Kolébka našeho ryze českého malíře Mikoláše Alše stála v jižních Čechách, ve starobylém městě prácheňského kraje, v Miroticích.
Rod
Alšův je rod jihočeský a vyznačuje se ve svých
jedincích rázovitými
rysy hloubavé, přímé a v zásadách
neústupné jihočeské
povahy. Do Mirotic přicházejí Alšové z
Písku začátkem 18.
století a záhy tam dosahují tak
význačného postavení, že
jsou voleni rychtáři a purkmistry. Vlastní v
Miroticích jednu
z největších usedlostí po nich zvanou
"Alšovnu".
Největšího rozkvětu dosahuje rod za purkmistra
Kašpara Alše,
jehož hospodářský věhlas jej sbližuje s čimelickým
hrabětem
Vratislavem z Mitrovic, který na jeho popud založil dvůr Karlov u Smetanovy Lhoty. Jeho syn
František
je sice dobrý a zbožný muž, ale špatný
hospodář, který
se nákladným životem a stavbami zadluží, až je mu
dům r.
1837 prodán v exekuční dražbě, a tak
zachází moc a měšťanská
sláva rodu Alšova.
Nejstarší ze sedmi dětí František - otec
Mikoláše Alše -
byl svědkem dohasínající slávy rodu, ale
ještě se mu
dostalo pečlivého vzdělání na latinských
školách v Písku.
Filosofii v Praze však již z existenčních 
důvodů nedostudoval. Nějaký
čas praktikoval na velkostatku v Cerhonicích, Varvažově a Drahenicích, pobyl i tři
roky u pohraniční stráže, ale rád se vrátil
domů a živil
se písařením v Miroticích a okolí a ke
konci života se stává
městským tajemníkem. Mikoláš Aleš ho
popsal těmito slovy:
"Otec podržel povždy něco studentského, uměl dobře
latinsky a hrával divadlo co ochotník a deklamoval.
Pamatuji,
jak deklamoval před divadlem Tři doby země české a to
vystoupil již v rytířském úboru. Byl postavy
spíše menší,
avšak zavalité, v ramenách široké,
vlasy měl černé, husté
a kadeřavé, obočí silné a srostlé. Oči
modré. Otec byl
povahy dobré, avšak také prudké; jakživ
nás netloukl. Jeho
potřeby byly skromné, jenom sklenku dobrého piva si
rád popřával.
Byl lidem rádcem poctivým a udělal ve svém
okolí mnoho dobrého
i zdarma".
Roku 1846 se František oženil s Veronikou
Fanfulovou s níž vyženil i malou doškovou chaloupku na
konci
Rybářské ulice pod kostelem, na vysokém břehu nad
říčkou
Lomnicí. Z okének chaloupky bylo vidět klikatý tok
říčky
vroubený vrbovím a olšovím, a velký
kus mocně rozklenutého
nebe nad mělkou mirotickou kotlinou. To bylo jediné
bohatství
prosté chaloupky, ale byl v ní starosvětský
mír, klid a
odevzdanost chudých lidí. Mikolášova matka
Veronika byla
prostá žena z lidu s velkým citem dobroty a lásky,
ráda četla,
zpívala a vyprávěla staré zkazky. S
vrozeným nadáním si
sama kreslila předložky pro svoje vyšívání.
V rodině Alšově byl ještě další člen, bratr
matky
Veroniky, starý švališér
napoleonských válek, Tomáš
Fanfule. Vyučený krejčí, pobyl na vojně 14 let, viděl kus
světa i Řím a Neapol. Pro vše měl otevřené oči a
vnímavé
srdce.
Narození malého Mikoláška oznamuje otec
dopisem svému bratru
Vincenci: "Moje rodina se letos o jednoho synáčka opět
rozmnožila, který se ten den před babiččino jméno
narodil,
totiž dne 18. Listopadu 1852 a podle svého kmotra - totiž
Sichrovského - Mikoláš nazván jest a při
zdraví se vynachází".
Mikolášek byl třetím synem mirotického
písaře. Bratři Jan
a František byli o čtyři a šest let starší.
Oba zručně
malovali a zejména Jan v kresbě vynikal.
Malý
Mikolášek prožíval první
dojmy a nárazy světa v Miroticích kolem
doškové chaloupky a
také trochu níže u řeky, kam chodíval s otcem,
vášnivým
rybářem.Tam si vryl do paměti, jak sám vyprávěl,
všechny
ty podrobnosti cvrčků, broučků, kobylek, motýlů a
kropenatých
slunéček nad pestrými kalíšky květin, jak
nám je později
jako zralý muž svým prostým, ale zázračně
krásným způsobem
zanechal ve svých kresbách.
Později se odvažuje s bratry na prostranné, nepravidelné
náměstí
a tu je zase nový, ohromující svět
nesmazatelných dojmů.
Vidí vážné starosvětské sousedy -
měšťany, jezdící kočáry
s pány, formanské vozy, potkává žida
šedivé brady s pytlem
na zádech, cikány, komedianty, vesnické ženy i
sedláky v koženkách,
všechny ty figurky, jak je známe z jeho
"Špalíčku",
jež byly plné životnosti a barvitosti uloženy do paměti v
nejranějším dětství.
Představme si ho v zimě zachumlaného na zamrzlé Lomnici,
na
stráních k budskému dvoru a k Budám, nebo
svahovité
cerhonické silnici, takového, jak nesčetněkrát
nakreslil malé
baculaté kloučky, foukající si do dlaně za
třeskuté zimy. 
Mikoláš prožívá radostné
dětství, ale otec těžko shání
živobytí. Prodává chaloupku a stěhuje se s rodinou
nejprve
do Písku, potom do Prahy. Obě města
přinášejí nové dojmy:
výstavné domy, náměstí s kašnami,
vidí dobře oblečené měšťany,
sousedy a v Praze poprvé jízdní vojáky,
svou pozdější
velikou lásku. Když však obě města existenčně zklamala,
vrací se rodina zpět do Mirotic. Na cestě z Prahy při
zastávce
v Dobříši v hostinci "U Heinzů", nakreslil
šestiletý
Mikoláš prvního sv. Václava a dostal za to
od hospodského
dcery nejsladší odměnu - kousek cukru. Sám tuto
příhodu
popsal slovy: "Pokud paměť má sahá, kreslil jsem od
jakživa
a ne-li to, ode čtyř let jistě. Tehdy v zimě jeli jsme s nebožkou
matkou na formanském voze z Prahy, cestou stavěli jsme se na
jakés hospodě a tu já na nízké stoličce na
ústřižcích
papíru kreslil sv. Václava; malá
šenkýřovic dceruška a u
okna píchající mistr krejčí byli
mými prvními obdivovateli
a kousek cukru první mou odměnou - sladšího
honoráře později
jsem neokusil".
Pražský pobyt v dětství byl pro Alše jen
krátkou epizodou.Vrácen
venkovskému prostředí a jihočeské přírodě
nachází zase
podmínky pro svůj šťastný umělecký
vývoj. Vdopise Jiráskovi
vzpomíná: "Vidím se jako malý hoch jak jsem
k strýci
perníkáři chodíval na svůj svátek pro
ohromného perníkového
Mikoláše, kterému jsem napřed uříz' infuli
a pomalu z něho
nezbyla ani berla ani vyksované boty". Silným dojmem na
jeho dětskou duši také zapůsobilo, když se jednou vloudil
na
půdu svého kmotra Mikoláše
Sichrovského,
který komediantům vyřezával a "štafíroval"
loutky.
Tam poprvé uviděl tajemný svět dřevěných postav -
krále,
rytíře i princeznu, jejíž střevíčky kmotr na půdě
sušil.
Roku
1858 začíná navštěvovat mirotickou školu,
kde brzy projeví
nápadné kreslířské vlohy.
0prázdninách s bratry, nadanými
píseckými studenty, poznává
blízké okolí. Zvláště na něho
působí starobylý Zvíkov,
Orlík a zámeček Karlov.
Bratr František, zajímající se ohistorii a
zeměpis, má básnické
nadání a svým vyprávění v něm
oživuje zájem o historii.
Mikolášek též často doprovází bratra
na budský dvůr, kde na něj
skotačivé děvčátko,
jeho budoucí žena Márinka Kailová rozpustile
pokřikuje:
"Mikoláš ztratil plášť,
Mikoláška sukni, byli oba
smutni".
Naproti tomu bratr Jan výborně kreslí a učí
Mikoláše při
dětských hrách na indiány milovat přírodu a
pronikat v její
život. S otcem při jeho písařských pracích
poznává
vesnické chaloupky i statky, všímá si
starodávného zařízení
světnic a zvláště krojů sedláků a selek.
Všímá si lidských
tváří, z.blízka pozoruje vesnické figurky,
žebráky, krajánky,
veselé venkovské muzikanty s vojenskými čepicemi,
medvědáře
a obchodující židy. Na jaře vidí dětské
hry, procesí zbožných
venkovanů, ozdobené sochy sv. Janů na návsích, v
létě
senoseč, žně a obžínky, na podzim pasáčky při
ohních a
pouštění draků, v zimě sáňkování a
kouzlo jesliček, vše
jak zvěčnil a zachytil ve svých kresbách a obrazech.
Pro Alše byl skutečně dětství a jeho rodný kraj
Miroticko s
nejbližším okolím vždy nejhlubším a
nejšťastnějším
inspiračním zdrojem. Příteli K. V. Raisovi již v
dospělosti
řekl: "To já leckdy, když mám kreslit něco
takového náladového,
vezmu si starý svůj slabikář, čítanky, biblickou
dějepravu,
prohlížím, přečítám, a za chvíli je
toho v člověku plno".
Potom odchází na
studie do Písku, kde bydlí s bratry a kde jim
hospodaří strýc
Tomáš Fanfule, jehož portrét nám
vylíčil z Alšova
vypravování přítel Alois Jirásek ve svazku
Rozmanité prosy.
Pro neshodu s profesorem odchází z reálky,
učí se krátký
čas malířem, nastupuje znovu do gymnasia.V tom čase postihlo
rodinu Alšů kruté neštěstí. Velmi
nadaný nejstarší syn
František umírá v březnu 1865 jako septimán
na tuberkulosu.
Tragickou smrtí zemřel v dubnu 1867 i druhý
Mikolášův bratr
Jan. O velikonočním Velkém pátku si vyšel s
pistolí na lov
čápa, a neví se zda nešťastnou náhodou či
úmyslně, zemřel
s prostřeleným srdcem před zrakem milované dívky.
Ztráta
bratrů na Mikoláška hluboce zapůsobila, neboť mu
nezemřeli
jen bratři, nýbrž i přátelé a jeho první
učitelé.
Hlubokým dojmem zapůsobily na studenta Mikoláše i
válečné
události roku 1866. Protože v Miroticích po
prohrané bitvě u
Hradce Králové procházelo jen pěší
vojsko, zašel si malý
Mikoláš, aby ukojil touhu spatřit jízdní
vojsko, do Čimelic, kde byly
ubytovány švadrony
husarů Radeckého, a do Mirovic, kde leželi Prusové.
V necelých sedmnácti letech Aleš natrvalo odešel do Prahy, ale Mirotice se svým malebným okolím a budský dvůr, kde poznal svou budoucí ženu Marynu, zůstaly hluboce zapsány v jeho srdci.
Navštivte Alšovu galerii, kterou připravuje pan Jaroslav Tymaň v USA
MP3 - "Mirotická" v podání p. Josefa Dolejše z Mirotic
Stránku o Mikoláši Alšovi bych chtěl
dále rozšiřovat.
Proto budu vděčný za Vaše náměty,
příspěvky (zapůjčení starých pohlednic, dokumentů
atp.)
a jakékoliv připomínky, nápady a komentáře.
josefzak@volny.cz
Last modified: February 22, 2000
HOME
