Zbroj samurajů
(Referát na Japonské
umění)
Vypracovala: Petra Karlová
Cílem této práce je stručně popsat vývoj japonské zbroje, zejména
kyrysu (nikoliv přílby, sode, kote atd.), s jejími hlavními
proměnami v různých obdobích. Jednotlivé součásti zbroje jsou pak podrobněji popsány na jednom
exponátu typu tósei gusoku ni mai dó. Součástí práce je i několik málo
odstavců o skupinách zbrojířů včetně japonsky psané literatury o zbroji, a dále
způsob dělení zbroje.
1.
Vývoj zbroje
samurajů
Když pomineme zbroj užívanou do počátku formovaní samurajské vrstvy,
lze hovořit o zbroji, užívané v období Heian. Existovaly v zásadě dva
druhy zbroje: ó joroi (velká zbroj) a
její jednodušší varianta haramaki (břišní
pás). Tyto zbroje se skládaly ze
železných šupin kozane spojených dohromady
šněrováním (kebiki) zpočátku
kožených, brzy však barevných hedvábných tkalounů. Na šněrování se
s oblibou užívala červená barva a stalo se téměř pravidlem, že
nejspodnější plát kusazuri (bederní
kryt, viz obr.) a sode
(nárameníky, viz obr.) zdobily
dvě řady křížkového šněrování, lakovaného červeně. Složitější ó joroi se sestávalo z kyrysu,
který měl oddělený kryt pro pravý
bok (waidate). Kyrys měl pak čtyři
řady šupin nakagawy (viz obr.) dvě
řady tateage v horní části hrudi (viz obr.). Přední
strana kyrysu byla často potažena
vzorovanou kůží a zdobené byly také destičky nad tateage, pásy přes ramena wagatami
(viz obr.) a případně podpažní kryt waki ita (viz obr). Kusazuri se sestávalo
ze čtyř plátů, přičemž poslední řada předního a zadního závěsu byla někdy
uprostřed rozdělena. Oproti ó joroi
bylo haramaki až na vzorovanou kůži, kterou byly
potaženy jeho pláty, téměř bez dekoru. Kyrys haramaki se skládal z jednoho kusu, který se překrýval pod
pravou paží. Jeho nakagawa měla tři
až čtyři řady šupin, na tateage se
však nepojily žádné zdobné destičky (kešó
ita) jako u ó joroi. Kusazuri
bylo rozčleněné na sedm nebo osm dílů. Hlavní rozdíl mezi haramaki a ó joroi byl určen jejich užitím. Zatímco ó joroi nosili vysoce postavení muži,
jejichž boj se odehrával především na koni a ve formě lukostřelby, haramaki bylo určeno jejich vazalům,
kteří svého pána doprovázeli pěšky. Z toho vychází nejen menší zdobnost haramaki, ale zejména jeho větší
pohyblivost. Někdy se užívalo ještě náholenic ze tří plátů.
Hlavním dekoračním prvkem zbroje bylo především šněrování. Bylo možné
kombinovat několik barev na jednom kyrysu, vzorovaná kůže a různé součásti
zbroje byly dále zdobeny ozdobami z pozlacené mědi, nejčastěji ornamentem
chryzantémy.
Období Kamakura
V období Kamakura začíná vývoj zbroje podléhat různým praktickým
úpravám. Změnil se tvar a počet dírek pro šněrování u šupin, čímž se zmenšil
jejich počet potřebný pro zbroj a snížila se hmotnost zbroje. Staré šupiny kozane se na zbroji často užívaly
v kombinaci s novými ijózane,
jejichž horní část byla někdy tvarována a lakována tak, aby připomínala
vzhledem kozane. K lakování
zbroje se do laku přidávaly příměsi uhlíku, který barvil na černo, později se
přidávaly železité příměsi, které barvily na jasnou rumělku nebo různé odstíny
hnědé. Oblíbený byl také zlatý lak (stříbra se neužívalo, protože černalo).[1]
Zbroj kamakurského období doznala změn i ve struktuře svých jednotlivých částí.
Maru dó joroi, které vzniklo jako
hybrid ó joroi a haramaki, si zachovalo kyrys ó joroi včetně ozdobných
destiček, podpažních plátů a velké
kličky agemaki na zádech, ke které se
přivazovaly sode, navíc přibyl plát
pro krytí mezery pod levou paží (nebylo waidate). Z haramaki bylo převzato větší rozdělení kusazuri. Existovaly i další variace hybridní zbroje. Kromě přilby
patřící původně k ó joroi se začalo běžně užívat krytu paží kote (viz obr.), rukávců ze zlatého
brokátu, na které se v kombinaci s kroužkováním našívaly lakované
železné pláty, a pod kusazuri se navíc někdy oblékal další
kryt chránící stehna, obecně nazývaný
haidate. Kroužkování se užívalo pro
vyplnění mezer mezi menšími díly, zřídka na větší plochy. Zdobení na zbroji
bylo bohatší, ornamentace chryzantémou a plaketkami ze zlacené mědi byla
četnější, užívalo se zlatých nýtů – někdy s monem
(rodovým znakem) -, zvýrazňující červeného krížkování atd.
Období Ašikaga
V době Ašikaga se pro pěšáky (ašigaru)
objevila lehká zbroj haraate (zbroj
přikládaná na břicho), která kryla z větší části jen hruď a zavazovala se
křížem na zádech. Z tohoto haraate
se vyvinulo nové haramaki s kusazuri po celém obvodu, které se
rozevíralo uprostřed zad, kam se někdy přidával úzký pás, k němuž bylo
možno upevnit kote. Původní haramaki, rozevírající se na pravé
straně převzalo název dó maru (kyrys
obtáčející trup). Došlo také k tvarové změně nakagawy – ke zúžení směrem k pasu -, což přeneslo část váhy
zbroje z ramen na boky. S větší frekvencí se objevovaly zbroje
s kombinací šupin a to s použitím ijózane
na nakagawu a kozane na kusazuri. Pláty kusazuri
byly nyní prohnuté dovnitř a držely tak bezpečnější tvar zvonu. Rozšířené užívaní dřevcových zbraní (jari, naginata, atd.) a meče způsobilo, že sode
byly upraveny ze své dřívější statické polohy tak, aby se častěji pohybovaly
s pažemi, když se zvedly při nápřahu. Na všech typech kote byl přes loket připevněn malý vypouklý plát a kloboučkovitý
plát pro lepší dosednutí na ramena. Náholenice (suneate) byly doplněny plátem pro ochranu lýtka. Kromě přilby se
užívalo mnoho dalších rozmanitých krytů, které vedle vlastního kyrysu
poskytovaly další prostor pro dekoraci.
Sengoku džidai
Postupem času je odhalena slabina starších typů šupinové zbroje, které
mají složitý a jemný systém jednotlivých částí a začala se užívat plátová zbroj
mogami dó, jež řadu šupin
nahradila zahnutými pláty navzájem
spojenými závěsy. Z čistě ozdobných důvodů byly tyto pláty často na
povrchu tvarovány tak, aby při sešněrování napodobovaly šupiny. Pro větší
praktičnost zbroje se začalo užívat nové šněrování typu sugake (jednoduché
zavěšování), které snižovalo množství potřebných tkanic. Objevila se také
skládací zbroj tatami dó, jež
kombinovala obdélníkové (karuta) či
šestiúhelníkové (kikkó) kovové pláty
s kroužkováním, její nevýhodou však byla nedostatečná ochrana proti
silnému úderu a malá pevnost.
Během
Sengoku džidai, jež prověřilo jednotlivé typy zbroje v praxi, se postupně
vyvinul nový typ, nazývaný tósei gusoku
(moderní zbroj), jež v sobě spojoval optimální pevnost s optimální
pohyblivostí. Nakagawa byla rozšířena
o řadu šupin nebo plátů na celkový počet pěti řad, někdy se přidávala jedna
řada k přednímu tateage. Jako
standardní součást přibyl pancéřovaný límec
tate eri. Tento nový kyrys (tósei dó)
lépe spočíval na bocích a proto se někdy nazývá tači dó (stojatý kyrys).Také
gessan (nový název pro kusazuri) měl někdy až osm závěsů a
sahal i ke kolenům. Ke kyrysu se v přední části vlevo dole často nosila nagami fukuro (taštička na papírové
kapesníky), která navíc ještě
chránila záštitu meče (uči gatana se
nosila za pasem u levého boku) před poškrábáním. Nošení standardy s monem
(sašimono), připevněné na zádech
kyrysu, se oproti starším obdobím stalo samozřejmým. Změnila se také
terminologie pro popis některých součástí zbroje[2].
Období
Tokugawa
Období míru přineslo
v oblasti zbrojířství mnohem více prostoru pro umělecké působení, které
nebylo příliš omezováno ani praktičností zbroje. Na jedné straně se vyráběly
zbroje tameši gusoku, které
podstupovaly zkoušku odolnosti proti kulkám a jejichž nevýhodou byla vysoká hmotnost,
jež neadekvátně ubírala na pohyblivosti. Na druhé straně se vyskytly různé
kombinace všech možných typů a stylů zbroje včetně kombinací materiálu: kyrysy
a přilby evropského či korejského tvaru (namban),
starodávné ó joroi, haramaki a maru
dó joroi nezřídka bez ladu a skladu. Součástí zbroje místo zlatého
brokátu se stávaly indické látky, na potah pochev mečů se užívalo nizozemské
tlačené a malované kůže[3]
a vyráběly se hedvábné nápodoby západních límečků a manžet (kešó eri) nebo nápodoba okruží mančira.
K estetickým účelům nesloužilo již jen šněrování, ornamenty
z pozlacené mědi a lakování (oblíbený byl lak v barvě hnědočerveného
železa), ale i reliéfy a rytiny s ornamenty stylizovaných květů a
s mýtickými a buddhistickými náměty. Objevila se i zbroj pro koně, která
však nebyla v praxi nikdy vyzkoušena, a její hodnosta spočívala spíše
v estetické funkci.
Mimo toto „módní hnutíg v období Tokugawa lze ve vývoji zbroje
vysledovat posun k větší praktičnosti vzhledem k užívaným zbraním a
technikám boje, k větší pohyblivosti a pohodlnosti zbroje ve snaze o co
nejoptimálnější ochranu, a kromě toho i v rafinovanosti celkového
estetického dojmu. Zatímco starší zbroje působí hranatě a těžkopádně, typy
zbroje směrem k tósei gusoku
nabývají na oblejších a elegantnějších tvarů i na „lehkostig oproti svým
předchůdcům.
2.
Zbrojíři
V období
Kamakura se zbrojíři (kankó) ani zdaleka nemohli co do popularity měřit
s mečíři. Za
Ašikagů se změnilo pojmenování zbrojířů na kaččú
ši (mistr zbrojíř) a v literatuře je zmínka o existenci
zbrojířských skupin (např. Juasa,
Handa, Gennai, skupiny z Nary – Koizumi a Wakito). Doloženy jsou až
skupiny Haruta (zřejmě totožná s Handa) a Iwai. Haruta,
která jako první začala signovat
svá díla, koncem doby Ašikaga sídlila v Naře a specializovala se na výrobu
přileb zejména pro šógunát. Iwaiové ve stejné době dělali běžné zakázky, ačkoli
za doby Momojama a počátkem doby Tokugawa vyráběly na speciální zakázky
šógunátu zbroj z pevné kůže. Později byli známí kompletováním jednotlivých
částí zbroje od jiných výrobců. Ke zbrojířským centrům patřily dále provincie
Tosa a město Saika na poloostrově Kii (výrobní značky Saika Haruta, atd.).
Saotome a Ičiguči.
Mjóčinové působili až od druhé poloviny 15. století, poprvé jsou
v literatuře uvedeni spolu s Ičigučii jako výrobci koňských udidel,
kteří sídlí v provincii Jamaširo. Mjóčinové signovali své práce, zejména
přilby, podle svých jmen (Jošimiči, Takajoši, Nobuie, Masaie, Muneo) a postupně
se osamostatnily různé skupiny Mjóčinů v různých částech země. Saetomové,
proslulí kvalitou svých prací, začaly vyrábět své verze přilby. Bratři Hineno
Hironari a Jadžiuemon obnovili konstrukci zbroje pocházejí z Tosy. Některé
skupiny Mjóčin (skupina Unkai) a Haruta se přestěhovaly do Kagy. Ve staré
tradici Mjóčinů pokračovala v Naře skupina Neo (Neo Masanobu) a zejména
Mjóčinové byli známí svými kyrysy s reliéfy (Mjóčin Munesuke).Ve výrobě kote se novým typem proslavili Oda a
Satake z Hitači.
Knihy o zbroji:
Sakibara Kozan –
Čúkokaččú seisakuben (spis o výrobě zbroje z doby Tokugawa)
Jamagami Hačiró –
Nihon kaččú no šin kenkjú
Arai Hakuseki –
Hončó gunkiko (12 svazků, jejichž součástí byly dokumentované dějiny zbraní a
zbroje)
Ise Sadata – Gunjóki
(1734, detailní popis ó joroi)
Systém terminologie jednotlivých částí zbroje se ustálil v době
Tokugawa. Zbroje se rozdělovaly nejdříve podle šupin či plátů atd., typu zbroje
a dále podle případného šněrování:
Podle šupin a plátů:
1. zbroj z pravých
šupin: hon kozane dó, hon ijózane nuinobe
dó
2. zbroj
z nepravých šupin: kiricuke kozane
dó,(kiricuke ijózane) nuinobe dó
3. zbroj z plátů (spojených nýty, jež
nejsou vidět): jokohagi okegawa dó
4. zbroj
z jediného plátu[4]:
hotoke dó – kawa cuzumi (hruď
potažená kůží)
- hiši tódži (křížkové uzly na hladké
ploše
- kiši tori (šněrování v dolní
části)
- mune tori (šněrování v horní části)
- nióó dó (ve tvaru lidského těla)
Podle šněrování:
1. kebiki
2. sugake
3. dangae dó - kyrys šněrovaný oběma způsoby, kebiki pro nakagawu a sugake pro tateage
Podle
počtu dílů kyrysu:
1. ni mai dó (dvoudílný kyrys)
2. go mai dó (pětidílný kyrys)
3. roku mai dó (šestidílný kyrys) – navíc
rozdělené pláty pod levou paží
Rozdělení sode:
1. ósode – ke zbroji typu ó joroi, zavěšovaly se na
wagatami[5]
2. hirosode – rozšířené a zploštělé směrem
dolů
3. tósei sode (moderní sode) – nepatně prohnuté,
čtverhranné, zavěšovaly se na kote
atd.
4. Zbroj: tósei gusoku ni mai dó (viz
obr.)[6]
(pozdní doba
Tokugawa, zbroj níže postaveného samuraje
z muzea v zámku Liběchov)
1. Šněrování: zeleno-černé. Nakagawa a tateage
šněrovány tmavě zelenou tkanicí šněrováním kebiki.
Gessan v přední části šněrován
tmavě zelenou, v zadní části černou šněrováním sugake. Nejspodnější řada gessanu
šněrována oranžovými křížky (původně zřejmě červenými), řada nad ní
šněrována bíle. Celá zbroj lemována po okrajích vertikálně zeleno-žlutou
tkanicích.
2. Nepravé šupiny: Nakagawa, tateage – černě lakované nepravé kozane=kiricuke kozane.
Gessan – zlatě lakované nepravé ijózane=kiricuke
ijózane. Obvykle se na gessan užívá
kiricuke kozane a na nakagawu a tateage kiricuke ijózane. Poslední řada gessanu zdobena nalepenými černými žíněmi (?)
3.
Struktura zbroje: Ni mai dó – dva díly
kyrysu spojené napevno
pod levou paží (jakýmisi „pantyg), které se po pravou paží překrývají a
jsou svázány tkanicemi (tkanice jsou upevněné v první řadě nakagawy přední části a druhého konce
kyrysu). Nakagawa – 5 plátů, tateage – 3 pláty, gessan
– 5 plátů (včetně spodní řady) v šesti závěsech. Pláty nakagawy a tateage tvarovány podle lidského těla, v přední části do
oblouku, v zadní části do dvou spojených mírných půloblouků. Nakagawa a tateage jsou pevně spojené, drží tvar, dolní okraj nakagawy odstává směrem ven. Pláty gessanu jsou volně
zavěšeny. Destičky oni damari (kryt horní části hrudníku), boko no ita (kryt horní části zad) a waki ita (kryty podpaží) potaženy vzorovanou kůží. Tyto destičky
jsou z rubu černě lakovány a přišněrovány k nakagawě a tateage, které
jsou z rubu společně připevněny k černě lakované kůži.
4.
Další náležitosti
kyrysu: Na oni damari jsou připevněny
závlačky z černých tkanic, kterými se zapínají wagatami. Na boko no ita
jsou patrné dva otvory, které sloužily původně k upevnění sašimona. Na druhém plátu přední strany tateage jsou dva kroužky (které neslouží k upevnění kote nebo sode!, jsou
zřejmě jen na zbroji z doby Tokugawa). U levého boku v dolní části nakagawy je v předu na kyrys
připevněné poutko z tkanice – pravděpodobně na nagami fukuro (taštička na papírové kapesníky).
5.
Nárameníky a kote: K wagatami této zbroje byly připojeny
krátké dvouvrstvé nárameníky. Horní žluto-zelená vrstva je provedena ve stylu tate eri, tzn. brigantýny kikkó (nejedná se však o standardní
pancéřovaný límec, ale pouze o kryt ramen). Spodní vrstva se skládá ze tří řad kiricuke kozane šněrovaných černou tkanicí v kebiki. Pod tyto nárameníky jsou připevněny kote s jednoduchým kroužkováním na zlatém brokátu, do kterého
jsou zakomponovány červenohnědé kovové pláty různého tvaru (viz obr.). Na
nadloktí to jsou tři řady úzkých obdélníků (dva, tři a dva obdélníky), na lokti
je připevněn pětidílný stylizovaný květ a kroužkování v ohybu lokte je
prořídlé do mřížky. Na předloktí mezi dvěma sloupci, z nichž každý obsahuje
úzký obdélník, šestiúhelník se stylizovaným květem a opět obdélník, je
připevněna obrácená váza se stylizovaný květem v kruhu). Hřbet ruky je chráněn dvěma destičkami, první
je v horní části opět zdobená květem v kruhu, v dolní části tvarovaná
podle prstů a zdobena třemi stylizovanými květy. Druhá destička na konci kote je zdobená dvěma květy. Palec je
chráněn jednou destičkou se stylizovaným květem. Vnitřní část kote má v podpaží dvojité
kroužkování[7], podpažní
část se zastrkuje do kyrysu. Kote se
po oblečení stáhne šněrováním na vnitřní straně, k paži se připevní
tkanicí na zápěstí (zde vedené přes nejspodnější úzké obdélníky) a dvěma
tkanicemi na palec a ostatní prsty. Na předloktí kote v poslední řadě dvou obdélníků je poutko s knoflíkem pro
upevnění sode.
5. Bibliografie
Bottomley, A. P. Hopson: Zbraně a zbroj samurajů. Dějiny japonského
zbrojířství. Naklad. Svojtka[JK1]&Co., Praha 1998. Překlad –
Zdeňka Vasiljevová. 193 stran
V Praze, 15.
května 1999
[1] Lakování se
nesvěřovalo odborníkovi, ale je pravděpodobné, že ve zbrojířské dílně byli
pracovníci, kteří se na lakování specializovali, avšak neuměli provádět jemnou
práci.
2 Muna ita (kryt horní části hrudníku) se
nyní nazýval oni damari a ošicuke ita (kryt horní části zad) se nazýval boko no ita.
6 Popisovaná zbroj
zahrnuje kyrys (nakagawa, tateage),
gessan, malé nárameníky a kote. Neobsahuje sode.
[7] Japonské
kroužkování má „kroužkyg, které se připojují kolmo vůči povrchu zploštělé.
Obvykle se k jednomu „normálnímug kroužku pojí dva zploštělé. Dvojité
kroužkování znamená zdvojnásobení počtu zploštělých kroužků, které se pojí na
jeden „normálníg.