UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Změny v institucionálním uspořádání tokugawského šógunátu v první polovině osmnáctého století

Vypracovala: PETRA KARLOVÁ

Vedoucí práce: Ing. Jan Sýkora duben 2000

Obsah

Úvod....... 4

I. Vývoj administrativního systému tokugawského šógunátu 6

1. Vývoj politického systému bakuhan jako celku... 6

1.1. Kontrola knížat... 6

1.2. Kontrola císařského dvora... 8

1.3. Šógun a knížata.......... 10

2. Jádro administrativního systému tokugawského šógunátu 13

2.1.Šógun.......... 13

2.2. Ródžú, wakadošijori, tairó.......... 14

2.3. Šuttónin, sobašú, sobajónin.......... 15

2.4. Košógumiban, šoinban 16

2.5. Sanbugjó.......... 16

3. Předpoklady pro udělení úřednické funkce a kakaku.............. 17

3.1. Rodový statut. 18

3.2. Rodový statut a velikost léna.... 19

3.3. Rodový statut a dvorské funkce 20

3.4. Rodový statut a rozmístění knížat v edském hradě. 21

II. Příčiny krize politického systému šógunátu................. 22

1. Zahraničně-politické vlivy.. 22

2. Ekonomický vliv.............. 24

2.1. Kontrola rolnictva.......... 24

2.2. Rozvoj zemědělství....... 26

2.3. Rozvoj měst a dopravy 27

3. Vliv vnitropolitické situace 29

3.1. Knížata z Mikawy 29

3.2. Upevnění tradičních rodů fudai ve vysokých šógunátních úřadech 31

3.3. Šógunové z vedlejších větví 32

3.4. Senioři versus šógun. 34

4. Změna politické moci šóguna 37

4.1. Mír v zemi 37

4.2. Osobnost šóguna 38

4.3. Fyzický stav šóguna 40

III. Změny v administrativním systému tokugawského šógunátu................. 42

1. Změna struktury šógunátní administrativy za vlády 3. šóguna Iemicu 42

1.1. Vytvoření úřadů administrativního systému šógunátní vlády.. 42

1.2. Struktura šógunátní vlády do roku 1638.......... 43

1.3. Změna struktury šógunátní vlády v důsledku nemoci šóguna 44

1.4. Upevnění postavení seniorů a význam rodového statutu 45

1.5. Vláda knížat fudai v období čtvrtého šóguna 47

2. Éra sobajónin za vlády pátého šóguna Cunajošiho........ 48

2.1. Nebezpečí seniorů 48

2.2. Zavedení funkce sobajónin.......... 49

2.3. Cunajošiho úsilí o kontrolu nad šógunátními úřady.......... 50

2.4. Šógunátní nařízení vydaná za vlády Cunajošiho........ 51

3. Osobnosti po boku šestého a sedmého šóguna 52

3.1. Arai Hakuseki.......... 52

3.2. Šógunátní nařízení 55

3.3. Neúspěchy Hakusekiho úsilí. 56

3.4. Manabe Akifusa 57

3.5. Pokles moc Ienobuových mužů za vlády sedmého šóguna Iecugua 58

4. Obnovení rovnováhy a reforma administrativního systému šógunátu za Jošimuneho........ 59

4.1. Návrat k Iejasuovu odkazu.......... 59

4.2. Jošimuneho muži 60

4.3. Reformy Kjóhó 60

4.4. Tašidakasei........ 63

4.5. Závěr Jošimuneho vlády 64

Závěr.... 65

Zhodnocení reformy.............. 65

Bibliografie........ 71

Vysvětlivky...... 72

Přílohy 74

Úvod

Tato práce se zabývá tokugawským šógunátem v období od položení jeho základů prvním šógunem Tokugawou[1] Iejasuem až po reformování šógunátního systému za vlády osmého šóguna Tokugawy Jošimuneho.

Po sjednocení Japonska, které dovršil Iejasu v bitvě u Sekigahary v roce 1600, byla země zničena stoletým válčením mezi jednotlivými knížectvími. Proto bylo třeba obnovit zemi hospodářsky a především vybudovat centralizovaný politický systém, který by tuto obnovu započal a zajistil mír a pořádek v zemi. V roce 1603 se stal Iejasu prvním šógunem rodu Tokugawa a za asistence knížat, daimjó, začal zakládat nejdůležitější instituce nového politického systému šógunátu, systému bakuhan[2] - šógunát a okolo 270 panství knížat. Kníížata se podílela na řízení tohoto nového systému jako autonomní správci lén, které jim svěřil šógunát, a účastnila také centrální vlády jako úředníci v jádru administrativního systému tokugawského šógunátu. Je samozřejmé, že všechna knížata neměla stejné postavení a stejný přístup k politické moci. Rozhodujícím faktorem zde byla spřízněnost se šógunovým rodem Tokugawa, daná postojem každého knížete v bitvě u Sekigahary a délkou služby Tokugawům.

Knížata tozama, která v této bitvě nestála po boku Iejasua, měla zřídkakdy možnost vstoupit do vysoké politiky šógunátu, protože vyšší úřednické funkce byly obsazovány přednostně samuraji z rodů, jež sloužily Iejasuovi nebo jeho předkům na jejich domovském léně v provincii Mikawa, a těmi, jež se k Iejasuovi připojily ještě před bitvou (daimjó fudai). Status rodu, kakaku, se dědil z generace na generaci a bylo velice obtížné, aby byl samuraj s nízkým rodovým statutem pověřen úřednickou šógunátní funkcí, jež by neodpovídala postavení jeho rodu, nebo aby se tento statut výrazně změnil. Ani samotný šógun nemohl příliš zasahovat do tohoto systému, protože by vždy narazil na odpor silných rodů knížat, na jejichž úkor by se „nedostatečně urození“ samurajové prosazovali v politice šógunátu. Knížata byla pilířem jeho vlády nad celou zemí a šógun si nemohl dovolit ztratit je.

Přesto se ve třicátých letech 17. století již za vlády třetího šóguna Iemicua, kdy byl dobudován politický a administrativní systém tokugawského šógunátu, se začaly objevovat jisté nesrovnalosti. Do funkcí seniorů (ródžú) v hierarchii následujících hned po šógunovi bylo jmenováno několik samurajů rodu tozama nebo z rodů fudai, které byly nedávno povýšeny z gokenin (přímých vazalů Tokugawů) mezi rody daimjó. Jejich rodový statut tedy neodpovídal jim svěřeným úřednickým funkcím, což byla anomálie vůči zásadním pravidlům šógunátního systému. Za vlády pátého šóguna Cunajošiho dokonce došlo k paradoxu, kdy šógun preferoval samuraje nižšího rodového původu, aby oslabil moc tradičních rodů knížat fudai. Cunajoši vládl zcela autoritativně. Využíval každé příležitosti k tomu, aby sesadil nepohodlného knížete, často z rodů Iejasuových věrných, a svou vládu uskutečňoval téměř výlučně prostřednictvím svých důvěrníků, pro které speciálně vytvořil novou funkci sobajónin (velký komoří). Šógunovo jednání mělo samozřejmě za následek zesílení opozice knížat fudai vůči jeho politice. Přitom byl šógunátní systém založený na rovnováze sil šóguna a knížat.

Tento systém, bakuhansei, tedy dovolil, aby se dělo něco, co podrývá jeho bezchybné fungování, a dostal se do krize. Z metodologického hlediska zde existují dvě řešení této situace: zaprvé přizpůsobit realitu tak, aby odpovídala tomuto systému. To znamená provést opatření, která by zabránila tomu, aby samurajové s nedostatečným rodovým statutem byli jmenováni do jim neadekvátním úřednickým funkcím administrativního systému tokugawského šógunátu. Nebo za druhé přizpůsobit systém realitě, což znamená reformovat jej tak, aby i ambiciózní a schopní samurajové nižšího původu v něm nalezli své místo a uplatnění, aniž by jej narušovali. Vývoj tokugawského systému se ubíral druhou cestou a za vlády osmého šóguna Jošimuneho v první polovině 18. století došlo k jeho reformě a k obnovení rovnováhy mezi šógunem a představiteli kliky starých rodů fudai.

Cílem mé diplomové práce je odpovědět na následující otázky: Jaké byly příčiny toho, že se ve vysokých úřadech administrativního systému šógunátní vlády 17. století objevovali lidé bez patřičného rodového původu (kakaku), a jaké mělo působení těchto lidí v šógunátní politice důsledky?

I. Vývoj administrativního systému tokugawského šógunátu

1. Vývoj politického systému bakuhan jako celku

Vítězstvím v bitvě u Sekigahary v provincii Mino 20. dne 10. lunárního měsíce roku 1600 získal Tokugawa Iejasu moc nad celou zemí. Jeho hlavní snahou tedy bylo tuto moc si udržet a zajistit, aby byla zachována i pro jeho potomstvo. Proto bylo třeba politický a administrativní vybudovat systém, který by toto garantoval i po jeho smrti.

Iejasuův konkurent Tojotomi Hidejoši sice provedl za svého života hospodářské reformy a podnikl tažení do Koreje, ale nezajistil svému rodu budoucnost v podobě fungujícího politického systému. Byl rolnického původu, celý život bojoval se zbraní v ruce, a tak uvažoval spíše jako vojevůdce než státník. Navíc na sklonku života postižen duševní chorobou, svěřil opatrovnictví svého nedospělého syna Hidejoriho radě, která se měla postarat o Hidejoriho nástupnictví do role hegemona, a jedním z členů rady jmenoval také Tokugawu Iejasua. Iejasu této příležitosti využil a zároveň se poučil z Hidejošiho chyby.

1.1. Kontrola knížat

Po bitvě u Sekigahary se Iejasu nejdříve snažil udržet si všechna knížata pod svou kontrolou. Proto od všech vyžadoval písemný slib loajality, seiši, o dvou článcích. Tento písemný závazek vyjadřoval skutečnost, že mezi ním a knížaty existuje vazalský vztah. Takto roku 1602 uznal jako poslední rod Šimazu z provincie Sacuma své vazalské povinnosti vůči Iejasuovi. Iejasu pak všechny rody rozdělil podle jejich vztahu k Tokugawům na rody daimjóů (knížat) a svých vazalů hatamoto (praporečníků) a gokenin (lidí patřící k rodu). Knížata (daimjó) rozdělil do třech kategorií: 1. šinpan[3], knížata příbuzná rodu Tokugawa (Macudaira), 2. fudai, knížata, která stála po jeho boku v bitvě u Sekigahary, a 3. tozama, knížata, která v této bitvě porazil jako své nepřátele.

Podle toho pak 99 nepřátelských knížat sesadil (např. z rodu Ukita z provincie Bizen, Čósokabe z provincie Tosa, Koniši atd.), nebo zmenšil jejich panství (např. Uesugi z provincie Aizu) a naopak do stavu daimjó povýšil 69 ze svých oddaných vazalům (např. rody Ii, Sakai, Mizuno, atd.). Knížatům a hatamotům přidělil léna tak, aby ti loajálnější mohli kontrolovat méně loajální a aby klíčové oblasti patřily mezi šógunátní léna (tenrjó) nebo spadaly pod správu vedlejších větví rodu Tokugawa. Šógunátní léna se rozkládala v Kantó, Tókai a ve středním a západním Japonsku a tvořila celkem šestinu (včetně lén hatamotů čtvrtinu) rozlohy země. Šógunátní hrady a městská centra Edo, Ósaka, Sakai, Kjóto, Fušimi, Nara a Nagasaki byla řízena přímo šógunátem. Sídlo šóguna a šógunátní vlády bylo v hradě Tokugawů v Edo v provincii Musaši v oblasti Kantó a v dalších šógunátních hradech sídlil šógunův zástupce pro správu jednotlivých oblastí. V roce 1603 byl postaven mohutný hrad Nidžó v císařském hlavním městě Kjótu, v jehož čele stál správce Kjóta – Kjóto šošidai. Hrad Sumpu sloužil ke kontrole Tókaidó a od roku 1615 spadal pod přímou šógunátní správu i hrad v Ósace s představitelem šógunovy moci – Ósaka džódai (správce ósackého hradu) jako správce západního Japonska.

Poté, co Iejasu strategicky rozmístil knížata, vyžadoval na nich, aby šóguna pravidelně navštěvovala v jeho edské rezidenci a nechávala v Edu žít své legitimní manželky a potomky jako důkaz své loajality. Tato praxe střídavé služby, sankin kótai, existovala již dříve, avšak nikoliv v tak institucionalizované podobě. Fudžii Džódži píše[4], že kníže původně dostával tzv. gorikimai, příspěvek, který měl snížit jeho výdaje na cestu, a k pravidelné návštěvě nebyla volána všechna knížata. V roce 1615 byla střídavá služba nařízena v Šodaimjó sankin sahó (součást Buke šohatto). Podle tohoto nařízení musel daimjó trávit střídavě rok v Edu, aby byl kdykoliv k dispozici šógunovi, a rok na svém léně. Šógunát již neposkytoval gorikimai, a tak kníže musel vynakládat z vlastních zdrojů značné finance na udržování své rezidence v Edu a na své cesty s náležitým doprovodem mezi Edem a svým panstvím. V roce 1643 byla nařízena střídavá služba všem knížatům z celé země včetně mocné tokugawské větve Macudairů z provincie Ečigo a největšího knížete tozama z rodu Maeda na východě. Interval střídavé služby byl prodloužen v případě knížete z Cušimy na tři roky pro velkou vzdálenost od Eda. Naopak knížata, jejichž úřednická funkce v šógunátní správě vyžadovala trvalý pobyt v Edu, navštěvovala svá léna velmi zřídka.

Střídavá služba byla rovněž vyjádřením vazalského vztahu knížat a jejich loajality šógunovi a její svévolné porušení mohlo mít za následek sesazení knížete a konfiskace jeho léna, nebo nařízení k přestěhování na jiné léno, obvykle méně výnosné a ve vzdálenější oblasti.

Knížata ovšem nebyla jedinou mocenskou silou vedle šógunátu. Na ósackém hradě zůstal potencionální zájemce o moc a Hidejošiho dědic Tojotomi Hidejori, k němuž se uchýlilo sedmdesát tisíc róninů (samurajů bez pána).

1.2. Kontrola císařského dvora

Tojotomi Hidejori se již v dětství oženil s Iejasuovou vnučkou a žil se svou matkou a vazaly v Ósace. Držel panství o velikosti celkem 650 000 koku v okolních provinciích Seccu, Kawači a Izumi. V deseti letech mu byl udělen dvorský titul naidaidžin (ministr vnitra). Císařský dvůr v něm viděl svou naději v boji Iejasuovi a chtěl jej jmenovat regentem císaře (kanpaku), čímž by podle Johna W. Halla existovali současně dva vládci země – vojenský (šógun) a civilní (regent císaře).[5]

Když v roce 1603 císař Gojózei jmenoval Iejasua seii taišógunem, uznal jej za hlavu všech knížectví vojenských rodů (buke no tórjó) a udělil mu dvorský titul druhé třídy a titul udaidžin (ministr zprava). Iejasu pocházel z rodu Macudaira, jehož linie vedla až k Minamotům (větev Nitty Jošišigeho) a k císaři Seiwa Gendži, z jehož větve pocházel první šógun v historii Japonska Minamoto Joritomo. Tojotomi Hidejoši, ač nízkého původu, se honosil ještě vyššími dvorskými tituly – nejprve dadžódaidžin (velký ministr) a potom taikó (kancléř). Kdyby se Hidejori stal skutečně regentem císaře, stál by v hierarchii císařského dvora nad Iejasuem. V každém případě existence potomků Tojotomi Hidejošiho ohrožovala legitimitu dědiců rodu Tokugawa v jejich postavení šóguna a vládce Japonska.

V roce 1605 Iejasu odstoupil ve prospěch svého syna Hidetady, aby dal všem jasně na vědomí, že titul šóguna je dědičný v rodě Tokugawa, a aby měl jako ógošo (exšógun) více prostoru pro svou politiku upevňování moci Tokugawů. Hidetada byl představen na hradě Nidžó jako šógun za velkolepého doprovodu šógunátních vazalů z východu země. O šest let později si Iejasu na stejném místě vyžádal slib loajality od všech daimjóů u příležitosti nástupu císaře Gomizuno a to před očima Hidejoriho. Dále se Hidejoriho snažil všemožně oslabit. Například jej nabádal k tomu, aby postavil památce svého otce honosný pomník (a tím se ekonomicky oslabil), ale Hidejori na jeho naléhání nedbal.

Nakonec jej Iejasu v roce 1614 vyzval, aby ho přijel ihned navštívit, ale Hidejoriho matka[6] mu v tom zabránila. V zimě téhož roku podnikl Iejasu s Hidetadou tažení na ósacký hrad, které skončilo mírovou dohodou, že šógunátní vojska odtáhnou, pokud bude stržena část opevnění a zasypána většina příkopů. Když se tak stalo, v květnu 1615 při letní tažení byl ósacký hrad dobyt a Iejasu nechal v Kjótu zabít posledního člena rodu Tojotomi, nemanželského Hidejoriho syna Kunimacu.

To, že Iejasu vyhladil rod Tojotomi, který se těšil přízni císařského dvora, neznamenalo, že hodlal zrušit instituci císaře. Šógunát se naopak neustále snažil vystupovat jako ochránce císaře a vykonavatel jeho vůle. Nemálo investic z šógunátní pokladny plynulo právě do stavebních prací paláců císaře a jeho dvořanů, čímž vyjadřoval svou podporu císařskému dvoru. Tokugawové císaře potřebovali, protože ačkoliv se jednalo víceméně o formalitu, šógun byl jmenován císařem a ceremoniálu muselo být učiněno za dost. Iejasuovi první nástupci, zejména Hidetada a Iemicu, neměli mnoho příležitosti k tomu, aby ukázali svou sílu. Na rozdíl od nich si Iejasu svou pozici vybojoval a nikdo si nedovolil pochybovat o jeho postavení hegemona. Proto pro následující generace bylo důležité získat si císaře, i když z hlediska kjótského dvora to nebylo výhodné, avšak ten neměl ani zdaleka dost sil na to, aby svou oslabenou pozici změnil dříve než v polovině 19. století. Vztah s Kjótem se upevnil ve dvacátých letech 17. století, kdy se dcera druhého šóguna Hidetady provdala za císaře Gomizuno a jejich dcera se roku 1629 stala pod jménem Meišó císařovnou. Vzhledem k tomu, že žena byla naposledy císařem v 8. století, byl to bezesporu pro šógunát velký úspěch. Navíc byl císař Gomizuno donucen odstoupit proto, že ho šógunát nařkl z toho, že porušil nařízení o udělování purpurového roucha (Čokkjo šiihatto), které bylo součástí Kinčú narabi ni kuge šohatto (Nařízení pro císaře a dvorskou šlechtu).

Ihned po dobytí ósackého hradu Iejasu vydal v roce 1615 vedle Nařízení pro vojenské rody (Buke šohatto) také Kinčú narabi ni kuge šohatto[7] – Nařízení pro císaře a dvorskou šlechtu o sedmnácti článcích, které omezovalo aktivity dvora pouze na ceremoniály a pěstování tradičního umění a vymezovalo jeho pravomoci v udělování dvorských funkcí. Dále byli všichni dvořané (celkem 300 šlechtických rodin) přesunuti do oblasti císařského paláce v Kjótu. Vysoké dvorské funkce byly vyhrazeny pro příslušníky šógunova rodu a nejvyšší úředníky šógunátní vlády. Senioři (ródžú) a silná knížata byli často nositeli dvorský titul čtvrté třídy, níže postavení daimjóové dvorský titul třetí třídy.

Jak píše John W. Hall[8], zcela novým jevem v historii Japonska bylo kanonizování Tokugawy Iejasua jako Tóšó daigongen (Velké zářící božstvo východu). Třetí šógun Iemicu mu nechal v Nikkó postavit svatyni (Nikkó Tóšógú), která na jeho žádost v roce 1645 obdržela v šintoistické hierarchii stejný status jako císařská svatyně v Ise. Tato nová svatyně se pak stala poutním místem tokugawských šógunů, kteří se k ní vypravovali s honosným průvodem, aby vyjádřili úctu ke svém slavnému předkovi a zároveň demonstrovali moc a bohatství šógunátu. Podobně velkolepé byly výpravy šógunů k císařskému dvoru do Kjóta. Óiši Šinzaburó píše[9], že šógun Iemicu podnikl celkem tři cesty do Kjóta, přičemž v roce 1634 byl jeho vojenský doprovod byl natolik rozsáhlý (údajně 307 000 mužů), že zatímco čelo průvodu již dosáhlo hradního města Jošida v provincii Mikawa, poslední vojáci ještě neopustili Edo.

1.3. Šógun a knížata

Ještě známější než Kinčú narabi ni kuge šohatto je třináctičlánkové Nařízení pro vojenské rody (Buke šohatto) z roku 1615, které stanovilo základní vztahy mezi šógunem a knížaty. Brzy po dobytí ósackého hradu Iejasu sezval všechna knížata do hradu ve Fušimi, kde jim bylo toto nařízení přečteno. Samurajové museli ovládat nejen umění boje, ale také administrativní práce, a museli žít morálně a střídmě. V tomto nařízení byla dále přikázána střídavá služba (sankin kótai), zakázány opravy hradů bez povolení šógunátu, neautorizované sňatky a poskytování útočiště samurajům, kteří porušili zákon. Porušení Buke šohatto obvykle vedlo k přísnému potrestání v podobě sesazení knížete a konfiskace jeho léna. O střídavé službě bylo již pojednáno výše. Šógunát chtěl udržet bojovou sílu knížat na takové úrovni, aby jej neohrožovala, ale aby stačila k udržení pořádku na léně. Proto senioři (ródžú) jménem šóguna rozhodovali o tom, zda kníže si může opravit rezidenci či postavit nový hrad na svém panství, a schvalovali či zamítali sňatky podle pravděpodobnosti vzniku nevhodného pokrevného spříznění a tedy i spojenectví.

Ve stejném roce jako Buke šohatto bylo vydáno nařízení Ikkoku ičidžó rei, které zakazovalo, aby na jednom léně existoval více než jeden hrad. Přestože všechny tyto zákony byly vydány s platností pro celou zemi, politická moc šógunátu nezasahovala do vnitřních záležitostí léna. Avšak kníže byl zodpovědný za správu svého panství a měl na něm zaručovat vykonávání šógunovy vůle jako jeho zástupce.

Kníže (daimjó) byl vůči šógunovi v podřízeném postavení zejména z hlediska vojenské organizace. Jeho hlavní povinností bylo vykonávat vojenskou službu, a to osobně jako velitel vojenské jednotky, a dále šógunátu poskytovat lidskou sílu a zbraně. Fudžii Džódži jmenuje tyto následující povinnosti:

a) sloužit jako ozbrojený doprovod šóguna při jeho cestách do Kjóta nebo do Nikkó,

b) držet prozatímní stráž na svěřeném léně (zaiban) při výměně knížete na tomto léně,

c) držet stráž u bran edského hradu,

d) vést si katastr půdy,

e) poskytovat materiální pomoc a pracovní síly při stavebních pracích na šógunátních staveb.[10]

Povinnosti uvedené v bodech a), c) a d) se vztahovaly na všechna knížata bez rozdílu, k prozatímní stráži (zaiban) byla povolávána ta loajálnější a ta, která se nacházela v blízkosti inkriminovaného léna. Naopak ke stavebním pracím, tzv. otecudai fušin, šógun povolával především bohaté knížata tozama a případně i fudai. Poskytnutá pomoc měla odpovídat velikosti léna daimjóa a vyjadřovala také míru loajality vůči šógunátu. Podílem na šógunátních stavbách se knížata ekonomicky silně vyčerpávala, což bylo záměrem šógunátu. Avšak šógun také odměňoval ty, kteří svou výjimečnou aktivitou při šógunátních projektech získali zásluhy.

Stejně jako šógun odměňoval – udělením léna, povýšením do vyšší úřednické funkce či dokonce přidělením vyššího statutu, tak i trestal ať už oprávněně, nebo ze strategických důvodů. Šógun mohl sesadit knížete, pokud porušil zákon (především Buke šohatto), nebo pokud hlava rodu neměla legitimního dědice. Například Fudžii Džóši uvádí sporný případ z roku 1619, kdy šógunát sesadil knížete z rodu Fukušima (léno 498 000 koku v provincii Aki) proto, že údajně opravoval svůj hrad v Hirošimě bez povolení. Je pravděpodobné, že šógunát opravu hradu nejprve povolil a krátce nato zamítnul. Nejvíce kontroverzní sesazení knížat však prováděl Cunajoši, který jako jediný ze všech tokugawských šógunů sesadil více knížat fudai než tozama. Po svém nástupu neváhal využít soudního sporu Macudairy Micunagy, který byl hlavou silné tokugawské větve z provincie Ečigo (léno Takada, 260 000 koku) a měl dvorský titul třetí třídy. Cunajoši v rozsudku potrestal obě strany a Micunagu sesadil.

Další chování, které si knížata nemohla dovolit, byl svévolný pohyb jejich vojska mimo území jejich léna. K vojenskému přesunu kníže potřeboval přímý příkaz šógunátu, který byl doprovozen šógunovou černou pečetí. Tato pečeť byla poslána knížeti například při šógunově cestě do Eda nebo do Nikkó, nebo když se měl kníže přesunout na jiné léno, aby tam vykonával prozatímní správu namísto

Sesazení knížat za vlády jednotlivých šógunů:[11]

Šógun	Celkový počet daimjó	Tozama	Fudai	Zkonfiskovaná půda (koku)
Iejasu	41	28	13	3 594 640
Hidetada	38	23	15	3 605 420
Iemicu	46	28	18	3 580 100
Iecuna	28	16	12	728 000
Cunajoši	45	17	28	1 702 142

sesazeného knížete (zaiban) apod. Při vojenském přesunu za podobnými účely šógunát přiděloval dávku rýži pro stanovený počet vojenských sil. Fudžii Džóši píše[12], že tento počet vojenských sil knížete při přesunu mimo jeho léno byl v roce 1633 stanoven na 350 střelců, 60 lukostřelců a 170 mužů jízdy. Ve skutečnosti se reálný počet přesouvaných vojenských sil zvyšoval, až nakonec dosáhl dvojnásobku stanoveného množství. To, že šógunát uděloval příspěvek v rýži, vyjadřovalo veřejné účely vojenského přesunu knížete.

Po rolnickém povstání v Šimabaře v roku 1637 šógunát poopravil své nařízení o zákazu samovolného pohybu knížecích vojsk mimo jejich domovské léno s tím, že kníže je povinen hlásit podezřelé jevy na sousedních lénech a případně vojensky zasáhnout za účelem znovunastolení pořádku. V roce 1644 bylo nařízeno vypracovat mapu hradů, na níž byl označen počet všech pevností, hloubka a šířka příkopů, nadmořská výška hradu, počet ulic atd., čímž si šógunát udělal přesný přehled o síle knížectví. Navíc v roce 1649 šógunát stanovil počet vojenských sil na léně knížete podle velikosti tohoto léna nařízením Gunjaku ninzúwari. Takto mohlo být na léně knížete o velikosti 10 000 koku celkem 2 155 ozbrojených mužů.

Dodržování šógunátních nařízení a dění na knížecích lénech sledovali šógunátní agenti džunkenši a kuni mecuke. Džunkenši (policista) na základě zjištěných informací vypracoval hlášení pro šógunát, ale později se tato praxe stala spíše formalitou. Na rozdíl od policisty se kuni mecuke (zemský inspektor) zabýval vnitropolitickým děním na léně a vztahy v knížecím rodě. Zůstával na léně několik měsíců, aby pro šógunát sesbíral tyto informace, vyhotovil mapu léna a na závěr své zprávy připojil své doporučení, jak by měl šógunát postupovat. Týkalo se to zejména případů, kdy šógunát prověřoval loajalitu knížat a situaci na léně.

2. Jádro administrativního systému tokugawského šógunátu

Jak bylo řečeno v úvodu, vláda systému bakuhan se skládala ze zástupců šógunátu a zástupců knížat.To znamená, že v úřednických funkcí tohoto systému stál šógun a jeho vazalé hatamoto a gokenin společně s tradičně nejmocnějšími rody, obvykle fudai. Jmenování do šógunátního úřadu bylo většinou doživotní s možností povýšení, avšak sesazení nebo odstoupení nebylo zcela běžnou praxí.

2.1.Šógun

Šógun stál v hierarchii administrativního i vojenského systému šógunátu nejvýše. Císař jej uznával jako vládce rodů vojenské šlechty (buke no tórjó) a všechna knížata byla vůči němu v podřízeném postavení jako jeho vazalové. Za vlády Tokugawy Iejasua (včetně jeho působení jako exšóguna) prováděl politické rozhodování šógun osobně s pomocí svých věrných a schopných. V roce 1605 se Iejasu jako ógošo uchýlil na hrad Sumpu, kde se spolu se svým inteligenčním štábem (buddhistický kněz Tenkai, Hajaši Razan, Ina Tadacugu, Gotó Micunaga a William Adams) věnoval projektování svého politického systému a reformám ve všech oblastech.

V počáteční fáze tokugawského šógunátu byla veškerá nařízení vypracována a signována samotným šógunem, ale již za vlády třetího šóguna Iemicua začaly převažovat edikty vydané seniory (ródžú), i když stále jménem šóguna. Výjimkou byly pouze závažné stavební práce na léně knížete, např. stavba nového hradu či oprava hradeb, které vyžadovaly šógunovo osobní svolení. A dále tu byla šógunova černá pečeť, která povolovala přesun knížecích vojenských sil mimo domácí území.

Až do roku 1638 šógun přímo kontroloval samuraje ve funkcích ródžú (senior), rokuninšú (šestice – osobní stráž, mladší senioři), džiša bugjó (správce chrámů a svatyní), Edo mači bugjó (starosta města Edo), kandžó bugjó (finanční správce), sakudži bugjó (správce stavebních prací), ómecuke (velký inspektor) a rusui (stráž edského hradu). Spolu s tím, jak se administrativní systém rozrůstal, velká část úřednických funkcí přešla pod přímou kontrolu seniorů (ródžú). Šógun již nemohl o politice zcela nezávisle, ale uskutečňoval ji prostřednictvím seniorů. Tato změna v systému dala knížatům příležitost k jejich prosazení ve vládě jako vykonavatelům šógunovy vůle a asistentům šóguna.

2.2. Ródžú, wakadošijori, tairó

Post ródžú (senior) jako úřednická funkce se vyvinul v roce 1623 za vlády třetího šóguna Iemicua. V roce 1634 Iemicu vydal desetičlánkové nařízení pro seniory, které určovalo jejich povinnosti a pravomoci v šógunátní vládě. Jak píše John W. Hall[13], senioři se zabývali záležitostmi celonárodního rázu: dohledem nad císařským dvorem, náboženskými institucemi, zahraničním obchodem, obranou šógunátu, správou tenrjó a důležitými stavbami. Jejich počáteční povinností byla sóšaban, což znamenalo ohlašovat šógunovi jména návštěvníků při audienci. Senioři jako zástupci knížat v šógunátní vládě představovali zájmy knížat a také se zabývali jejich problémy. Veškerá šógunátní nařízení a příkazy pro knížata byla postupně vydávána jimi. Senioři schvalovali či zamítali žádosti o povolení oprav lenních sídel, pokud se nejednalo o strategicky významné stavební práce.

Za vlády Iejasua a Hidetady měli v pozici asistentů šóguna (šuttónin) nevymezenou moc a toto nařízení je pevně zařadilo do systému jako úřednickou funkci (šoku). Pátý šógun Cunajoši později pověřil jednoho seniora finančními záležitostmi, čímž vznikla nová úřednická funkce kattegakari ródžú. Tento jediný z celkového počtu pěti seniorů měl trvalou službu v úřadě. Ostatní senioři se střídali ve službě po patnácti dnech a za vlády Iemicua se tento interval prodloužil na jeden měsíc. Tato úprava byla stanovena v nařízení z roku 1634. Senioři sídlili v centrální budově edského hradu (Honmaru) stejně jako šógun, aby mu byli kdykoliv k dispozici, a jejich léna se obvykle rozkládala v provincii Musaši poblíž Eda.

Tairó (kancléř) byla nepravidelně obsazovaná úřednická funkce, zavedená od roku 1638. Kancléř byl představený seniorů a byl jmenován v kritických obdobích šógunátu. Například poprvé to bylo, když třetí šógun Iemicu těžce onemocněl a nemohl se věnovat státním záležitostem. V některých případech si ambiciózní kancléř vydobyl moc přesahující autoritu osoby samotného šóguna. Funkce tairó byla definována Iemicuem pro Doie Tošikacua a Sakaie Tadakacua následujícím způsobem: „Jste omluveni z méně závažných administrativních záležitostí. Do edského hradu budete docházet jen první a patnáctý den v měsíci. Nicméně objeví-li se politicky závažné záležitosti, musíte se dostavit na hrad a projednat je se seniory.“[14]

Wakadošijori (mladší senior) stál v šógunátní administrativní hierarchii hned pod seniorem (ródžú). Od roku 1633 bylo do této funkce jmenováno tři až pět samurajů, kteří dohlíželi na šógunátní léna a na hatamoty a gokenin. Zabývali se soudními spory přímých vazalů šógunátu, jejich jmenováním a povýšením, jmenováním stráží a vojenskými záležitostmi typu mírového cvičení apod. Jejich povinnosti a pravomoci vymezovalo nařízení o sedmi článcích z roku 1634. V některých pramenech je tato úřednická funkce zahrnuta do úředního orgánu rokuninšú (šestice).

2.3. Šuttónin, sobašú, sobajónin

Zatímco předchozí funkce se ve třicátých letech 17. století ustanovily jako úřednický post v pevně vymezenými povinnostmi a pravomocemi v administrativním systému tokugawského šógunátu, funkce podobné šuttónin byly z tohoto hlediska velmi nejasné, protože vycházely z neformálních vztahů v tomto administrativním systému.

Šuttónin byli asistenti šóguna (především Iejasua a Hidetady), kteří měli jeho důvěru a byli v určité oblasti talentovaní. Iejasu jich využíval při své vládě a utváření politického systému bakuhan. Byli to vlastně předchůdci seniorů (ródžú) na jedné straně, protože v tomto vystupovali jako zástupci šóguna, a také předchůdci sobajónin (velký komoří), který měl politickou moc díky postavení šógunova důvěrníka. Hidetadovy šuttónin pak působili jako senioři třetího šóguna Iemicua.

Sobašú (komoří) byl druh šógunova důvěrníka, který pečoval o šógunova osobní přání a působil jako posel jeho dopisů na neformální i formální úrovni. V rámci šógunátní administrativy neměl žádné rozhodovací pravomoci a pro jmenování do této funkce byl rozhodující osobní vztah se šógunem, nikoliv rodový původ či velikost léna apod. Komoří však nebyl přímým podřízeným šóguna, ale patřil pod vedení seniorů.

Na základě této funkce pak pátý šógun Cunajoši v roce 1681 zavedl funkci sobajónin speciálně pro svého důvěrníka Janagisawu Jošijasua. Přestože sobajónin nepocházel z významného rodu, měl na provádění šógunátní politiky zásadní vliv, protože v hierarchii administrativní struktury stál ihned za šógunem. Jeho pravomoci neurčoval žádný zákon, ale intenzita vztahu se šógunem a jeho osobní ambice. Jeho síla spočívala v jeho postavení prostředníka mezi šógunem a ostatní strukturou šógunátní vlády, tedy především seniory.Bylo to zvláště v době opozice silných rodů fudai proti šógunově autokratické politice, kdy se šógun od nich úmyslně izoloval. Nevýhodou sobajónin bylo to, že jeho moc rostla a padala s osobou konkrétního šóguna, jehož přízni a ochraně se těšil. Proto v období vlády šógunových důvěrníků s nástupem nového šóguna často nastával vnitropolitický zmatek, jak jeden mocnář opustil své místo „na výsluní“ a ostatní se usilovali uvolněnou pozici obsadit.

Velcí komoří byli často odměňováni lénem nepřiměřeným jejich rodovému statutu, což také vyvolávalo nevoli v řadách vysoce postavených knížat. Osmý šógun Jošimune vyřešil problém prosazování svých mužů do šógunátních služeb tím, že je jmenoval do funkcí, které odpovídaly jejich kakaku a v nichž mohli být současně šógunátu prospěšní. Na místo sobajónin zavedl novou funkci gojó toricugi (šógunův důstojník), jehož důchod nepřesahoval statut knížete (daimjó). Kate Wildman Nakai píše, že důchod dvou hlavních toricugi se zvýšil až po deseti letech služby na 10 000 koku (z původních 1000 – 2 500 koku).[15] Jejich vliv šógunátní politiku dostával podobu rad a návrhů v oblasti, ve které byli výjimeční.

2.4. Košógumiban, šoinban

Iejasuova armáda óban (velká garda) existovala již od roku 1590, kdy Iejasu vstoupil do oblasti Kantó. Spolu s dalšími dvěma gardami šoinban a košógumiban tvořila jádro šógunátní armády, sanban (tři gardy). Podle slov Fudžii Džódžiho[16] ji tvořilo 800 jezdců z hatamotů, kteří dále veleli svým jednotkám. Tato armáda mj. držela stráž v šógunátních hradech a gardy šoin a košógumi tvořili osobní stráž šóguna.

Šoinban vznikla v roce 1605, košógumiban o rok později. Obě byly tvořeny čtyřmi skupinami samurajů, ale za vlády Iemicua se jejich počet výrazně zvýšil. Zástupci těchto tří gard se zodpovídali přímo šógunovi jako rokuninšú (šestice). Členové těchto gard hráli důležitou roli především ve třicátých letech 17. století, kdy z jejich řad byli jmenováni šuttónin a ródžú. Jako osobní strážci si získali důvěru šóguna, a proto není divu, že do roku 1632 byli z jejich řad jmenováni senioři. Například Iemicuovi senioři Macudaira Nobucuna, Abe Tadaaki a Hotta Masamori povýšeni z postu velitele košógumiban (košógumiban gašira). Tato praxe jmenovat seniory z řad košógumiban pokračovala až do roku 1638.

2.5. Sanbugjó

Běžnou administrativou se zabývaly úřady sanbugjó (tři správci): džiša bugjó, mači bugjó a kandžó bugjó, kteří od roku 1660 společně tvořili hjódžóšo (nejvyšší soud), jež měl napomáhat prosazování šógunátních nařízení.

Džiša bugjó byli čtyři správci chrámů a svatyní, kteří se zabývali nařízeními pro tyto náboženské instituce a církevní půdou a dodržováním šógunátních zákonů mimo tenrjó. Důležitost buddhistických chrámu spočívala mj. v tom, že prostřednictvím systému povinné registrace obyvatelstva s místním chrámu (terauke seido) získával šógunát informace o počtu rolníků, které sloužily jako podklady pro vybírání daní. Tato úřednická funkce byla zřízena v roce 1635 a o tři roky později přešla pod přímou kontrolu seniorů (ródžú).

Funkce mači bugjó (starosta) existovala v několika větších městech jako např. v Ósace, Naře a Jamadě, která byla pod přímou kontrolou šógunátu. Post Edomači bugjó (starosta města Edo) se dělil na starostu severní časti Eda a na starostu jižní části Eda. Byl obsazen poprvé v roce 1631 a jeho nejslavnějším představitelem byl „moudrý soudce“ Óoka Tadasuke, který tento úřad zastával za vlády osmého šóguna Jošimuneho.

Finančními záležitostmi tokugawského šógunátu se od roku 1633 zabývali čtyři kandžó bugjó (finanční správce). V této oblasti šógunát vždy postrádal schopné lidi, přestože se synové finančních úředníků mohli učit od otců, protože tento úřad byl dědičný. Nejznámějším představitel kandžóšo (finančního úřadu) byl Ogiwara Šigehide, který za vlády pátého šóguna Cunajošiho provedl novou ražbu mincí a jehož autorita byla natolik silná, že senior pro finanční záležitosti (kattegakari ródžú) svou funkci zastával jen formálně. V roce 1682 šógun Cunajoši zavedl kandžó ginmijaku (revizní úřad), který kontroloval činnost finančních úředníků a místních výběrčích daní na šógunátních lénech (daikan). Finanční správci měli osobnější vztahy se šóguny prostřednictvím jejich komořích, přestože v hierarchii šógunátní administrativy spadali pod seniory, a jako v praxi výkonný personál stáli proti rodům, jejichž úřednické postavení se zakládalo na rodovém statutu (kakaku).

Ómecuke (velký inspektor) byl velitel všech inspektorů a agentů (kuni mecuke a džukenši), kteří měli svým vyšetřováním předcházet politickým problémům a podávat hlášení o neobvyklých událostech. Pohotovost měli zejména v době změny šóguna, aby mohli zabránit případným akcím opozice nově jmenovaného šóguna.

3. Předpoklady pro udělení úřednické funkce a kakaku

Stejně tak, jako Iejasu zajistil nástupnictví do funkce šóguna pro své potomky založením nového politického systému, garantoval zároveň vysoké funkce v administrativním systému tokugawského šógunátu pro rody svých loajálních vazalů, které měly být jeho potomstvu podporou. Proto předpokladem pro udělení určité funkce bylo to, že daný rod samuraje měl na tuto funkci dědičné právo. Obvykle bylo pravidlem, že syn byl jmenován do určité úřednické funkce v administrativním aparátu v závislosti na poslední úřednické funkci dosažené jeho otcem. Tento rodový statut, podle kterého byly úřednické funkce tokugawského šógunátu udělovány, se nazýval kakaku. Rodový statut byl základním principem administrativního systému, a proto bylo nemyslitelné, aby byl uchazeč o úřednickou funkci v šógunátní vládě jmenován jen na základě svých schopností. Právě toto bylo kamenem úrazu celého systému, protože zatímco v počáteční fázi tokugawského šógunátu, drželi vysoký statut samurajové, kteří si získali svým jednáním a svými schopnostmi přízeň Tokugawy Iejasua, potomci těchto samurajů již tyto vlastnosti nemuseli nutně mít.

3.1. Rodový statut

Nejvyšší rodový (kakaku) statut měli samozřejmě synové šóguna, kteří se pak stávali jeho dědici, a příbuzní šóguna. K nim vedle hlavní šógunovy linie patřily vedlejší větve Tokugawů gosanke (tři rody) – z provincií Owarii, Kii a Mito, z nichž mohl být vybrán šógunův dědic, pokud nebyl následník v hlavní větvi (pokud poslední šógun zemřel bez potomka). Ty se dále dělí podle druhu příbuznosti k šógunovi na renši, rod pocházející od bratra, a šorjú, na nelegitimní větev rodu. Souhrnně se knížata z těchto rodů nazývají Tokugawa kamon daimjó (knížata patřící do rodu Tokugawa). Mezi těmito rody bylo nejmocnějších osm rodů z provincie Ečizen (Ečizenke ičimon), dále rod z provincie Ečigo (Ečigočúdžóke), nelegitimní větev z provincie Aizu (Aizu Macudairake) atd.

Za rody příbuznými k šógunovi stály rody tokugawských vazalů, kteří sloužili Macudairům ještě v době, kdy byli lenními pány v provincii Mikawa, tzn. že byli jejich přímými vazaly za vlády Tojotomi Hidejošiho. S nástupem Iejasua se všichni stali knížaty fudai. K nim patřily především rody Sakai, Ókubo, Honda, Abe, Naitó, Torii, a Išikawa, jejichž příslušníci byli obsazováni do vysokých úřednických funkcí jako ródžú (senior), tairó (kancléř) apod. a za Iejasua zastávali post šuttónin. V zásadě byla do vysokých funkcí počínaje Ósaka džódai (správce ósackého hradu), Kjóto šošidai (správce pro oblast Kjóta) a džiša bugjó (správce chrámů a svatyní) obsazována knížata a to téměř výlučně fudai. Knížata tozama nebo kamon byla do šógunátních funkcí jmenováni ojediněle.

Ostatní úřednické funkce administrativního aparátu tokugawského šógunátu byly obsazovány přímými vazaly šógunátu – hatamoty (praporečníci) a gokenin (lidé patřící k rodu). Hatamotové obsazovali nejčastěji úřady kandžó bugjó (finanční správce), mači bugjó (starosta), Kjóto mači bugjó(starosta Kjóta), Ósaka mači bugjó (starosta Ósaky), ongokubugjó (správce vzdálených zemí) apod. Praporečníkům mohlo být přiděleno léno nebo důchod a měli právo audience šóguna. Gokenin toto právo neměli a dostávali nižší důchod než praporečníci.

3.2. Rodový statut a velikost léna

Rodovému původu byla úměrná také velikost a poloha přiděleného léna. Udělené léno bylo v zásadě rovněž dědičné, ovšem s tím, že šógunát schvaloval či zamítal nástupce hlavy rodu i v případech, kdy se jednalo o vlastního nejstaršího syna hlavy rodu. Velikost přiděleného léna (kokudaka) či výše důchodu byla pro vykonávání šógunátního úřadu (šoku) důležitá, neboť úředník nedostával za svou práci žádný plat a musel náklady spojené s vykonáváním své funkce hradit ze svých prostředků. Proto do určité funkce museli být jmenováni samurajové s dostatečným finančním zázemím a s povýšením bylo často spojeno i zvětšení léna či zvýšení důchodu.

V roce 1615 bylo v Buke šohatto (Nařízení pro vojenské rody) stanoveno, že kníže (daimjó) spravuje léno o velikosti od 10 000 koku a hatamoto o velikosti do 10 000 koku. Původní rozmezí činilo pro knížata 1 000 000 až 200 000 koku a pro hatamoty do 10 000 koku. V roce 1619 byla určena velikost léna pro knížata se statutem hradního pána (džóšú) ve výši od 50 000 koku. V novelizované verzi Buke šohatto z roku 1635 byla potvrzena hranice mezi daimjóy a hatamoty na 10 000 koku. Přitom se ve stejném období ustálila kokudaka pro knížata ve funkci ródžú (senior) na 50 000 až 60 000 koku (obvykle v provincii Musaši). Šógunátní léna nebyla udělována knížatům a také tokugawské vedlejší větve obývaly svá tradiční území (Kii, Owari, Mito, Ečigo, Ečizen, Aizu).

Na základě dělení Nakamury Takanariho[17] existovalo pět kategorií knížat podle velikosti léna a přítomnosti hradního sídla na tomto léně:

a) kunimoči daimjó – kníže vlastnící léno o velikosti blížící se provincii (kuni), tj. asi 1 020 000 až 150 000 koku, nazývaný také kokušú (pán provincie),

b) širomoči daimjó – kníže vlastnící hrad s lénem o velikosti nad 30 000 koku, nazývaný také džóšú (hradní pán),

c) džinja[18] daimjó – kníže vlastnící léno bez sídelního hradu, tj. o velikosti nad 10 000 koku, nazývaný také mudžó (bez hradu),

d) kunimoči šikaku daimjó – kníže se statutem pána provincie, ačkoliv on sám léno takové velikosti nedrží,

c) širomoči šikaku daimjó – kníže se statutem hradního pána, ačkoliv sám na svém léně nemá hrad.

Knížata se statutem pána provincie byla často tozama, která ovládala rozsáhlá území vzdálená od sídla centrální vlády v Edo. Celé provincie vlastnily pouze rody vedlejších větví Tokugawů (gosanke) – provincie Owari, Kii a Mito - a z Tokugawa kamon daimjó patřily ke kunimoči daimjó rody Fukui Macudaira a Macue Macudaira. Kunimoči šikaku daimjó nebo širomoči šikaku daimjó byla knížata, která zdědila svůj rodový statut provinčního či hradního pána, třebaže ve skutečnosti jim nebylo léno této kvality uděleno. Měla vyšší postavení ve srovnání s ostatními knížaty, která neměla tento statut, ačkoliv fakticky vlastnila léno stejného charakteru jako kníže s tímto statutem.

3.3. Rodový statut a dvorské funkce

Rodový statut byl spojen také s udělováním dvorských funkcí (kan´i). Čím vyšší měl rod statut (kakaku), tím vyšší dvorská funkce mohla být udělena jeho příslušníkům. Vedle osoby šóguna držely nejvyšší dvorské funkce příslušníci vedlejších větví šógunova rodu (gosanke). V rodech z Owari a Kii to byla dvorská funkce druhé třídy a dainagon (velký rada), v rodu z Mito dvorská funkce třetí třídy a čúnagon (střední rada). V rodech Tokugawa kamon daimjó se udělovaly dvorské funkce třetí třídy. Rody se statutem kunimoči daimjó držely dvorské funkce čtvrté třídy. Z knížat tozama měl nejvyšší dvorskou funkci rod Kaga Maeda z provincie Etčú (1 202 000 koku)[19], kterému byla udělena dvorská funkce třetí třídy.

Kníže s dvorskou funkcí páté třídy byl považován za obyčejného (heidaimjó). Knížata jmenovaná na úřednický post ródžú (senior) měla obvykle dvorskou funkci čtvrté třídy, což byla funkce na stejné úrovni jako u knížat se statutem kunimoči daimjó. Hatamotové v úřadech mači bujó (starosta), kandžó bugjó (finanční správce), ongokubugjó (správce vzdálených zemí) měli dvorskou funkci na úrovni daimjó – dvorskou funkci páté třídy nebo šodaikú.

Z hlediska udělených dvorských funkcí stáli v hierarchii pod šógunem úřednické funkce v administrativním aparátu šógunátní vlády ródžú, Kjóto šošidai (správce pro oblast Kjóta), Ósaka džódai (správce ósackého hradu), džiša bugjó (správce chrámů a svatyní), pod seniory spadali rusui (stráž edského hradu), ómecuke (velký inspektor), mači bugjó, kandžó bugjó, ongokubugjó a óban gašira (velitel velké stráže). K podřízeným mladších seniorů (wakadošijori) patřili šoinban gašira, košógumiban gašira (velitelé šógunovy osobní stráže), mecuke, atd.[20]

3.4. Rodový statut a rozmístění knížat v edském hradě

Jak píše Nakamura Takanari[21], formálním vyjádřením příslušnosti knížete k rodu a jeho statutu bylo jeho umístění do síně v edském hradě. Tyto síně se nazývaly denseki a sloužily jako „čekárna“, v niž knížata čekala, když měla pozdravit šóguna. Dělo se tak při různých formálních příležitostech, kterou bylo například blahopřání šógunovi k Novému roku. Přitom byla knížata vždy rozdělena podle svého statutu do konkrétních síní[22].

V síni Óróka byla usazena knížata s nejvyšším rodovým statutem – gosanke, knížata Kaga Maeda a Ečizen Macudaira a knížata, která se těšila zvláštní přízni šóguna. V síni Óhiroma byla knížata s dvorskou funkcí čtvrté třídy, tj. kunimoči daimjó, vedlejší větve gosanke a knížata tozama s dvorskou funkcí čtvrté třídy. V Janaginoma byly usazeny rody menších a středních knížat tozama s lénem o velikosti do 100 000 koku. V Kokušoin Tamarinoma bylo místo pro gosanke, Tokugawa kamon daimjó a pro rody seniorů (Sakai, Macudaira, ...).

Síň Teikannoma byla vyhrazena vedlejším větvím rodu Macudaira a tradičním rodům fudai, kteří sloužily Macudairům v Mikawě. V Karinoma byly usazeny mladé rody knížat fudai, jež si získala přízeň šóguna jako ródžú apod. (Doi, Nagai, Inaba, Abe, Morikawa, Kuze, ...). Tyto rody byly nazývány gojakuke, rody v šógunátních službách.V poslední řadě byly určeny prostory síně Kikunoma pro knížata fudai se statutem džinja daimjó s lénem o velikosti do 20 000 koku a dále pro dědice knížat, velitele óban (óban gašira) a šoinban (šoinban gašira).

Statut	Kokudaka (v 10 000 koku)	Śógunátní úřad (šoku)	Místo v hradě Edo	Dvorská funkce
Kunimoči daimjó	102 - 15	---	Óróka, Óhiroma	3. nebo 4. třídy
Širomoči daimjó	15 – 3	ródžú, tairó, sanbugjó, ...	Janaginoma, Kokušoin Tamarinoma, Teikannoma, Karinoma	4. nebo 5. třídy
Džinja daimjó	3 – 1	sanbugjó, ómecuke, ...	Kikunoma	5. třídy a nižší
Hatamoto	méně než 1	kandžó bugjó, mači bugjó, ongokubugjó ...	Kikunoma	5. třídy a nižší

II. Příčiny krize politického systému šógunátu

1. Zahraničně-politické vlivy

První kontakty navázala Čína s Japonskem již počátkem našeho letopočtu a přibližně o pět set let později byly vzájemné vztahy navázány na úrovni císařského dvora, přičemž Japonsko bylo v podřízeném postavení vůči čínskému dvoru jako vzdálený vazal a mezi oběma státy probíhal zahraniční obchod. Poté, co v Číně nastoupila na trůn mongolská dynastie Ming, pokusili se Mongolové v druhé polovině 13. století Japonsko neúspěšně dobýt. Později vzájemné kontakty probíhaly opět na mírové bázi a zahraniční obchod byl nemalý příspěvkem do šógunátní pokladny Ašikagů.

Kromě kulturních a obchodních styků s Čínou byla nejbližším státem Korea, která často působila jako prostředník mezi Japonskem a Čínou, jíž odváděla vazalský tribut. Tojotomi Hidejoši se pokusil o její ovládnutí, ale jeho korejská tažení byla neúspěšná. Každopádně veškeré styky s asijskou pevninou probíhaly spíše v obchodnické oblasti a z hlediska zeměpisné polohy Japonska jako ostrovní země v Tichém oceánu nemohla ani mocná říše jako Čína významně ovlivnit politické dění v Japonsku.

Zahraniční obchod začal vzkvétat zejména v období Sengoku, kdy knížata nebyla pod kontrolou centrální vlády. Nejvíce obchodní aktivity projevovala především knížata ze severozápadního Japonska a kromě tradičních cílů, kterými byly Čína a Korea, vypravovala lodě až do jihovýchodní Asie. Nedovážela jen luxusní zboží ale také suroviny pro vojenskou výstroj, zbraně a střelivo, které v této době bojů hrály důležitou roli. V této oblasti byly nejoblíbenější evropské muškety a děla, jež se staly novou zbraní při vzájemném boji knížat.

Jako první z Evropanů přistáli (či spíše ztroskotali) v Japonsku Portugalci. Ti se v rámci evropského soutěžení o zámořské kolonie snažili v Japonsku šířit křesťanství výměnou za střelné zbraně. Kvůli tomuto obchodu se mnoho knížat nechávalo pokřtít a proto také Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši podporovali aktivity portugalských a španělských katolíků. Časem však vyšly na povrch skutečné zájmy evropských velmocí. Při své výpravě na Kjúšú Hidejoši zjistil, jak vzkvétá křesťanství a moc jezuitů, a podnikl první kroky k jejich zastavení. V roce 1592 zavedl licenci pro zámořský obchod v podobě červené pečeti.

Iejasu pokračoval v Hidejošiho politice omezování zahraničního vlivu. V obchodování a v kontaktech s Evropany vůbec dával přednost Angličanům a Holanďanům, kteří nespojovali podnikatelské záležitosti s náboženstvím. Dále byla vydávána červená pečeť nejdříve velkým knížatům z Kjúšú (Šimazu, Macuura, Arima a Nabešima), ale nakonec se stal zahraniční obchod výhradnou záležitostí šógunátu, takže byla tato pečeť vydávána pouze obchodníkům ve službách Tokugawů.

Od roku 1635 probíhal oficiální zahraniční obchod v jediném přístavu Nagasaki, který byl pod přímou správou šógunátu. Japoncům bylo zakázáno opouštět zemi a Španělům (od roku 1624) a Portugalcům (od roku 1639) přijíždět do Japonska. Angličané opustili svou faktorii v Hiradu již dříve, protože podlehli konkurenci nizozemských obchodníků. Takto na japonském území zůstali jedinými Evropany Holanďané, pro jejichž pobyt byl v roce 1641 vyhrazen ostrůvek Dedžima v Nagasaki. Evropané tedy mohli ve svém působení proniknout jen do obchodnické oblasti, která byla navíc velmi omezená. Jediným Evropany, kteří se podíleli na utváření tokugawského šógunátu, byli Angličan William Adams a Holanďan Jan Joosten van Lodensteijn, jelikož je Tokugawa Iejasu jmenoval svými poradci. Adamsovi bylo dokonce uděleno léno na poloostrově Miura blízko Eda. Oba dva však působili pouze jako zdroj informací o světě a vymoženostech evropské vědy a civilizace.

Iejasu se snažil opětovně navázat oficiální styky s Čínou a Koreou přerušené obdobím válčením. Diplomatické vztahy s Koreou byly obnoveny v roce 1607. S čínským dvorem se diplomatické vztahy navázat nepodařilo a obchod dále probíhal na soukromé bázi.

V roce 1612 druhý šógun Hidetada zakázal křesťanství. Nechal zničit kaple v Kjótu a křesťanským knížatům Arimovi Harunobuovi přikázal seppuku a Takajamovi Ukonovi odejít do exilu. Ve dvacátých letech 17. století byli křesťané dále masově pronásledováni z obavy, že by mohli být původcem podobného náboženského hnutí jako bylo hnutí sekty Ikkó. V roce 1613 šógunát povolil výpravu knížete Date ke španělskému králi papeži, jejímž účelem bylo navázání obchodních vztahů se Španěly v Mexiku. Avšak když se kníže ze své cesty do Mexika a Evropy v roce 1620 vrátil, bylo mu přikázáno zřeknout se křesťanské víry a stáhnout se z politické scény. Takto šógun Hidetada projevoval svou autoritu jako ochránce národa před nebezpečím ze zahraničí, když Japonsko izoloval téměř od jakýchkoliv známek existence evropské civilizace.

Omezením diplomatických styků a zahraničního obchodu na jediný přístav a jediného japonského účastníka – šógunátu – vedl k naprostému uzavření země (sakoku) a tím skončilo pronikání evropského vlivu do Japonska až.do 19. století, kdy se po počátečním zájmu několika evropských mocností podařilo Spojeným státům amerických vynutit si navázání diplomatických vztahů demonstrací své vojenské převahy. Monopol na obchod s Japonskem do té doby měli Číňané a Holanďané, kteří byli pro šógunát zároveň jediným zdrojem informací o světovém dění.

2. Ekonomický vliv

2.1. Kontrola rolnictva

Zemědělskou reformu provedl již Hidejoši, avšak v celozemském měřítku byli rolníci dovedeni pod plnou kontrolu až tokugawskými šóguny. Zásadní význam proto mělo rozdělení společnosti na čtyři sociální třídy: 1. samuraje, 2. rolníky, 3. řemeslníky a 4. obchodníky (šinókóšó). Hidejoši svým „honem na meče“ v roce 1588 odlišil samuraje od rolníků právem nosit zbraň a oddělil je od půdy. Samurajové jako představitelé vládnoucí třídy tedy už nežili na jim svěřené půdě ve spojení s rolnickou občinou, ale byli soustředěni do hradních měst, která se stala správními a také obchodními centry jednotlivých oblastí. Takto z místa vzdáleného od spravované půdy působili jako byrokraté.

Hidejošiho přínos spočíval v tom, že zavedl katastrální systém (taikó kenči) s neměnnými jednotnými mírami. Základní jednotkou tohoto systému byla vesnická občina (mura), která byla jako celek zodpovědná za řádný odvod daní a nahlášení všech potřebných údajů o vesničanech a půdě vesnice úřadům. V tomto registru byly především údaje o právu držby půdy, o druhu půdy a byly v něm stanoveny hranice jednotlivých vesnic. Jeho cílem bylo připoutat rolníky k půdě, a tím je udržet pod kontrolou. Základní měrnou jednotkou pro rozlohou půdy se stalo koku, které vyjadřovalo kapacitu pole v produkci rýže za jeden rok. Tato jednotka se pak používala pro vyjádření velikosti a hodnoty nejen léna knížat a šógunátu, ale také bohatství jako takového, protože rýže byla považována za hlavní zemědělský produkt. Rolníci s výjimkou rybářských a horských vesnic, kde nebylo možné zakládat rýžová pole, odváděli daň v rýži a šógunátní vazalé dostávali od šógunátu důchod v rýži. Rýže tedy v podstatě fungovala jako naturální platidlo po celé zemi.

Jedna vesnická rodina o pěti až šesti členech měla podle šógunátního standardu obdělávat rýžové pole s výnosem 10 koku, aby tak mohla odvádět stanovenou daň, aniž by trpěla nouzí, ale aby se přitom nemohla věnovat obchodu se zemědělskými přebytky. Iejasu vyjádřil míru zdanění přesněji: „Sedláci mají být zdaněni tak, aby nemohli ani umřít, ani žít.“[23]

V roce 1603 vydal Tokugawa Iejasu Edikt o sedmi článcích, v nichž byly stanoveny základní povinnosti a práva rolníků. Rolníci byli povinni ročně odvádět daň a měli právo opustit půdu jen tehdy, jestliže by byli nadměrně vykořisťováni. Rovněž žádný samuraj nemohl setnout rolníka bezdůvodně. Údaje o rolnictvu byly získávány také prostřednictvím buddhistických chrámů. V rámci potírání křesťanství bylo v roce 1614 nařízena registrace všech obyvatel u místních chrámu a klášterů, která byla v podobě šúmon aratamečó (registru o náboženském vyznání) k dispozici šógunátním úředníkům.

V roce 1644 byly informace o rolnictvu ještě podrobnější. Šógunátní úředníci obdrželi nařízení ninbecu aratame (záznam údajů o obyvatelstvu), na jehož základě byla každá vesnice povinna dodat číselné údaje o počtu budov, lidí a koní ve vesnici. Později bylo nařízení rozšířeno o jména rolníků, jejich statut, věk a záznamu o jejich domech, domácích zvířatech a polnostech. Tyto informace byly sbírány nepravidelně podle jednotlivých oblastí a měly zajistit řádný odvod daní na základě skutečné úrody rýže.

V polovině 17. století šógunát dokončil katastrální registr šógunátní půdy a v roce 1649 byl vydán Edikt Keian (Keian ofuregaki) pro šógunátní léna, který stanovil obecné normy každodenního života rolníků. Rolníkům bylo nařízeno poslouchat zákony vydané šógunátní vládou, což znamená především platit daň, pilně pracovat od rána do večera na poli, večer plést slaměné výrobky. Dále museli pěstovat bambus, sbírat dříví na otop v okolí vesnice a zřídit si septik jako zdroj hnojiva pro hnojení pole. Bylo jim zakázáno pít čaj a sake. Kromě obilovin (rýže, proso, ječmen) se měli živit zeleninou (zelí, daikon, atd.) a v době neúrody pěstovat výživné plodiny jako sóju, fazole apod. Bylo také nařízeno ponechávat si pouze manželku, která těžce pracuje a rodí hodně dětí, ctít své rodiče, dbát na své zdraví, oblékat se prostě a správně zacházet s koňmi a dobytkem.[24]

Spolu s tímto ediktem se sjednotily informace o obyvatelstvu a půdě v registru chrámů a obyvatelstva (šúmon ninbecu aratame čó). Každá vesnická občina byla na jaře povinna vypracovat tento registr zahrnující informace o jednotlivých rodinách občiny (jméno hlavy rodiny a jejích členů, jejich věk a vztahy k hlavě rodiny), o výnosu jejich polností (kokudaka), o domácích zvířatech atd. Toto pak sloužilo jako základ, podle něhož šógunát určoval výši daně. Zpočátku byla daň stanovena v poměru 1:1, avšak výše daně byla stanovena podle průměrné sklizně a nebrala v potaz neúrodu a přírodní pohromy.

Na šógunátních lénech zodpovídali za odvod daní šógunátní úředníci daikan a vedle nich působili po celé zemi zemští úředníci (koku bugjó), kteří překračovali rozdíl tenrjó a lén knížat. Zemští úředníci dohlíželi na plnění pracovních povinností, které byli vedle rýže součástí daňové povinnosti vůči šógunátu. Týkalo se to zejména celozemských projektů pod šógunátní správou jako vodohospodářských prací (regulace toků, zavlažování nových polích apod.), stavby silnic a hradů apod.

Při výběru daní přes zavedená opatření někdy nastávaly problémy. Nově zakládaná pole (šinden), které šógunát podporoval v rámci snahy o rozšíření obdělávané půdy a tím i bohatství země, byla v počátečním období zbavena daňové povinnosti. U nových polí vyvstal problém stanovení jejich hranic, který nezřídka přesáhl i meze knížectví, a územní spory pak musel řešit šógunát, pokud se knížata nerozsoudila sama. V pozdější době, kdy šógunát ztrácel přehled o skutečném stavu svého panství, si místní úředníci (daikan) začali brát svůj podíl z vybraných daní, a objem daně vybrané šógunátem v 18. století dosáhl 20 procent skutečného výnosu.

Nicméně v 17. století si šógunát udržoval ekonomickou kontrolu v zemi. V letech 1604 a 1696 dal šógun příkaz k vypracování mapy Japonska s obecnou měrnou jednotkou. V této mapě byly zaneseny všechny vesnice včetně jmen jejich starostů a hranic, součástí byly i mapy vesnic. Každopádně ve své první polovině tokugawský šógunát dokázal pomocí katastrálního registru a dalších opatření ovládat rolníky jako „ekonomický základ své politické hegemonie“[25].

2.2. Rozvoj zemědělství

Rozvoj celé země po stoletém válčení závisel především na rozvoji zemědělství a obchodu. S politikou zakládání nových polí (šinden kaihacu) bylo spojeno zdokonalování zavlažovacího systém, zemědělských výrobních postupů a metod zúrodňování polí.

Z hlediska zavlažování nových rýžových polí byly nejdůležitější vodohospodářské práce. V tomto přejal šógunát systém mocného knížete z doby Sengoku Takedy Šingena, systém kontroly vodních toků Kóšú. K zavlažování byla užívána říční voda na rozdíl od dříve rozšířených vodních nádrží. Pomocí dlouhých kanálů se zlepšila přeprava vody a jejím používáním na zemědělské práce se zabraňovalo záplavám, které by úrodu ničily.

V roce 1666 vydal šógunát nařízení o horách a řekách, který obsahoval tři články o ochraně půdy. Rolníkům bylo zakázáno vykopávat kořeny travin a stromů a bylo nařízeno vysazovat stromy na místo vykácených, dále bylo zakázáno vypalování polí a stavební práce, které narušují tok vody.[26]

Spolu s rozvojem zemědělské technologie byli rolníci od poloviny 17. století schopni postupně vyprodukovat přebytek pro svou potřebu. Vedle rýže jako hlavní zemědělské plodiny začali pěstovat více jiných obiloviny a více zeleniny. Jednotlivé oblasti začaly využívat místních klimatických podmínek, které byly vhodné pro pěstování specifických plodin. Zejména v západním Japonsku se soustředili na pěstování bavlny, jejíž produkce tam dosahovala až 70 procent zemědělské výroby. Toto se odrazilo na oblékání rolníků, kdy bavlna zcela nahradila dřívější konopný oděv.

Knížata tuto produkci technických plodin podporovala a usilovala o monopol na svůj místní výrobek, aby tak získala nový zdroj financí. Přestože hospodářství bylo oficiálně založené na rýži a na naturální směně, s rozvojem měst se skutečná ekonomika odehrávala v penězích. Vesnice, v nichž se nepěstovala rýže, mohly platit daň penězi.

Domácí zemědělskou produkci podpořil také zákaz dovozu některých komodit z Číny. Do té doby Japonsko dováželo bavlnu, cukr, tabák, čaj, surové hedvábí a hedvábné oděvy, porcelán apod. Zamezením přístupu zahraničního zboží ožila místní výroba, která přinesla svůj díl také do šógunátní pokladny.

2.3. Rozvoj měst a dopravy

Oddělení společenské vrstvy samurajů od půdy znamenalo významný krok v historii Japonska. Samurajové následovali své pány do hradních měst, která se stala nejen politickými a správními centry, ale také centry ekonomickými. Bylo třeba uspokojit potřeby těchto městských samurajů, což způsobilo přesun řemeslné výroby do měst a oddělení řemeslníků od rolníků. Vedle řemeslníků z této situace těžili především obchodníci, protože nebyli podle konfuciánské ideologie považováni za produktivní, a tudíž nemohli být zdaněni tak jako rolníci na základě skutečného výsledku své práce.

Největší byla přirozeně města, kde měl šógunát své úředníky a kde si knížata držela další rezidence (mimo své léno). Edo, které bylo dříve pouze sídlem rodu Tokugawa, se stalo během třicátých let 17. století metropolí. Přibližně sedmdesát procent jeho plochy tvořily rezidence asi 100 000 příslušníků samurajské vrstvy včetně vazalů knížat. Hrad Edo byl největší pevností v zemi a na jeho výstavbě byla nucena se podílet mnohá bohatá knížata.

Druhým největším centrem se stala Ósaka, která co do významu předstihla i Kjóto. Podíl na stavebních pracích ósackého hradu[27], který byl zapálen při dobývání v roce 1615, zapříčinil zadlužení mnoha knížat tozama zejména ze západního Japonska. Na stavbu hradu dohlíželi šógun Hidetada a Iemicu a v pozdější době jej další šógunové navštěvovali. Ósaka se stala především obchodním střediskem s přibližně 400 000 obyvatel, jimiž byli hlavně obchodníci. Zde se nacházel celostátní trh s rýží, o jejíž ceně se denně nechával informovat osmý šógun Jošimune, za což získal přezdívku „rýžový šógun“ (kome šógun). Všichni samurajové dostávali služné v rýži, a proto byla směna této naturální mzdy na peníze velmi důležitá.

Specifickým rysem japonského hospodářství bylo používání tří druhů mincí, tzv. trimetalismus. Běžné nákupy obyvatelstva se odehrávaly obvykle v měděných mincích. Při obchodních transakcích se však v oblasti Kantó (Edo) používaly zlaté mince, zatímco v Kansai (Ósace) se platilo stříbrnými mincemi. Proto při obchodování mezi těmito dvěma oblastmi bylo vždy nutné směnit mince podle potřeby na zlaté nebo stříbrné. Jelikož většina obchodů probíhala v Ósace, směnárníci nejvíce vydělali na směně stříbrných mince. Pro udržení stabilního směnného kurzu zlata a stříbra jmenoval šógunát v roce 1662 tři směnárníky, kteří měli svým působením stabilizovat trh. O osm let později byla za tímto účelem vytvořena gilda směnárníků, v níž působilo deset mužů ve službách šógunátu.

Kjóto bylo hlavním městem a sídlem císařského dvora po několik století a také kulturním centrem, avšak po znovunastolení šógunátní moci jeho politický význam upadl. šógunát měl zde rezidenci na hradě Nidžó, který byl monumentálnější než rezidence císaře nebo dvorské šlechty, a v něm sídlil správce pro oblast Kinai (Kjóto šošidai). Některá knížata si v Kjótu zřídila další rezidenci obvykle kvůli vzdělávání svých synů a vazalů, na které dohlížel zástupce knížete (rusui jaku) Během sedmnáctého století se počet obyvatel Kjóta pohyboval pod hranicí 400 000 a toto město se stalo navíc střediskem textilní výroby.

Tato velká města byla vzájemně propojena pozemními i námořními cestami pod přímou šógunátní správou. Na souši existovalo pět cest (gokaidó): Tókaidó, Nakasendó, Kóšúdó, Nikkódó a Óšúdó, jejichž výchozím bodem bylo vždy Edo. Kóšúdó směřovala z Eda na sever a tam se na ni napojovala Nikkódó (cesta do Nikkó). Hlavní dopravní tepna Tókaidó spojovala podél tichomořského pobřeží Edo s Kjótem. Její vnitrozemskou variantou byla dálnice Kóšúdó, ke které se připojovala Nakasendó. Na těchto hlavních šógunátních komunikacích byly zřízeny poštovní stanice, kde kurýři odpočívali, případně si měnili koně apod.

Japonská koňská pošta začala fungovat v roce 1664, kdy byla na Tókaidó zavedena sando hikjaku – expresní zásilková služba s frekvencí tří poslů za měsíc. Poté se tato služba rozšířila na všech pěti dálnicích v podobě cugi hikjaku (zastávková expresní zásilková služba). Při nejrychlejším tempu trvala cesta z Eda do oblasti Kinai (Kjóto, Ósaka) šest dní, což znamená, že poštovní kurýr musel urazit vzdálenost 500 km do Ósaky přibližně rychlostí 85 km/h. Proto se tato cesta nazývala džóroku (stanovena na šest).[28]

Pro správu těchto cest byl v roce 1659 zřízen šógunátní úřad dóčú bugjó (správce silnic), jež vykonával jeden z velkých inspektorů (ómecuke). Později v něm působil jeden z finančních úředníků (kandžó bugjó).

V námořní dopravě existovaly tři okruhy: západní okruh (niši mawari), východní okruh (higaši mawari) a kamigatský okruh (Kamigata mawari). Západní okruh byl nejdelší dopravní trasou. Od poloviny sedmnáctého století spojoval přístav na ostrově Ezo (Hokkaidó) Macumae s přístavy na pobřeží Japonského moře (Obama, Niigata) a přes Šimonoseki s přístavy Vnitřní moře (Setonaikai) a Ósakou. Kamigatský okruh vycházel z Ósaky a přes Wakajamu a Šimodu směřoval do Eda. Východní okruh s počátečním bodem v Edo procházel podél zbývající části tichomořského pobřeží Honšú  přístavy Čóšu, Išimaki atd. Vodní cesty se používalo zejména při přepravě rýže mezi Edem a Ósakou.

3. Vliv vnitropolitické situace

3.1. Knížata z Mikawy

Kromě celospolečenského členění na čtyři sociální třídy (šinókóšó) zde existovala rozvrstvení samurajů podle již zmíněného rodového statutu (kakaku) a podle příslušnosti k „Iejasuovým mužům“. Knížata fudai se dělila na tradiční rody, které odvozovaly svůj původ od macudairských (tokugawských) vazalů z provincie Mikawa, a mladé rody, které si vydobyly šógunovu přízeň teprve nedávno. K tradičním rodům patřily například rody Sakai, Honda (od roku 1563), Ii (od roku 1575), Doi (od roku 1579), Ókubo, Sakakibara (od roku 1590), Abe atd. Historie rodu Sakai sahá až do doby, kdy předkové Macudairů přišli do Mikawy, kde jeho předkové žili ve vesnici Sakai. Představitele těchto rodů můžeme vidět na šógunátních postech nejčastěji.

Tyto staré rody fudai měly výsadní právo na vysoké šógunátní funkce. Nicméně zde existovali samurajové z poměrně mladších rodů, kterým se podařilo dostat se do okruhu šógunových mužů. K nim patřily například rody Hotta a Inaba, které se prosadily za vlády třetího šóguna Iemicua. Inaba Ittecu sloužil Hidejošimu, který mu udělil léno 40 000 koku v provincii Higo na Kjúšú. Po roce 1600 se rod Inaba řadil k tozama daimjó a vlastnil léno o velikosti 50 000 koku v provincii Bungo. Inaba Masakacu získal své postavení jako syn kojné šóguna Iemicu, nakonec se stal knížetem fudai s lénem o velikosti 102 000 koku a v letech 1623 – 1634 působil v šógunátním aparátu jako senior (ródžú, tošijori, šuttónin). Od té doby se s tímto rodem můžeme setkat na postu seniora (ródžú) až do roku 1868, kdy opustil tuto funkci jeho poslední představitel.

Dalším rodem, který vystoupil mezi společenskou elitu, byl rod Hotta. Hotta Masamori se také nacházel v Iemicuově blízkosti jako nevlastní vnuk Iemicuovy kojné a v letech 1633 – 1651 působil jako ródžú. Ze stejného rodu i pocházel Cunajošiho nejvýznamnější ródžú Masatoši, který se stal kancléřem (tairó) a nakonec byl pro své despotické sklony v roce 1684 zavražděn svým podřízeným mladším seniorem (wakadošijori) Inabou Masajasuem. Poslední člen rodu Hotta opustil post seniora v roce 1858.

Iejasuovi muži ve funkci šuttónin (předchůdci ródžú)[29]
Ókubo Tadačika	1593 – 1614
Sakakibara Jasumasa	1600 – 1606
Ii Naomasa	1600 – 1602
Honda Tadakacu	1600 – 1609
Honda Masanobu	1600 – 1615
Ókubo Nagajasu	1600 – 1613
Honda Masazumi	1600 – 1622
Andó Naocugu	1600 – 1616
Muraeči Naojoši	1600 –1616
Naitó Kijonari	1601 – 1606
Aojama Tadanari	1601 – 1606
Aojama Narišige	1608 –1613
Sakai Tadajoši	1609 – 1627
Doi Tošikacu	1610 – 1638
Sakai Tadajo	1610 – 1634
Andó Šigenobu	1611 – 1621

Na těchto příkladech můžeme vidět, že vedle rodů z Mikawy, které se dostaly k moci díky svému vztahu k prvnímu šógunovi Tokugawovi Iejasuovi, využívaly své příležitosti původně nevýznamné rody. Tyto rody měly zpočátku nízký statut, avšak díky své osobní službě následujícím šógunům se stali šógunovými chráněnci, který jim v rámci svých schopností poskytl svou podporu. Šógun tak činil proto, že chtěl mít přirozeně na důležitých místech jemu oddané muže. Takto se postupně vyvinula opozice starých rodů fudai, které bránily své právo na postavení v administrativním aparátu šógunátní vlády, proti osobě šóguna, jenž se snažil zajistit svou autoritu pomocí svých věrných.

3.2. Upevnění tradičních rodů fudai ve vysokých šógunátních úřadech

Na počátku šógunátu měla knížata fudai své zvýhodněné postavení oproti knížatům tozama také díky Iejasuovi, který jim toto postavení zaručoval výměnou za loajální službu. Avšak až do vlády třetího šóguna Iejasua a do smrti exšóguna Hidetady v roce 1632 nebylo jejich společenské postavení zakotveno v šógunátním systému v konkrétní a pevně stanovené podobě. Knížata (daimjó) se nacházela v pozici šuttónin či tošijori (senior), jejíž rozsah určoval sám šógun nebo exšógun. V podstatě tedy záviselo na jejich osobách, jaké povinnosti a pravomoci svým knížatům v rámci šógunátní vlády určí. Zpočátku šógunové jednali podle stávajících potřeb nově vznikajícího systému.

Šógun Iemicu však oproti svým předchůdcům nebyl tolik silný. Neměl příliš vrozené schopnosti státníka, a proto většina šógunátu podporovala jako Hidetadova nástupníka Iemicuova mladšího bratra Tadanagu. Ale Iemicuova kojná Kasuga no Cubone v roce 1611 požádala přímo Iejasua, aby šógunovým dědicem jmenoval Iemicua. To také Iejasu učinil, aby zabránil pozdějším sporům o nástupnictví. Tak stanovil pravidlo, že ve jmenování na post šóguna má vždy přednost nejstarší syn. Nicméně po Iemicuově nástupu na šógunátní trůn nad Iemicuem bděl jeho otec Hidetada a později jej podporovali Hidetadovi lidé, kteří se starali o řádné fungování administrativního i politického systému šógunátní vlády.

Institucionalizace jednotlivých šógunátních úřadů se odehrála právě během Iemicuovy vlády, kdy již šógun ani zdaleka nebyl samostatně rozhodující autoritou. Přestože byl Iemicu apatický a v roce 1637 těžce onemocněl, postupně propustil Hidetadovi muže (Sakaie Tadakacua a Doie Tošikacua), kteří mu nebyli zcela oddaní, a nařídil sebevraždu Tokugawovi Tadanagovi, jež sídlil na hradě Sumpu (550 000 koku). Na jejich místo povýšil Macudairu Nobucunu a Hottu Masamoriho, ke kterým měl blízký vztah, protože sloužili v jeho osobní stráži jako velitelé (košógumiban gašira). Hotta Masamori musel opustit k Iemicuově lítosti řady seniorů (ródžú) pro velmi špatný zdravotní stav, ale přesto mu zůstali tři oddaní senioři. V roce 1639 jim šógun přidělil větší léna v provincii Musaši: Macudairovi Nobucunovi o 30 000 koku na 60 000 koku v Kawagoe, Abe Tadaakimu o 25 000 koku na 50 000 koku v Oši a Abe Šigecugu spravoval od roku 1638 53 000 koku v Iwacuki. Všichni tři Iemicuovy senioři tedy měli statut hradního pána (džóšú) a léno o velikosti 50 – 60 tisíc koku v blízkosti hradu Edo (tj. v provincii Musaši). Toto se pak ustálilo jako pravidlo. Zásadní změnou v mocenské struktuře šógunátní vlády byl však přechod většiny šógunátních úřadů pod přímou kontrolu seniorů v důsledku Iemicuovy těžké nemoci. Pod šógunovou přímou kontrolou zůstala v podstatě kromě úřadů ródžú a tairó pouze mladší senioři (wakadošijori, či rokuninšú). Od roku 1638 šógun komunikoval s většinou šógunátních úřadů právě prostřednictvím seniorů, kteří tímto získaly další prostor pro své působení na rozhodování v šógunátní politice.

Knížata fudai ve vysokých šógunátních funkcích měla tedy stanoven rozsah své moci Iemicuovým nařízením pro seniory mladší seniory (rokuninšú) a starosty (mači bugjó) z roku 1634 a později i přidělení odpovídajícího léna. Upevnění postavení knížat se projevilo za vlády Iemicuova nástupce Iecuny, který sesadil nejméně knížat – prakticky přibližně o polovinu méně než ostatní šógunové (viz tabulka na straně 8). V období jeho panování v letech 1651 – 1680 podle Nakamury Takanariho[30] platila praxe kjokui kjokkan (nejvyšší postavení a nejvyšší dvorská funkce), kdy šógun respektoval rodový statut (kakaku) natolik, že všechna knížata zastávala nejvyšší možné úřednické funkce a jen velmi málo jich bylo bez náležitého postavení v šógunátním systému.

3.3. Šógunové z vedlejších větví

Opozice knížat fudai s vysokým rodovým statutem (kakaku) a šógunových mužů se projevovala v případech, kdy byl šógun jmenován dědicem šóguna již jako daimjó z rodu Tokugawa. Pátý šógun Cunajoši, šestý šógun Ienobu a osmý šógun Jošimune přišli do šógunátu z vedlejších větví. Jejich osobní vazalové (kašin) z knížecího léna měli nižší rodový původ, často ani nepatřili k šógunátním vazalům. Při zvolením jejich pána za nástupce šóguna jej následovali do edského hradu, aby mu mohli dále sloužit. Takto se dostali do administrativního systému šógunátní vlády, ačkoliv bylo jinak nemožné, aby se vazal knížete podílel na administrativní správě šógunátu. Ta byla záležitostí přímých šógunátních vazalů (hatamoto a gokenin) a knížat s vyšším statutem.

Cunajoši byl původně daimjó s lénem v Tatebajaši v provincii Kózuke (100 000 koku). Po jeho nastoupení v roce 1680 bylo jeho léno zahrnuto do půdy tenrjó a jeho osobní vazalé (kašin) vstoupili do šógunátního administrativního systému. Cunajoši se snažil dosazovat do šógunátních funkcí knížata s nižším statutem, aby jako šógun z vedlejší větve prosadil svou autoritu vedle kliky tradičních knížat fudai. Bývalí vazalé z Tatebajaši tvořili od roku 1683 25 procent hlavního personálu finančního úřadu, který nevyžadoval vysoký rodový původ, a o deset let později byla polovina vedoucích oddělení finančního úřadů (kandžó kumigašira) původem z Tatebajaši. Mimo vyšších funkcí typu finanční správce (kandžó bugjó) a vedoucí finančního úřadu (kandžó gašira) tedy bylo v pořádku, nepocházel-li úředník z významného rodu, protože v oblasti financí byly rozhodující schopnosti.

Vedle těchto nižších praktických funkcí však Cunajoši rozšířil svůj vliv na šógunátní funkce vyžadující bezpodmínečně původ z tradiční elity knížat fudai. Své nejbližší – Makinoa Narisadu, původně karóa (senior na léně), a Janagisawu Jošijasua, původně člena osobní stráže (košógumi) – nejprve jmenoval do funkce komořího (sobašú), která rovněž nevyžadovala vysoký rodový statut (kakaku). Nicméně v roce 1681 pro ně vytvořil novou šógunátní funkci velký komoří (sobajónin), jež stála v hierarchii nad seniory a kancléřem, a jejich postavení postupně posiloval udělováním statutu a lén. Takto se stalo, že v roce 1698 docílil jako hradní pán (džóšú) statutu na úrovni kancléře (tairó), kterým byl o osm let později jmenován. V roce 1704 mu bylo přiděleno léno v Kófu (150 000 koku), jež bylo dosud výhradně v rukou Tokugawů. Jošijasuova kariéra však skončila s vládou Cunajošiho a jeho rodové jméno Janagisawa se ve vysoké politice šógunátu již neobjevilo.

Situace s příchodem osobních vazalů z léna se opakovala za Ienobua, který byl méně autokratický než jeho strýc Cunajoši. Ienobu byl lenním pánem v provincii Kófu do doby, než byl jmenován Cunajošiho dědicem v roce 1704. Spolu s jeho přestěhováním do Západní pevnosti (Nišinomaru) v hradě Edo se přesunul do šógunátního aparátu také jeho skupina vazalů (kašindan). Ienobuovy vazalé pečovali zejména o osobní záležitosti šóguna jako personál šógunátní domácnosti, osobní stráže a komořích. Jeho průvodce od dětství a dříve člen jeho osobní stráže Manabe Akifusa se stal stejně jako Cunajošiho Jošijasu komořím (sobašú) společně s bývalým seniorem (karó) v Kófu a jeho postavení rostlo stejně závratně jako Jošijasuovo. Nejvíce pobuřující pro silné rody fudai na tom byla skutečnost, že Akifusa nebyl ani samurajského původu. Ba co více, jako syn herce divadla nó pocházel ze společenské třídy, která stála v žebříčku tokugawské společnosti nejníže.

V roce 1609, kdy se stal Ienobu šestým šógunem, Manabe Akifusa dosáhl statutu seniora (ródžú), přestože působil ve funkci sobajónin, a o šest let později se stal hradním pánem s lénem (50 000 koku) Takasaki v provincii Kózuke. Aby ho šógun ochránil, jmenoval na post velkého komořího ještě knížete fudai Hondu Tadakacua, který byl Ienobuovi osobně zavázán. Nicméně senioři se tímto formálním tahem nedali oklamat, protože bylo zjevné, že ve skutečnosti politická moc spočívá v rukou Akifusy.

Jošimune byl povolán na post šóguna z vedlejší tokugawské větve z provincie Kii jako daimjó z Wakajamy. Ienobuovy muže v osobních službách šóguna Iecugu vystřídali Jošimuneho vazalé z Kii. Jošimune na rozdíl od svých tří předchůdců respektoval důležitost rodového statutu (kakaku) při udělování úřednických funkcí a půdy. Na místo funkce sobajónin (velký komoří) zavedl nový úřad gojó toricugi (šógunův důstojník), jejichž důchod se nezměnil oproti důchodu, který dotyční pobírali jako vazalé v Kii. Teprve po deseti letech služby bylo dvěma hlavním toricugi uděleno 10 000 koku (tj. přesně na hranici statutů hatamoto a daimjó). Ve vyšší šógunátní funkci se objevil v roce 1717 Óoka Tadasuke jako správce Eda, který byl o 19 let později přeřazen mezi správce chrámů a svatyní (džiša bugjó) stále se statutem šógunátního vazala. Teprve v roce 1748 po více než třiceti letech oddané a pilné služby šógunátu v oblasti zákonodárství byl povýšen do stavu fudai daimjó a bylo mu uděleno léno o velikosti 10 000 koku (statut džinja daimjó) v provincii Mikawa. Vedle Óoky se na šógunátních reformách podílel v oblasti zemědělství také Izawa Tamenaga, kterého Jošimune povolal ze svého léna jako specialistu na vodohospodářské práce. Takto mohli být šógunovy muži prospěšní šógunátnímu systému, aniž by narušovali jeho pravidla o kakaku.

3.4. Senioři versus šógun

Představitele knížat fudai a seniory (ródžú) popuzovalo, že níže postavení samurajové přebírají jejich moc, která jim byla garantována systémem. V roce 1634 byly stanoveny jejich povinnosti, ale také pravomoci. Jejich úřad v administrativní správě (šoku) byl pevně zakotven v šógunátním systému. Od roku 1638, kdy se šógun Iemicu kvůli své nemoci musel stáhnout z politiky a předat velkou část vládních povinností seniorům, silné rody v této funkci udržovaly moc pevně ve svých rukou. Zlom nastal v roce 1680, kdy se šógunem stal Cunajoši.

Cunajoši měl mezi seniory jediného spojence Hottu Masatošimu, který zabránil tomu, aby místo Cunajošiho nebyl pátým šógunem jmenován císařský princ. Představitele císařského dvora, tedy nikoliv příslušníka rodu Tokugawů a ani příslušníka vojenské šlechty (buke), prosazoval kancléř (tairó) Sakai Tadakijo. Jmenování dvořana šógunem bylo naprosto proti všem pravidlům šógunátu jako systému bakuhan, jimiž byl císařský dvůr zcela vyloučen z rozhodování o politických záležitostí země, jak to Iejasu stanovil v roce 1615 v Nařízení pro císaře a dvorskou šlechtu (Kinčú narabi ni kuge šohatto). Pokus knížat fudai prosadit na post šóguna dvořana neznamenal nejen omezení šógunovy autority, ale také ohrožoval šógunův rod Tokugawů v jeho postavení hegemona, protože se vnější element vměšovat do otázky nástupnictví hlavy tohoto rodu. To by znamenalo přetržení kontinuity či úplné zamezení nástupnictví v rodu Tokugawa. Další nebezpečí v jednání knížat fudai spočívalo v tom, že dosazením císařského prince do postavení hlavy všech vojenských rodů (buke no tórjó) zpochybňovali legitimitu a roli šóguna jako politické instituce a tím i samotného státního zřízení bakuhan. Rozpor byl tedy v tom, že představitelé rodů, které od Iejasua získaly vysoký statut (kakaku), jež byl zárukou pro udělení šógunátních funkcí, a měly zajišťovat kontinuitu šógunova rodu Tokugawů jako hegemona, nyní stály proti šógunovi a šógunátu.

Proti neúměrné moci knížat fudai se Cunajoši zaštítil svými muži, jejichž prostřednictvím neústupně likvidoval pozici tradičně silných rodů. V prvé řadě sesadil Sakaie Tadakija, který působil od roku 1653 jako senior a v roce 1666 byl povýšen na kancléře. Ten si téměř za 30 let kariéry ve vysoké šógunátní politice za vlády šóguna Iecuny vybudoval natolik velkou autoritu, že mu přezdívali „šógun od hlavní brány“[31] podle místa jeho rezidence u hlavní brány na hradě Edo. Po Tadakijově smrti Cunajoši zmenšil jeho rodu léno (150 000 koku v provincii Kózuke) o 20 000 koku a jeho dědici nařídil domácí vězení. Samotné sesazení Tadakija bylo do té doby nevídaným jevem zvláště, když se jednalo o tak prominentní rod fudai s vysokým statutem jako Sakai.

Stejně autoritativně jako Cunajoši se choval i Hotta Masatoši, který obsadil Tadakijovu pozici i jeho rezidenci u hlavní brány. V roce 1681 byl jmenován kancléřem a následující rok mu bylo zvětšeno léno na 130 000 koku v provinciích Šimósa a Jamato. Důsledkem tohoto neúnosného dění spojeného s hojným sesazování knížat fudai bylo mj. zavraždění šógunova spojence Masatošiho v roce 1684. Wakadošijori (mladší senior) Inaba Masajasu jej zabil v době, kdy se všichni vazalové šógunátu účastnili pravidelné audience u Cunajošiho, a pak spáchal sebevraždu. Reakcí šóguna Cunajošiho na vraždu jediného spojence mezi seniory a svého důvěrníka byla naprostá izolace, neboť zabití osoby blízké šógunovi znamenalo totéž co ohrožení šóguna.

Cunajoši dal přesunout prostory seniorů dále od své rezidence a vyhýbal se přímému kontaktu s nimi. Přístup k němu měli pouze velcí komoří (sobajónin), kteří sloužili jako prostředníci mezi ním a ostatní částí šógunátu a tlumočili jeho vůli. Takto se skutečné provádění politiky odehrávalo spíše na úrovni neformálních vztahů než skrze vztahy čistě úřední. Na důležitosti nabyl osobní vztah k šógunovi na úkor rodového statutu (kakaku).

Jelikož se nositelé vysokého rodového statutu stali šógunovými nepřáteli, šógun se snažil vykonávat svou moc prostřednictvím samurajů, jejichž rodový statut nebyl dost vysoký na to, aby se mohli legitimně podílet na šógunátní vládě. Umožněním přístupu k politické moci a k uplatnění, kterého by se jim jinak nedostalo, si je osobně zavázal a mohl se tedy spolehnout na jejich loajalitu. Nicméně slabinou této strategie bylo to, že se tito noví lidé v politice prosadili proti pravidlům tohoto systému a že jejich politická moc zcela závisela na osobě šóguna. Když se změnil šógun, systém je zbavil jejich neoprávněně nabytého postavení. Dosazením osobních důvěrníků bez patřičného rodového statutu do vysokých úřednických funkcí se tedy z hlediska šógunátního systému nic nevyřešilo.

Tokugawští šógunové v letech 1603 – 1745
Jméno šóguna	Doba vlády	Rok úmrtí	Doba vlády jako exšóguna	Tairó	Sobajónin
1. Iejasu	1603 – 1605	1616	1605 – 1615	---	---
2. Hidetada	1605- 1623	1632	1623 – 1632	---	---
3. Iemicu	1623 – 1651	1651	---	Sakai Tadajo, Doi Tošikacu, Sakai Tadakacu	---
4. Iecuna	1651 – 1680	1680	---	Sakai Tadakacu, Sakai Tadakijo, Ii Naosumi	---
5. Cunajoši	1680 – 1709		---	Hotta Masatoši, Janagisawa Jošijasu, Ii Naomori	Janagisawa Jošijasu, Macudaira Terusada, atd.
6. Ienobu	1709 – 1712	1712	---	Ii Naomori	Manabe Akifusa, Honda Tadajoši
7. Iecugu	1712 – 1716	1716	---	Ii Naomori
8. Jošimune	1716 – 1745	1747	1745 – 1747	---	---

Problém byl v tom, že šógun omezil moc rodům s vysokým statutem, které jej měly podporovat a vykonávat jeho vůli, protože se postavily proti němu, a pro prosazení své autority si zvolil jedince z rodů, které podle základních principů šógunátu neměly právo podílet se na vysoké politice, ale šógun jim toto právo po dobu svého života poskytl. Cunajoši však pro své chráněnce nezavedl žádný systém, který by jim zajistil stejné postavení do budoucnosti. Otázkou bylo tedy nalézt kompromis, aby šógun mohl využívat svých důvěrníků ve svůj prospěch a ve prospěch šógunátu, aniž by přitom narušoval základní principy politického systém a práva rodů fudai s vysokým statutem.

4. Změna politické moci šóguna

4.1. Mír v zemi

Zásluhu na ekonomickém, politickém a kulturním vývoji v období Tokugawa měl především mír v zemi. Oproti předchozímu období válčení vládu šógunátu nerušily žádné vnější či vnitřní nepokoje s výjimkou bouří nespokojených rolníků v dobách hladomoru nebo přírodních pohrom, kterým byl velký požár Eda (1657) a erupce hory Fudži (1707).

Na počátku tokugawského šógunátu si Iejasu musel své postavení hegemona vydobýt svými činy, kterými ve válce projevil svou sílu a své zájmy. Když se stal v roce 1603 šógunem, musel obnovit v zemi hospodářství a politický a administrativní systém pro uchování centrální vlády ve svých rukou. Přibližně do poloviny třicátých let 17. století se šógun či exšógun zabývali budováním nového systému a obnovou země, jíž se účastnila také všechna knížata. Rozhodující moc spočívala především v rukou šóguna a jeho asistentů (šuttónin) v šógunátní vládě, jejichž postavení nebylo ještě přesně vymezeno.Knížata prováděla opatření podobná šógunátním v menším měřítku na svých lénech a byla zaneprázdněna obnovou pořádku a vytvářením nové správní struktury na jim svěřeném území.

Tak, jako nad Hidetadou bděl Iejasu jako exšógun, také třetí šógun Iemicu byl pod dohledem svého otce a exšóguna Hidetady až do jeho smrti v roce 1632. Hidetada ani Iemicu si nezískali své postavení šóguna v bitvách jako Iejasu, ale na základě dědičného práva na tento titul, které jim zaručoval nově vybudovaný systém. Takto šógun již nemusel pro své jmenování a udržení se v pozici šóguna vykonávat výjimečné skutky. Formální náležitosti jmenování šóguna císařem byly zajištěny kontrolou císařského dvora a základním předpokladem k němu byla příslušnost k hlavní větvi rodu Tokugawa, nebo případně k vedlejším větvím z provincií Owari, Kii a Mito. Z tohoto hlediska tedy nebyl šógun nijak ohrožován.

Hlavní nebezpečí v podobě potomka Tojotomiho Hidejošiho zlikvidoval Iejasu v roce 1615 dobytím ósackého hradu a Iemicu potlačil jediné povstání rozsáhlejšího charakteru v roce 1637 v Šimabaře. Koncem třicátých let sedmnáctého století byl dokončen vývoj nového administrativního systému šógunátní vlády, Edo jako středisko politické moci rostlo a začaly se projevovat pozitivní výsledky hospodářských reforem. Za vlády Iemicua byla knížata fudai jmenovaná do vysokých funkcí šógunátu šógunovou podporou a na tomto základě si vybudovala svou politickou pozici. Stručně řečeno, v zemi byl klid a pořádek a systém fungoval, ačkoliv šógun na to nevynakládal velké úsilí.

Tato harmonická situace v zemi poskytla příležitost všem v blízkost šóguna a v šógunátní vládě, aby v rámci svých možností pracovali na své kariéře. Toho využila na jedné straně knížata fudai, která si upevnila své postavení zejména ve funkcích senior (ródžú) a kancléř (tairó), jež slibovaly rozhodující podíl na politické moci. Na druhé straně se z okolí osoby šóguna objevili muži s mnohem slabší dědičnou politickou základnou, které za jejich věrnou službu vyzdvihl šógun. Třetí šógun Iemicu se stále ještě nacházel v dostatečně silné pozici nato, aby nemohly ambice knížat oslabit jeho autoritu. Avšak v následujícím období až do vlády osmého šóguna Cunajošiho se válečné kolbiště doby Sengoku zcela změnilo v politické, na němž soupeřily o moc dvě strany: knížata a šógun. Navíc někdy se nejednalo ani o soupeření, pokud šógun nebyl schopen věnovat se vládě.

4.2. Osobnost šóguna

Hlavní roli při prosazení autority hrála osobnost šóguna. O Iejasuově autoritě nebylo pochyb. Dokázal získat a udržet svou moc i pro své potomky, přestože oni příliš nezdědili jeho osobní kvality. Iejasuova autorita tedy přesáhla generace, a tak byla zárukou postavení pro ostatní šóguny. Hidetada již silnou osobnost svého otce nesdílel. Nebyl z Iejasuových synů nejnadanější (jako například Tadanao), ale byl učenlivý a poslušný. Pod vedením svého otce a po jeho smrti s pomocí jeho mužů „odvedl svoji práci dobře“. Jak zdůrazňuje sociální antropoložka Nakane Chie[32], ideální vůdce skupiny není ten, kdo je ze všech nejschopnější, ale ten nejspolehlivější.

V případě Iemicua to bylo obdobně. Iemicu byl nejstarší Hidetadův syn, nicméně nebyl příliš inteligentní a stal se šógunem jen díky zásahu Iejasua. Ostatní prosazovali spíše nástupnictví mladšího Tadanagy, který měl větší nadání pro vládní záležitosti. Přesto byl Iemicu podobně jako Hidetada ve své vládě úspěšný. Po smrti svého otce nařídil Tadanagovi spáchat sebevraždu, aby se tak zbavil svého potencionálního nepřítele v otázce nástupnictví. To bylo v počátcích šógunátu, kdy se vzájemné vztahy šógunátu a knížat formovaly. U následujících šógunů pak existovaly dva charakterové typy: 1. šógun, jehož slabá autorita dovolila vyrůst moci jiných osobností šógunátu, 2. autokratický šógun, který usiloval o ničení a oslabování všech, jež ohrožovali jeho autoritu.

K prvnímu typu patří čtvrtý šógun Iecuna, šestý šógun Ienobu a sedmý šógun Iecugu. Iecuna se stal šógunem v jedenácti letech a v období jeho vlády knížata fudai dosáhla vrcholu své moci. Iecuna nechal sesadit nejméně knížat z tokugawských šógunů a umožnil všem členům šógunátní vlády dosáhnout nejvyšších funkcí (kjokui kjokkan, viz strana 27). Zatímco Iecuna vládl jen nominálně, skutečnou politiku prováděl Sakai Tadakijo, který byl dva roky po jeho nástupu (v roce 1653) jmenován seniorem (ródžú) a v roce 1666 byl povýšen na kancléře (tairó). Přítrž jeho politickým aktivitám učinil až autoritativní Cunajoši brzy poté, co nastoupil do úřadu šóguna.

Ienobu založil svou vládu na svých rádcích a funkci sobajónin. Mocné muže z fudai v pozici ródžú a tairó vystřídali co do vlivu na provádění skutečné politiky Ienobuovi důvěrníci. Nejvíce Ienobua ovlivnil konfuciánský učenec Arai Hakuseki, který z něj chtěl učinit moudrého humánního krále podle vzoru čínských mýtických vládců. Hakuseki byl Ienobuovým vazalem ještě v době, kdy byl Ienobu knížetem v Kófu. Nedosáhl však tak vysokého statutu jako Manabe Akifusa, protože byl z funkce džuša (konfuciánský učenec) jmenován mezi joriai (samuraj, který není v aktivní vojenské službě) a jeho léno bylo v roce 1711 zvětšeno na 1 000 koku, čímž se zařadil mezi střední hatamoty. Jako konfuciánský učenec však dělal pro Ienobua pravidelné přednášky a snažil se vést šóguna k tomu, aby jednal s lidem laskavě a byl pro něj dobrým příkladem. Po svém nástupu na šógunátní trůn Ienobu zrušil pod jeho vlivem nesmyslné represivní nařízení, které zavedl šógun Cunajoši ve svém náboženském zanícení (Šórui awaremi no rei). Za vlády Ienobuova nedospělého syna Iecugu se Manabemu a Hakusekimu podařilo jejich postavení do určité míry udržet, ale přesto po Ienobuově smrti oproti klice seniorů hodně ztratili.

Pátý šógun Cunajoši patřil ke zcela opačnému typu. Svůj úřad nastoupil jako dospělý muž, který měl zkušenosti s vládou na svém léně v Tatebajaši. John W. Hall[33] píše, že byl prvním šógunem, který byl volen z více kandidátů. Původně byl adoptován jako čtvrtý syn Iemicua do čela rodu Tatebajaši, ale po smrti Iecugua jej povolali zpět do hlavní větve. Za jeho vlády byli sice mezi mocenskou špičku vyzdviženi lidé bez odpovídajícího rodového statutu (kakaku), ale stalo se tak s šógunovým úmyslem dosadit je namísto nepohodlných členů šógunátní správy s vysokým rodovým statutem. Tito lidé však nikdy nedosáhli moci přesahující moc šóguna.

Takto je pro Cunajošiho politiku typické autokratické sesazování vyšších i nižších šógunátních úředníků často z řad knížat a jejich nahrazování šógunátními či spíše osobními šógunovými vazaly. Tam, kde za vlády Iemicua a Iecuny získala knížata fudai své jistoty, je za Cunajošiho velmi rychle ztrácela, protože jejich postavení v podstatě záviselo na šógunově libovůli. Samozřejmě, že i Cunajošiho autoritativní moc měla své meze, nicméně knížata nepocítila větší sílu šógunovy osoby jindy než právě za tohoto šóguna.

Vedle kvalitativních předpokladů pro vládu hrál svou roli také šógunův zájem o politické záležitosti. Ke konci svého působení v úřadu šóguna se Cunajoši zabýval více teorií a praxí buddhismu. Zřejmě unaven pochopitelným protivenstvím knížat vůči své osobě se postupně stáhl z politické scény a vladařské záležitosti předal svým důvěrníkům (sobajónin), zejména Janagisawovi Jošijasuovi. Cunajošiho nejznámějším počinem a zároveň dalším projevem jeho nezlomné autoritativnosti bylo opakované vydání nařízení o soucitu s živými bytostmi (Šórui awaremi no rei). Provinilci proti tomuto nařízení, nejčastěji ti, kteří se chovali surově, či jen neuctivě ke psům, byli odsouzeni k pobytu ve vězení, k vyhnanství apod.

Také v Cunajošiho případě se nakonec ukázalo, že šógunátní vláda nemůže hladce fungovat, je-li nerovnováha mezi silami šóguna a knížat. Poté, co byla knížata za Iecuny příliš silná, pátý šógun situaci příliš nevyřešil, když se je snažil zraňovat, kde jen mohl. Ve srovnání s ním si vedli lépe Hidetada a Iemicu, kteří využívali sílu knížat ve prospěch šógunátu, aniž by tím utrpěla jejich autorita.

Když tedy zopakujeme, po třetím šógunovi následovali šógunové buď s malou autoritou, kteří tak udělali prostor ambiciózním šógunátním úředníkům, nebo šógunové se sklony k autokratickému absolutismu, jež se naopak snažili uchvátit co nejvíce moci do svých rukou.

4.3. Fyzický stav šóguna

Kromě vrozeného intelektu a charakteru šóguna ovlivňoval jeho politickou moc také jeho věk a zdraví. Je přirozené, že nedospělý nebo nemocný šógun nemohl vykonávat svůj úřad v plném rozsahu a že potenciál tohoto vakua využil někdo jiný a to zpravidla ten, kdo takto oslabeného šóguna zastupoval nebo stál v jeho blízkosti, čímž mohl uplatnit svůj osobní vliv na šóguna.

Moc knížat fudai byla upevněna vytýčením rozsahu pravomocí šógunátní funkce ródžú (senior) a zesílila zejména od roku 1638, kdy Iemicu těžce onemocněl a přesunul velkou část vládních záležitostí na seniory. V tuto dobu byla ustanovena administrativní struktura šógunátní vlády Tokugawů. Knížata z toho vytěžila nejvíce především za vlády Iemicuova nástupce Iecuny, který nastoupil šógunátní úřad ještě jako dítě a navíc měl slabé zdraví. Právě tehdy byla posílena důležitost rodového statutu (kakaku) při udělování úřednických funkcí v šógunátní vládě ve prospěch tradiční kliky knížat fudai.

Větší handicap než slabé zdraví byl nízký věk. Nedospělý šógun se musel spoléhat na své zástupce, které mu zpravidla zanechal otec. Například Ienobu pověřil Manabeho Akifusu a Hondu Tadajošiho, aby stáli po boku Iecugua jako regenti (seššó). Tak se sice stalo, ale tito bývalí velcí komoří (šuttónin) Ienobua nemohli u tříletého šóguna nalézt stejnou podporu a ochranu jako u jeho otce. Tak se ke svému podílu na politické moci dostala i tradiční klika knížat fudai.

Každopádně špatný zdravotní stav a nedospělost měly negativní dopad na osobní autoritu šóguna a umožnily ambiciózním jedincům hrát ve vykonávání politiky důležitější roli, než jim přisuzoval samotný systém šógunátní vlády.

III. Změny v administrativním systému tokugawského šógunátu

1. Změna struktury šógunátní administrativy za vlády 3. šóguna Iemicu

1.1. Vytvoření úřadů administrativního systému šógunátní vlády

Dovršení vývoje šógunátních funkcí do podoby jasně stanovených úřadů šógunátní vlády bylo dílem třetího šóguna Iemicua. Do smrti exšóguna Hidetady v roce 1632 vycházela rozhodující politika šógunátu z vládního aparátu Iemicuova otce. Do té doby existovala ve skutečnosti dvě vládní centra: v západním křídle hradu Edo (Nišinomaru), které bylo obvykle určeno pro šógunova dědice a jeho družinu, sídlil vládní aparát Hidetady a v hlavním křídle hradu (Honmaru) sídlil Iemicuův vládní aparát. O provádění politiky se však ve skutečnosti rozhodovalo v západním křídle, jež bylo vyhrazeno pro Hidetadovy seniory (tošijori nebo také šuttónin) - Doie Tošikacua (provincie Šimósa, 142 000 koku, dvorská funkce 4. třídy), Nagaie Naomasu (provincie Šimósa, 89 100 koku, dvorská funkce 5. třídy), Aojamu Jukinariho (16 000 koku) a Morikawu Šigetošiho (10 000 koku). Po Hidetadově smrti byli exšógunovy muži zpočátku zahrnuti do Iemicuovy vlády, ale postupně byli nahrazeni Iemicuovy důvěrníky.

Iemicuovy senioři v roce 1632 (před smrtí Hidetady)[34]
Jméno	Kokudaka léna (v koku)	Sídlo hradu	dvorská funkce
Sakai Tadajo	125 5000	Šimocuke	4. třídy
Sakai Tadakacu	80 000	Musaši	5. třídy
Naitó Tadašige	20 000	---	---
Inaba Masakacu	40 000	---	---

Od roku 1634, kdy bylo vydáno nařízení pro seniory (ródžú), v této funkci do roku 1638 působili: Hotta Masamori (1633 –1651), Abe Tadaaki (1633 – 1666), Macudaira Nobucuna (1633 - 1662) a z dříve jmenovaných Sakai Tadakacu (1624 – 1638), Aojama Jukinari (1628 – 1643). Post kancléře (tairó) je poprvé obsazen na krátkou dobu v roce 1636 Sakaiem Tadajoem.[35] Z těchto údajů vidíme, že z Hidetadových šuttónin zůstal mezi špičkou Iemicuova aparátu pouze jeden muž. Významným krokem dále bylo vydělení povinností pro určité úřady. Macudaira Nobucuna, Abe Tadaaki a Hotta Masamori, kteří zastávali navíc ještě funkci velitele šógunovy osobní stráže (košógumiban gašira), byli této povinnosti zbaveni a ponecháni pouze v úřadě ródžú. Iemicu stanovil jejich úřední dny pro přijímání knížat (třetí, devátý a osmnáctý den v měsíci) a určil také den, kdy on jako šógun bude přijímat své podřízené úředníky.

Podobně jako úřad ródžú byly v roce 1634 také ustanoveny úřady mači bugjó (starosta města) a rokuninšú (tj. wakadošijori, mladší senior), které byly rovněž svázány přímo se šógunem. V letech 1633 až 1642 se ze sanbugjó(tři správci) vyčlenily tři oddělené úřady džiša bugjó (správce šógunátních chrámů a svatyň), mači bugjó a kandžó bugjó (správce šógunátních financí), do nichž byli jmenováni lidé vhodní pro administrativní praxi. Změna šóguna však nezpůsobila personální přesuny v těchto úřadech.

1.2. Struktura šógunátní vlády do roku 1638

Do roku 1636 se Iemicu ještě těšil poměrně dobrému zdraví a hlavní část šógunátní správy byla pod jeho přímou kontrolou. Podle Fudžiie Džidžóa[36] šógun přímo kontroloval následující úřady: ródžú (knížata), rokuninšú (tj. wakadošijori, hatamoto), rusui (stráž hradu Edo), džiša bugjó, mači bugjó, kandžó bugjó, sakudži bugjó (správce stavebních prací) a ómecuke (velký inspektor).

Od roku 1635 tyto úřady dostaly oficiálnější podobu, když pro jejich vykonávání byly vyhrazeny speciální budovy či místnosti. Do té doby vykonával šógunátní úředník svou funkci ve své vlastní rezidenci v edském hradě. Svou zvláštní budovu měli úředníci jmenovaní do funkcí ródžú, úředníci finančního úřadu (kandžó) a nejvyšší soud (hjódžóšo). Správce ósackého hradu (Ósaka džódai) a správce pro oblast Kjóta (Kjóto šošidai) konali svou úřednickou službu v šógunátních hradech v Ósace a v Kjótu. Tito zástupci šóguna v západním Japonsku a v oblasti Kansai spadali také pod přímou kontrolu šóguna.

1.3. Změna struktury šógunátní vlády v důsledku nemoci šóguna

V roce 1637 Iemicu onemocněl a jeho zdravotní stav se zhoršil natolik, že v následujícím roce musel část svých pravomocí přesunout na seniory. Navíc musel propustit z úřadu ródžú svého přítele z dětství Hottu Masamoriho, jehož nahradil Macudaira Nobucuna.

Za této situace byli v roce 1638 jmenováni do funkce tairó (kancléř) Doi Tošikacu a Sakai Tadakacu. Doi Tošikacu jako následovník politiky zesnulého Hidetady zcela nesouhlasil s Iemicouvou politikou a měl také spory se Sakaiem Tadakacuem, což působilo nemalé problémy v celém aparátu šógunátní vlády. Iemicuovou reorganizací šógunátního systému značná část šógunátních úřadů přešla pod přímou kontrolu seniorů a kancléře[37] , tedy do rukou Doie Tošikacua, Sakaie Tadakacua a Abe Šigecugua. Oproti hojnému počtu seniorů Iejasuova a Hidetadova aparátu se okruh nejvýše postavených úředníků šógunátu zmenšil na tři osoby. Průměrný počet osob ve funkci ródžú se obvykle pohyboval kolem pěti lidí. Toto snížení může signalizovat přesun politické moci do malé skupinky po boku šóguna a přinejmenším posílení postavení členů této skupinky.

K přeorganizované struktuře šógunátní vlády existuje několik pramenů, jež se místy liší vzhledem k období, které znázorňují. Podle Fudžiie Džódžiho[38]šógun přímo kontroloval následující úřady: ródžú, Kjóto šošidai, Ósaka džódai a džiša bugjó. Pod přímou kontrolu seniorů (popřípadě kancléře) spadaly úřady rusui, ómecuke, mači bugjó, kandžó bugjó, ongokubugjó a óban (velká garda). Wakadošijori (mladší senioři) pak kontrolovali úřady šoinban gašira, košógumiban gašira (velitelé šógunovy osobní stráže), mecuke (inspektor) atd. Přitom si senioři uchovali své nadřazené postavení vůči mladším seniorům.

Graf Kate Wildman Nakai[39], v němž jsou zaznamenány pouze šógunátní úřady uvedené v textu, ukazuje, že šógun přímo kontroloval na stejné úrovni funkce tairó, ródžú a sobajónin a vůči nim na nižší úrovni wakadošijori a džiša bugjó. Pod přímou kontrolou seniorů a kancléře byly úřady ómecuke, Edo mači bugjó, kandžó bugjó, kandžó ginmijaku (revizní úřad), Nagasaki bugjó (správce Nagasaki), sobašú (komoří), dóčú bugjó (správce cest) a óban gašira. Mladší senioři kontrolovali košóšú (šógunovu osobní stráž, tj. košógumiban), konandošú (personál šógunovy domácnosti), mecuke, joriai (vazalé, kteří nejsou v aktivní vojenské službě) a džuša (konfuciánský učenec).

Nihonši džiten[40] uvádí trochu odlišný graf. Základní hierarchie pod přímou kontrolou šóguna je v podstatě zachována. Přímo pod šógunem stojí nejvýše tairó, pak následují ródžúové, wakadošijori a dále sóšaban, džiša bugjó, Kjóto šošidai a Ósaka džódai. Pod kontrolu seniorů spadají sobašú, sobajónin, rusui, ómecuke, óban gašira (velitel velké stráže), kandžó bugjó, sakudži bugjó, fušin bugjó (správce opravných prací), Kjóto mači bugjó (starosta Kjóta), Ósaka mači bugjó (starosta Ósaky) atd. Mladším seniorům se přímo zodpovídají šoinban gašira, košógumiban gašira, šinban gašira (velitel nové stráže), mecuke, joriai, konando gašira (vedoucí šógunovi domácnosti) atd.

Po této reorganizaci se senioři stali základem struktury šógunátu. Kontrolovali knížata, spravovali šógunátní finance, měli dohled nad strážními jednotkami v šógunátních hradech a také nad kontakty se zahraničím v Nagasaki. Šógunovými osobními záležitostmi a problematikou šógunátních vazalů se zabývali mladší senioři. Kontrolovali personál šógunovy osobní stráže (košógumiban, šoinban) a šógunovy domácnosti, avšak sobašú (komoří) spadali pod řízení seniorů. Takto celý systém šógunátní vlády nezávisel pouze na osobě šóguna jako za Iejasuovy a Hidetadovy vlády, ale fungoval jako celek, jehož byl šógun důležitou součástí. V případě nedostatečně silného šóguna se nezhroutil, protože hlavu šógunátu podporovali vysocí šógunátní úředníci v rámci, který jim určil systém.

1.4. Upevnění postavení seniorů a význam rodového statutu

Jak už bylo řečeno, samurajové byli do šógunátních funkcí jmenováni na základě svého rodového statutu (kakaku) a teprve jako druhé kritérium byly brány schopnosti pro vykonávání této funkce. Roztřídění knížat podle kakaku se událo v první fázi po bitvě u Sekigahary v roce 1600 a později se mezi knížata s vysokým statutem prodrali i ti, kteří si získali přízeň svou službou šóguna, v jehož blízkosti se nacházeli po delší dobu.

Do poloviny třicátých let 17. století jmenování do šógunátního úřadu z velké míry záviselo na šógunovi. Ten zvažoval, který jeho vazal je spolehlivý a schopný zastávat jistý úřad. Stávalo se často, že tytéž osoby vykonávaly několik důležitých šógunátních úřadů současně, a ještě častější bylo, že osvědčený úředník byl postupně jmenován do různých funkcí. Například Aojama Tadanari a Naitó Kijonari, kteří působili jako šuttónin v letech 1600 – 1606, byli v roce 1601 jmenováni do funkce Edo mači bugjó (správce Eda). Abe Masacugu vykonával v letech 1623 – 1626 funkci seniora (šuttónin, tošijori) a přitom byl Ósaka džódai (správce ósackého hradu) v letech 1625 – 1647. Jelikož si šógun udělal dobré zkušenosti s několika rody knížat fudai, tyto rody si časem získali výlučné právo na vysoké šógunátní úřady založené na rodovém statutu (kakaku), který jim původně udělil šógun.

Přesunutí části zodpovědnosti a pravomocí na seniory přineslo těmto knížatům upevnění jejich postavení ve vládním systému tokugawského šógunátu a také větší podíl na politickém rozhodování. Na počátku tokugawského šógunátu všechna nařízení pocházela přímo od šóguna a byla opatřena jeho jménem a razítkem. Od vlády Iemicua však většinu zákonů schvalovali a vydávali senioři (ródžú). Dělo se tak jménem šóguna, protože jím k tomu byli zplnomocněni, nicméně šógun již neměl nad šógunátními nařízeními zcela přímou kontrolu.

Nejlepší přístup k moci tak měly rody, které sloužily Iejasuovým předkům v Mikawě, zejména rody Sakai a Ii. Oba se staly vazaly Macudairů (tj. Tokugawů) čtvrtstoletí před bitvou u Sekigahary. Ve funkci ródžú patří členové rodu Sakai k nejčastějším,například Tadajo (1610 – 1634, tairó 1636 – 1636), Tadakacu (1624 – 1638, tairó 1638 – 1656), Tadakijo (1653 – 1666, tairó 1666 – 1680), Tadaoto (1728 – 1735), Tadajasu (1744 – 1749).[41] Za povšimnutí stojí skutečnost, že od nástupu pátého šóguna Cunajošiho až do vlády Jošimuneho nepocházel žádný ródžú z tohoto rodu. Kromě úřadů ródžú a tairó Sakaiové působili v šógunátní správě také jako džiša bugjó, kandžó bugjó, Edo mači bugjó, Ósaka džódai apod. Léna nejvýše postavených se pak nacházela v provinciích Musaši, Šimósa nebo Wakasa a dosahovala velikosti až 120 000 koku.

Za Iejasua pracoval v šógunátní správě pouze jeden zástupce rodu Ii – Ii Naomasa jako šuttónin v letech 1600 – 1602. Později se rod Ii v šógunátních úřadech objevoval až od druhé poloviny 17. století a to výlučně jen ve funkci tairó, v níž vystřídal rod Sakai. Po kancléřích (tairó) Naosumi (1668 – 1676), Naomori (1697 – 1700, 1711 – 1714), Naojuki (1784 – 1787) a Naosuke (1835 – 1841) se posledním kancléřem stal Ii Naosuke[42] (1858 – 1860). Tento rod měl natolik stabilní postavení, že od roku 1634 spravoval až do konce šógunátu tatáž léna v provinciích Šimocuke a Musaši o velikosti kolem 300 000 koku. Ostatním šógunátním úředníkům na postech ródžú či tairó byla léna v provinciích Musaši, Šimocuke, Kózuke, Šimósa apod. obvykle udělována jen po dobu jejich působení ve vysoké politice. Kromě rodů Sakai a Ii se od Iemicuovy vlády ke kategorii fudai s vysokým statutem řadily rody Abe, Doi, Honda, Hotta, Inaba, Ókubo, Itakura, Kuze, Naitó atd.

1.5. Vláda knížat fudai v období čtvrtého šóguna

Čtvrtý šógun Iecuna, který nastoupil v roce 1651 ve svých jedenácti letech, měl vedle svého nízkého věku navíc handicap slabého zdraví, a proto potřeboval oporu knížat v šógunátních funkcích. Díky čerstvě dokončenému systému šógunátní vlády mohl svůj úřad vykonávat bez větších problémů, protože vnitropolitická situace v zemi byla stabilizována.

Nicméně pokoj v zemi nezaručoval, že všechno funguje tak, jak by mělo. Iemicu jistě nepředal kontrolu nad velkou částí šógunátu seniorům proto, aby nahrazovali úřad šóguna. Stalo se tak pro podporu šóguna, aby reprezentovali jeho vůli. Skutečnost za Iecunovy vlády však nabrala poněkud jiných dimenzí. Mladý ródžú Sakai Tadakijo se po svém povýšení na post kancléře v roce 1666 domohl takové moci, že z hlediska vykonávání skutečná politiky stál fakticky v čele šógunátní vlády. (O tom také svědčí jeho přízvisko „šógun od hlavní brány“. Viz strana 30.)

V roce 1651 vyšel šógunát vstříc knížatům, když povolil tzv. „adopci na smrtelné posteli“. Neexistence legitimního dědice bývala často důvodem k sesazení knížete a příčinou zániku rodu. Dosud i vlastní syn hlavy rodu musel být po smrti svého otce schválen šógunátem jako jeho nástupce a dědice adoptované krátce před úmrtím hlavy rodu šógunát neuznával. Povolením „adopce na smrtelné posteli“ šógun projevil svou laskavost vůči knížatům a vyjádřil jim tak své ocenění, což posílilo jejich postavení.

Šógunátním vazalů se také dostalo porozumění šóguna Iecuny. V roce 1666 byl stanoven dodatečný plat pro šógunátní úředníky v případě, že jejich důchod nestačil pokrýt náklady nutné pro vykonávání úřadu v šógunátní správě, které úředník hradil z vlastních prostředků. Tento systém jakurjó (příspěvek pro vykonávání šógunátního úřadu) se týkal zejména velitelů strážních jednotek (óban gašira, šoinban gašira, košógumiban gašira a rusui), vedoucích ómecuke(velký inspektor), mači bugjó (starosta města), kandžó bugjó (správce šógunátních financí) atd. Příspěvek byl udělován při jmenování do úřednické funkce a překračoval dobu jejího vykonávání. Měl vyřešit finanční problémy šógunátu, které pramenily z praxe zvětšování důchodu či léna při povýšení. Systém jakurjó pak zdokonalil šógun Jošimune v podobě tašidakasei.

Z rukou takto posílených úředníku šógunátu pak vyšla v roce 1655 dvě nařízení pro kontrolu obyvatel Eda (Edo mačidžú sadame) a pro buddhistický klérus (Šošú džiin hatto), které mělo omezit politický vliv církevních institucí na šógunátní vládu a využít jich při potírání křesťanství.

2. Éra sobajónin za vlády pátého šóguna Cunajošiho

2.1. Nebezpečí seniorů

Když se stal Cunajoši v roce 1680 šógunem, nacházel se ve velice nepříjemné situaci. Jako dospělý muž a kníže z Tatebajaši si zvyknul vykonávat vládu nad svěřeným územím a nyní se stal hlavou šógunátu, kterému dosud fakticky vládli senioři a knížata fudai. Mezi nimi si oblíbil pouze Hottu Masatošiho, který se co do rodového statutu od ostatních přece jen lišil, protože jeho rod sloužil ve vysokých šógunátních úřadech až od vlády Iemicua (Masatoši byl třetí syn Hotty Masamoriho) a nikoliv již za Iejasua[43]. Masatošiho hlavním přínosem bylo, že zabránil ostatním seniorům jmenovat šógunem císařského prince a dosáhl jmenování Cunajošiho. Cunajoši jej pak o rok později povýšil na kancléře na místo sesazeného Sakaie Tadakija.

V roce 1680 byl Hotta Masatoši ještě jako ródžú pověřen správou šógunátních lén tenrjó. Obvykle se senioři ve své službě střídali po jednom měsíci, ale nyní byl jeden z nich trvale pověřen důležitou zodpovědností, což samozřejmě zvyšovalo jeho důležitost oproti ostatním. Masatoši si pro reformu správy tenrjó (šógunátních lén) vytvořil pracovní tým složený z dvou starostů Kjóta (Kjóto mači bugjó) a ze čtyř finančních správců (kandžó bugjó). Podle Tacuje Cučiji[44] to bylo také zcela nové, neboť poprvé byla dána přednost praktičnosti před formálností. Senior v tomto týmu pracoval s nižšími úředníky, než by odpovídalo jeho statutu.

Snaha seniorů prosadit loutkového šóguna a tím se zcela chopit vlády v zemi ohrožovala samotnou existenci šóguna i šógunátního systému. Cunajoši přistoupil k této situaci rázně a začal uplatňovat konfuciánské principy vztahů mezi vládcem a jeho poddanými, i když poněkud velmi autokraticky. Častým prostředkem proti silným knížatům bylo jejich sesazení nebo alespoň nucená změna léna (obvykle do vzdálenějších a méně výnosných míst), která se podobala vyhnanství. Cunajoši je trestal stejně často jako šógunátní úředníky na základě osobního úsudku. Kate Wildman Nakai uvádí, že polovinu důvodů k potrestání tvořilo „zanedbání povinnosti“ nebo „důvody (známé šógunovi)“ [45].

Po Sakaii Tadakijovi v roce 1681 propustil všechny seniory a jmenoval nové, mezi nimiž nepocházel ani jeden z rodu Sakai. Rod Sakai se do této funkce vrátil až za vlády Jošimuneho v roce 1728 (Sakai Tadaoto). Do nižšího šógunátních funkcích byli jmenováni jeho osobní vazalé z Tatebajaši a také knížata tozama (například ve funkci džiša bugjó z rodů tozama Kató, Macuura, ve funkci wakadošijori apod.). Z knížat fudai dával přednost těm s nižším rodovým statutem tak, aby co nejvíce oslabil pozici rodů fudai, které si získaly vedoucí postavení za vlády Iecuny. Takto se Cunajoši obrátil zády k těm, kteří zklamali jako šógunova opora, a hledal své pomocníky zcela na opačné straně, než určovaly hodnoty šógunátního systému.

2.2. Zavedení funkce sobajónin

Z rozporu mezi důvěryhodností a rodovým původem svých úředníků se snažil Cunajoši východisko tím, že vytvořil nový šógunátní úřad sobajónin (velký komoří). Když se nemohl spolehnout na loajalitu knížat s vysokým statutem, rozhodl se prosadil muže, kteří neměli tuto základní kvalifikaci pro šógunátní úřad, ale zato mu byli oddaní a talentovaní. Úřad sobajónin v sobě nesl kvalitu ródžú co do vysokého postavení a zároveň i praktické nadání úředníků finančního úřadu (kandžó bugjó). Jeho síla spočívala v osobním kontaktu se šógunem, který byl také hlavním předpokladem pro udělení této funkce. Zejména po zavraždění Hotty Masatošiho v roce 1684 Cunajoši omezil styky se svými přímými podřízenými, tj.zejména seniory (ródžú) a mladšími seniory (wakadošijori), a s většinou šógunátu komunikoval právě prostřednictvím velkých komoří (sobajónin). Dával přednost neformálním vztahům, které byly založeny na osobní důvěře, než formálním vztahům podle zásad administrativního systému šógunátní vlády, které jej nutily spolupracovat s lidmi, jež v zásadě považoval za nutné zlo.

Vedle Makina Narisady byl nejvýznamnějším mužem ve funkci velkého komořího ( sobajónin) Janagisawa Jošijasu, který v roce 1698 dosáhl statutu vyššího než ródžú. Tím se zásadně změnila hierarchie šógunátních funkcí, protože všichni komoří (sobašú) doposud spadali pod přímou kontrolu seniorů – tedy ani ne pod přímou kontrolu šóguna. Povýšením Jošijasua se porušila pravidla o udělování šógunátních funkcí na základě rodového statutu (kakaku). Jošijasu dostal léno v Kófu o velikosti 150 000 koku, což odpovídalo rozhraní mezi statutem kunimoči daimjó a širomoči daimjó.[46] Přitom měl Jošijasu jako syn finančního úředníka v Tatebajaši dostávat důchod na úrovni gokenin nebo hatamoto. Bylo by nezvyklé, i kdyby byl po dlouholeté službě povýšen na úroveň daimjó s lénem 10 000 koku bez práva na hrad (džinja daimjó). Jeden z nejnižších samurajů byl tedy vyzvednut mezi politickou elitu jen díky svému blízkému vztahu k šógunovi.

Kromě skutečnosti, že se mezi šógunátní úředníky vysokého statutu dostal muž nízkého původu, zde došlo k další zásadní změně. Mezi šógunem a seniory se objevil nový šógunátní úřad, který hierarchicky snižoval postavení seniorů, ale ve skutečnosti neměl žádné administrativní povinnosti a pravomoci. Velký komoří působil jako tlumočník šógunovy vůle a jako jeho informátor. Zprostředkovával komunikaci nejen se seniory, ale i s ostatní částí šógunátu, zejména s finančním úřadem (kandžó), nejvyšším soudem (hjódžóšo) a šógunovou osobní stráží (košógumiban, šoinban).[47]

Moc Janagisawy Jošijasua byla dána Cunajošiho osobou a poté, co se Cunajoši začal věnovat spíše filozofickým a náboženským otázkám, se skutečným vládcem šógunovým jménem stal tento sobajónin. Vedle Makina Narisady a Janagisawy Jošijasua působili v úřadě velkého komořího také knížata fudai Macudaira Terusada a Macudaira Tadačika a knížata tozama Nanbu Naomasa, Kamori Joritaki a nakrátko i hatamoto Kitami Šigemasa. Všichni tito muži získali své jmenování díky osobnímu vztahu s Cunajošim.

2.3. Cunajošiho úsilí o kontrolu nad šógunátními úřady

Nebezpečí expanze moci seniorů Cunajoši zastavil sesazením příliš silných a ambiciózních úředníků a zavedením nové funkce velký komoří (sobajónin). Svou kontrolu měl v úmyslu prosadit také na nižší úrovni šógunátu.

V roce 1680 nařídil místním úředníkům na šógunátních lénech (daikan), aby řádně vykonávali své povinnosti a pečlivě vybírali daně od rolníků.Místní úředníci, kteří zadržovali vybranou rýži ve svých sýpkách, část šógunátních daní odváděli do své pokladnice, nebo jí užívali k obchodním spekulacím, byli sesazeni. Za osm let ztratilo svůj úřad celkem 26[48] místních úředníků z 69 pro zanedbání svých povinností. Na jejich místa Cunajoši jmenoval své vlastní muže. Dále pro zefektivnění vybírání daní v roce 1696 nařídil vypracování mapy celého Japonska, jež obsahovala také informace o jednotlivých vesnicích a jejich hranicích.

Významným nástrojem kontroly byl kandžó ginmijaku (revizní úřad), zavedený v roce 1682. Sloužil k prověřování činnosti finančních úředníků a místních úředníků.V tomto úřadě vypracoval Ogiwara Šigehide na nejvyšší pozici, který se staral o šógunátní finance spolu s Janagisawou Jošijasuem. Přestože Šigehide původně patřil k nižším hatamotům, udržel si svou pozici i po Cunajošiho smrti a byl významným protivníkem Hakusekiho. Šigehide je považován za průkopníka monetární politiky, protože jako první v dějinách šógunátu (v roce 1695) nechal provést novou ražbu mincí, která měla vyřešit finanční problémy šógunátu.

V roce 1685 zavedl Cunajoši funkci hjódžóšo tomejaku (soudní úředník), který se účastnil spolu se zástupci ródžú a sanbugjó (džiša bugjó, Edo mači bugjó a kandžó bugjó) stání nejvyššího soudu. Byl to tedy první úředník, zabývající se pouze záležitostmi jurisdikce. Navíc ještě Cunajoši posílal jednoho ze svých sobajónin (často Makinoa Narisadu) na soudní jednání jako pozorovatele a nařídil správcům šógunátních financí (kandžó bugjó) zakládat záznamy o všech případech soudního dvora a .o průběhu jednání.

V oblasti soudnictví posílil pozici knížat v pravomoci rozhodovat o sporech na území jejich lén nařízením z roku 1697 Džibun šiokin rei (Nařízení o samostatném rozsudku). Svolení šógunátu s vyneseným rozsudkem bylo vyžadováno u knížat vlastnící léno nad 10 000 koku v případech žhářství apod. Jinak šógunát zasahoval tehdy, pokud se do sporu dostalo obyvatelstvo dvou různých lén a knížata nebyla sto se samostatně dohodnout. Tyto případy pak přijímal džiša bugjó (správce chrámů a svatyní).

Do úřadu dóčú bugjó (správce silnic) byl od roku 1698 jmenován jeden ze správců šógunátních financí.Tento úřad byl zaveden v roce 1659. Vykonával jej tehdy jeden z  velkých inspektorů (ómecuke) a ten byl pak zodpovědný za chod poštovních stanic a za záležitosti související se silnicemi a  cestováním[49].

2.4. Šógunátní nařízení vydaná za vlády Cunajošiho

Cunajoši pokračoval v Iecunově systému jakurjó (příspěvku pro vykonávání šógunátního úřadu), kdy šógunátní úředník pobíral dodatečný plat ke svému lénu nebo důchodu. Udělování jakurjó bylo obnoveno v roce 1682 a potom v období 1686 – 1692. Jeho výše byla stanovena pro jednotlivce podle úřadu, nikoliv podle výše důchodu nebo velikosti léna uchazeče o šógunátní úřad. Tento příspěvek sloužil zejména k podpoře technických úřadů jako kandžó bugjó (finanční úřad), kandžó ginmijaku (revizní úřad) atd.

V roce 1683 Cunajoši vydal novelizovanou verzi Buke šohatto (Nařízení pro vojenské rody), která rozšiřovala pravidla platná pro knížata také na hatamoty, zejména pokud šlo o konfuciánské ctnosti loajality, poslušnosti, synovské oddanosti apod. Články týkající se hatamotů byly převzaty z nařízení pro hatamoty, které vyšlo v roce 1663 za vlády šóguna Iecuny.

Cunajoši se zabýval konfucianismem. Nechal si o něm přednášet od Hajašiho Nobuacua, pocházejícího z rodu, který byl za tímto účelem v šógunátních službách a reprezentoval tradiční konfuciánskou kliku. Od roku 1690 začal Cunajoši přednášet sám svým úředníkům a pro výchovu svého lidu nechal v celé zemi vyvěsit kósacu (vývěsky) se zásadami ctnostného chování, které zdůrazňovaly opět loajalitu, poslušnost, harmonické vztahy v rodině, odsuzovaly hýření a požívání alkoholu apod. Vzor správného chování podával také Zákoník o truchlení (Bukki rjó). V něm byla pro všechny samuraje stanovena pravidla rituálů v době smutku.V roce 1690 Cunajoši nechal Konfuciovi vystavit svatyni a její správou pověřil rod Hajaši, který i nadále zahrnoval svou přízní za jeho služby pro povznesení všeobecné morálky. Konfuciánský učenec jako úřednická funkce (džuša) byl oddělen od ostatních učenců, mezi něž nejvíce patřili buddhističtí knězi, a byl považován za samuraje.[50]

Nejznámější ze všech Cunajošiho nařízení je zřejmě Šórui awaremi no rei (Nařízení o soucitu s živými bytostmi), jež bylo vydáváno opakovaně od roku 1685. Hlavním předmětem ochrany se stali psi, protože se Cunajoši narodil v roce psa a jako pečlivý buddhista si umanul chránit zejména tyto zvířata. Za to se mu dostalo přízviska „Psí šógun“. Lidé, kteří nechápali prospěšnost ctnostného chování a nenásledovali šógunátní nařízení, byli tvrdě trestáni i za malé prohřešky.

Od roku 1704 se Cunajoši začal věnovat především konfuciánskému učení a jeho přednášením. Vláda šógunátu spočívala v rukou jeho důvěrníka Janagisawy Jošijasua, kterému v tomto roce udělil prominentní léno v Kófu. Kromě takovýchto hmotných ocenění získali v roce 1701 Jošijasu a jeho syn výsadu užívat ve svém jméně znak joši ze šógunova jména a šógunovo původní rodové jméno Macudaira na znamení zvláštní Cunajošiho přízně.

3. Osobnosti po boku šestého a sedmého šóguna

3.1. Arai Hakuseki

Konfuciánský učenec Arai Hakuseki (1657 – 1725) byl jeden z mála „odborníků na politiku“, který významně ovlivnil politické dění především za vlády šestého šóguna Ienobua. Ve srovnání s ostatními lidmi z blízkosti šóguna nedosáhl takového vnějšího ocenění v podobě udělení velké léna nebo vysokého statutu, jak se to stávalo v případě sobajónin, nicméně jeho vliv byl obrovský.

Hakuseki své působení u šógunátního dvora vylíčil v knize Oritaku šiba no ki (Kronika chrastí nalámaného a zapáleného) z roku 1716. V jejích třech dílech zachytil všechny významné události, které jej v jeho službě šógunovi Ienobuovi a Iecuguovi zasáhly. Uznávány jsou také jeho historické a filologické práce, řazené do proudu národní vědy (kokugaku)[51]. Ve svých dílech Přehled starých dějin (Košicú), Dialogy k přehledu starých dějin (Košicú wakumon) a Rozpravy o studiu dějin (Tokuši joron) se zabýval především příčinami vzestupu a pádu mocných rodů v historii Japonska a kladl důraz na odlišování faktu od mýtu. V roce 1709 Hakuseki vyslýchal italského misionáře Giovanniho Battistu Sidottiho a na základě těchto rozhovorů napsal Poznámky o Západě (Seijó kibun), které byly vedle zpráv Holanďanů jediným zdrojem informací o Evropě ve své době.

Hakuseki přišel do šógunátní správy jako Ienobův vazal z Kófu a po Ienobuově nástupu pracoval jako poradce Manabeho Akifusy. Manabe Akifusa pocházel z nejnižší společenské třídy a byl nevzdělaný, nicméně díky svému osobnímu přátelství se šógunem se stal velkým komořím (sobajónin).Na léně v Kófu Hakuseki zastával úřad džuša (konfuciánský učenec) a od roku 1709 šógunátní úřad joriai (samuraj, který není v aktivní vojenské službě), který patřil z hlediska charakteristiky povinností do stejné kategorie jako sobajónin, avšak měl poměrně nízký statut. Neměl žádnou institucionální moc, ani oficiálně stanovené povinnosti. V roce 1711 mu bylo jako střednímu hatamotovi uděleno léno o velikosti 1 000 koku a z důvodu jednání s korejským vyslancem požíval dvorského titulu nižší páté třídy.

Hierarchicky byl Akifusovi podřízen, avšak za vlády Ienobua požíval zvláštní přízně šóguna jako jeho osobní učitel. Ienobu si od něj nechal pravidelně přednášet o konfucianismu a Hakuseki se jej prostřednictvím svých přednášek snažil přimět k různým politickým krokům, které považoval za nutné v souladu s Cestou[52] čínských mýtických vládců-mudrců. Kate Wildman Nakai rozdělila Hakusekiho působení do třech kategorií[53]: 1. finanční politika šógunátu, 2. přístupy k šógunátním funkcím a mechanismus vlády a 3. budování šógunovi autority. V uskutečňování svých plánů nebyl Hakuseki vždy úspěšný (zejména v druhé kategorii), avšak jeho dílo se projevilo především v Ienobuově prezentaci jako následovníka činů moudrých vládců.

Hakuseki se snažil vyzdvihnout šóguna na pozici japonského krále, která by se blížila čínskému císaři. Na rozdíl od Cunajošiho tohoto dojmu nechtěl dosáhnout autokratickým jednáním, ale laskavostí a moudrostí, jimiž by Ienobu naplňoval ideál osvíceného panovníka (meikun). V prvé řadě Ienobu po svém nástupu v roce 1609 odvolal Cunajošiho nesmyslná nařízení o soucitu vůči živým bytostem a propustil z vězení ty, kteří byli tímto nařízením poškozeni. Když v roce 1710 vypuklo v provincii Ečigo povstání a rolníci sepsali petici kvůli nadměrnému zdanění, šógunát vše přešetřil a vykonal nápravu. To bylo dosud neznámým jevem, neboť Cunajoši znovu zdůraznil autonomii knížete ve spravování svého léna. Na Hakusekiho radu se Ienobu zachoval jako laskavý vládce a po odhalení oprávněnosti stížnosti rolníků knížete sesadil.

Vedle nové image šógunova chování Hakuseki usiloval o změnu symbolů šógunovy autority. V roce 1610 přiměl Ienobua k tomu, aby užíval titul Nihon kokuó (král Japonska) namísto titulu šógun, který stál v hierarchii císařského dvora původně na úrovni funkcí páté třídy. Hakuseki reformoval dvorský ceremoniál šógunátu tak, aby knížata ještě více projevovala své podřízené postavení vůči šógunovi. Na základě studia ceremoniálu a zvyklostí císařského dvora doporučil Ienobuovi změnu šatníku při slavnostních příležitostech. Dříve šógun oblékal neformální oděv heianských dvořanů (hitatare a nagabakama) a nyní Ienobu nosil formální dvorský oděv (nóši a sašinuki), který byl původně vyhrazen jen dvořanům.

Ienobu se nechal o dvorských mravech poučit od svého tchána Konoeho Motohiroa, který působil v letech 1690 – 1703 u kjótského dvora jako regent (kanpaku). Ten v roce 1710, kdy navštívil Edo na Ienobuovo pozvání, vykonával funkci daidžódaidžin (velký ministr). Hakusekiho inspirace císařským dvorem, jež byl původně obdobou čínského císařského dvora, se projevila také v tradičních symbolech moci, jakým je například hlavní brána rezidence. Hakuseki nechal v edském hradě postavit zastřešenou bránu typu jocuašimon, která byla vyhrazena císařským princům a vysokým dvorským úředníkům. Další inovací bylo zavedení gagaku (dvorské hudby) namísto divadla nó, které si tolik oblíbil šógun Cunajoši.[54] Hakuseki jej prohlásil za nehodné šógunovy zábavy a nechal z Kjóta pozvat slavné hudebníky, tanečníky a učitele gagaku.

Tyto změny v šógunátním ceremoniálu měly reprezentovat šóguna v Japonsku jako svrchovaného vládce země a krále všech knížat. Zajímavé je, že Hakuseki použil symboliky císařského dvora především vůči knížatům a do instituce císaře a dvořanů nehodlal nijak zasahovat. Jeho podání šóguna jako krále Japonska nemělo za účel zrušení císaře, ale podporu autority šóguna. Titul krále Japonska byl důležitý také pro zahraničí. V roce 1711 Hakuseki změnil přijímací protokol korejského poselstva, které od doby Hidejošiho tažení přinášelo Japonsku tribut.

Doposud byli Korejci přijímáni jako vyslanci rovnocenné země, v podstatě na základě své orientace vůči Číně, za jehož vazala bylo Japonsko formálně považováno. Fakticky byla Korea vůči Číně v mnohem podřízenějším postavení než Japonsko. Korejští velvyslanci souhlasili s Ienobuovou žádostí oslovovat jej Nihon kokuó tenkasama (Jeho výsost, král Japonska) a sám šógun se podepisoval Nihon kokuó Minamoto no Ienobu, čímž se odvolával na svůj původ k rodu prvního šóguna Minamoto.[55] Hakusekiho změny v protokolu, kdy měl korejského vyslance namísto šóguna přijímat senior (ródžú), však byly z korejské strany zamítnuty jako pokořující, neboť ródžú neměl k tomuto dostatečně vysoký dvorský titul. Pokud jde o kontakty se zahraničním, Hakuseki příliš nepodporoval zahraniční obchod ani s Čínou a Holandskem, protože podle jeho názoru poškozoval japonskému hospodářství. Proto Ienobua ani nenabádal ke kontaktům s jinými zeměmi.

3.2. Šógunátní nařízení

V roce 1710 šógunát vyhlásil novelizovanou verzi Buke šohatto (Nařízení pro vojenské rody), kterou vypracoval Arai Hakuseki. Stejně jako Cunajošiho verze obsahovala výčet povinností knížat a hatamoto vůči šógunovi, avšak neudávala, jaký závazek má šógun vůči nim výměnou za jejich služby.[56] Toto nařízení opět zvětšovalo vzdálenost mezi osobou šóguna a knížaty, kteří byli stavěni do pozice šógunových poddaných, nikoliv do pozice partnerů ve vykonávání vlády v zemi, jak tomu bylo za Iejasua.

Hakuseki kritizoval činnost soudního dvora (hjódžóšo) a nedávno zavedenou šógunátní funkci tomejaku (soudní úředník). Nejvyšší soud podle jeho názoru pracoval velmi zdlouhavě a soudní úředník prý umožňoval zkorumpování soudního procesu. Proto Ienobu v roce 1709 pokračoval v Cunajošiho praxi, kdy jeden z velkých komoří (sobajónin) naslouchal soudnímu jednání. Poté bylo v roce 1712 nařízení pro nejvyšší soud, jež ukládalo členům soudního dvora zkrátit dobu vyřizování jednotlivých případů, případně předat případ seniorům, pokud nejsou sto vynést rozsudek do sta dnů od podání žaloby. Nejvyšší soud se měl dokonce obrátit na šóguna osobně, jestliže byl případ nejasný. Podle historického záznamu v roce 1712 členové soudního dvora prý museli zůstat ve své kanceláři až do soumraku, přestože neměli žádný případ k projednání, protože Hakusekimu se domníval, že svou práci zanedbávají.[57] Z tohoto důvodu Arai Hakuseki neodsuzoval vězně, kteří v roce 1706 využili požáru v šógunátním vězení k útěku. Někteří z nich tam čekali na svůj rozsudek už léta.

3.3. Neúspěchy Hakusekiho úsilí

Pokud se jednalo o záležitosti osoby šóguna, Hakusekimu se Ienobua obvykle podařilo přesvědčit o prospěšnosti svého návrhu. Nicméně jakmile se jeho plány křížily s úmysly jiného muže ze šógunátní správy, nedosahoval již uspokojivých výsledků. Na poli konfucianismu proti němu stál Ogjú Sorai, který se stranil politické scéně, a v oblasti financí byl jeho protivníkem Ogiwara Šigehide.

Se Soraiem se dostal Hakuseki do sporu zejména v otázce vytvoření nového systému udělování statutu, který by byl nezávislý na stávajícím systému dvorských funkcí. Tento nový systém zásluh kun´i měl například vyřešit problém přijímacího protokolu korejského poselstva. Systém kun´i měl obsahovat dvanáct tříd zásluh pro šógunátními vazaly mezi vojenskými rody (buke), zatímco systém kan´i (dvorských funkcí) by nadále platil pro postavení samurajů mezi dvorskou šlechtou (kuge). Nakonec však nebyl přijat ani Hakusekiho, ani Soraiův návrh systému zásluh.

V oblasti ekonomiky Arai Hakuseki nechal obnovit kandžó ginmijaku (revizní úřad) a snažil se dosáhnout snížení šógunátních výdajů. K tomuto měla mj. vést i změna v praxi příjímání vyslanců korejského krále. Méně honosný přijímací protokol měl ušetřit šógunátní finance. Ve snaze reformovat finanční systém Hakuseki narazil na odpory Ogiwary Šigehideho, jenž byl původcem první devalvace peněz v roce 1695 a stále si udržoval silnou pozici. Šigehide působil v úřadu správce šógunátních financí (kandžó bugjó) od roku 1696 a co do autority přesahoval i svého nadřízeného seniora pověřeného správou šógunátních financí (kattegakari ródžú). Hakusekimu se podařilo dosáhnout jeho odvolání až v roce 1712.

Hakuseki se snažil spolu se svým žákem Hagiwarou Jošimasou a obchodníkem ze Sakai Taniem Čóemonem odstranit problém inflace, přičemž svou teorii založil na drahých kovech, které nelze obnovovat, a proto je třeba zachovávat jejich množství. Z tohoto důvodu také nechal omezit zahraniční obchod, aby nedocházelo k odlivu zlata a stříbra ze země. V roce 1715 bylo vydáno nařízení o omezení počtu čínských a holandských lodí. Jistě to nebylo ve všech směrech prospěšné opatření, avšak povzbudilo to domácí výrobu určitých komodit, které se dosud z větší části dovážely.

Ve své finanční politice měl Hakuseki v úmyslu snížit množství peněž v oběhu, což by mělo teoreticky zvýšit jejich reálnou hodnotu. Nicméně jeho počínání v roce 1714 zkrachovalo. Jelikož nové mince v oběhu samotné nestačily pokrýt potřebu trhu, používaly se spolu se starými mincemi, což naopak vedlo ke zvětšení objemu peněz a k růstu cen. Ogjú Sorai, který kritizoval Hakusekiho finanční myšlení, si uvědomoval mechanismus oběhu peněž mnohem přesněji a pochopil podstatu kapitálu. V šógunátní politice se však Sorai se svými nápady neangažoval.

3.4. Manabe Akifusa

Manabe Akifusa měl jako sobajónin nepoměrně vyšší postavení, větší léno i vyšší statut než Arai Hakuseki, avšak jeho vliv na změny v šógunátním systému nebyl tak znatelný. Bylo to dáno již jeho původem, který mu neposkytl ani zdaleka takové vzdělání nejen v oblasti vlády a hospodářství jako Hakusekimu. Proto za vlády šóguna Ienobu, jehož prostřednictvím Hakuseki prosazoval své návrhy v praxi, neodráželo jejich postavení skutečný profesní rozdíl, který jim přidělil administrativní systém šógunátu.

Přestože se Hakuseki stejně jako on těšil neobvyklé přízni Ienobua, Akifusa se jej nepokoušel odstranit, ale využíval jej jako svého poradce. Nicméně Arai Hakuseki se snažil Ienobua přesvědčit, že funkce velký komoří (sobajónin) oslabuje moc šóguna. Jako příklad podle Kate Wildman Nakai[58] uváděl šóguna Ašikagu Jošimasu (1443 – 1473), který přenechal vládní záležitosti svým komořím a sám se věnoval pěstování kultury. Dále Hakuseki upozorňoval, že Manabe Akifusa je příliš nízkého původu – syn herce.

Akifusův nedostatečný původ způsoboval velkou nevoli u knížat fudai, protože přítomnost tohoto muže v nejvyšších šógunátních službách poškozovala důležitost rodového statutu (kakaku) a jejich výsadní postavení ve vládě. V reakci na Akifusovo nemyslitelné povýšení do statutu hradního pána (džóšú) odstoupil ze své funkce ródžú Ogasawara Nagašige, který byl do svého úřadu jmenován pátým šógunem v roce 1697. Ogasawara Nagašige respektoval pozici Janagisawy Jošijasua v Cunajošiho aparátu, přestože se dosti vymykala pravidlům řádu, avšak povýšení pouhého herce mezi elitu šógunátních vazalů bylo pro něj neúnosné.

Ienobu proto jmenoval jako druhého velkého komořího (sobajónin) Hondu Tadajošiho, jehož původ sahal až k Hondovi Tadakacuovi, který patřil mezi hlavní Iejasuovi muže (viz tabulka na straně 25). Knížata se tím ale nedala oklamat, protože se Tadakacu objevoval po Akifusově boku jen při formálních příležitostech a jeho reálná moc byla zanedbatelná.

3.5. Pokles moc Ienobuových mužů za vlády sedmého šóguna Iecugua

Před svou smrtí Ienobu přijal Hakusekiho radu zajistit Iecugua v úřadu šóguna, přičemž si měli Manabe Akifusa a Arai Hakuseki udržet své stávající postavení. Tříletý Iecugu měl svá rozhodnutí konzultovat s představiteli vedlejších tokugawských větví (gosanke) prostřednictvím seniorů (ródžú). Regentem byli jmenování Manabe Akifusa a Honda Tadajoši a kancléř Ii Naomori měl jako hlava seniorů zprostředkovávat kontakt s vedlejšími větvemi Tokugawů.

Podle Ienobuova přání jeho osobní personál měl zůstat ve svých stávajících úřadech i za vlády Iecugua a Manabe Akifusa měl být o všem informován. Nedospělý Iecugu mu však nemohl poskytnout stejnou ochranu jako jeho otec. Akifusova a Hakusekiho autorita poklesla, zatímco zesílila moc knížat fudai, která v pozici ródžú získala zpět svůj podíl v politickém rozhodování. Senioři úmyslně Akifusovi zatajovali informace a jejich nepřátelství se otevřeně projevilo v konfliktu Cučiji Masanaa s Akifusou. Cučija Masanao působil v úřadu seniora již od roku 1687 a mezi svými kolegy zaujímal vedoucí postavení.

Navíc Akifusa ztratil svou hlavní zbraň, jež měl jako sobajónin, když fungoval jako jediný přístup k šógunovi. Iecugu přijímal jednoho ze seniorů na audienci každý den a Akifusa se ve svém jednání mohl odvolat jen na Iecuguovu vůli, zatímco senioři měli své pravomoci stanoveny systémem. Manabe Akifusa se tedy pokoušel získat podporu žen v šógunově blízkosti, avšak jeho postavením otřáslo odhalení milostného vztahu Iecuguovi matky Gekkóin s hercem nó.

Zatímco Arai Hakuseki pracoval na své neúspěšné měnové reformě, jeho postavení pokleslo i vůči Akifusovi. Hakuseki sice stále fungoval jako osobní poradce šóguna, ale u malého Iecugua nemohl nalézt pro své velkolepé plány ani pochopení, ani podporu. On i Akifusa byli vystaveni otevřenému odporu seniorů a po Iecuguově smrti v roce 1716 byli velmi rychle sesazeni.

4. Obnovení rovnováhy a reforma administrativního systému šógunátu za Jošimuneho

4.1. Návrat k Iejasuovu odkazu

Když byl Jošimune zvolen nástupcem Iecugua, provázela ho pověst úspěšného administrátora z jeho léna Kii. Přestože si podobně jako Cunajoši a Ienobu do šógunátu přivedl své vazaly (kašin), nehodlal jako jeho předchůdci válčit se seniory (ródžú).

V prvé řadě zrušil Hakusekiho novoty v dvorském ceremoniálu a nechal zbourat zastřešenou bránu (jocuašimon) v areálu edského hradu, protože neodpovídaly šógunátnímu systému, jak jej zamýšlel Tokugawa Iejasu, a poškozovaly císařský dvůr. V oblasti financí a zahraničního obchodu však v podstatě pokračoval v duchu Araie Hakusekiho.

Jošimune si přál, aby se ródžúové podíleli na šógunátní vládě. Proto je také přiměl ke spolupráci se svými vazaly, přičemž prokazoval svůj respekt vůči rodovému statutu (kakaku) a vůči tradicím šógunátního systému. Uvědomoval si, že to senioři se zasloužili o jeho jmenování šógunem. Proto pečlivě dbal na rozdíl mezi bangata (samuraji ve službách šógunátní armády), kteří měli větší společenskou prestiž), a jakugata (samuraji v civilní službě šógunátní správy). Je pravda, že prestiž se v případě bangata často nepojila s reálnou mocí, ale Jošimune nepřikročil k žádným represivním opatřením vůči představitelům knížat fudai.Cučija Masanao, Inoue Masamine, Abe Masatake, Kuze Šigejuki a Toda Tadazane, kteří zastávali úřad seniora při jeho nástupu v roce1716, nechal dosloužit, aniž by jediného z nich sesadil. Postupně, jak odcházeli do důchodu, nebo zemřeli, je nahrazoval svými muži. Kromě dvou výjimek sesazoval knížata pouze za špatnou správu léna. Představitele vedlejší větve z Owari Tokugawu Minebaru sesadil kvůli jeho veřejné kritice o šetrnosti šógunátu a Sakakibaru Masamineho pro jeho nevázanou zábavu s kurtizánami z Jošiwary.

Vedle toho šógun Jošimune neobsadil funkci velkého komořího (sobajónin). Nejdůležitější členové šógunovy domácnosti byli obsazováni do nově zavedeného úřadu gojó toricugi (šógunův důstojník), jehož důchod odpovídal jeho postavení v šógunátní hierarchii a v podstatě se nelišil od důchodu knížecího vazala (kašin). Ti nejvěrnější z toricugi byli až po mnohaleté službě povýšeni mezi nejvyšší hatamoty, ale nikdy nedosáhli podobně vysokého statutu jako Janagisawa Jošijasu nebo Manabe Akifusa. Jošimune dále používal svých komořích (sobašú) k získávání informací a k neformálnímu styku s nižšímu šógunátními úředníky, ale nečinil tak na úkor seniorů.

V roce 1725 pak šógun Jošimune oficiálně nařídil, aby byla veškerá komunikace šógunátních úředníků prováděna prostřednictvím seniorů, pokud by to nebylo specifikováno jinak.[59]

4.2. Jošimuneho muži

Mezi knížaty fudai ve výslužbě si Jošimune oblíbil Hondu Tadajošiho, Sakaie Tadataku (syna Sakaie Tadakija) a Ogasawaru Nagašigeho (Kjóto šošidai 1691 –1702, ródžú 1709 –1710) a podle jejich rad se snažil obnovit formální místo knížat fudai v šógunátní vládě. Na žádost Sakaie Tadataky zrušil Hakusekiho změny oficiálního oděvu šógunátních úředníků.

Z vybraných mužů, zejména z provincie Kii, vytvořil oniwaban, což byla skupina dvaceti samurajů, kteří se zabývali informacemi o knížatech a šógunátních úřednících. O oblast financí pečoval Hagiwara Jošimasa v úřadě kandžó ginmijaku (revizní úřad), kam byl povýšen v roce 1720 ze strážní jednotky hradu Edo. Hlavním mužem šóguna Jošimuneho byl bezesporu slavný soudce Óoka Tadasuke, který byl v roce 1717 jmenován do úřadu Edo mači bugjó (správce Eda) a v roce 1736 do úřadu džiša bugjó (správce chrámů a svatyní). Óoka Tadasuke se zasloužil především o zefektivnění soudních procesů a zlidštění jurisdikce a od roku 1722 byl pověřen také zemědělskými záležitostmi jako obdělávání a zavlažování půdy a opatření proti záplavám.V roce 1723 byl povolán z provincie Kii do šógunátní vlády Izawa Tamenaga, aby vypracoval projekt závlahového systému podél řeky Kino.

Mezi nejvyššími úředníky šógunátu reprezentoval Jošimuneho zájmy Mizuno Tadajuki na pozici ródžú, do níž byl povýšen v roce 1717 z úřadu Kjóto šošidai (správce pro oblast Kjóta). Ve výběru poradců z řad konfuciánských učenců se Jošimune vrátil k tradičnímu proudu reprezentovanému rodem Hajaši. Hajaši Nobuacu mu doporučil, aby přestal užívat titul Nihon kokuó a obnovil původní formu přijímacího protokolu pro korejské vyslance. V roce 1717 pak byla vydána Nobuacuova verze Buke šohatto (Nařízení pro vojenské rody) vycházející z Cunajošiho novelizace Buke šohatto z roku 1683.

4.3. Reformy Kjóhó

Cílem reforem Kjóhó (Kjóhó kaikaku) bylo obnovení ekonomické rovnováhy v zemi. Šógunát i knížata měly finanční potíže způsobené existencí dvojího platidla – rýže a drahých kovů. Manipulace s rýží a její přeměna na peníze, které se staly všeobecně používaným platidlem, byla svěřena do rukou obchodníků. Ti s ní nakládali podle zájmů svých obchodů, jež se často neshodovaly se zájmy majitele rýže, což vedlo k zadlužování všech samurajů bez rozdílů postavení a služebního zařazení.

Také šógunát měl nepoměr mezi příjmy a výdaji šógunátní pokladny, proto Jošimune zavedl politiku úspor v rozsahu celé šógunátní správy. Reformy Kjóhó započaly s jeho nástupem do úřadu šóguna v roce 1716 a v počáteční fázi dosahovaly poměrně velké účinnosti.

Novou ražbu mincí v roce 1718 doprovázela řada nařízení, jak nakládat se zlatými a stříbrnými mincemi, aby revalvace měny proběhla do čtyř let, jak si přál Jošimune. Překážkou však bylo zastavení těžby drahých kovů, protože se revalvace mohla provést jen přetavením staré ražby. Podle Johna W. Halla[60] bylo třeba postupně stáhnout mince v oběhu a vyměnit za nové, kterých bylo méně, ale byly kvalitnější. Měnové reformě předcházelo nařízení pro edské směnárníky. Šógunát snížil jejich počet a přikázal jim spolupracovat na revalvaci měny. V roce 1722 se měna stabilizovala a Jošimune obnovil šógunátní funkci kattegakari ródžú (senior pro finanční záležitosti).

Po nařízení pro směnárníky bylo v roce 1721 vyhlášeno nařízení o vytvoření gild s devadesáti šesti kategoriemi obchodníků a řemeslníků. Jeho cílem bylo získat kontrolu nad výrobou a prodejem luxusního zboží. To byl nový přístup šógunátu k obchodu, který byl podle konfuciánské ideologie považován za neproduktivní činnost.

Razantnost šógunátních reforem byla způsobena také velkou neúrodou na počátku dvacátých let osmnáctého století. Šógunát v rámci omezení výdajů snížil počet přímých šógunátních vazalů (hatamoto a gokenin) a ostatním snížil důchod. V roce 1722 nařídil knížatům, aby šógunátu odevzdávali jedno procento ze svých výnosů (tzv. agemai). Kompenzací za to jim byla zkrácena doba povinného pobytu v Edo při střídavé službě (sankin kótai). Vzhledem k tomu, že od dob Iejasua šógunát nikdy nevyžadoval po knížatech pravidelné příspěvky (kromě podílů na nepravidelných šógunátních projektech), poprvé získal příjmy z jiných lén než z tenrjó. Praxe agemai byla zrušena po opakovaných protestech knížat v roce 1729.

Finanční opatření byla doprovázena změnami v zákonodárství a v zemědělství. V důsledku finanční tísně samurajů byl nejvyšší soud (hjódžóšo) zavalen spory lichvářů s dlužníky. Proto šógunát v roce 1719 prohlásil spory týkající se půjčky peněz za soukromé záležitosti, které nepatří do kompetence soudního systému.[61] Správce Eda Óoka Tadasuke pak vypracoval několik opatření pro zefektivnění činnosti hjódžóšo, které umožnily domoci se spravedlnosti i níže postaveným lidem. Tadasuke se zasloužil o to, že rodina viníka byla ušetřena při potrestání odsouzeného, že byly omezeny tresty, zakázáno mučení při výsleších a všeobecně se zlepšily podmínky ve vězení. Před budovou hjódžóšo se třikrát do měsíce umísťovala krabice mejasubaku, do níž lidé mohli vložit své návrhy a stížnosti týkající se jakékoliv záležitosti šógunátní správy. Jošimune je osobně prohlížel a v případě oprávněnosti jimi pověřil vhodného úředníka.

V roce 1721 se pak Jošimune účastnil patnácti soudních řízení za přítomnosti zástupců seniorů a mladších seniorů. O tři roky později vyšel ze společné práce sanbugjó zákoník precedentů a ustanovení Kjóhó hóricu (Zákoník Kjóhó), který zachycoval vzorové případy správného postupování při řešení případů. Kromě toho Jošimune vybídnul všechny šógunátní úředníky, aby svou práci nevykonávali pouze mechanicky, ale s upřímným nasazením.

V zájmu zefektivnění procesu zdanění přistoupil Jošimune k zemědělské reformě. V roce 1719 sesadil dvacet jedna místních úředníků (daikan) a stávajícím úředníkům nařídil podílet se na budování nového systému zdanění. Rolníci ze šógunátních lén na západě země, kde se pěstovali technické plodiny (tabák, bavlna, semena řepky olejky), mohli platit třetinu daní v penězích. Po celém území šógunátních lén (tenrjó) byla zvýšena míra zdanění v závislosti na úrodnosti kraje a bylo podporováno zakládání nových polí. V důsledku toho se zvýšil příjem z daní tenrjó v letech 1724 – 1730 na 1,57 miliónu koku, přičemž svého vrcholu dosáhl v roce 1727, kdy daně činily 1,62 miliónu koku.

Na důkaz úspěšnosti reforem nechal šógun Jošimune uspořádat pouť do Nikkó, jež vyžadovala vysoké náklady na šógunův honosný doprovod. Avšak nevole rolníků proti vysokým daním rostla zejména v letech neúrody 1730 – 1731. Šógunát sice vydal nařízení, které umožňovalo zdanění podle starého systému v případě ztráty poloviny sklizně (z roku 1727) a třiceti procent sklizně (z roku 1730), ale neúrodu v roce 1731 se mu nepodařilo zvládnout a v zemi vypukl hladomor.

Po roce 1731 příjmy ze šógunátních lén klesly na úroveň 1,3 miliónu koku z roku 1723 a navíc poklesla cena rýže. Ke zhoršení situace přispěla následující rok sarančata, která poškodila úrodu v západním Japonsku. Jošimune se musel znovu ponořit do práce.

V roce 1736 provedl devalvaci zlatých a stříbrných o 50 – 60 procent, čímž se zvýšilo jejich množství v objemu tak, že bylo třeba nechat vyrazit nové měděné mince. Macudaira Norimura, který se stal seniorem v roce 1737, spolu se správcem šógunátních financí Kan´oem Haruhidem pracovali na ozdravění šógunátních financí. Kan´o nechal zvýšit daně v západním Japonsku, poté co se v roce 1744 osobně přesvědčil o výjimečné produktivitě tohoto kraje. V tento rok pak šógunátní příjem z daní dosáhl rekordního 1,8 miliónu koku. Přispěla k tomu také přísná kontrola trhu s půdou. V roce 1723 byla vypracována nová mapa země a Jošimune zavedl sankce za porušování zákazu volného prodeje půdy rolníky (z roku 1643).

Reformy Kjóhó skončily revalvací měny v roce 1736, avšak šógunát pokračoval ve zdokonalování soudního systému. V roce 1742 byla sepsána sbírka precedentů se 103 odstavci a 500 paragrafy – Osadamegaki hjakkadžó (Zákoník sta nařízení). Oficiálně byl vydán následující rok zákoník Ofuregaki Kampó šúsei, v němž starostové města Edo (Edo mači bugjó) zpracovali 3 550 případů od roku 1615. Jeho součástí bylo i nařízení Džibun šioki rei (Nařízení o samostatném rozsudku knížat) z roku 1697.

4.4. Tašidakasei

Ve dvacátých letech 18. století Jošimune snížil důchody šógunátním vazalů, ale neznamená to, že nehledal způsob pro podporu talentovaných úředníků. Současně s omezením výdajů pro šógunátní vazaly zavedl v roce 1723 systém tašidaka, který poskytoval úředníkům po dobu vykonávání úřadu chybějící část financí, pokud nestačil samotný důchod. Předpokladem pro udělení funkce byl stále dědičný statut rodu (kakaku), avšak při dalším výběru byly základním kritériem schopnosti. Dříve výše důchodu určovala, jaký úřad šógunátní úředník mohl zastávat. S dodatečným služným se mu však otvírala cesta k větší kariéře.

Základní výše přidělené tašidaky v roce 1723 pro jednotlivé šógunátní funkce[62]
Rusui	5 000
Óban gašira	5 000
Šoinban gašira	4 000
Košógumiban gašira	4 000
Ómecuke	3 000
Mači bugjó	3 000
Kandžó bugjó	3 000
Hatabugjó	2 000
Sakudžibugjó	2 000
Fušinbugjó	1 000
Mecuke	1 000
Šoinban kumigašira	1 000
Košóguminan kumigašira	1 000
Óban kumigašira	600

Výše tašidaky byla odvozena od průměrných nákladů na vykonávání šógunátního úřadu a šógunát ji uděloval s ohledem na konkrétní funkci. Výsledná výše mohla takto dosáhnout i dvojnásobek přiděleného důchodu.

4.5. Závěr Jošimuneho vlády

Po roce 1744 se příjem z daní tenrjó opět snížil, ale zůstal stabilizován. Následující rok Jošimune odstoupil ve prospěch svého syna Iešigeho, jež byl v podstatě neschopný zhostit se úřadu šóguna více než nominálně. Přesto Jošimune podobně jako Iejasu více než před sto lety prosadil co do vlastností nevhodného nejstaršího syna a sesadil seniora Macudairu Norimuru, který navrhoval Jošimuneho druhého syna Tajasua Munetakeho. Norimurovi bylo navíc sníženo léno o 10 000 koku a Munetakeovi byly nařízeny tři roky domácího vězení.

Za šóguna Iešigeho bylo v padesátých lénech potrestáno mnoho místních úředníků (daikan) dosazených Jošimunem s důvodem údajné korupce a bylo sesazeno několik knížat kvůli špatné správě léna nebo rodové domácnosti.

Jošimune jako první šógun po Iejasuovi založil vedlejší větve Tokugawů, ze kterých mohl být jmenován šógun: rody Tajasu (rod druhého syna Tajasua Munetakeho), Hitocubaši (rod čtvrtého syna Munetady) a Šimizu (rod Iešigeho syna). Tyto tři rody se souhrnně nazývají sankjó. Jejich členové nedosahovali vždy statutu daimjó a neměli ani léna. Jejich tři hlavní představitelé sídlili ve své rezidenci v hradě Edo a pobírali důchod 10 000 koku ze šógunátních financí.

Závěr

Zhodnocení reformy

Tokugawský šógunát narazil na své hranice právě v době vlády třetího šóguna Iemicua, který završil institucionalizaci všech úřadů šógunátní vlády. Tehdy se řadili mezi jeho seniory (ródžú) také příslušníci rodů s nízkým statutem (kakaku) Hotta a Inaba. Moc seniorů představující silné rody fudai ve třicátých letech 17. století nebyla ještě dostatečně velká, a proto oba tyto rody byly natrvalo přijaty do vysoké šógunátní politiky, aby stály po boku šógunů.

Za vlády Iemicua, který spoléhal na ambiciózního seniora Sakaie Tadakija, se chopily vlády rody fudai a vytvořily si natolik pevné postavení, že ohrozily pozici šóguna jako hlavy vojenských rodů (buke no tórjó). Toto bylo hlavní příčinou, proč následující šógun Cunajoši se snažil všemi způsoby jejich vliv na politiku šógunátu omezit a na jejich místě se snažil prosadit své muže s nižším rodovým statutem. Princip jejich přístupu k moci byl v podstatě stejný jako za Iejasua. Iejasu vybral do šógunátní vlády ty muže, kteří nejlépe prokázali své schopnosti během jeho boje o ovládnutí země, a na tomto základě jim byl udělen vysoký rodový statut. Jistou roli v tom hrál také fakt, že Cunajoši nastoupil na šógunátní trůn jako zkušený kníže (daimjó) se svou skupinou vazalů, a nikoliv jako syn zesnulého šóguna, jehož osobní vazalé byli zároveň přímými vazaly šógunátu.

Cunajoši se snažil využít loajality a schopností mužů, kteří pracovali v jeho službách a osvědčili se. Aby se jeho osobní vazalé mohli stát rovnocennými protivníky seniorů ze silných rodů fudai, pátý šógun jim uděloval vnější symboly moci v podobě vysoce ceněných lén a statutu, které byly vyhrazeny pouze rodům, jež měl vysoký statut od doby Iejasua (případně Iemicua). Takto je zaštítil svou osobní autoritou a ze své vůle legalizoval jejich přítomnost ve vysokých šógunátních funkcích. Dokonce vytvořil novou funkci velkého komořího (sobajónin), která popírala základní zásadu udělování šógunátních úřadů podle rodového statutu. Důsledkem Cunajošiho jednání byl odpor knížat fudai, jež měla na vysoké úřady tradičně právo, vůči jeho politice a vůči jeho osobním vazalům. Tato změna tedy nevyřešila problém rovnováhy sil šóguna a knížat a na místo společného jednání vedla k vyostření polarity obou sil.

Cunajošiho personální změny na všech úrovních šógunátní správy měly do určité míry pozitivní výsledky, avšak způsob jeho vlády vyvolal také politický zmatek a nejistotu. Velcí komoří Makino Narisada a Janagisawa Jošijasu sice vládli skutečnou mocí, ale podle pravidel stanovených Iejasuem měl šógunátní politiku tvořit šógun se svými seniory. Rovněž časté příkazy ke změně léna, kterými Cunajoši vedle sesazení knížat bojoval se silnými rody, přispěly ke zhoršování ekonomické situace, jež se začalo projevovat ke konci jeho vlády.

Šógunátní funkce velkého komořího nadále fungovala jako hlavní působiště osobních vazalů šóguna i po nástupu Ienobua a jeho syna Iecugua. Téměř třicetileté období Cunajošiho vlády a tedy i existence této funkce oslabilo kliku knížat fudai tak, že již nepředstavovala pro šóguna akutní nebezpečí. Stále však zde existovala opozice mezi ním, velkými komořími a seniory a skutečná politika se odehrávala z velké části na úrovni neformálních vztahů namísto úrovně formálních vztahů stanovených administrativním systémem.

Od nástupu Cunajošiho zde existoval rozpor mezi vysokým šógunátním úřadem a vysokým rodovým statutem silných rodů fudai, které byly odstaveny od moci, a mezi skutečnou mocí a nízkým rodovým statutem osobních vazalů šóguna. Výjimkou mezi šógunovými muži byl Arai Hakuseki, kterému se navzdory jeho silného vlivu na politiku šógunátu nedostalo ocenění v podobě povýšení do stavu daimjó, zatímco tohoto statutu i velkého léna velmi rychle dosáhl jeho nadřízený Manabe Akifusa, jež reformu šógunátu téměř neovlivnil. Hakuseki prostřednictvím Ienobua a Iecugua zavedl mnoho novinek, jež přesahovaly základní strukturu šógunátního systému z počátku sedmnáctého století. Šóguna prezentoval jako osvíceného panovníka a „krále Japonska“ na úkor instituce císaře, jehož politická moc byla již za Iejasua zanedbatelná. Změnila se také pozice celé vůči ostatním zemím Asie, kdy se Japonsko stavělo do pozice rovnocenného partnera Čínské říše a do nadřízené pozice vůči Korejskému království, jež platilo Číně vazalský tribut. Hakuseki dále usiloval o zefektivnění soudního systému a měnovou reformu, která však finanční problémy šógunátu nevyřešila.

Moc knížat fudai se začala opět více projevovat za Iecugua, který podobně jako Iecuna nastoupil na šógunátní trůn ještě nedospělý a navíc trpěl slabým zdravím. Nedošlo sice k takovému růstu moci seniorů jako v případě seniora a později kancléře Sakaie Tadakija, ale nedostatečná podpora ze strany Iecugua vedla k oslabení pozice Ienobuových osobních vazalů a k poklesu významu úřadu velkého komořího. Hakusekimu se nedařilo pokračovat v přeměně šóguna na jediného svrchovaného vládce Japonska, nicméně jeho vliv pominul úplně až s nástupem osmého šóguna Jošimuneho, který znamenal podobný předěl jako nástup Cunajošiho.

Jošimune prakticky zrušil funkci velkého komořího (sobajónin) a zrušil všechny Hakusekiho změny v ceremoniálu šógunátního dvora i v přijímacím protokolu korejských poselstev z odůvodněním, že se prohřešují proti tradicím a normám stanoveným Iejasuem a že poškozují práva císařského dvora. Arai Hakuseki i Manabe Akifusa byli nuceni stáhnout se do ústraní, aniž by jejich vysoké postavení spojené s nízkým rodovým statutem kdokoliv nahradil. Nově zavedená funkce šógunova důstojníka (gojó toricugi) se co do pravomocí a odměn spíše podobala úřadu komořího (sobašú) než úřadu seniora nebo kancléře.

Tento návrat k tradicím knížata fudai přivítala, nicméně nepřinesl obnovu šógunátního systému do stavu, ve kterém se nacházel za Iemicuovy vlády. Seniorům se dostalo respektu k jejich vysokému statutu, avšak nikoliv skutečné moci. Hlavní slovo v politice měl šógun. Jošimune je označován charismatického vládce Iejasuova formátu, protože uspěl v řešení mnohých problému šógunátu, aniž by se choval s bezohlednou autoritativností jako Cunajoši. V prvé řadě se snažil přinejmenším po formální stránce zachovávat pravomoci seniorů, neboť oni se zasloužili o to, aby se stal šógunem.

To však neznamená, že by zamýšlel své plány uskutečnit s jejich přispěním. Postupně, jak Iecuguovy senioři odcházeli přirozenou cestou ze svého úřadu, nahrazoval je svými muži. Svoji hlavní personální sílu investoval především do nižších šógunátních úřadů, pomocí nichž se mohly jeho úmysly uskutečnit přímo v praxi. Výsledkem toho byly šógunátní reformy Kjóhó ve všech oblastech. Jošimune v podstatě pokračoval v Hakusekiho měnové reformě, ve které byl zpočátku úspěšnější než Arai Hakuseki, avšak v důsledku neúrody a přírodních pohrom nemohly jeho úsporná opatření a nový systém zdanění nemohl s konečnou platností vyřešit finanční problémy šógunátu. Větší úspěchy měla reforma soudnictví. Správce Eda Óoka Tadasuke docílil zlepšení činnosti soudního dvora a později bylo vydáno několik zákoníků s precedenty (Zákoník Kjóhó, Ofuregaki Kampó šúsei), které přinášely vzorové příklady řešení soudních sporů.

Jošimune tedy skoncoval s praxí dosazovat osobní vazaly s nízkým rodovým statutem do vysokých šógunátních funkcí, avšak prázdné místo, které vzniklo odchodem velkých komoří (sobajónin), nezaplnili senioři nebo jiní vyšší úředníci šógunátní vlády. Senioři v podstatě zůstali stranou politického rozhodování, které prováděl sám Jošimune s pomocí svých schopných mužů. Jeho osobní vazalé byli jmenováni do funkcí odpovídajících jejich rodovému statutu a také jejich schopnostem. Senioři tedy nemohli po formální stránce nic namítat. Navíc šógun dbal pečlivě o to, aby nebyla jejich tradiční práva porušena.

Jošimuneho jednání však nemohlo navrátit šógunátní systém do stavu, ve kterém se nacházel za Iemicua. Celá společnost se posunula o století vpřed. Knížata již téměř zapomněla, že jejich předkové museli válčit o svou existenci na bitevním poli, a potýkala se spíše s ekonomickými problémy. Jejich vyřešení spojovala se získáním politické moci v šógunátní vládě, která by napomohla jejich finanční situaci zlepšit. Avšak potíže nebyly jen na jejich straně, ale v celém šógunátním systému.

Změny šógunátu od nástupu šóguna Iecuny až do konce Jošimuneho vlády včetně reforem Kjóhó představovaly jen kompromisy šógunátního systému s realitou, které vyvolávaly další ústupky na úkor tohoto systému. Jak se vyjádřilo mnoho odborníků o období Tokugawa v čele s Johnem W. Hallem, šógunátní systém byl těmito změnami spíše narušen, avšak na povrchu zůstával nezměněn. Také Jošimune se snažil navrátit šógunát k jeho ideální podobě a vyrovnat se s vývojem společnosti, který šel zcela opačným směrem, než si Tokugawové přáli.

Bylo zjevné, že schopní kandidáti do šógunátních úřadů nemohou být vybíráni pouze na základě rodového statutu (kakaku). Udělení rodového statutu již zastaralo oproti vývoji a zcela neodpovídalo kvalifikaci, tj. loajality šógunovu rodu, na jejímž základě Iejasu tento statut udělil. Podle slov Johna W. Halla „se loajalita stala spíše principem než soukromým závazkem“ [63]. Nositelé vysokého statutu ve skutečnosti nebyli nutně loajální vůči stávajícímu šógunovi či instituci šóguna jako takové po vzoru svých předků, jež sloužili Tokugawovi Iejasuovi. Příkladem této nesrovnalosti v systému je pokus kancléře Sakaie Tadakija a většiny jeho podřízených seniorů prosadit na šógunátní trůn císařského prince.

Loajalita jako soukromý závazek byla obvykle vypěstována osobním poutem v podobě dlouholeté spolehlivé služby, a proto mohla ztěží existovat u stávajících šógunátních úředníků vůči šógunovi, který přišel do svého úřadu z vedlejší větve Tokugawů. Další kvalitou původně spojenou s vysokým rodovým statutem byla určitá schopnost vykonávat svěřený šógunátní úřad. Knížata, ani jiní samurajové včetně potomků šóguna vždy nezdědili vynikající schopnosti svých předků, které byly příčinou jejich jmenování do vysokých šógunátních funkcí. Hidetada nedosahoval Iejasuových kvalit, nemluvě už o prakticky zcela neschopných šógunech, jako byl Iecuna, Iešige apod.

Krátce řečeno, celý systém byl vybudován na základě rodového statutu, který byl udělován po bitvě u Sekigahary v roce 1600, a ustálil se koncem třicátých let sedmnáctého století. Avšak tento rodový statut již nemohl být později základním předpokladem pro působení v šógunátním úřadě, protože se ve své podstatě vázal na jednu konkrétní osobu s konkrétní kvalitou osobnosti.

Cunajoši si tuto skutečnost uvědomoval, a proto zavedl úřad velkého komořího, který by mu pomohl překlenout propast mezi vysokým rodovým statutem a loajalitou a schopnostmi. Tento jediný úřad však nemohl způsobit celkovou reformu šógunátního systému, a proto veškeré jeho změny byly dočasné a způsobené přímým zásahem šóguna. Jošimune se pokoušel o anachronickou restauraci šógunátu, avšak přitom abstrahoval vysoký statut od jeho konkrétních nositelů a tento nedostatek se snažil vyvážit obsazením spolehlivých a schopných mužů s nižším rodovým statutem v nižších šógunátních úřadech, zejména ve finančním úřadě, u finančních a místních úředníků (daikan), a v soudnictví.

Hlavní rozdíl, na který se poukazuje při srovnávání Japonska s Čínou, je odlišný charakter jejich politického a administrativního systému. V Číně byla vláda a správa záležitostí úředníků, přičemž hlavou státu byl císař, jehož legitimitu určovalo jeho ctnostné chování (tj. jeho schopnost vládnout odpovídajícím způsobem). O jmenování do úřadu čínské správy se mohli ucházet absolventi státních zkoušek, které byly alespoň teoreticky přístupné všem lidem bez rozdílu původu. V historii Japonska byly veškeré úřady (šógunátní i císařské) naopak udělovány na základě dědičného statutu. V rámci tohoto statutu hrály důležitou roli také schopnosti a loajalita, nicméně za normálních okolností bylo nemožné, aby někdo dosáhl vyššího postavení, než mu dovoloval jeho rodový statut. I šógun se odvolával na svou vzdálenou spřízněnost s císařským rodem a císařem (či šógunem) se nemohl stát rolník, jak se to dělo v Číně. Navíc od vzniku šógunátu koncem dvanáctého století byla vláda v zemi záležitostí vojáků, samurajů. Teprve s rozvojem tokugawského šógunátu se vytvořila v rámci společenské vrstvy samurajů profesionální byrokracie.

V celé historii Japonska je možné vidět tento způsob vyrovnání systému společenského statutu s realitou. Na povrchu, po formální stránce zůstal systém nezměněn, zatímco skutečnou moc vykonával jiný subjekt jménem formální hlavy systému. Typickým příkladem je šógun, který vládl zemi jménem císaře, jež postupně přicházel o svou politickou moc, až ji na začátku tokugawského šógunátu zcela ztratil. To znamená, že v rámci základního systému vznikl jiný systém, který nahradil funkci původního systému a ve skutečnosti tak narušil jeho fungování.

Proto rozhodně nelze Jošimuneho celkové působení hodnotit jako vyřešení problému tokugawské společnosti. Skutečnost si žádala, aby v šógunátní správě pracovali lidé schopní a zkušení jako sám Jošimune, tedy v podstatě zrušení systému založeného na rodovém statutu, a v konečném důsledku zrušení rozdělení společnosti na sociální třídy šinókóšó (samurajové, rolníci, řemeslníci, obchodníci). K takovémuto zvratu, který byl v té době zcela nemyslitelný, přinutily Japonsko až vnější tlaky v druhé polovině devatenáctého století.

Situace šógunátu se v první polovině osmnáctého století zlepšila především díky Jošimuneho osobě, který dokázal obsadit schopné samuraje tam, kde jich bylo třeba, aniž by tím popudil knížata fudai. Krize šógunátního systému se však naplno projevila u jeho nástupců, kteří nebyli vůbec schopni vlády. Na šógunátní trůn Jošimune prosadil svého duševně slabého nejstaršího syna Iešigeho a nedal přednost nadaném druhému synovi, aby se neprohřešil proti tradicím. Chybějící autoritu šóguna pak přirozeně nahradili šógunovi nejbližší muži podobně, jak tomu bylo v předchozích obdobích.

Bibliografie

Bellah, Robert N. Tokugawa Religion. Bacon Press. Boston 1970.

The Cambridge History of Japan. Vol. 4: Early Modern Japan. Cambridge University Press 1991.

Fudžii, Džódži. Nihon no kinsei 3: Šihai no šikumi. Čúó kóronša. Tókjó 1991.

Hall, John W. a Jansen, Marius B. Studies in the Institutional History of Early Modern Japan. Princeton University Press. New Jersey 1968.

Maruyama, Masao. Studies in the Intellectual History of Japan. University of Tokyo Press 1974

Mass, Jeffrey P. a Hauser, William B. The Bakufu in Japanese History. Stanford University Press. Stanford 1985. California.

Nakamura, Takanari. Nihon no kinsei 7: Mibun to šikaku. Čúó kóronša. Tókjó 1992.

Nakane, Chie a Óishi Shinzaburó. Tokugawa Japan. University of Tokyo Press 1991.

Nakane, Chie. Japanese Society. Charles E. Tuttle. Tokyo 1995.

Nihonši džiten. Kakugawa džunšu. Tókjó 1980.

Nosco, Peter. Confucianism and Tokugawa Culture. Princeton University Press. New Jersey 1989.

Reischauer, Edwin. Japan: the Story of the Nation. A. A. Knopf. New York.1970.

Storry, Richard. The Way of the Samurai. Orbis Publishing. London 1978.

Vasiljevová, Zdeňka. Dějiny Japonska. Nakladatelství Svoboda. Praha 1986.

Wildman Nakai, Kate. Shogunal Politics. Harvard University. London 1988.

Vysvětlivky

B

bakuhansei systém vlády šógunátu a knížectví

bangata samuraj ve službách šógunátní armády

buke vojenské rody

buši samuraj

C

čúnagon dvorská funkce, střední rada

D

dadžódaidžin dvorská funkce, velký ministr

daikan místní úředník šógunátní správy

daimjó kníže

dainagon dvorská funkce, velký rada

dóčú bugjó správce šógunátních cest

džinja daimjó kníže s lénem bez sídelního hradu

džiša bugjó správce chrámů a svatyní

džóšú hradní pán

džukenši šógunátní policista

džuša konfuciánský učenec

E

Edo mači bugjó správce Eda

F

fudai daimjó kníže, jehož rod stál na straně Tokugawů před bitvou u Sekiga-

hary

fušin bugjó správce opravných prací

G

~gašira velitel

gojó toricugi šógunův důstojník

gokenin člověk patřící k šógunovu rodu, šógunátní vazal

gosanke tři vedlejší větve Tokugawů, které založil Iejasu

H

hatamoto praporečník, šógunátní vazal

hjódžóšo nejvyšší soud

hjódžóšo tomejaku soudní úředník

J

jakugata samuraj v civilní službě šógunátní správy

jakurjó příspěvek pro vykonávání šógunátního úřadu

joriai samuraj, který není v aktivní vojenské službě

K

kakaku rodový statut

kamon daimjó kníže příbuzný rodu Tokugawa

kan´i dvorská hodnost

kandžó bugjó správce šógunátních financí

kandžó ginmijaku revizní úřad

kandžóšo finanční úřad

kanpaku regent dospělého císaře

karó senior v knížecí samosprávě

kašin knížecí vazal

kašindan skupina knížecích vazalů

kattegakari ródžú senior pověřený finančními záležitostmi šógunátu

Kjóto šošidai správce Kjóta

Kjóto mači bugjó starosta Kjóta

koku bugjó zemský úředník

kokušú pán provincie

konando šógunova domácnost

košógumiban osobní stráž šóguna

kuge rody dvorské šlechty

kumigašira velitel jednotky

kuni mecuke zemský inspektor

kunimoči daimjó kníže vlastnící léno o velikosti blížící se provincii

M

mecuke inspektor

N

naidaidžin dvorská hodnost, ministr vnitra

O

óban velká garda

ógošo exšógun

ómecuke velký inspektor

ongoku bugjó správce vzdálených zemí

Ósaka džódai správce ósackého hradu

Ósaka mači bugjó starosta Ósaky

R

ródžú senior

rokuninšú šestice, též wakadošijori

rusui stráž hradu Edo

S

sakudži bugjó správce stavebních prací

sanban tři gardy: óban, šoinban, košógumiban

sanbugjó tři správci: džiša bugjó, mači bugjó a kandžó bugjó

sankin kótai střídavá služba

seii taišógun plný titul šóguna

seššó regent nedospělého šóguna (či císaře)

sobajónin velký komoří

sobašú komoří

šinden nová pole, nově obdělaná půda

šinpan daimjó kníže příbuzný rodu Tokugawa

širomoči daimjó kníže vlastnící hrad

šoinban osobní stráž šóguna

šónagon dvorská funkce, malý rada

šuttónin asistent šóguna zejména na začátku tokugawského šógunátu

T

taikó dvorská hodnost, kancléř

tairó kancléř, nadřízený seniorů

tenrjó šógunátní léna

tošijori senior

tozama daimjó kníže, jehož rod bojoval v bitvě u Sekigahary proti Tokugawům

U

udaidžin dvorská funkce, ministr zprava

W

wakadošijori mladší senior

Přílohy

1. Mapa provincií

(Mass a Hauser. The Bakufu in Japanese History.)

2. Hierarchie šógunátních úřadů

(The Cambridge History of Japan. Vol. 4: Early Modern Japan. Wildman Nakai. Shogunal Politics)

3. Hierarchie císařského dvora

---

[1] Rod Tokugawa se původně nazýval Macudaira, což bylo v té době běžné rodové jméno. Teprve Iejasu přijal nové jméno Tokugawa.

[2] Bakuhansei. Baku je část slova bakufu, které znamená šógunát. Han je léno, tedy panství knížete. Sei znamená systém.

[3] Nebo také kamon či ičimon.

[4] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 66.

[5] The Cambridge History of Japan, vol. 4: Early Modern Japan, strana 146.

[6] Paní Jodogimi, Hidejošiho oblíbená konkubína, byla dcerou velkého knížete Asaie Nagamasy.

[7] Nařízení Kinčú narabi ni kuge šohatto bylo upravenou verzí Kuge šohatto, které bylo vypracováno již v roce 1613, ale nebylo předáno císařskému dvoru.

[8] The Cambridge History of Japan, vol. 4: Early Modern Japan, strana 149.

[9] Tokugawa Japan, strana 25.

[10] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 58 - 59.

[11] The Cambridge History of Japan, vol. 4: Early Modern Japan, strana 152.

[12] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 118.

[13] The Cambridge History of Japan, vol. 4: Early Modern Japan, strana 165.

[14] Tokugawa Japan, strana 29.

[15] Shogunal Politics, strana 23.

[16] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana104.

[17] Nihon no kinsei 7: Mibun to šikaku, strana 191.

[18] Džinja znamená vojenské ležení ve významu vojenského tábora při tažení.

[19] Pro porovnání: šógunátní půda koncem 18. století činila 4 213 171 koku (bez lén hatamotů 2 606 545 koku).

[20] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 156.

[21] Nihon no kinsei 7: Mibun to šikaku, strana 195.

[22] Ve slovníku Nihonši džiten je v případě nově povýšeného knížete uveden jeho status následujícími kategoriemi 1. kamon/fudai/tozama, 2. džinja/širomoči/kunimoči, 3. název síně.

[23] Dějiny Japonska, strana 250.

[24] Tokugawa Japan, strana 41.

[25] Tokugawa Japan, strana 38.

[26] Tokugawa Japan, strana 65.

[27] The Bakufu in Japanese History, strana 159 - 172.

[28] Moriya Kacuhisa. Tokugawa Japan, strana 110.

[29] Nihonši džiten, strana 1145.

[30] Nihon no kinsei 7: Mibun to šikaku, strana 194.

[31] Shogunal politics, strana 6.

[32] Japanese Society. Kapitola Qualification of the leader and interpersonal relations in the group, strana 66.

[33] The Cambridge History of Japan, strana 20.

[34] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 141

[35] Nihonši džiten, straba 1145.

[36] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 148.

[37] Tairó byl obvykle jmenován pouze jeden. Pouze za vlády Iemicua a Iecuny stáli v tomto úřadě dva muži současně.

[38] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 157.

[39] Viz Přílohy:Shogunal Politics, Appendix B.

[40] Nihon šidžiten, strana 1144.

[41] Nihonši džiten, strana 1145 - 1146.

[42] Nejedná se o tutéž osobu, jež zastávala funkci tairó v letech 1835 – 1841. Výslovnost jmen je stejná, avšak pokud jde o jejich zápis čínskými znaky, znak suke je odlišný.

[43] Jeho kakaku byl tedy rozhodně nižší než kakaku rodu Sakai apod.

[44] The Cambridge History of Japan, strana 433.

[45] Shogunal Politics, strana 154.

[46] Přitom se léna ródžú pohybovala kolem 50 až 60 000 koku a ani rod Ii se svým „monopolem“ na funkci tairó nedosahoval takové kokudaky (rod Ii – cca 130 000 koku).

[47] Viz Přílohy: Shogunal Politics, Appendix B.

[48] Tento údaj uvádí Cučija Tacua v The Cambridge History of Japan (strana 434). Podle Kate Wildman Nakai Cunajoši sesadil 26 daikanů v letech 1681 – 1689 a za celou svou vládu celkem 34 daikanů (Shogunal Politics, strana 118).

[49] U tohoto úřadu je třeba mít na paměti komunikaci mezi centry šógunátní správy (Edo, Kjóto, Ósaka, Nagasaki, atd.) a také střídavou službu (sankin kótai), která nutila knížata k pravidelným a nákladným cestám.

[50] Do té doby byli všichni šógunátní učenci nuceni zachovávat si vnější vzhled buddhistického mnicha. Shogunal Politics, strana 31 – 32.

[51] Větev Mitogaku.

[52] Cesta v konfucianském pojetí se sinojaponsky vyslovovala Dó, čínsky Tao.

[53] Shogunal Politics, strana 95.

[54] Cunajošiho důvěrník a sobajónin Manabe Akifusa byl synem herce divadla nó.

[55] Titul kokuó obdržel šógun Ašikaga Jošimicu od čínského císaře. Tento titul sice vyjadřoval formální vazalský vztah Japonska k Číně, avšak Jošimicu tak učinil v zájmu zahraničního obchodu. Shogunal Politics, strana 193.

[56] Shogunal Politics, strana 205.

[57] Shogunal Politics, strana 168.

[58] Shogunal Politics, strana 55.

[59] Shogunal Politics, strana 158.

[60] The Cambridge History of Japan, strana 445.

[61] Nařízení pro soukromé vyrovnání peněžních sporů (Kingin aitai sumaši rei). The Cambridge History of Japan, strana 446.

[62] Nihon no kinsei 3: Šihai to šikumi, strana 166.

[63] Studies in the Institutional History of Early Modern Japan, strana 47. (Citát z knihy The Modern Japanese Daimyo, strana 327 -328).