SAKI
ŽIVOT V OHRADĚ

"Tyhle ohrazené terasy v zoologické zahradě jsou velké zlepšení proti těm starým klecím s divokou zvěří," řekla paní Gurtleberryová a odložila ilustrovaný časopis. "Dávají člověku iluzi, že zvířata vidí v jejich přirozeném prostředí. Do jaképak míry asi tu iluzi mají i sama zvířata?"
"To asi jak které," odpověděla její neteř. "Takový kur divoký by nejspíš pokládal za dost věrné napodobení podmínek života v džungli, kdyby měl dostatečný počet slepic, dost rozmanitého zrní a mravenčích vajíček na zob, pořádný kus písčitého břehu, aby se měl kde popelit, příhodný strom na hřadování a nějakého toho soka, aby se nenudil. Samozřejmě že by tam neměly chybět ani divoké kočky, draví ptáci a jiní nositelé náhlé smrti pro zvýšení iluze svobody, ale ty si takový pták dokáže domyslet sám - podívej se na obyčejnou kvočnu, jak poplašeně kdáká, když má kuřata a nade dvorkem přeletí pouhá vrána nebo holub."
"Tak ty tedy myslíš, že opravdu mají určitou iluzi, když se jim dá dost prostoru -"
"Jenom ve výjimečných případech. Nic mě nepřesvědčí, že jeden akr betonové ohrady nahradí nějakému vlkovi nebo ocelotovi prostor pro noční lovy, jaký by měl k dispozici v divočině. Jen si představ ten bohatý slovník zvuků, pachů, a vzpomínek, který se před takovým divokým zvířetem otvírá každý večer, když vyráží ze svého doupěte a ví, že za chvíli poběží na nějaké vzdálené loviště, kde je čeká všechna radost i zuřivost honby za kořistí; představ si tu záplavu pocitů v mozku, pro který každé zaharašení, každý výkřik, každá ohnutá větvička a každý závan do nozder znamená otázku života a smrti - a večeře. Představ si, s jakým ukojením se kradeš ke svému vlastnímu napajedlu, vybíráš si svůj vlastní strom na broušení drápů a nacházíš si vlastní pelech z uschlé trávy na rozvalování. A pak místo toho všeho dostaneš betonový výběh, který mápřesně stejné rozměry, ať se po něm rozběhneš nebo plížíš, plný vyčichlých a jednotvárných pachů a obklopený pokřikem a rámusem, který už dávno ztratil jakýkoli význam i zajímavost. Jako náhražka za staré těsné klece jsou ty nové ohrady jistě výborné, ale život na svobodě imitují pořád jen uboze."
"To je smutné pomyšlení," řekla paní Gurtleberryová. "Vypadají tak prostorně a přirozeně, ale co připadá přirozené nám, neznamená pro takové divoké zvíře vůbec nic."
"V tom se právě projevuje naše větší schopnost sebeklamu," poznamenala neteř. "My dokážeme žít neskutečným, hloupým a malicherným životem v našich vlastních ohradách a namlouvat si přitom, že jsme volní lidé, nespoutaní překážkami, a že žijeme rozumně v rozumných podmínkách."
"Ale božíčku!" vykřikla teta a zaujala pohoršeně obrannou pózu. "Vždyť přece žijeme rozumně! Co proboha myslíš těmi překážkami? Nespoutává nás nic jiného než obyčejné slušné konvence civilizované společnosti."
"Spoutává nás," namítla chladně a nelítostně neteř, "nedostatek peněz a příležitosti, a především nedostatek iniciativy. Některým lidem omezený příjem nevadí, dokonce se zdá, že jim často pomáhá prožít život daleko skutečněji; jsem přesvědčena, že třeba lidé, kteří si kupují v zapadlých pařížských uličkách čtyři mrkve a kousek hovězího na celý den, vedou naprosto skutečný a plný život. Opravdu člověka mrzačí nedostatek iniciativy, a právě ten svazuje tebe, mne i strýčka Jamese. Jsme jako ta zvířata v ohradách zoologické zahrady, s tím rozdílem v náš neprospěch, že zvířata tam jsou proto, aby se na ně někdo díval, kdežto na nás není nikdo zvědavý. Taky by ani neměl na co. V zimě trpíme rýmou a v létě sennou rýmou, a když nás náhodou bodne vosa, je to z její iniciativy, ne z naší - my jenom čekáme, až nám splaskne otok. Do středu pozornosti sousedů se dostaneme jenom nepřímo; když se například některý rok vydaří magnólie, sousedé si řeknou: »Všimli jste si, jak Gurtleberryům magnólie? Hotová záplava květů!« A my jim pak vykládáme, že máme sedmapadesát květů proti loňským devětatřiceti."
"V roce korunovace jsme jich měli dokonce šedesát," podotkla teta; "strýček si vede záznamy už osm let."
"Napadlo tě někdy," pokračovala neúnavně neteř, "že kdybychom se odsud odstěhovali nebo se prostě vypařili, náš místní nárok na slávu by automaticky přešel na nového majitele domu a zahrady? Sousedé by si pak říkali: »Všimli jste si, jak Smith-Jenkinsovým rozkvetli magnólie? Hotová záplava květů!« Nebo: »Smith-Jenkins říká, že jejich magnólie letos nebude mít ani kvítek; všechna poupata zčernala východním větrem.« Víš, kdyby nás lidé s tou magnólií spojovali i po našem odchodu, bez ohledu na to, komu by zrovna patřila, kdyby třeba říkali: »Aha, to je ten strom, na kterém Gurtleberryovi pověsili kuchařku, protože jim udělala špatnou omáčku na chřest,« - o to bychom se opravdu zasloužili z vlastní iniciativy, nezáviselo by to na východním větru ani na vitalitě nějaké magnólie."
"To bychom nikdy neudělali!" ohradila se teta. Neteř si jenom povzdychla.
"Ani bych si to nedovedla představit," připustila. "Je ovšem spousta způsobů, jak žít opravdově i bez páchání senzačních násilností. V ohradě nás drží hlavně to strašné každodenní opakování malicherností, které se tváří ohromně důležitě. Snad by bylo zábavné - kdyby to nebylo tak dojemně tragické - slyšet ráno strýčka Jamese, jak vážně prohlašuje: »Musím si zajít do města a zjistit, co lidé říkají Mexiku. Začíná to tam vypadat vážně.« Pak odcupitá do města, promluví si ohromně vážným tónem s trafikantem a koupí si přitom balíček tabáku, potom snad potká dalšího světového myslitele nobo dva, promluví si ohromně vážným tónem i s nimi, pak přicupitá domů a ohlásí ještě důležitěji: »Právě jsem si ve městě s pár lidmi promluvil o situaci v Mexiku. Souhlasí všichni s mým názorem, že tam bude muset dojít k nejhoršímu, než se to zase zlepší.« Nikoho ve městě samozřejmě jeho názor na Mexiko zdaleka nezajímá, ani jestli vůbec nějaký názor má. Trafikanta dokonce nevzruší ani koupě toho tabáku; ví přece, že si strýček kupuje stejný balíček stejného tabáku týden co týden. Strýček by byl docela klidně mohl zůstat ležet na zahrádce a bavit se s bezovým keřem o zvycích housenek."
"Takové řeči o strýčkovi nebudu poslouchat!" rozzlobila se teta Gurtleberryová.
"Však já sama jsem na tom zrovna tak špatně a tragicky," pokračovala neteř nestranně. "Skoro všechno, co dělám, je konvenční hra na skutečnost. Nejsem dobrá tanečnice a nikdo o mně nemůže poctivě prohlásit, že jsem hezká, ale když jdu na některou tu naši zdejší nudnou tancovačku, každý si o mně konvenčně myslí, že se »božsky bavím«, že sklízím žhavé poklony místních kavalírů a že se vracím domů s hlavou plnou báječných vzpomínek. Ve skutečnosti lhostejně protancuju pár hodin, vypiju skleničku špatného červeného vína a vyslechnu hromadu těžce vypocené lehké konverzace. Nekonečně dobrodružnější by bylo vypravit se s tím kurátem s veselýma očima krást při měsíčku slepice; představ si tu rozkoš, odnést Chibfordovům všechny ty bílé minorky, kterými se pořád tak vychloubají. Až bychom je prodali, věnovali bychom výtěžek na dobročinné účely, takže by na tom vlastně nebylo nic zlého. Jenomže v té mé ohradě mě nic takového nepotká. Za nějaký čas »získá mou přízeň«, jak se říká, nějaký nudný, slušný a bezvýznamný pán na tenise; všechny nudné staré klepny z okolí se začnou zajímat, kdy se zasnoubíme; nakonec se zasnoubíme a lidé nás obdarují máselničkami a psacími podložkami a zarámovanými obrazy dívek krmících labutě. Nazdar, strýčku, jdeš někam?"
"Musím si zaskočit do města," oznámil pan James Gurtleberry s důležitým výrazem. "Chci si poslechnout, co lidé říkají Albánii. Situace se tam zdá být vážná. Myslím si, že to nejhorší se dá teprve čekat."
Měl v tom nejspíš pravdu, ale nic v okamžité ani v budoucí albánské situaci nijak nezdůvodňovalo, že se paní Gurtleberryová najednou rozplakala.


Úvodní stránka
Desatero o marihuaně
Bob Marley discography
Povídka od Sakiho - Život v ohradě

Send me mail

Here you can get your own Free Home Page on Geocities. It's great, and... It's free!!!

1