Ostatní skladatelé

A - F        G - N    O - Z      Mannheimská škola


GALUPPI Baldassare
GASSMANN Florian Leopold
GERL Franz Xaver
GLUCK Christoph Willibald
GOSSEC Francois-Joseph
GRÉTRY André Modeste
HAIBEL Jakob
HAYDN Franz Joseph
HAYDN Michael
HILLER Johann Adam
HOFFMEISTER Franz Anton
HUMMEL Johann Nepomuk
CHERUBINI Luigi
JARNOVIČ Ivan Mane
KAA Franz Ignaz
KLEIN Heinrich
KREUTZER Conradin
KREUTZER Rodolphe
KRAUS Joseph Martin
LANG Johann Georg
MARTINI Giovanni Battista
MÉHUL Étienne
MESTRINO Nicola
METASTASIO Pietro
MOZART Leopold
MOZART Wolfgang Amadeus
MÜLLER Wenzel
NARDINI Pietro
NAUMANN Johann Gotlieb
NICOLAI David Traugott

GALUPPI Baldassare (18. 10. 1706 Burano –3. 1. 1785 Benátky) - hudební základy mu poskytl jeho otec, který byl holič a dobrý houslista. Roku 1772 Galuppi odcestoval do Benátek a kde si přivydělával jako varhaník v kostelech. V tomto období také složil svou první operu, La Fede nell'incostanza; toto dílo ale mělo tak velký neúspěch, že se Galuppi rozhodl skončit svoji hudební kariéru a chtěl se stát holičem. Naštěstí se ale setkal s hudebníkem Marcellem, kterému se podařilo Galuppiho přemluvit ke studiu hudby na Conservatory degli Incurabili. Galuppi zde studoval tři roky u profesora (nebo skladatele?) Lottiho a stal se jedním z nejlepších žáků na škole. Po absolvování školy uvedl svou druhou operu s názvem Dorinda. Premiéru  měla  v saint-angelském divadle roku 1729 a dosáhla poměrně velkého úspěchu. Po roku 1729 zkomponoval Galuppi dlouhou sérii oper, jenž se hráli v předních italských divadlech. Jeho důležitými operami jsou bezpochyby Scipione in Cartagine a Enrico, které byly uvedeny i v Anglii a pravděpodobně ovlivnily školu anglických operních skladatelů. Roku 1748 se stal zástupcem kapelníka v katedrále sv. Marka v Benátkách, ale kapelníkem se stal až 1762. Čtyři roky poté dostal osobní pozvání od císařovny Kateřiny II. Byl mu nabídnut plat 4000 rublů i s tím, že mu budou zaplaceny veškeré cestovní výdaje. Galuppi pozvání přijal.
     První operou, kterou v Rusku zkomponoval (Didone), byla císařovna tak nadšená, že mu hned druhý den ráno po premiéře nechala poslat zlatou šňupací krabičku osázenou diamanty. Galuppi se vrátil do Benátek 1768 a po zbytek života skládal opery a chrámovou hudbu. Rovněž se stal ředitelem Conservatory degli Incurabili, které přinesl velký věhlas.
     Baldassare Galuppi zemřel v Benátkách 3. ledna 1785. Kritika ho popsala takto: „Byl velmi hubený, měl drobný, ale inteligentní obličej. Jeho řeč hýřila důvtipem. Jeho způsoby byly vznešené a byl milovníkem všeho umění; vlastnil několik skvostných obrazů od Veronesa. Jeho charakter byl respektován o nic míň než jeho talent; měl početnou rodinu a žil poklidným a počestným životem.“
     Galuppi měl poněkud neobvyklý názor na hudbu, kterou kdysi někomu popsal jako „krása, průzračnost, a dobrá modulace.“ Svého úspěchu dosáhl především díky svým komickým operám. Jeho snad nejpopulárnější operou je Il Filosofo di campagna. Jeho skladby se šířily po celé Evropě a měly velký vliv na rozvoj německé komické opery. Životopisec Fétis o jeho hudbě napsal: „nezáří harmonickými barvami, ale trvalým veselím a nevyčerpatelným elánem. Graciézní podoby jeho písní mu přinesly velkou slávu, jenž po dlouhou dobu odolávala módní náladovosti.“

GASSMANN Florian Leopold – rakouský skladatel (3. 5. 1729 Most – 20. 1. 1774 Vídeň). Hudební základy získal u mosteckého ředitele kůru J. Vobořila,na počátku 40. let však prchl z domova, aby se mohl cele věnovat hudbě. V Itálii byl patrně jeho učitelem skladby Padre Martini. 1757-62 komponoval italské opery pro benátská divadla, jež měly ohlas i ve Vídni, kde se Gassmann 1763 natrvalo usadil. Záhy dosáhl velkých úspěchů svými buffami podle Goldoniho předloh (L´Aore artigiano, 1767; La contessina, 1771 aj.). 1772 byl jmenován dvorním kapelníkem. Z jeho podnětu byla 1771 založena ve Vídni společnost na podporu vdov a sirotků po hudebnících. Jeho chrámové skladby a oratoria cenil W. A. Mozart, jeho početné sinfonie, kvartety a triové sonáty jsou dochovány zvl. ve Vídni a v českých zemích. Hojně uplatňovaným kontrapunktem tkvěl v barokní tradici, oblibou písňové melodiky vyhovoval novým tendencím.
Gassmannova tvorba: 22 oper, oratorium La Betulia liberata (1772), 33 symfonií, kantáty, komorní chrámová hudba.

GERL Franz Xaver  - rakouský skladatel a basista (30. 11. 17764 Andorf -  9. 3. 1827 Mannheim) – žák Leopolda Mozarta, od roku 1789 působil v orchestru Emanuela Schikanedera, od 1794 angažován v Brně, Mohuči a Mannheimu; při premiéře Mozartovy opery Kouzelná flétna účinkoval v roli Sarastra; Mozart pro něj napsal árii Per questa bella mano (K. 612)

GLUCK Christoph Willibald – rakouský skladatel (2. 7. 1714 Erasbach – 15. 11. 1787 Vídeň). Nejstarší zmínka o Gluckově rodu se týká jeho a říká, že žil v Rokycanech. Děd i otec byli hajní ve službách šlechty v Čechách a ve Falci. Tam se Gluck narodil, ale už 1717 se přestěhoval s rodiči do Čech, když jeho otec nastoupil úřad nadlesního v zákupech. 1722-27 žila rodina v Horní Chřibské ve službách hraběte Kinského, pak se přestěhovala na lobkovické panství Jezeří u Mostu. Zatímco o Gluckových rodičích (jsou pochováni v Horním Jiřetíně) jsou dochovány archívní záznamy, první zpráva o něm samém je až z 1731, kdy se dal zapsat na pražskou filozofickou fakultu. Patrně 1735 odešel jako chráněnec knížete Lobkovice do Vídně a 1736 dále do Milána, kde studoval u Sammartiniho. 1741 tam byla provedena jeho první opera seria Artaserse. Úspěch díla vedl k řadě dalších kompozic téhož stylu pro Benátky a Milán (nejúspěšnější byla Ipermestra, 1744). 1745 vyhověl Gluck pozvání z Londýna, kde se setkal s Händlem a v březnu 1746 zde uspořádali společně koncert. 1746-52 působil Gluck jako kapelník předních italských putovních operních společností (Mingottiové, Locatellli), s nimiž vystupoval v různých evropských městech. V Praze řídil v lednu 1750 premiéru svého Ezia, v záři se oženil ve Vídni s pozůstalou dcerou velkoobchodníka a vrátil se do Prahy nastudovat svou Ipermestru. Znovu se zde objevil na sklonku 1751, aby pro nadcházející karnevalovskou sezónu připravil premiéru své výpravné opery Issipile. Od 1752 žil trvale ve Vídni, kde ho intendant dvorního divadla a hudby hraběte Durazzo postupně připoutával objednávkami původních skladeb a úprav francouzských komických oper ke dvoru. 1774 byl Gluck jmenován dvorním skladatelem s vysokým platem. V té době už byl evropský proslaveným autorem, který se odvážil narušit útvar italské vážné opery řadou reformních činů. Po baletu Don Juan (1761) učinil rozhodný krok v tomto směru operami Orfeus a Eurydika (1762), Alcesta (Vídeň 1767, francouzská úprava Gossecova Paříž (1776) a Paris a Helena (1770). Libreta těchto reformních oper napsal R. de Calzabigi. Záměr obou autorů bylo, aby hudba v opeře sloužila pravdivému líčení charakterů, aby umění pěvců nebylo uplatňováno jako samoúčel, ale aby sloužilo dramatickému ději. Vyznávali, že „prostota, pravda a přirozenost jsou největší originalitou ve všech uměleckých projevech“. Proto Gluck omezil koloraturní partie, zdůraznil úlohu orchestru i sboru, uplatnil různé formy recitativu aj. Jeho odpor k vládnoucí divadelní konvenci opery serie, v níž rozhodovala přání hlavních sólistů (prima donna a primo uomo, jímž býval kastrát), předznamenal konec existence tohoto operního druhu. Na druhé straně však zdůrazněná snaha o typizaci a o vznešenou prostotu podle (tušeného) vzoru antiky nejednou utlumily bezprostřednost Gluckovy hudby. Gluckovy umělecké záměry nalezly největší pochopení v Paříži, pro niž napsal Ifigenii v Aulidě (1774a na racinovský námět), Armidu (1777; tehdy vrcholil polemický spor mezi stoupenci Glucka a italské opery reprezentované Piccinim) a Ifigenii na Tauridě (1779, na námět Euripidovy tragédie). Ve Francii nalezl Gluck nejvíce uměleckých následovníků (Méhul, Cherubini, mladý Berlioz aj.). V německých zemích nalezl šťastnější rovnováhu mezi hudbou a dramatem Mozart, jenž nadlouho zatlačil Gluckovo dílo do pozadí (do českých zemí pronikly jeho reformní opery až pozdě v 19. století). Gluckovy estetické zásady znovu aktualizoval R. Wagner. Hodnoty Gluckových hudebních dramat oceňují trvale více estetické a teoretikové než publikum. – Dosud neexistuje úplný soupis Gluckova díla; v českých zemích je dochován určitý počet jeho instrumentálních děla a árií z doby před jeho odchodem do Itálie (často je na nich psán „Kluk“).

GOSSEC Francois-Joseph – francouzský skladatel belgického původu (17. 1. 1734 Vergnies – 16. 2. 1829 Paříž). Syn chalupníka, hudební vzdělání získal jako choralista antverpské katedrály. V 17 letech odešel do Paříže a působil v soukromých kapelách. 1770 založil koncertní instituci Concert des Amateurs a postupně získával vedoucí postavení i v Pařížské opeře a k ní náležející pěvecké škole. Z té vzešla v rámci revolučních opatření i první novodobá konzervatoř (vzor pozdější pražské) a Gossec se stal jejím hlavním inspektorem. Dal se plně do služeb revoluce: 1792 byl se skupinou pěvců agitovat v rodné Belgii pro myšlenku revoluce, složil řadu skladeb pro nové slavnosti (Hymna na svobodu, 1793; Hymna na nejvyšší bytost, 1794 aj.). Ve svém Tedeum k výročí dobytí Bastily užil i lidových tanečních melodií. S nástupem restaurace byl zbaven svých funkcí a dožíval na venkově. Vedle 30 symfonií, komorních skladeb a pochodů napsal řadu komických i vážných oper a baletů.

GRÉTRY André Modeste - francouzský skladatel belgického původu (8. 2. 1741 Lutych - 24. 9. 1813 Montmorency). Syn houslisty, v rodném městě prošel tvrdou školou choralisty, později tu měl možnost důkladně studovat provoz italské operní společnosti. Když kompozicí mše prokázal schopnosti tvůrčí, byl 1759 poslán na studia do Říma, kde měl Lutych vlastní kolej. Tady uplatnil svá první komická operní intermezza. 1767 odešel do Ženevy, kde složil francouzskou operu. O rok později se usadil v Paříži a stal se zde - počínaje operou Le Huron (1768, na voltairovský námět) - vyhlášeným operním autorem (Richard Lví srdce, 1784; Raoul Modrovous, 1789; Vilém Tell, 1791 aj.). Velkému zájmu se těšil ve Vídni, kde se za jeho života konalo 38 premiér či nových nastudování jeho oper. K nám pronikl až později a v nevelké míře. Za revoluce se dal úplně do jejích služeb, byl jako jeden z inspektorů postaven do čela nové konzervatoře. Stáří prožil v ústraní, v Rousseauově domě, který si kdysi zakoupil. Napsal významné Paměti a Eseje o hudbě (1789 1. svazek, celek poprvé 1797, a to z rozhodnutí parlamentu). V názorech na operu se hlásil yvl. ke Gluckovi, nanejvýš si cenil myšlenek Rousseauových.

HAYDN Franz Joseph - na své vlastní stránce. Klikni ZDE

HAYDN Michael - rakouský skladatel (14. 9. 1737 Rohrau - 10. 8. 1806 Salcburk). Mladší bratr Josephův, jeho hudební dráha začala rovněž ve vídeňském svatoštěpánském sboru, ale byla zprvu úspěšnější. Michael se zdál vzbuzovat větší naděje, už 1757 byl jmenován kapelníkem biskupa ve Velkém Varadíně (dnes Oradea, Rumunsko). 1763 se usadil jako koncertní mistr arcibiskupské kapely v Salcburku, kde později převzal i úřad dvorního varhaníka. Ve své době byl proslulý svými chrámovými skladbami (32 latinských a 8 německých mší aj.) Jeho rozsáhlá instrumentální tvorba nejde s výjimkou některých komorních skladeb nad dobovou konvenci.

HILLER Johann Adam - německý skladatel a publicista (25. 12. 1728 Wendisch Ossig u Zhořelce - 16. 6. 1804 Lipsko). Za studií v Drážďannech byl členem Kreuzchoru, 1751 vstoupil na právnickou fakultu v Lipsku, vydělávaje si na studia jako koncertní pěvec a flétnista. 1763-71 pořádal zde veřejné koncerty, pilně navštěvované i mladým Goethem. Když 1775 otevřel v Lipsku tříletou pěveckou školu, staly se jeho žačkami i 4 sestry Podleské z Berouna, z nichž jako pěvkyně vynikla zvl. Tekla (provdaná Bartková). 1781 je Jiller angažoval pro koncerty Gewandhausorchestru, jichž byl inspirátorem a prvním kapelníkem. 1766-70 vydával Hiller první německý hudební časopis, publikoval učebnice zpěvu a soubor životopisů skladatelů. Po epizodickém působení u dvora kuronského vévody a ve Vratislavi byl 1789-1801 kantorem u sv. Tomáše v Lipsku. Jeho singspiely (Die Jagd, 1770 aj.) byly i u nás populární, zvl. díky svým lidovým postavám; staly se základem německé komické opery.

HUMMEL Johann Nepomuk -  rakouský skladatel a klavírista (114. 11. 1778 Prešpurk - 17. 10. 1837 Výmar). Syn kapelníka bratislavského divadla, který od 1786 řídil hudbu v Schikanderově vídeňském divadle. Zde se stal Hummel na 2 roky žákem Mozartovým. Už od 1788 podnikal koncertní cesty (také Praha a Brno). Po návratu do Vídně 1793 znovu studoval skladbu u Haydna, jehož nástupcem ve funkci esterházyovského kapelníka se stal 1804 (do 1811). 1816 převzal obdobnou funkci ve Stuttgartu, 1819 ve Výmaru. Komponoval především pro klavír (7 koncertů, sonáty, fantazie, ronda), vytvořil typ předromantické virtuózní skladby s bohatou ornamentikou a figuracemi.

CHERUBINI Luigi - italský skladatel (14. 9. 1760 Florenciee - 13. 3. 1842 Paříž) . Narodil se jako 10. dítě učitele hudby a cembalisty v divadle della Petgola. Od 9 let studoval skladbu, v 13 napsal mši, jež byla veřejně provozována, a byl poslán na další studia k Sartimu do Bologne. Od 1780 byly hrány jeho opery, 2 roky žil jako operní skladatel v Londýně a od 1787 trvale v Paříži. 1795 byl jmenován jedním z inspektorů nové konzervatoře, 1821-42 byl jejím ředitelem. Skladatelsky prodělal dlouhý vývoj; jeho umělecká síla nebyla v osobité invenci, nýbrž v dokonalém ovládnutí všech kompozičních technik. Významné jsou jeho opery Lodoiska (1791), Médea (1797) a Vodař (Les deux Journées, 1800; Praha česky 1824) a 2 rekviem.

JARNOVIČ Ivan Mane - chorvatský houslista a skladatel (asi 17745 - 23. 11. 1804 Petrohrad). Narodil se patrně v Dubrovníku a v 70. letech pronikl jako virtuóz pod italským jménem Giornovichi. Koncertoval v mnoha evropských zemích, 1783-86 byl ve službách carevny Kateřiny II. Jeho vídeňská koncertní vystoupení s W. A. Mozartem popsal ve svých pamětech V. Jírovec. Jarnovič napsal řadu náročných houslových koncertů.

KREUTZER Conradin - německý skladatel (22. 11. 1780 Messkircch - 14. 12. 1849 Riga). Pro hudbu opustil studia práv a 1804 se stal ve Vídni žákem Albrechtsbergerovým. Prosadil se singspielovými skladbami a byl postupně kapelníkem dvorů ve Stuttgartu a v Donaueschingen. 1822-40 byl s přestávkami kapelníkem vídeňských divadel. Jeho nejúspěšnější opera Nocleh v Granadě (1834, v Praze česky 1839) vznikla zčásti v Bílé Lhotě u Litovle, odkud pocházela jeho druhá choť, a zčásti v Uherském Hradišti. Kreutzer častěji vystupoval v Praze a v Brně, 1822 byla ve Vídni uvedena jeho opera Libussa (o rok později v Praze).

KREUTZER Rodolphe - francouzský houslista, dirigent a skladaatel (16. 11. 1766 Versailles - 6. 1. 1831 Ženeva). Syn německého housliisty, studoval u A. Stamice, v 13 letech hrál veřejně vlastní houslový koncert. 1783 se stal koncertním mistrem královské kapely, v revolučních letech koncertoval v zahraničí a 1817 se stal kapelníkem královské hudební akademie. Spolu s Rodem a Baillotem patří k zakladatelům francouzské houslové školy. Beethoven mu v obdivu připsal svou houslovou sonátu op. 47. Kreutzer složil 19 houslových koncertů, přes 40 oper a mnoho cenné instruktivní literatury (etudy).

MARTINI Giovanni Battista - italský skladatel, teoretik a historik ((24. 4. 1706 Bologna - 4. 10. 1784 t.). Syn houslisty, získal široké hudební vzdělání, které dále rozvíjel jako člen františkánského řádu ("Padre Martini"). Sídlil trvale v rodném městě, odkud vedl rozsáhlou korespondenci (takto s J. Myslivečkem, V. Pichlem), shromáždil rozsáhlou knihovnu a získal mnohé prameny k starší hudební historii. Byl znalcem kontrapunktu, jeho evropská pověst k němu přiváděla celé generace hudebníků (také J.Ch. Bacha, W. A. Mozarta). Komponoval chrámovou hudbu, sinfonie, koncerty, oratoria, vydal třísvazkové dějiny hudby, pojednávající o antice.

MÉHUL Étienne - francouzský skladatel (22. 6. 1763 Givet - 18. 10. 1817 Paříž). Prošel školou chrámového zpěváka a varhaníka, od 1778 žil v Paříži, kde studoval kompozici a živil se jako učitel hudby. Postupně se prosazoval jako operní skladatel, řídě se stylově vzorem Gluckovým, který mu za svého pařížského pobytu udělil několik lekcí. Méhul se dal plně do služeb revoluce jako skladatel (symfoniemi, pochody, slavnostní zpěvy) i jako organizátor (podílel se na zřízení konzervatoře, 1795 se stal jejím prvním inspektorem). Evropský význam měly jeho opery, z nichž Josef (1807, na biblický námět) byl v Praze uveden C. M. Weberem 1813 (česky 1824).

METASTASIO Pietro - italský básník a libretista (3. 1. 1698 Řím - 12. 4. 1782 Vídeň). Vlastním jménem Trapassi. Syn papežského vojáka, svou první tragédii napsal v 15 letech. Dostal dobré vzdělání a přes svá nižší kněžská svěcení žil od 1719 v Neapoli v divadelním prostředí, v němž se záhy prosadil jako operní libretista. 1730 byl povolán do Vídně jako dvorní básník. Každé z jeho operních a oratorních libret bylo mnohokrát zhudebněno, a to i autory, jako byli Händel, Pergolesi, Gluck, Haydn, Mozart, Mysliveček aj. Hudebně vzdělaný Metastasio poskytoval skladatelům libozvučné italské verše, typizované a neměnné postavy (stateční válečníci, velkomyslní vladaři, ctižádostivé a mstivé milenky, zrádní dvořané apod.) a dějové zápletky, skýtající hudbě velký prostore k rozvinutí.

MÜLLER Wenzel - rakouský skladatel a kapelník (26. 9. 1759 Trnávka na Moravě - 3. 8. 1825 Baden u Vídně). Prošel hudebním školením v klášteře v Rajhradu a v Javorníku, kde byl žákem Dittersdorfovým. Od 1781 byl členem divadelního orchestru v Brně, od 1783 kapelníkem. S kočující společností prošel Německem a Itálií, 1786 se stal předměstským kapelníkem ve Vídni. Po odchodu italské operní společnosti z Prahy 1807 byl ředitelem Stavovského divadla Liebichem povolán za kapelníka do Prahy. 1813 se vrátil do Vídně, jeho pražským nástupcem se stal K. M. Weber. Müller složil desítky dobově oblíbených německých singspielů (Sestry z Prahy, Kouzelný bubeník, Čertův mlýn aj.), které byly hojně hrány i u nás.

NAUMANN Johann Gotlieb - německý skladatel (17. 4. 1741 Blaseewittz - 23. 10. 1801 Drážďany). Odchovanec drážďanské Kreuzschule, 1757 odešel jako houslista studovat do Itálie (Tartini, Padre Martii, Hasse). 1763 debutoval v Benátkách jako operní skladatel a příští rok byl angažován saským dvorem jako chrámový skladatel, 1776 byl jmenován dvorním skladatelem . Přechodně působil ve Stockholmu, kde reorganizoval hudební život u dvora. Jeho opera Gustav Vasa (1786) byla v zemi ctěna jako první švédská národní opera. S podobnými úkoly byl Naumann zván i k dánskému a berlínskému dvoru. Svým dílem reprezentoval poslední fázi italské opery 18. století (tzv. opery semiserie La dama soldato, 1791; Aci e Galatea, 1801). V Praze byl ctěn jako autor oratorií a byl přítelem manželů Duškových.


 
 
  1