat všechno jít svou cestou a nesnažit se neustále vše přeměnit podle jeho okamžité vůle a pocitů. To, co se člověk naučí sám, co pozná „na vlastní kůži“, bezprostředně, si zapamatuje mnohem lépe, než to, co jej naučí někdo jiný.

Tím, že se učí prostřednictvím svého těla, rozvíjí svou intuici. Nedívá se na věci podle toho, co o nich ví, ale také jak je cítí. Vzdělání člověka je zaměřeno na rozvoj rozumové části mozku, na intelekt, paměť, logiku a na tomto základě pak nahlížíme na svět. Chceme všemu porozumět, všechno poznat. Na zenu není nic k porozumění. Život také není k porozumění. Život je třeba žít, ne mu rozumět. Když si přečteme stovky knih o cyklistice, jak si zvolit odpovídající kolo, jak jej udržovat, když budeme číst o tom, jaké fyzikální síly způsobují pohyb kola, a budeme tomu všemu výborně rozumět, stále nebudeme umět jezdit na kole, dokud si na něj nesedneme a nezkusíme to.

Zazen se někdy nazývá Buddhovou pozicí. Je to pozice, ve které Buddha dosáhnul satori, probuzení. Během něj ustává tok našich myšlenek ve vědomí a naše smysly jsou velmi ostré a citlivé. Můžeme vnímat svět takový, jaký je, aniž bychom byli ovlivňování svými názory, svými měřítky. Satori, osvícení, není nic jiného, než vidět věci takové, jaké jsou, nikoliv vidět pouze jejich formu, jejich odraz v našem mozku. Není třeba tohoto stavu dosahovat, protože zazen sám je satori, protože je to přirozený stav našeho těla a naší mysli. Během zazenu se každý stává buddhou. Tathágata, jiný sanskrtský název pro „buddhu“, znamená „takový, jaký je“, přirozený. Proto ten, kdo něco v zenu hledá, bývá zklamán. Zazen je jako zrcadlo, můžeme v něm vidět sebe sama.

Překlad slovem meditace pro vyjádření zazenu je poněkud zavádějící. Pro evropské civilizace, která má s tímto slovem svou zkušenost, nese jinou náplň, ovlivněnou spíše křesťanstvím oproti asijské civilizace. Vhodnější výraz pro prvotní představení však zřejmě nelze nalézt. Přitom je velmi důležité zdůraznit, že zen není nic mimo náš každodenní život, není to útěk z reality. Jestliže někdo hledá neobyčejný zážitek, extázi, je pro něj mnohem vhodnější věnovat se bungee jumpingu, okultismu, nebo jiným zajímavým záležitostem, protože zazen s tímto nemá nic společného. Zazen je přítomný okamžik, tady a teď. To, co si Buddha uvědomil, bylo, že není třeba hledat pravdu, způsob, jak se osvobodit z utrpení, protože pouze přítomnost je skutečná.

V Japonsku se říká: "Tendai je pro císařskou rodinu, šingon pro šlechtu, zen pro vojenskou třídu a džódo pro lid."^[9] Zen byl pro samuraje přesně to, co potřebovali, protože učí žít v přítomném okamžiku a plně se věnovat své činnosti a úloze tady a teď. Zazen byl samurajům blízký. Fyzickou aktivitu, neustálé opakování znali z vojenského tréninku, z cvičení s mečem, z bojového umění. Zazen znamená neustále opakovat neviditelné úsilí, bez přestání a trpělivě se vracet k pozici svého těla. Při tréninku budó se samurajové učili soustředit se na cvičení, na pohyby těla i na ty nejnepatrnější, až jim úplně pronikly do krve, do každé buňky. Přitom však nesměli ustrnout na konkrétním bodě - ať už to byl detail techniky, nebo záležitost, jež nemá s budó nic společného, - který by odváděl jejich pozornost nebo je úplně zbavil akceschopnosti.^[10]

3. Dějiny zenu v Japonsku

Zen se poprvé objevil v Indii před 2500 lety. V 6. století se vydal do Číny indický mnich Bódhidharma a zen se začal rozvíjet v Číně. Do Japonska se zenové učení dostalo ve dvou podobách. Nejprve v druhé polovině 12. století v době společenského vzestupu samurajů zenový mistr Eisai (1141 - 1215)^[11] představil po svém pobytu v Číně učení školy rinzai a v roce 1227 přinesl zenový mistr Eihei Dógen (1200 -1253) učení školy sótó.

Šógunát přijal toto nové učení pod svá ochranná křídla, protože zen odpovídal duchovním potřebám samurajů. Zen učil sebekázni, která byla nezbytná po plnění jejich nové funkce ve státě. Eisai otevřel za podpory šógunátu klášter Kennindži v Kjótu a Džúfukudži v Kamakuře, sídelním městě bakufu. K jeho stoupencům patřili vlivní lidé jako například manželka Minamoto no Joritoma - Masako z rodu Hódžó - a Minamoto no Joriie. Učení školy rinzai spočívá v řešení kóanů, zdánlivě nepochopitelných otázek nebo příhod, a cvičení zazenu, které člověka postupně přivedou k pochopení tohoto světa - k osvícení, satori. Někdy bývá nazýváno metodou "přímého osvícení", protože je metoda kóanů považována za účinnější cestu k osvícení než pouhé sezení, které hlásá druhá škola, sótó.

Rinzai zen je dále známý svými energickými mistry, kteří k výchově svých žáků neváhali užít místo hlubokomyslných proslovů hrubá slova a zdůraznit je pádnou rukou, nebo reagovat jen ranou kjósaku^[12] Nejznámějším mnichem byl bezesporu Ikkjú^[13], který je označován za nejpopulárnějšího a nejrozporuplnějšího génia zenu. Ikkjú kritizoval tehdejší náboženské autority, které byly pod ochranou šógunátu, přijímal za své žáky i ženy a nečinil rozdíly mezi lidmi. Jeho zenu se také říká fúrjú zen - nekonvenční zen. K dalším mistrům rinzai patří Takuan^[14], autor spisů věnovaných bušidó: Záznam o tajemství nehybné moudrosti (Fudóčišinmjóroku), Příběh o meči Taia (Taiaki) a Čistý zvuk klenotů (Reiróšú), dále velký reformátor rinzai zenu Hakuin Enkaku^[15], Tódžú Zenčú^[16] a Tódžú Reisó^[17].

Druhý proud zenu, sótó, přinesl do Japonska zenový mistr Eihei Dógen (1200 -1253) v roce 1227 po pěti letech strávených v Číně, kde se učil žákem u mistra Tendó Njódžóa. Dógen se nejprve usadil v Kjótu v klášteře Košódži, který postavil za peníze laiků a nebyl tedy závislý na vládní autoritě. Jeho věhlas byl takový, že mu císař Gosaga věnoval kesu^[18] a čestný titul. Dosavadní buddhistické školy tendai a šingon, které byly soustředěny především v Kjótu a jeho okolí, příliš nepřály zenovému učení, a proto Dógen založil v roce 1247 v severnější části ostrova Honšú klášter, který později dostal jméno Eiheidži a stal se centrem sótó zenu. Během svého života Dógen napsal rozsáhlé dílo Šóbógenzó, Pokladnice a oko pravého zákona, jež v sobě zahrnuje veškeré dosavadní učení a praxi zenu.

Základem sótó zenu je zazen, sezení v Buddhově pozici, či šikantaza, jenom sezení. Učení sótó zenu klade důraz na zazen, který sám je satori. Jeho praktikování je učení se prostřednictvím svého těla a znamená návrat ke kořenu pravého lidství, návrat k sobě samému. Před svým odjezdem do Číny byl Dógen žákem Mjózena, Eisaiova následníka, a měl tedy možnost dostatečně nahlédnout do učení a praxe rinzai zenu. Ve svém díle Gendžó kóan vyjádřil podstatu jak zenu sótó, tak i rinzai: „Satori se uskutečňuje v jednání každodenního života. Tomu se říká gendžó kóan"^[19] To znamená, že to, čemu je třeba porozumět, je náš vlastní, obyčejný, každodenní všední život. Samurajové se nemohli zabývat buddhistickým obřady a rituály, studiu súter, protože se neustále museli soustředit na své povinnosti vůči svému pánovi, proto je zaujal zen buddhismus, který obracel pozornost ke každodenním záležitostem.

V šíření Dógenova učení pokračoval jeho žák Kóun Edžó^[20], který kromě zaznamenání Dógenových děl napsal Kómjózó zanmai. Dalšími mistry linie sótó byli Rjókan^[21], proslulý svou poezií, Mocugai Fusen^[22], ve 20. století Kódó Sawaki^[23] a Taisen Dešimaru^[24]. Kódó Sawaki oživil zen a praxi zazenu v Japonsku, nikdy nenáležel k žádnému klášteru a proto mu lidé říkali "bezdomový Kódó"^[25]. Vedle buddhistického učence školy rinzai prof. Suzukiho Daisecu Teitaróa, který představil zen na Západě, především v USA, uvedl zen do Evropy Kódóův žák Mokudó Taisen, jenž ve Francii založil první evropský zenový klášter v La Gendronniere a Mezinárodní zenovou asociaci (L´Association Zen Internationale). Dešimaru je také nazýván novodobým Bódhidharmou.

4. Zen a bušidó

Zen se stal filozofickou základnou bušidó, mravního kodexu samuraje.Tento kodex se nejprve vyvinul z čínského konceptu ctností bojovníka. Bušidó^[26] znamená Cestu Bojovníka, která je v srdci víry a chování samuraje. Znamená to, že "je samuraj osvobozen od strachu ze smrti a to mu dává klid a sílu věrně sloužit svému pánovi a zemřít tehdy, jestliže je to nutné. Povinnost je základní filozofií samuraje."^[27] Také slovo samurai, jímž se vedle termínu buši označovali příslušníci vojenské vrstvy, je odvozeno od slovesa samurau či spíše saburau, což znamená "sloužit" a odkazuje na prvotní roli samuraje.

Období Tokugawa^[28] dodalo bušidó nový výklad, který s sebou přineslo neokonfucianské učení o principech řádu ri a vesmírné energie ki. Vzniklo množství spisů o bušidó. Objevila se postava snad nejslavnějšího samuraje v japonských dějinách, Mijamota Musašiho, který popsal své zkušenosti v knize Pěti kruhů, Gorin no šo, a založil šermířskou školu Ičirjú nitó^[29]. V polovině 17. století vazal knížete provincie Saga Nabešima Naošige napsal Hagakure (Ukryto v listí), jež se zabývá morálními ctnostmi samuraje a spolu s knihou Pěti kruhů se stalo jedním ze stěžejních děl filozofie bušidó. Chování samurajů během doby míru bylo zakotveno v Buke šohatto, Pravidla pro vojenské rody, vyhlášených v roce 1615 Iejasuem.

Strach ze smrti

Přínos zenu samurajům, který se téměř vždy připomíná, je to, že zen učí stát tváří v tvář smrti beze strachu. Posláním samuraje bylo sloužit svému pánovi. Ovšem, že samuraj byl člověk jako každý jiný - měl ženu, děti, majetek, záleželo mu na spoustě věcí. Určitě miloval život. A přesto, když mu pán přikázal, aby spáchal seppuku, ještě poděkoval za čest, která mu byla prokázána a dovolovala mu zemřít vlastní rukou pro svého pána. To sice patřilo ke společenské etice, kterou samuraj potvrzoval svůj statut, ale zároveň to ukazovalo odhodlání příslušníků vojenské šlechty čelit smrti.

Někdy se říká, že během zazenu člověk vstupuje do své rakve. Nemíní se tím, že pozice má být nehybná jako mrtvola, ale že ten, kdo se dokázal smířit se smrtí - se svou vlastní i se smrtí ostatních -, už z ní necítí strach a může žít svobodně. Zbavit se strachu, úzkosti o svůj život, o život svých milovaných, o majetek atp., toho lze dosáhnout jen tehdy, pokud se zbavíme připoutanosti k sobě samému, ke svému egu, ke svému tělu, když se zbavíme připoutanosti k tomu, co máme rádi. Jako příklad takového postoje mysli někdy zenoví mistři vyprávějí příběh samuraje Naričiky, který byl jako příslušník poražené armády donucen spáchat seppuku. Babička mu před smrtí donesla jeho oblíbené rýžové koláčky, ale on je odmítnul jíst, protože před seppuku je dobré mít trávící ústrojí prázdné.^[30] Nakonec řekl: "I když je toto tělo Naričiky, nepatří Naričikovi."

Zbavit se připoutanosti ke svému tělu tedy neznamená zanedbávat jej, chodit špinavý, nejíst, cvičit umrtvování nebo se stát asketou. Znamená to nelpět na něm.

Meč

Zen nedával samurajů jenom rozvahu uprostřed válečné vřavy, v okamžiku, kdy čelili smrti. Ukázal jim novou dimenzi budó: přestat se všemi konflikty a následovat vesmírný řád. Proto se říká, že dosáhnout opravdového umění není získat černý pásek nebo zvládnout mistrovsky všechny techniky, ale nemuset bojovat. Pro samuraje to znamenalo netasit meč.

Samuraj musel být vždy velmi obezřetný. Tasením meče rozhodoval nejen o životě člověka, kterého měl v úmyslu seknout, ale především o svém životě. Jestliže tasil meč neprávem, bylo mu obvykle nařízeno spáchat seppuku. Ke krédům samuraje^[31] patří následující věta: "Nemám žádný Meč, činím Mušin svým mečem." Slovo mušin se často překládá jako "žádná mysl" nebo "ne-mysl", ale když se podíváme do japonského slovníku, najdeme tam mušin=nevinnosti. "Činím nevinnost svým mečem." Znamená to, že kdykoliv bude samuraj nucen tasit meč, nemůže jej nikdo obvinit, protože nebude činit bezpráví a bude tedy nevinný. Samuraj nenastoupil cestu bušidó, aby zabíjel a ubližoval, ale jeho meč ochraňuje mír a pořádek.^[32]

Ačkoliv se meč v japonské historii objevuje v šintoistických mýtech, kdy jej Susanoo, bratr Amaterasu Ómikami, nalezl v ocase draka, kterého zabil, má meč hluboký význam i v zenu. Ochranné božstvo válečníků je bódhisattva Hačiman, avšak meč v ruce třímá i Mandžušrí^[33], bódhisattva moudrosti. V dódžó^[34], kde se cvičí zazen, na oltáři není socha Buddhy Šákjamuniho nebo Ámitabhy, ale Mandžušrího. Mandžušrí bývá zpodobněn, jak sedí v zazenu na hlavě lva, nebo jak vestoje v pravé ruce drží meč. Jeho tvář vzbuzuje hrůzu a úctu a svým mečem zahání nepřátele - nepřátele moudrosti. Tento meč je zazen, který odsekává nevědomost, iluze, touhy, osobní názory, ze kterých se rodí hněv, nenávist, zloba a arogance. Avšak zazen "odsekává" všechny tyto iluze, všechnu tu zlobu a pochybnosti.

Meč je duší samuraje a budó cestou k dokonalosti. Takto se v poslední době dívají příznivci bojového umění na budó. Budó, meč je jim nástrojem k nikdy nekončícímu zdokonalování sebe sama a ukazuje jim, jak být v harmonii se světem, jak být v harmonii se sebou samým. Filozofii budó a současně i jednu ze základních myšlenek zenu vyjádřil Uešiba Morihei, zakladatel aikidó, slovy: "Aikidó není nic jiného než výraz lásky ke všem živým bytostem. ... Aikidó není umění bojovat s nepřáteli a porazit je. Je to cesta, která vede všechny lidské bytosti k tomu, aby žily ve vzájemném souladu, jako by byly jedna rodina. Tajemství aikidó je sjednotit se s vesmírem a následovat jeho přirozené pohyby.“^[35]

V zenu se často říká: "Během zazenu se každý stává buddhou a váš zazen naplňuje celý vesmír." Cesta, která se používá pro zendó, Cestu zenu, i budó či bušidó je skutečná cesta života, po které má člověk kráčet a následovat vesmírný řád. Samuraj kráčí po cestě bušidó, bušidó je jeho životem. Pro člověka cvičícího bojová umění je tato cesta budó.

5. Odraz zenu, budó a bušidó v Krédech samuraje

Následující Kréda samuraje jsem nalezla na stránce bojových umění Lawrence Fowlera, amerického budóky^[36]. Nepodařilo se mi zjistit původní historický zdroj těchto samurajských zásad, ale lze předpokládat, že byly sestaveny na základě jednoho či více spisů, jejichž autorem byl významný samuraj. V počítačové síti se objevily proto, aby ukázaly příznivcům bojového umění duchovní aspekt budó v dódžó i mimo něj. Dále jsou tato Kréda citována také v knize Ivana Fojtíka Japonská bojová umění budžucu.^[37] Komentář, který po Krédech samuraje následuje, jsem napsala na základě svých zkušeností a znalostí, jež se týkají zenu a bojového umění, a jeho cílem je objasnit, jaký význam v sobě tato kréda nesou.

Kréda samuraje

Nemám žádné rodiče, činím Nebesa a Zemi svými rodiči.

Nemám žádný domov, činím Tan t´hien svým domovem.

Nemám žádnou božskou moc, činím Čestnost svou božskou mocí.

Nemám žádné prostředky, činím Osobnost svou kouzelnou mocí.

Nemám ani život ani smrt, činím Aum svým životem a svou smrtí.

Nemám žádné tělo, činím Klid svým tělem.

Nemám žádné oči, činím Mihnutí blesku svýma očima.

Nemám žádné uši, činím Citlivost svýma ušima.

Nemám žádné údy, činím Hbitost svými údy.

Nemám žádné zákony, činím Sebeobranu svými zákony.

Nemám žádnou strategii, činím Právo zabít a Právo obnovit život svou strategií.

Nemám žádné záměry, činím Uchopení příležitosti za pačesy svými záměry.

Nemám žádné zázraky, činím Spravedlivé zákony svým zázrakem.

Nemám žádné principy, činím Přizpůsobivost svým principem.

Nemám žádnou taktiku, činím Prázdnotu a Plnost svými taktikami.

Nemám žádný talent, činím Pohotový důvtip svým talentem.

Nemám žádné přátele, činím svou Mysl svým přítelem.

Nemám žádného nepřítele, činím Neobezřetnost svým nepřítelem.

Nemám žádnou zbraň, činím Laskavost svou zbraní.

Nemám žádný hrad, činím Neotřesitelnou mysl svým hradem.

Nemám žádný meč, činím Nevinnost svým mečem.

Komentář ke Krédům samuraje

Tato kréda vyjadřují odpoutanost samuraje od jmenovaných věcí, které současně tvoří základnu jeho mravních zásad. Říká se tím, že na nich nelpí, ačkoliv jsou tak důležité pro jeho život, že by bez nich nemohl plnit své povinnosti vůči svému pánovi. Tato odpoutanost, nelpění, způsobuje, že není ničím spoután nebo omezován a může tedy sloužit skutečně oddaně. Buddhistický pojem nelpění neznamená lhostejnost, bezstarostnost, ale nezávislost ve smyslu, že člověk není ničím omezován a především není omezován sám sebou – svými názory a pohnutkami. Mnoho se hovoří o svobodě, a přece nikdo nedokáže svobodu definovat. Pouze tušíme, že nejsme svobodni, když se tak necítíme, když máme dojem, že jsme omezováni.

"Nemám žádné rodiče, činím Nebesa a Zemi svými rodiči."

Samuraj je samozřejmě vázán synovskou úctou vůči svým rodičům, je vázán svou příslušností k rodině, k rodu. Označení Nebes a Země svými rodiči není nic jiného než vyjádření úcty tomuto vesmíru, této Zemi za svou existenci, za existenci svých rodičů, svého pána, za existenci tohoto světa. Nebe a Země dávají život celému tomuto světu, ve kterém žije, který vnímá. Nazvat Nebesa a Zemi svými rodiči je uvědomit si svůj vlastní původ, a takto nalézt své místo ve společnosti, ve své době, v řádu, který jim vládne. Taisen Dešimaru ve svém komentáři ke Gendžó kóan jako vyjádření této sounáležitosti napsal: „Nebe, Země a já jsme jedno tělo a jediná existence.“^[38]

"Nemám žádný domov, činím Tan t´ien svým domovem."

Nemít žádný domov - bezdomoví - patří především k mnišskému stavu v buddhismu. Pro situaci, kdy se člověk stává mnichem, se často užívá slovo šukke^[39] a tento název se vžil také pro označení mnicha. Když někdo vstoupí do mnišského stavu, vzdává se tím všeho a svůj život zasvěcuje práci pro dobro všech bytostí. Jeho domovem je on sám:

"Buddha učil:

Buďte svým vlastním pánem (mistrem), nebuďte závislí na nikom jiném.

Když jste ovládli sebe sama,

dosáhli jste vskutku to, čeho je obtížné dosáhnout.

Buďte sobě lampou,

učiňte Zákon svým světlem a svou podporou."^[40]

Být svým pánem, nebýt závislý na nikom jiném znamená spolehnout se na sebe sama, ať je situace jakákoliv. Samuraj musel mít pevný charakter a víru v sebe sama, protože jeho život byl často velmi obtížný a ztěží by v něm jinak obstál. Nebýt závislý na někom jiném tedy neznamená dělat, co chceme, ale dělat to, co máme udělat, co je třeba udělat. Někdy je to velmi obtížné, protože se objevují pochybnosti o našich schopnostech, úzkost z případného neúspěchu a jeho následků, a takto se může i stát, že neuspějeme jen kvůli své nejistotě a váhavosti. V básni Šindžinmei se píše:

„Schopnosti umírají, když následují své hranice,

hranice zanikají, když následují schopnosti.

Hranice jsou určené schopnostmi

a schopnosti jsou určovány svými hranicemi.

Když chceme oba tyto stupně poznat,

musíme pochopit, že jejich kořen je kú^[41].

Tato kú je pro oba^[42] stejná,

obsahuje úplně všechny formy.“

Vztah našich schopností a jejich hranic není zcela jednostranný, jak by se na první pohled zdálo. Někdy dokáží lidé sáhnout i za obvyklé hranice svých možností. Opravdu nejobtížnější je překonat hranice, které si člověk stanoví sám. Ty se formují nabytými znalostmi a zkušenostmi. Když chceme něco změnit, snažíme se to udělat podle svých představ, používáme k tomu mysl. Vždy to však takto nelze uskutečnit, situace se zkomplikuje a my jsme s rozumem v koncích. V zenu se říká: šindžin ičinjó, tělo a mysl jsou jedno, neoddělené. Při zazenu si to můžeme pozorovat. Když přemýšlíme, sníme, hlava klesá dopředu. A naopak, když jsme unavení a necháme hlavu poklesnout, za chvíli se začneme v mysli něčím zaobírat. Tělo a mysl jsou sjednoceny, a proto lze prostřednictvím těla ovlivnit mysl. Když je tělo během zazenu nehybné, klidné, i mysl se uklidní. Proto se někdy hovoří o fudóšin, o nehybné, neotřesitelné mysli, ve smyslu, že není narušena její rovnováha.

Tan t´ien je centrum tělesně-duchovní kosmologie člověka. To, že se Tan t´ien stává mým domovem, odkazuje na sebezdokonalování samuraje. Pravý samuraj nepotřebuje žádné bohatství nebo pohodlí, protože všechno, co potřebuje, je soustředit se na svou roli samuraje^[43], tedy soustředit se na sebe sama.Tan t‘ien je čínský protějšek japonského hara, což označuje dolní oblast břicha, jejíž středem je tanden – bod uvnitř břicha cca 4 prsty pod pupkem a zároveň střed celého těla, těžiště. Pojetí zachování středu bylo převzato od Číňanů a v Japonsku dalo vznik haragei, doslova „umění středu“, které znamená schopnost člověka soustředit se na tuto oblast a udržovat v klidu i během pohybu fyzickou a duševní rovnováhu. Můžeme to pozorovat při cvičeních náročných na rovnováhu. Soustředíme-li se při nich například na pevnost kontaktu chodidel s podložkou, toto soustředění na oblast, která nese plnou váhu těla, rozptyluje, a tak je poloha nevyrovnaná a my se kymácíme. Při soustředění do oblasti hara, která má potenciál unést veškerou tíhu těla, vede k rovnovážné pozici bez zbytečného napětí.

Zvláště v aikidó se zdůrazňuje práce boků, často se objevuje termín „vstoupení do partnera“. Důležitost práce hara, práce boků, pramení z prostého faktu, že z boky se vkládá do pohybu energie celého těla, proto je důležité si uvědomit, že z nich pohyb vychází. Rovněž je při provádění techniky důležitá poloha partnerova hara. Při nagewaza (techniky hodem) se naše hara dostává pod partnerovo hara, tedy pod jeho těžiště, a tak jej můžeme vyvést z rovnováhy a provést techniku hodem. Lidé Západní civilizace jsou zvyklí se spoléhat na sílu paží, a proto se často stává, že při provádění technik nevěnují dostatečnou pozornost pohybům celého těla, zejména pohybu boků a práci nohou, a soustředí se (např. při pákách) na práci rukou, která zdánlivě tvoří nejúčinnější část techniky, avšak ve skutečnosti je sama o sobě neefektivní, jelikož vzájemná pozice (našeho a partnerova hara) neumožňuje její uplatnění.^[44]

Tento vzájemný vztah je vysvětlován pomocí ki, vnitřní energie, jejíž síla v hara je nejmocnější. Proto se ke slovu tanden připojuje přídomek kikai, oceán energie. Vzájemná poloha těla protivníků je tedy výrazem proudu jejich vnitřní energie. Z praxe víme, že není-li k nám protivník otočen čelem, nachází se v relativně zranitelné pozici, protože není schopen plně kontrolovat náš pohyb.

Energie ki přirozeně není blokována, není omezena pouze na hara, její síla se užívá například v karate při kopech a úderech, ale je nezbytné mít neustále na mysli vzájemné spojení hara se zbytkem těla, jejich vzájemnou polohu. Člověk musí vnímat^[45] polohu svého těla i těla protivníka a cítit, která cesta je volná, nebo-li – která technika je pro něj volná. Tato zkušenost vede k bezprostřednímu vnímání okolí i sebe sama a k pochopení přirozených vztahů mezi sebou a ostatními. Ki je energie přirozeného řádu věcí, energie vesmíru. Znak ki je také součástí slova aikidó, jehož zakladatel Uešiba řekl: „ Tajemství aikidó je sjednotit se s vesmírem a následovat jeho přirozené pohyby. Kdo dosáhnul tohoto tajemství, nese vesmír sám v sobě a může říci: ´Jsem vesmír.´ Proto ten, kdo chce bojovat, porušuje soulad a je poražen, protože nikdo nemůže přemoci vesmír."^[46]

Po seššinu, období intenzivního cvičení zazenu, máme pocit, že jsme plni sil a vyrovnaní. Také při zazenu můžeme cítit sílu ki v oblasti břicha a bederní páteře a můžeme cítit i energii ostatních cvičících, přestože s nimi nejsme ve fyzickém kontaktu, můžeme cítit atmosféru v dódžó. Vnímáme vzájemné vztahy mezi pozicí, dýcháním a stavem naší mysli, mezi částmi našeho těla a cítíme také vliv ostatních, kteří s námi cvičí zazen.

Prostřednictvím této zkušenosti získané při cvičení zazenu nebo budó je člověku vtištěn do morku kostí vesmírný řád, člověk se naučí jej následovat, jednat přirozeně a dokáže se vymanit z navyklého paradigmatu. V budó, v zenu, i v každodenním životě to znamená nalézt cestu, kterou někteří lidé pro svou zaujatost nemohou vidět.

Někteří učitelé budó hovoří o hara, kladou důraz na ki a neustále připomínají, že je třeba využít její existence, protože bez ní to není to pravé. Jiní se o ki nebo o hara v podobných záležitostech vůbec nezmiňují, vyučují přímo techniky, správný pohyb těla. Nelze posuzovat, který přístup je účinnější a vhodnější, protože nakonec rozhoduje především subjektivní pocit člověka. Jestliže v jeho pohybech proudí ki, není o čem diskutovat. Pokud to ovšem sám nezakusil, je zbytečné jakékoliv porozumění. Vysvětlení ať už pomocí termínů „ki“ a „hara“, či prosté předvedení techniky s upozorněním na chyby, jsou dobrými pomocníky při cvičení budó.

"Nemám žádnou božskou moc, činím Čestnost svou božskou mocí."

Čest je velmi důležitá i v současném Japonsku. Každý pečlivě dbá, aby neztratil "tvář" on sám nebo někdo jiný. Z toho ovšem plyne další význam cti nebo čestnosti. Čestnost je božská moc. Kdo dokáže být za každých okolností čestný, kdo dokáže za každých okolností uchovat si tvář a uchovat tvář ostatních, je jako bůh. Zenoví mistři často říkají: "Během zazenu se stává každý bohem, buddhou. Během zazenu jste bůh, buddha." Není to Bůh-stvořitel v křesťanském pojetí. Buddha v sanskrtu znamená osvícený, ten, kdo vidí věci takové, jaké jsou. Tato božská moc - vidět věci takové, jaké jsou, nezahalené jeho pocity a názory - mu umožňuje zaujmout správné stanovisko a jednat čestně, nezaujatě.

"Nemám žádné prostředky, činím Učenlivost svými prostředky."

To znamená, že samuraj nemá žádné výhody oproti ostatním lidem. Vše, co samuraj potřebuje znát a umět, se musí naučit stejně, jako ostatní se musí učit dovednostem, které potřebují pro své povolání. Učení samuraje však nikdy nekončí, samuraj celý život zdokonaluje a doplňuje své umění a proto je neustále třeba učenlivosti. Jeho učenlivost dovoluje, aby mohl prohloubit své znalosti a dovednosti a mohl jít dále po Cestě bušidó. Kdyby nebyl učenlivý, ustrnul by na svém pocitu, že se právě naučil něco tak dokonalého, že už nic víc nepotřebuje. Toto je velmi nebezpečné, protože v takovýchto případech se vždy najde jiný samuraj, který ho přesvědčí, jak se mýlil, a tento omyl jej může stát život.

"Nemám žádnou kouzelnou moc, činím Osobnost svou kouzelnou mocí."

Ačkoliv magie je spíše výsadou tibetského buddhismu, říká se, že ten, kdo cvičí zazen, rozvine čtyři magické síly. Nejsou to však jen neobyčejné schopnosti, které například umožňují létat pomocí nadpřirozených sil nebo uhranout apod. Stejně tak je to s kouzelnou mocí samurajů. Kouzlo osobnosti není nic zvláštního a nevídaného. Působí obvykle tak, že je člověk považován za sympatického nebo nesympatického, je respektován nebo není. Samuraj má být ztělesněním vážnosti a odhodlání a je doslova prodchnut duchem bušidó a tento duch z něj úplně vyzařuje. Každý, kdo se s ním setká, k němu cítí hlubokou úctu. Je to jako s pozicí zazenu, která musí být energická, vznešená jako tygr přichystaný ke skoku - nikdo se k němu neodváží přiblížit. Když někdo spatří tygra, nemá pochybnosti o jeho kvalitách stejně tak, jako nepochybuje o kvalitách samuraje, který v sobě nese ducha bušidó. Takto, díky svému kouzlu osobnosti, dokáže samuraj dosáhnout dokonalosti budó - nemuset bojovat -, protože z něj vyzařuje taková energie, že donutí každého případného útočníka, aby změnil své úmysly a od útoku upustil.

"Nemám ani život ani smrt, činím Aum svým životem a svou smrtí."

Tímto tématem jsem se již zabývala ve 4. kapitole (Strach ze smrti). Samuraj se vzdává svého života, zemře, aby mohl opravdu žít. Nemá tedy ani život, ani smrt. Slovo "aum" najdeme také v józe. Zpívání "Aaaauuuummmmmm" je dechové cvičení, které zkvalitňuje dýchání a zklidňuje tělo a mysl. Někdy se toto dechové cvičení užívá v bojovém umění za stejným účelem. Aum zdůrazňuje důležitost dýchání v lidském životě, nejen jeho kvalitu, ale také jeho existenci. Všeobecně všechno, co dýchá, žije. Aum se vyslovuje s výdechem a zejména výdech je při cvičení budó a zazenu důležitý. S výdechem odchází z těla všechno napětí, nečistoty, tělo se uvolňuje. Také když máme bolesti a soustředíme se na hluboký, pomalý výdech, bolesti nejsou už tolik silné. O životě a smrti se rozhoduje na konci výdechu. Když po něm nepřijde nádech, nastává smrt.

Rovněž následující zásady hlásají, že samuraj se všeho vzdal, a že to, co dělá, se stává jím samým. On sám tvoří svůj život.

"Nemám žádné tělo, činím Klid svým tělem."

Když samuraj nemá strach ze smrti, když se vzdal i svého těla, nemá žádné tělo a protivník jej tedy nemůže zasáhnout, zabít. Když nemá žádné tělo, nemusí mít strach, že jej někdo zraní nebo zabije, a může být klidný. Když se nebojí smrti, je ztělesněním klidu. Klid je jeho tělem. A stejně tak je to s očima, ušima, údy.

"Nemám žádné oči, činím Mihnutí blesku svýma očima.

Nemám žádné uši, činím Citlivost svýma ušima.

Nemám žádné údy, činím Hbitost svými údy."

Když bude samuraj soustředí na to, aby měl co největší postřeh, co nejlepší reflexy, tak ho to jen omezuje, protože se neustále obává, aby nebyl příliš nesoustředěný a příliš pomalý. Jestliže zapomene na své oči, jeho oči budou rychlé jako mihnutí blesku sami od sebe. Jestliže zapomene na své uši, jeho uši budou citlivost sama. Jestliže zapomene na své údy, jeho údy budou hbitost sama.

"Nemám žádné zákony, činím Sebeobranu svými zákony."

Sebeobrana, to není egoismus, to neznamená pouze ochranu svých vlastních zájmů. Když se samuraj vzdal všeho, vzdal se i zákonů. A udělat sebeobranu svým zákonem odkazuje na jeden ze základních principů budó, který zdůrazňuje sebeobranu na úkor útočení. Útok vždy znamená destrukci, záměr zlikvidovat protivníka. Obvykle, když si lidé nevědí rady, když se jim něco nelíbí, snaží se to zničit, nebo alespoň odstranit ze svého dosahu. Středověcí samurajové samozřejmě své soupeře zabíjeli.^[47] Mijamoto Musaši^[48], slavný šermíř, který formuloval své životní zkušenosti a názory v Knize Pěti kruhů, přijal nevyhnutelnost střetů a zdokonalování umění meče v boji, avšak současná bojová umění mají tendenci řešit konflikty smírnou cestou, která nezpůsobuje újmu ani nám samým, ani protivníkovi. Tato "střední cesta" v aikidó například znamená, že usměrněním protivníkova útoku a jeho síly společně vytvoříme techniku, která nás vyvede z nebezpečí, protivníkovi neublíží, ale dá mu jasně najevo, že by se měl dalšího útočení vyvarovat. V tomto smyslu - bezdůvodně neubližovat - se sebeobrana stává zákonem samuraje.

"Nemám žádnou strategii^[49], činím Právo zabít a Právo obnovit život svou strategií."

Strategie je způsob vedení celé války. Jelikož musel být samuraj připraven kdykoliv bojovat, celý jeho život se odehrával ve válce a stal se vlastně válkou. Potom byl způsob jeho života způsobem vedení války, strategií. Když byl samuraj ve válce poražen, obvykle zemřel (skončila jeho válka, i jeho život). Svou strategií rozhodoval také o svém životě. Tasením meče, které se rovnalo útoku, dával v sázku především svůj život. Ale o tom už bylo pojednáno výše v 4. kapitole (Meč). Právo zabít a právo dát život přesně vyjadřovalo strategii samuraje. Jestliže daroval nebo vzal život nesprávnému člověku, určitě na to později doplatil. Jestliže nezabil svého zarputilého nepřítele, dotyčný se jednou vrátil a zabil jej. Jestliže zabil neprávem, jistě byl za to potrestán. Byl-li jeho čin oprávněný, jeho strategie byla správná a on mohl dále "vést válku".

"Nemám žádné záměry, činím Uchopení příležitosti za pačesy svými záměry."

Zazen se cvičí mušotoku, bez myšlenky na zisk, bez záměru. Když se upneme k nějakému záměru, snažíme se vést své jednání jeho směrem. Příliš se na to soustředíme, a tak nám často uniká spousta věcí, které jsou pro nás důležité. Když nejsme upjati k žádnému záměru, můžeme pohotově reagovat, jakmile se objeví vhodná příležitost. Naším záměrem je chopit se první příležitosti. V boji je to takto: Když se například samuraj soustředí na to, že sekne svého protivníka do hlavy, a protivník si tuto část těla neustále kryje, nemá žádnou naději, že by byly jeho pokusy o sek úspěšné. Když však čelí protivníkovi bez úmyslu zasáhnout ho na konkrétním místě, jakmile si protivník nechrání nějakou část těla, může okamžitě využít této příležitosti a zasáhnout jej.

"Nemám žádné zázraky, činím Spravedlivé zákony svým zázrakem."

Tento bod je velmi těžké interpretovat, protože spravedlivost se nedá vždy. zcela objektivně posoudit. Jestliže se samuraj dostane do obtíží, když byl třeba nucen porušit zákon společnosti pro zachování své nebo pánovi cti nebo pro vykonání své povinnosti, nečeká, že jeho dilema vyřeší zázrak, že se například objeví bódhisattva milosrdenství a těm, kteří mají samuraje soudit, přikáže, aby jej nechali žít, nepopravovali jeho rodinu a nekonfiskovali majetek. V této situaci může samuraj spoléhat jen na spravedlivé zákony, podle kterých se bude posuzovat jeho jednání.^[50] V žádném případě zde neplatí, že účel světí prostředky.

"Nemám žádné principy, činím Přizpůsobivost svým principem."

To znamená, že samuraj nelpí na žádném systému, na žádném modelu jednání. Nemůže se tedy stát, že nebude schopen jednat, když nastane nečekaná situace. Ale naopak se dokáže přizpůsobit novým podmínkám. Když je zvyklý uplatňovat určité principy, mohou nastat okolnosti, za kterých si nebude vědět rady. Každý vývoj si vyžaduje přijetí nových fenoménů a přizpůsobení se jim.

"Nemám žádnou taktiku^[51], činím Prázdnotu a Plnost svými taktikami."

Prázdnota má v buddhismu a v taoismu důležité místo. V japonštině se prázdnota píše znakem kú (sinojaponsky, japonsky sora) a znamená také oblohu, nebe. Prázdnota je jako širá obloha, nemá začátek, ani konec, nic se na ní nemůže dlouho udržet. "Činit prázdnotu a plnost svými taktikami" lze také formulovat jako "být na správném místě ve správný čas" nebo " dělat věci na správném místě ve správný čas". V bojovém umění, a nejen tam, je důležité načasování. Když samuraj předčasným jednoznačným pohybem odhalí, co je cílem jeho pohybu, poskytuje mu tím možnost, aby na tento pohyb účinně reagoval. Když naopak samuraj "zaspí", setrvá na místě, kam dopadá protivníkův úder, bude zasažen. Když se vyhne útoku předčasně, dává protivníkovi šanci změnit směr útoku a ztrácí tak kontrolu nad situací. Taktikou samuraje v boji je tedy prázdnota - nebýt na nebezpečném místě - a plnost - být včas na správném místě.

"Nemám žádný talent, činím Pohotový důvtip svým talentem."

Toto platí zejména při tréninku bojových umění. Někdy se stává, že když má člověk pro budó talent, zanedbá důležitost neustálého opakování, které dovoluje, aby mu technika pronikla do podvědomí a mohl jí úplně porozumět myslí i tělem. Potom, když se učí další techniku, nebo když se setká s novým jevem, toto porozumění předchozího mu napomáhá jasněji vnímat i novou techniku či nový jev. Může je tedy rychleji pochopit. Pohotový důvtip znamená, že na základě toho, co již zná, dokáže vytvořit něco nového, že dokáže pohotově využít svých schopností a výhod situace.

"Nemám žádné přátele, činím svou Mysl svým přítelem."

Jediný, na koho se může samuraj ve svém životě spolehnout, je on sám. Všechno se neustále mění, a tak se i jeho přátelé mohou stát jeho nepřáteli a jeho nepřátelé se mohou stát jeho přáteli. Zenový mistr Mokušó Senkú^[52] říkal: "Zen znamená porozumět si.. Porozumět si je stát se přítelem sebe sama." Když si člověk porozumí, pochopí sebe sama, přijme své dobré i špatné stránky, stane se svým nejupřímnějším a nejvěrnějším přítelem. Když samuraj pozná sebe samého, takového, jaký je, a stane se svým přítelem, jeho tělo, jeho mysl se stanou jeho přáteli.

"Nemám žádného nepřítele, činím Neobezřetnost svým nepřítelem."

Samuraj svým správným jednáním nikomu nezavdal důvod, aby jej mohl považovat za svého nepřítele, a proto nemá žádného nepřítele.^[53] Jeho jediným nepřítelem je vlastní neobezřetnost, která způsobí, že učiní špatné rozhodnutí a jedná potom nesprávně, protože nemá do situace patřičný vhled. Také to, že nemá žádného nepřátele mezi lidmi, mu dovoluje žít v pokoji a beze strachu. Potom mu neustálé soustředění v přítomném okamžiku umožňuje vyhnout se neopatrnosti.

"Nemám žádnou zbraň, činím Laskavost svou zbraní."

Toto krédo připomíná samurajům jejich roli ochránců míru a pořádku. Jelikož násilí plodí jen násilí a válka plodí zase jen válku, "zbraní" samuraje musí být také laskavost. Samuraj se nesmí nechat ovládnout nenávistí, vztekem, touhou zabíjet. Jakkoliv je situace strašlivá, samuraj vždy jedná laskavě a spravedlivě. Kdyby jednal agresivně pod vlivem svých emocí, nebyl by sto mít situaci pod kontrolou a výsledkem jeho chování by byl chaos, který by jej přivedl do záhuby.

"Nemám žádný hrad, činím Neotřesitelnou mysl svým hradem."

Jediným hradem, jedinou pevností samuraje je jeho klidná mysl. Ať se stane cokoliv, jediným útočištěm samuraje je on sám. Mimo něj není nikdo a nic, na co by se mohl spolehnout. Proto je jeho mysl jako nedobytný hrad. Nic s ní nemůže pohnout, nic jí nemůže otřást. Opět to také znamená, že samuraj nepodléhá svým emocím, nenechá se zaskočit a takto vyvést z rovnováhy. Když například zabijí někoho z jeho rodiny, nesmí se nechat ovládnout žalem nebo touhou po pomstě, které by ochromily jeho bojeschopnost a vrhly jej vstříc zbytečné smrti. Také slovo "soustředit se" vyjadřuje uchýlení se do tohoto hradu své neotřesitelné mysli. Slovo střed se vztahuje ke kikai tandenu, což je bod, ve kterém se soustředí (ze kterého vychází) energie, a současně těžiště těla. "Sou-" znamená dohromady, "-středit" znamená dát do středu, doprostřed a "se" znamená sebe, já. Soustředit se je tedy učinit sebe sama středem. Není to egocentrismus, ale vyjadřuje to, že člověk není roztržitý a rozechvělý. Někdy se život přirovnává ke kolu, které se neustále točí. Jednou je člověk nahoře, jednou dole. Jediný bod tohoto kola, který se nepohybuje, je střed. Když je člověk v tomto středu, soustředí se, jeho mysl je neotřesitelná.

"Nemám žádný meč, činím Žádnou mysl (Nevinnost) ^[54] svým mečem."

Toto krédo bylo již zmíněno výše v 4. kapitole (Meč). Kromě toho tato věta rovněž odkazuje na postoj samuraje, který na ničem nelpí. Říká se: "Meč je duší samuraje." Samuraj se vzdává i tohoto meče, své duše, své mysli. Toto přesně vystihují Dógenova slova: "Odhodit tělo a mysl. Tělo a mysl odhozeny."^[55] Když jsme se vzdali svého těla a své mysli, nemáme žádné tělo a žádnou mysl. Když je nemáme, není nic, na čem bychom lpěli, ani není nikdo, kdo by lpěl. Toto znamená úplné osvobození z pout pomíjivého světa, satori.

Závěr

Již v úvodu bylo naznačeno, že mezi zenem a budó existuje jisté spojení. Jelikož se zen obrací ke každodenní skutečnosti a přivádí člověka k přirozenému způsobu jednání, k přirozenému způsobu života, má spojitost se všemi jevy této skutečnosti. Je tedy samozřejmé, že samurajové, kteří hledali pilíře pro svůj způsob života, projevovali snahu studovat zen, protože jim doporučoval dělat to, co bylo pro ně přirozené a adekvátní.

Samurajové potřebovali pro naplnění své úlohy veliké úsilí a soustředění, protože to vyžadovalo společenské prostředí, které je nutilo často jednat ve vypjatých situacích, ať už šlo o jejich vlastní život nebo o záchranu celého knížectví. Aby unesli zodpovědnost, jež na nich spočívala, museli nalézt klid, který nezávisel na rodinném či rodovém zázemí, na bohatství nebo na jiné osobě, ale pouze na nich samých. Zen učí člověka, aby se za každých okolností obracel k sobě samému, aby si důvěřoval a mohl se na sebe opravdu spolehnout. Za takovýchto podmínek byl samuraj schopen opravdu využít všech svých schopností a plnit své povinnosti s čistým svědomím.

Také pro samuraje zen znamená vrátit se ke své přirozenosti, k cestě, která jim byla určena. Toto znamená, že "cesta, kterou hledáme, je pod našima nohama." Když samuraj bude konat věci tak, jak je to pro něj přirozené, nemusí se už hledat správnou cestu bušidó.

Co se týče bojových umění, chtěla bych dodat ještě následující. Příliš mě netěší, když lidé nazývají aikidó, karate, kendó apod. bojovými sporty. Když se řekne bojový sport, spíše mi to připomene box nebo řeckořímský zápas. Avšak stejně nesu s nelibostí, když se zase jiní snaží tyto "bojové sporty" obohatit o jejich původní tradici a "zdobí" je svými interpretacemi starých moudrých mistrů. Domnívám se, že to, co činí bojové umění bojovým uměním, pozná každý na vlastní kůži především cvičením budó a ona moudrá slova mají pouze ukázat směr, kam se vydat, pokud si člověk není jistý. V žádném případě je však nelze brát jako učebnicové poučky, nebo je dokonce stavět odděleně od samotné praxe budó. Vždyť Mijamoto Musaši ve své Knize Pěti kruhů mnohokrát připomínal, že každý jev (každou techniku, princip, ...) bojového umění je třeba řádně prostudovat a vyzkoušet v praxi.

Každá situace si vyžaduje vždy nové řešení, protože se odehrává v jiném okamžiku za odlišných okolností. Cestu, ať už budó, nebo zenu, je třeba tvořit ve svém každodenním životě.

Poznámky

aikidó - japonské bojové umění, ai=shodovat se, ki=vesmírná enegie, dó=cesta, často se překládá jako Cesta harmonie. Vytvořil jej ve 20. letech tohoto století Uešiba Morihei.

budó - bu=bojovat, dó=cesta, bojová umění, jež se ve 20. století vyvinula z technik boje, uplatňovaných samuraji, případně rolníky (např. karate). Nevyhnutelnosti zabíjení protivníka v původním provedení je nahrazena mírnějším způsobem

řešení obtížné situace a bojové umění je pojato jako především způsob k těles- nému i duševnímu zdokonalování člověka.

budóka - ten, kdo se věnuje budó

bušidó - Cesta bojovníka, mravní kodex samuraje

bódhisattva - nejvyšší ideál buddhismu, člověk, který chce zachránit (spasit) ostatní a sebe až naposled

buddha - doslova "probuzený", nejvyšší rozměr lidské bytosti

dódžó - místo Cesty, slouží ke cvičení zazenu, nebo bojového umění

hara – dolní část břicha

hiširjó - stav mysli, který se rodí ze zazenu, vědomí za myšlením a nemyšlením

kendó - japonský šerm, Cesta meče, ken=meč, dó=cesta

kendžucu – předchůdce kendó,Umění meče, ken=meč, džucu=umění.

ki – vnitřní energie, vesmírná energie

mušotoku - bez záměru, bez myšlenky na zisk

rinzai - zenová škola, jejíž učení je založeno na řešení kóanů a cvičení zazenu

satori - probuzení, prozření, osvícení. Stav, kdy člověk vnímá věci a jevy takové, jaké jsou.

sótó - zenová škola, která zdůrazňuje zazen

šikantaza - "jenom sezení", cvičení (sezení v pozici) zazenu bez snahy něčeho dosáhnout

šógun - hlava vojenské vlády ve 12. - 19. století

tanden – bod asi čtyři prsty pod pupkem, těžiště těla, čínsky tan t‘ien

zazen - praxe zenu, sezení v Buddhově pozici, meditace v sedě.

Bibliografie

1. Bessermanová, P., Steger, M. Blázniví mraci. Ada. Praha 1994.

2. Shóbógenzó Genjó Kóan. De Maitre Eihei Dógen, Traduction et Commentaires de Maitre Taisen Deshimaru. AZI, Paris 1985.

3. Shóbógenzó-zuimonki, Sayings of Eihei Dógen Zenji recorded by Kóun Ejó. Sótó-shú Shúmuchó. Tokyo 1995.

4. Fojtík, Ivan. Japonská bojová umění budžucu. Naše vojsko. Praha 1993.

5. Hurník, Zdeněk. Samurajský meč. Naše vojsko. Praha 1994.

6. Jánoš, Jiří . Tajemná země Nippon. Knižní klub. Praha 1994.

7. Komatsu, Chiko. The Way to Peace. The Life and Teachings of the Buddha. Hózókan Publishing Co. Kyoto 1989.

8. Mass & Hauser. The Bakufu in Japanese History. Stanford. California 1985.

9. Mijamoto Musaši. Kniha Pěti kruhů. CAD Press. Bratislava 1988.

10. V. A. Pronnikov, I. D. Ladanov. Japonci, jak je neznáme. Lidové nakladatelství. Praha 1989.

11. Roth, Martin, Stevens, John. Zen Guide. Weathervil, Tokio 1985.

12. Róši Kaisen. Budo dharma neboli poučení samuraje. CAD Press, Bratislava 1992.

13. Shikantaza. An Introduction to Zazen. Edited and Translated by Okumura, Shohaku. Sótó-shú Shúmuchó. Tokyo 1996.

14. Sógen, Ó., Katsujó, T. Zen and the Art of Caligraphy. Arkana. London 1983.

15. Suzuki, Daisetz T. Zen and Japanese Culture. Princeton University Press, Princeton. New York 1973.

16. Tauchman, Karel. Zenoví mistři. Votobia. Olomouc 1996.

17. Takuan Sóhó. Cesta zenu, Cesta meče. CAD Press. Bratislava 1993.

18. Yoshioka,Tóichi. Zen. Hoikusha´s Color Books Series. Osaka 1992.

19. Zen no hon. Books Esoterica. Tókjó 1994.

Internet:

Fowler, Lawrence. The Samurai Creed. May 1996.

http://nellic.pacificu.edu/as/bushido/bcreed.html

Furyu:The Budo Journal,An Interview With Zenko Heshiki: Zen Priest and Karate Sensei by Charles C. Godin. Winter 1995. Issue 5.

http://emporium.turnpike.net/G/Godin/furyu/articles/articles.html

Kegan Paul International 1995. Zen and the Samurai.

http://www.demon.co.uk/keganpaul/jap-news-1.html

McGee, Marc. A Brief History of the Samurai 1995-96.

http://www.supersurf.com/japan/history.htm

Sotnac, Eric. The Founder´s Teaching. Aikido of Diablo Valley Homepage. 8. 1. 1997.

http://www.odrom.com/~akiy/adv/about/founder.html

FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Zen a budó

Vypracovala: Petra Karlová

Japanologie

V Praze 14. 2. 1998

^[2] japonsky kempó. V České republice se vžilo spíše označení kung-fu.

^[3] Učení hínajány klade důraz na dodržování pravidel, jež vede k dosažení nirvány. Nazývá se učením Malého vozu, protože do nirvány mohou vstoupit jen mniši. Laikům a ženám je toto odepřeno, ale svým chováním mohou způsobit to, že se v příštím životě stanou mnichy. Jiné pojmenování hinajány je théraváda – učení Starších.

^[4] Mahájána se nazývá učením Velkého vozu, protože nirvány mohou dosáhnout všichni, kteří se upřímně vydali na Buddhovu cestu.

^[5] Za=sedět, zen=tichá meditace, soustředění.

^[7] Kóan=zdánlivě nepochopitelné situace, nesmyslné hádanky

^[8] Uděláme tzv. gasšó. Spojíme dlaně před obličejem, prsty směřují vzhůru a konečky prstů jsou v úrovni kořene nosu, předloktí jsou vodorovně. Potom nakloníme trup mírně dopředu a narovnáme se.

^[9] Tendai a šingon jsou školy esoterického buddhismu, jejichž kláštery byly soustředěny především na hoře Hiei a Kója u Kjóta, do Japonska přišly v 7. století. Škola džódo se objevila přibližně ve stejně době jako zen.

^[10] Tímto problémech se zabýval zenový mnich Takuan (1573 - 1645) ve svých spisech.

^[12] Kjósaku (popř. keisaku) je doslova "tyč probuzení". Žáci jsou s ní udeřeni, jsou-li při zenové praxi příliš ochablí nebo rozrušeni. Úder kjósaku není trest ale povzbuzení do další praxe.

^[18] Kesa je symbol buddhismu. Je to obdélník sešitý obvykle z kousků tmavé látky, který se obléká přes mnišský oděv.

^[19] Shóbógenzó Gendžó Kóan, komentář Taisena Dešimarua str. 263

^[27] McGee, Mark. A Brief History of the Samurai, 1995 - 96. http://www.supersurf.com/japan/history.htm

^[30] Kdyby tak neučinil, jeho tělo by po seppuku působilo nevhodně a tím by uvalil hanbu na sebe i na svého pána.

^[31] Fowler, Lawrence. The Samurai Crred, May 1996. http://nellic.pacificu.edu/as/bushido/bcreed.html

^[32] Tuto úlohu samurajů ve společnosti zdůrazňoval také neokonfucianismus, který v období Tokugawa přijal šógunát za svou ideologii.

^[34] Dódžó znamená doslova "místo cesty", původně označovalo místo, kde Buddha Šákjamuni (historický Buddha dosáhnul satori. Je to místo, kde se cvičí zazen - v buddhistickém klášteře -, nebo kde se cvičí bojové umění.

^[35] Sotnac, Eric. The Founder´s Teaching. Aikido of Diablo Valley Homepage. 8. 1. 1997.

http://www.odrom.com/~akiy/adv/about/founder.html

^[36] budóka - ten, kdo následuje Cestu budó.

^[37] Fojtík, Ivan. Japonská umění budžucu. Naše vojsko. Praha 1993. str. 161, Exkurz č. 10 Samurajovo krédo (Gruzanski)

^[40]The Way to Peace, str. 18. Zákon=Buddhovo učení=Cesta, dó.

^[44] Zde se projevuje původ aikidó zejména v kendžucu, v boji s mečem. V kendžucu se obvykle protivník neuchopoval a hlavní důraz se kladl především na používání meče. Také cvičení s bokkenem (dřevěným mečem) v aikidó dovoluje ujasnit si důležité detaily techniky jako např. směr pohybu nebo páčení.

^[45] Avšak nemusí si být nutně toho vědom.

^[46] Sotnac, Eric. The Founder´s Teaching. Aikido of Diablo Valley Homepage. 8. 1. 1997.

http://www.odrom.com/~akiy/adv/about/founder.html

^[47] Navíc zajetí bylo pro Japonce velkou potupou, a tak poražení dávali přednost smrti.

^[49] Strategií, japonsky heihó (hei=voják, hó=metoda, způsob, forma), se zabývá Mijamoto Musaši ve své knize Pěti kruhů (Gorin no šo).

^[50] Pojem spravedlivosti je třeba chápat podle prostředí. Japonci mají na spravedlnost svůj vlastní pohled.

^[51] Taktika je způsob vedení jednoho boje, střetnutí.

^[52] vl. jm. Étienne Zeisler (1946 - 1990), žák Taisena Dešimarua.

^[53] Jestliže jej přesto někdo za nepřítele považuje, tak se mýlí. A není možné napravovat omyly ostatních tím, že s nimi bude souhlasit.

^[55] Šindžin dacuraku. Dacuraku šindžin. Dógen Zendži, Gendžó kóan: "Studovat Buddhovu cestu je studovat sebe sama. Studovat sebe sama je zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe je být potvrzen (osvícen) všemi existencemi. Být potvrzen (osvícen) všemi existencemi je odhodit tělo a mysl své i ostatních." Shóbógenzó-zuimonki, str. 13.