Ostatní skladatelé

A - F     G - N        O - Z        Mannheimská škola


ORDONEZ Karl von
PAËR Ferdinando
PAISIELLO Giovanni
PARADEISER Karl Marian
PICCINI Nicola
PLEYEL Ignaz
PONTE Lorenzo da
PUGNANI Gaetano
REUTTER Georg Carl
RIGLER Franz Paul
RUPRECHT Joseph Martin Stephan
SALIERI Antonio
SEYFRIED Ignaz Ritter von
SCHIKANEDER Emanuel
SCHUBART Christian Friedrich Daniel
SPONTINI Gasparo
STADLER Johann
STAMITZ Carl Philip
SÜSSMAYER Franz Xaver
TAUSCH Franz
TOST Franz
TRIEBENSEE Joseph
TROMLITZ Johann Georg
VIOTTI Giovanni Battista
WEIGL Joseph
WENDLING Johann Baptist
WINTER Peter von
ZELTER Carl Friedrich
ZIMMERMANN Anton

ORDONEZ Karl von (1734 – 1786) – je jedním z mnoha skladatelů, kteří působili ve Vídni během 2. poloviny 18. století a jejichž díla upoutala za poslední léta pozornost spousty odborníků. Je zajímavé, že navzdory skladatelovy proslulosti, Ordonez nebyl profesionálním skladatelem na plný úvazek. Většinu svého pracovního času strávil ve službách dolnorakouského krajského dvora a svým hudebním aktivitám, ať už jako umělec či jako skladatel, se věnoval ve svém volném čase. Ordonezova volba povolání byla pravděpodobně dána jeho společenským postavením. Třebaže byl šlechticem nejnižšího řádu, byl si asi dobře vědom toho, že profesionální hudební kariéra by nebyla vhodná pro jeho rodinu ani jeho společenské postavení.
     O Ordonezově všeobecném vzdělání nic nevíme, ačkoliv vše nasvědčuje tomu, že navštěvoval Ritterakademie, což byla internátní škola pro šlechtu a poté asi pokračoval ve studiu na Universitě ve Vídni, kde se připravoval na vstup do státních služeb. Rovněž o jeho hudební výchově víme velmi málo, přestože z jeho současné reputace jako houslisty můžeme usuzovat, že dostával hudební lekce v ranném věku a se vší pravděpodobností také studoval hru na klavír.
     Co se týká Ordonezových profesionálních aktivit, byl členem proslulé k.k. Hofund Kammermusik (kde působil jako Kammermusikus) a Tonkuenstler-Societaet, kde zastával jak místo houslisty, tak skladatele. Tonkuenstler-Societaet (1771-84) byla organizace, jež peníze vybrané z pořádaných koncertů věnovala sirotkům a vdovám. Ordonez také pravidelně koncertoval ve šlechtických domech.
     V roce 1783 Ordonez těžce onemocněl na plicní tuberkulózu a to jej přimělo vzdát se obou hudebních aktivit. Ve stejný rok byl kvůli nemoci nucen odejít do penze, i když stále pracoval při dolnorakouském krajském dvoře na poloviční úvazek. Tato situace mu způsobila velké finanční potíže. Poslední tři roky svého života Ordonez prožil v nemoci a chudobě. Byl na tom tak zle, že vlastnil pouze několik kusů oblečení a celková hodnota jeho majetku, včetně nezaplaceného důchodového inkasa, byla oceněna ještě míň než stál jeho vlastní pohřeb. Ordonezovy dluhy zaplatil jeho zeť, státní úředník, Joseph Niedlinger.
     Navzdory tomu, že komponování bylo jeho vedlejším povoláním, byl Ordonez překvapivě plodný skladatel. Kromě jeho dvou operních děl – loutková opera Musica della Parodie d'Alceste a singspiel s názvem Diesmal hat der Mann den Willen – Ordonez je znám hlavně svým velkým množstvím chrámové hudby (nedochovalo se), duchovní kantáty, 73 symfonií, houslového koncertu a velkého množství komorní hudby (zvláště důležitý význam má jeho 27 smyčcových kvartetů). Ordonezovy promyšlené pokusy s cyklickou harmonií a jeho záliba v kontrapunktu propůjčuje jeho hudbě velmi charakteristický a originální rys. Jeho symfonie byly hojně rozšiřovány v opisech a Abbe Stadler poznamenal, že “sklidily velký aplaus”.

PAËR Ferdinando - italský skladatel (1. 6. 1771 Parma - 3. 5. 1839 Paříž). Po soukromých studiích v rodišti dosáhl 1791 provedení své opery. Orffeus a Eurydika na francouzský text v dvorním divadle. Příštího roku zde byly jmenován dvorním kapelníkem. 1797 následoval svou ženu zpěvačku do Vídně, kde měla úspěch jeho opera Camilla (1799, týž rok v Praze). 1803 byl jmenován saským dvorním kapelníkem a v Drážďanech uvedl svá vrcholná díla Sargino (1803, týž rok v Praze) a Leonora (1804, Praha 1805). V Leonoře zhudebnil týž příběh jako Beethoven ve svém Fideliovi.1808 se přidal k Napoleonově suitě a byl jmenován jeho kapelníkem a ředitelem pařížské Komické opery. 1812-27 řídil v Paříži Italské divadlo. Po obnovení monarchie byl 1832 jmenován kapelníkem královské hudby. Jako obratný epigon úspěšně sledoval umělecké tendence. Jeho zralé opery těžil především z vrcholného Mozarta, prokazující smysl pro hudební stavbu scény, ale postrádají jako celek osobitost.

PAISIELLO Giovanni -  italský skladatel (9. 5. 1740 Tarranto – 5. 6. 1816 Neapol). 1754-63 studoval na konzervatoři v Neapoli (Durante, Abos) a záhy se zařadil mezi úspěšné autory komických oper. 1776-84 působil v Petrohradě jako dvorní skladatel carevny Kateřiny II. V tomto údobí složil 10 oper a intermezz včetně svých nejúspěšnějších děl: Služka paní (1781, na týž text jako kdysi Pergolesi) a Lazebník sevillský (1782). Provedením jeho opery Svět na měsíci (Il mondo della luna, podle Goldoniho) bylo v Petrohradě 1783 otevřeno Kamenné (Velké) divadlo. 1784 se vrátil jako dvorní kapelník do Neapole. Za povstání 1799 komponoval republikánské hymny, a byl proto za restaurace vyšetřován. 1801 ho Napoleon povolal do Paříže, aby zde zreorganizoval jeho soukromou kapelu. Jako skladatel tu neměl úspěch a vrátil se omilostněn k neapolskému dvoru. Napsal na 100 jevištních děl od intermezza po velkou operu seriu, jakož i oratoria, sinfonie, koncerty aj. V předmozartovské opeře patřil k nejvýznamnějším evropským operním autorům, na melodii z opery Nina (1789) vzniklo mnoho variací. V Praze byl hojně hrán 1771-1792 (Demetrio; Artaserse; La Frascatana; Il re Teodoro in Venezia; Il mondo della luna; La serva padrona; la Locanda aj.).

PARADEISER Karl Marian – rakouský skladatel a houslista (11. 10. 1747 Riedental – 16. 11. 1775 Vídeň) – od 12 nebo 13 let, kdy byl zpěvákem na kůru, žil téměř výhradně na opatství v Melku. Hru na housle studoval u regenschoriho Roberta Kimmerlinga a varhaníka J. G. Albrechtsbergera. Svůj slavnostní příslib složil 11. listopadu 1767, poté studoval ve Vídni a 29. září 1771 byl vysvěcen. Po vysvěcení učil tři roky, ale předčasně zemřel ještě před jmenováním profesorem teologie.
Většina Paradeiserových děl, jenž se dochovaly především v rukopisech, odrážejí rysy kompozičního stylu poloviny 18. století i občasný experimentalismus příznačný pro skladatele působící v opatství v 18. století. Své smyčcové kvartety pojal jako čtyřvěté cykly, přičemž menuet dával jako 2. větu, nepoužíval ronda ani variačních forem. V jiných instrumentálních skladbách upřednostňuje třívěté schéma (rychle-pomalu-rychle nebo rychle-pomalu-menuet).

PICCINI Nicola – italský skladatel (16. 1. 1728 Bari – 7. 5. 1800 Passy u Paříže). Syn z hudebnické rodiny, studoval v Neapoli u Lea a Duranta. Jako operní skladatel debutoval 1754, evropské slávy dosáhl svou Hodnou dceruškou (Cecchi na o La buona figliuola, 1760 na Goldoniho libreto; Praha 1762, znovu 1775). 1776 přesídlil do Paříže a proti své vůli byl v tamějším sporu o přednostech italské a francouzské vmanévrován do soupeření s Gluckem. Jestliže jeho Roland (1778) zde měl značný úspěch, pak Ifigenie na Tauridě (1781) měla menší ohlas než stejnojmenná skladba Gluckova. Po výbuchu revoluce se Piccini vrátil do Neapole, ale upadl zde v podezření pro údajné spojení s jakobíny; 1798 se vrátil do Paříže, kde byl přijat s poctami. Piccini obohatil italskou komickou operu o lyrický citový výraz. Jeho Hodná dceruška položila základ tzv. plačtivé komedie; místo starší drsné komiky volil Piccini pro své buffy náměty z měšťanského prostředí, jejichž vrcholné scény měly posluchače dojmout. Měl značný vliv na Mozarta.

PLEYEL Ignaz – rakouský skladatel, kapelník a hudební vydavatel (18. 6. 1757 Ruppertshall – 14. 11. 1831 u Paříže). Byl 24. potomkem v chudé učitelské rodině, ale o jeho hudební vzdělání bylo dobře postaráno; na klavír ho učil také J. Vaňhal. Jeho příznivec gróf Erdödy mu zajistil pětiletý studijní pobyt u Haydna a 1777 ho jmenoval svým kapelníkem. Do 1781 pobýval Pleyel v Itálii, 1783 byl jmenován druhým a po smrti F. X. Richtera 1789 prvním kapelníkem štrasburského dómu. 1795 přesídlil do Paříže, kde i otevřel obchod s hudebninami a 1807 i továrnu na klavíry. Zaplavoval hudební trh nadprodukcí vlastních instrumentálních skladeb epigonské povahy, pro něž mu byl hlavním vzorem J. Haydn (přes 60 symfonií, přibližně týž počet smyčcových kvartetů aj.). Jeho klavírní škola vyšla v mnoha vydáních.

PONTE Lorenzo da – vl. jménem Emanuele Conegliano, italský libretista (10. 3. 1749 Ceneda – 17.8. 1838 New York). Jméno, s níž vstoupil syn z chudé židovské rodiny do dějin opery, bylo jméno biskupa, který ho pokřtil. Mladík pak prošel seminářem, byl vysvěcen na kněze, 1774 se stal v Trevisu profesorem klasické literatury, 1776 mu byla za rousseauovskou kritiku současného společenského řádu výuka zakázána. 1779 byl kritizující poeta a dobrodruh v nepřítomnosti odsouzen k patnáctiletému vyhnanství. 1781 se usadil ve Vídni a díky společenské obratnosti  se stal 1783 po Metastasiovi dvorním básníkem. Pro Mozarta napsal libreta Figarovy svatby, Donna Giovanniho (v Praze se zúčastnil příprav premiéry) a Cosí fan tutte. Propuštěn novým panovníkem usadil se v Londýně jako libretista King´s Theatre, neutěšené existenční poměry ho 1804 vyhnaly do New Yorku, kde působil jako operní podnikatel, knihkupec a učitel jazyků. V roce 1825 se stal profesorem literatury na Columbia College. Prosadil provedení Dona Giovanniho 1825 v New Yorku. Vedle 36 operních libret je Lorenzo da Ponte autorem  historicky cenného vlastního životopisu (vydaného v New Yorku 1807) a zejména čtyřdílných Pamětí (vyd. tamtéž 1723-1727), v nichž mj. ocenil znalectví pražského operního publika (česky vyšly 1970).

PUGNANI Gaetano (27. 11. 1731 Turín – 15. 7. 1798 Turín) - byl žákem Somise a Tartiniho, u kterých se učil hře na housle.1752 se Pugnani stal prvním houslistou královské kapely v Turíně. Podnikl velké turné, na kterém si díky své výjimečné hře na housle získal velmi dobrou pověst. Roku 1754 byl dobře přijat na pařížském Concert Spirituel, ale o 12 let později si získal ještě větší ohlas v Londýně.
     Pugnani působil dramatickým, až poněkud směšným, uměleckým dojmem – byl střední postavy, v očích měl napjatý výraz a měl velmi dlouhý nos (nějaký malíř Pugnaniho vyobrazil jak diriguje orchestr a všichni hráči byli namalováni pod jeho nosem). Jeho vzhled při jeho hře umocňovala neobyčejná brilantnost a pohybový výraz. Když hrál, tak se zdálo, jako by nevnímal okolí a chodil po pódiu a přestával si uvědomovat lidi kolem; vnímal pouze hudbu.
V roce 1770 se Pugnani vrátil zpět do Turína a stal se ředitelem královské kapely a jeho sláva jako skladatele začal stoupat, ale nikdy nedosáhla stejné výše coby houslisty. Pugnini rovněž dával hodiny houslí a s největší pravděpodobností byl jeho nejslavnějším žákem Viotti.
     Pugnaniho hudba se poněkud prolíná mezi tvorbou L. Boccheriniho a méně známého skladatele jménem Sammartini. Dokázal využít a pěkně sladit italské a německé hudební formy, ale jeho skladby jsou často poněkud depresivní, ačkoliv ve své tvorbě nepřišel s „ničím novým“, ani nedosáhl zvláštní originálnosti.

REUTTER Georg Carl (6. 4. 1708 - 11. března 1772 Vídeň) - skladatel a varhaník, syn Georga Reuttera, který se oženil s dvorní zpěvačkou Terezií Holzhauserovou. Od roku 1731 zastával funkci dvorního varhaníka, 1727 se stal dvorním skladatelem (skládal převážně opery a oratoria); od 1736 kapelníkem ve svatoštěpánské katedrále (učitelem Josefa i Michaela Haydna); od 1747 dvorním kapelníkem. Reutterova tvorba je sice rozsáhlá, ale jeho díla jsou poněkud stereotypická a nedosahují nijak zvlášť velkých kvalit. Napsal asi 27 oper, 8 oratorií, 81 mší, komorní hudbu a je také autorem mnoha skladeb pro pěvecký sbor.

RIGLER Franz Paul (? – 1797 ?) – významný klavírní virtuos a pedagog. Vydal úspěšnou školu Anleitung zum Gesange und dem Klavier (Úvod do zpěvu a klavírní hry, Vídeň, 1779 a Budín, 1798), kde zveřejnil jako ukázky ze skladeb Muffata, J. S. Bacha a jeho synů až po Mozarta a Haydna, jakož i některých svých vlastních děl. Jeho klavírní skladby a písně byly vydány ve Vídni i v Bratislavě.

RUPRECHT Josef Martin Stephan – rakouský skladatel a tenorista (1758 - 1800) – narozen v rakouské Vindoboně; byl členem herecké společnosti Katheriny Schinlder, jenž měla 1776 hostující sezónu ve vindobonském Kärntnertortheateru. Ruprecht se roku 1778 stal zakládajícím členem německé národní singspielové společnosti. Na premiéře Umlaufovy hry Die Bergknappen se představil v Fritze (opera musela být asi o měsíc odložena kvůli Ruprechtově onemocnení) a později účinkoval ve většině nových představení (např. v jeho vlastní hře Was erdält die Männer treu?). Po zákazu (nebo skončení?) singspielové společnosti (1785) zpíval s Italskou operou a krátce poté se stal členem dvorního orchestru, kterým zůstal členem až do své smrti ve Vindoboně 1808. Ruprecht byl považován za talentovaného zpěváka, i přesto, že jako herec byl poněkud průměrný. Z Ruprechtovy tvorby jsou důležité zejména jeho singspiely (uvedeny byly pouze čtyři) a písně, šest z nich publikovalo nakladatelství Artaria roku 1785.

SALIERI Antonio - italský skladatel, dirigent a pedagog (18. 8. 1750 Legnano u Verony – 7. 5. 1825 Vídeň). Studoval v Benátkách a ve Vídni byl žákem Gassmannovým, který ho učil také jazykům a umožnil mu jako dvorní kapelník přístup do dvorní opery. 1769 už se podílel na přípravě zkoušek a 1774 se stal po smrti Gassmannově dirigentem dvorní opery. Obratný hudebník i společník získal pak pozornost Gluckovu, který ho uvedl jako skladatele také do Paříže. Salieri pak komponoval pro Vídeň i pro Paříž a dosáhl tam velkého úspěchu operou Tarare (1787); v italské verzi v přebásnění da Pontově získala opera nemenší ohlas pod názvem Axur, re d´Ormus (1788, týž rok v Praze). 1788 dosáhl Salieri vrcholu své společenské kariéry získáním titulu dvorního kapelníka (do 1824). Ve Vídni měl právem dobrou pověst jako pedagog (k jeho žákům patřil i Beethoven, Schubert a Liszt). Třebaže se nepochybně podílel na intrikách proti Mozartovi, jehož géniem byl zastiňován, pověsti o otravě, kterou údajně Mozartovi způsobil, jsou nedoložené.

SEYFRIED Ignaz Ritter von (15. 8. 1776 Vídeň, 27. 8. 1841 Vídeň) - skladatel, dirigent, učitel, muzikolog. Byl jedním z nejúspěšnějších divadelních skladatelů počátkem 19. století ve Vídni. Žákem W. A. Mozarta, J. G. Albrechtsbergera, L. A. Koželuha a P. von Wintera; přítelem L. van Beethovena a řídil premiéru jeho opery Fidelio.

SCHIKANEDER Emanuel (skutečné jméno: Johann Joseph Schickeneder) - herec, zpěvák, producent, dramatik a divadelní ředitel - (1. 9. 1751 Straubing - 21. 9. 1812 Vídeň) - roku 1773 debutoval jako komik v divadeelní společnosti Moser Schauspielgesellschaft, 1778 se stal jejím ředitelem. V roce 1780 přijel se svou společností do Salcburku, kde se setkal s Mozartovými; r. 1785 pronajal na krátký čas vídeňský Kärntnertortheater a v letech 1785-86 účinkoval v Hofburgtheateru; od 1789 ředitelem Freihaustheater auf der Wieden, kde inscenoval mnoho komedií a oper; roku 1791 účinkoval v roli Papagena v premiéře Mozartovy opery Kouzelná flétna, pro niž napsal libreto. R. 1801 otevřel Theater an der Wien, v němž byl do roku 1806 uměleckým ředitelem, hercem a dramatikem. 1807-1809 ředitelem brněnského divadla; 1811 se vrátil zpět do Vídně, kde o rok později zemřel ožebračen a silně duševně narušen. Napsal více než 44 operních libret a lyrických dramat, jakož i 55 her, přičemž 9 z nich zhudebnil. Jeho tvorba vytvořila přechod od vídeňských hansvurstových komedií k dramatickým dílům F. Raimunda a J. Nestroye.

SCHUBART Christian Friedrich Daniel – německý hudebník, básník a publicista (26. 3. 1739 Obersontheim u Limburgu – 10. 10. 1791 Stuttgart). Syn učitele, dostal už doma dobré hudební vzdělání. Zapsal se na univerzitu v Erlangen, ale válečné nepokoje a lehkomyslný život ho od studií odvedly. 1763 se stal učitelem a varhaníkem v Geisslingen, 1768 přijal varhanický úřad v Ludwigsburgu. Jako osvícenský kritik upadl v nemilost a byl 1773 ze země vyhnán. 1774-77 vydával v Augsburgu kulturně politický časopis Německá kronika v tendencích hnutí „bouře a vzdor“ (Sturm und Drang), načež byl bez procesu na 10 let uvězněn. Ve vězení vznikla improvizovaná kniha Ideje k estetice hudebního umění, obsahující mnohé originální myšlenky i početné vzpomínky o českých hudebnících. Jako skladatel proslul Schubart svými písněmi. Jeho básně zhudebnil též F. Schubert (Pstruh aj.).

SPONTINI Gasparo –  italský skladatel (14. 11. 1774 Majolati – 24. 1. 1851 t.). Syn chudých rodičů, musel vynaložit značné úsilí, aby mohl být hudebníkem, a ne knězem. Studia v Neapoli 1793-95 vedla k úspěšnému opernímu debutu v Římě 1796. Bez výraznějšího ohlasu byly jeho další italské a od 1803 v Paříži francouzské opery. Společenská obratnost mi vynesla místo kapelníka císařovny Josefíny. Světový ohlas však měly opery Vestálka (1807; Praha a Brno 1811) a Fernand Cortez neboli Dobytí Mexika (1809; v Praze se tímto dílem uvedl v září 1813 C. M. Weber jako nový šéf opery). 1810 byl Spontini jmenován ředitelem Italské opery v Paříži; jeho zásluhou konečně poznala Paříž Mozartova Dona Giovanniho v původní podobě. Sňatek s dcerou bohatého výrobce klavírů Erarda mu dovolil odmítat méně významné nabídky až do 1820, kdy ho pruský král Friedrich Wilhelm III. jmenoval svým generálním hudebním ředitelem. Umělecky konzervativní berlínský dvůr udržel Spontiniho na tomto místě přes odpor německých patriotických umělců až do 1841, kdy ho publikum vyhnalo z divadla při představení Dona Giovanniho. Po marném pokusu zakotvit znovu v Paříži odebral se Spontini do svého rodiště. Svým dílem patří k tvůrcům tzv. velké opery (grande opéra), která vyrostla z tradic Gluckem reformované opery serie; jeho záliba v monumentálních scénách a masových výstupech byla silně vnějšková. Mimoděk podlehl jeho vlivu i R. Wagner, zvl. když Spontini ve svých německých operách Nurmahal, Alcidor a Agnes von Hohenstaufen (1829, v italské verzi znovu ve Florencii 1954 a 1974) uplatnil exotickou, dvorskou, a dokonce německou historickou tematiku.

STADLER Maximilian Johann Karl Dominik - rakouský skladatel, hudební historik a klavírista (4. 8. 1748 Melk - 8. 11. 1833 Vídeň) - od roku 1766 benediktýnským řeholníkem v klášteře v dolnorakouském Melku, 1784-1786 převorem, roku 1786 opatem v Lilienfeldu a o tři roky později v Kremsmünsteru; od roku 1791 žil v Linci a 1796 se přestěhoval do Vídně, kde a měl na starosti císařský hudební archív a mj. také sestavoval spisy a díla W. A. Mozarta. Stadler byl jednou z nejslavnějších osobností hudební scény ve Vídni na přelomu 18. a 19. století; byl přítelem Mozartovým, Haydnovým, Beethovenovým a Schubertovým a o Mozartovy vydal četné eseje. Jeho práce Materialien zur Geschichte der Musik, která se však nedochovala, je považována za první učebnici dějin hudby v Rakousku.

STAMITZ Carl Philip -  německý skladatel (u nás obvykle psán jako "Karel Stamic") – německý skladatel (7. 5. 1746 Mannheim – 11. 11. 1801 Jena). Je nejznámějším představitelem druhé generace skladatelů, kteří se aktivně podíleli na rozvoji hudebního života u dvora mannheimského kurfiřta Palatina v polovině 18. století. Své první hudební lekce dostával od svého otce, Jana Václava Stamice, ředitele instrumentální hudby a dirigenta jedinečného mannheimského dvorního orchestru. Když jeho otec zemřel, bylo mu 11 let. Jeho jedinečné muzikální nadání vypěstovali druhové jeho otce, především František Xaver Richter, za nímž se později odebral do Štrasburku, Ignaz Holzbauer a pozdější nástupce J. V. Stamice Christian Cannabich. Dochované záznamy z období 1762-1770 dokládají, že Carl Stamitz v této době působil v dvorním orchestru jako druhý houslista; byl tedy v postavení, které mu umožňovalo propracovat brilantní techniku ve hře na housle i dobře zvládnout tehdejší mannheimský repertoár.
     Stamic opustil Mannheim v roce 1770, aby se mohl vydat na cestu do Paříže, kde byl následující rok jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. V Paříži uzavřel smlouvu s mnohými předními hudebníky, např. s Gossekem, Leducem, Beerem a Sieberem, který vydal několik jeho nejnovějších děl a společně se svým bratrem Antonínem (Antonem) pravidelně vystupoval v Concerts Spirituels. Od 1771-73 se v Mercure de France objevují zprávy o vystoupeních obou bratrů, kteří tam představovali jak díla svá, tak také díla jiných autorů. V létě roku 1772 Stamic žil ve Versailles a zkomponoval první z několika programních symfonií, jako např. La promenade royal. Jeho cesty ho roku 1772 přivedly jako virtuosa do Vídně, 1773 do Frankfurtu a roku 1774 do rodiště Leopolda Mozarta, do Augsburku. Tentýž rok rovněž koncertoval ve Vídni a Štrasburku, kde publikoval Šest kvartetů Op. 14. Víme, že Stamic v Concerts Spirituels vystupoval ještě během roku 1775. Mercure de France se o Stamicově vystoupení z 24. prosince, na kterém sám účinkoval v přednesu své nové symfonie, zmiňují jako o jednom z nejtalentovanějším houslistovi. Další zmínky o Stamicovi se objevují až od roku 1777.
     O Stamicově odchodu z Paříže toho mnoho nevíme, ačkoliv hudební historik Carl Ferdinand Pohl tvrdil, že od roku 1777 působil v Londýně nejméně do roku 1779. Léta strávená v Paříži byla pro Stamice klidná a poměrně úspěšná. Ale po svém odchodu už nikdy nedosáhl důležitého trvalého postavení, a to ani v období jeho největšího mezinárodního věhlasu. V Londýně zveřejnil mnoho svých kompozic, zvláště komorní díla a stále se tituloval jménem „skladatel vévody Noailleského“. Někdy po roce 1779 se přestěhoval do Haagu, kde vystoupil jako houslový sólista nejméně na 28 koncertech na dvoře Viléma V. oranžského. Na jednom z koncertů (23. listopadu 1783) vystoupil spolu s dvanáctiletým Beethovenem, který hrál na klavír. Jen pro zajímavost: Beethoven tehdy dostal za vystoupení mnohem víc než Stamic. Mnoho děl z tohoto období publikoval B. Hummel z Haagu.
     Přibližně v dubnu 1785 Stamic přijel do Hamburku, kde pořádal dvě akademie. V srpnu koncertoval v Lübecku, poté se vrátil zpět do Hamburku, aby zde na podzim mohl uspořádat dvě závěrečná vystoupení. 17. dubna 1786 odcestoval do Lipska a Berlína. V Berlínském  dómu dirigoval 19. května 1786 Händlova Mesiáše. Podle Gerbera Stamic v této době ujednal smlouvu s pruským králem, ve které stálo, že Stamic dostane zaplaceno za každou skladbu, kterou zkomponuje pro berlínský dvůr. (Tato smlouva se zatím nenašla a předpokládá se, že byla buď zničena nebo se ztratila.) Neexistuje ani nezvratné svědectví, jež by podpořilo Gerberovo tvrzení o tom, že Stamic byl 1787 kapelníkem u prince z Hohenlohe-Schillingsfürstu, ačkoliv taková zmínka byla objevena na vytištěné koncertní pozvánce z r. 1792 a v jeho úmrtním oznámení.
     V 1787 Stamic opět hodně cestoval, jako houslista koncertoval v Drážďanech, Praze, Hallu a 3. listopadu 1787 odjel do Norimberku, kde pořádal koncert při příležitosti výstupu Blanchardova balónu. Koncertní kritika z let 1788 a 1789 dokládá jeho vystoupení v Kasselu coby houslisty. Roku 1789 se zde stal ředitelem Liebhaberských koncertů a toto postavení si udržel až do srpna 1790.
     Někdy před rokem 1790 se Stamic oženil s Marií Josefou Pilzovou a usadili se v Greizu, Voigtlandu, kde se jim v červenci 1790 narodil jejich první syn a v červenci 1792 se jim narodila dcera. Po narození dcery ovšem Maria onemocněla, což zabránilo Stamicovy v jeho dalších cestách. Proto se pokusil získat stálé místo u dvora Friedricha Franze I., vévody z Mecklenburg-Schwerinu, ale bohužel neúspěšně. Nicméně si dál vydělával zasíláním svých kompozic princi oranžskému, dvoru ve Schwerinu a dvoru v Oettingu-Wallersteinu. 12. listopadu 1792 se mu podařilo uspořádat dva koncerty ve weimarském Hoftheatru a další 19. března 1793 v Lipsku. Z dopisů posílaných příteli Breitkopfovi je zřejmé, že Stamic potřeboval pomoc v produkci oper a koncertů nebo v hledání stálého místa v Lipsku. Ovšem neúspěšně.
     Zpáteční cesta do Mannheimu před jarem 1795 přinesla mnoho zakázek, jak se dovídáme ze Stamicova dopisu adresovaného Breitkopfovi z 28. května 1795 z Jeny, kam se se svou rodinou přestěhoval, aby se mohl stát kapelníkem a učitelem na tamější univerzitě, ale jeho plat mu nestačil na to, aby uživil rodinu. Poslední léta svého života Stamic tedy prožil v Jeně a toto období bylo velmi podobné tomu, kdy opustil Paříž. Velmi cestoval, příležitostně žádal o místo a posílal své skladby do ciziny (Wales, Rusko) v naději, že získá výhodnou nabídku. Stamic dokonce plánoval koncertní turné do Petrohradu, ale dopis, který schválil tuto cestu přišel až po jeho smrti. V Jeně se Stamicovým narodili další dva synové, ale stejně jako jejich ostatní děti, zemřeli v ranném dětství. Jeho žena, Maria Josepha, zemřela 17. ledna 1801.
     Carl Phillip Stamitz zemřel v Jeně 9. listopadu 1801. Navzdory jeho brzké slávě a plánům uskutečnit velkolepé koncerty a cesty – a dokonce jeho sporadickým pokusům v alchymii! – byl Karel Stamic před svou smrtí tak zadlužen, že jeho majetek musel být vydražen, aby mohl zaplatit svým věřitelům. Jeho seznam děl byl vytištěn zvlášť pro samostatnou aukci v roce 1810, ale samotná sbírka se již dávno ztratila.
     Stamic vynikl jako znamenitý instrumentalista, především houslista a hráč na violu d´amaour, ovládal i řadu jiných nástrojů. Jeho tvorba je nesmírně obsáhlá, dotýká se všech druhů kompozice. Hlavní těžiště jeho tvorby je v symfonii a koncertních skladbách. Jeho 31 (možná i více) symfonií, 28 koncertantních symfonií (30 z nich je pro dva sólové nástroje, většinou dvoje housle, housle a violu nebo housle a violoncello) a více než 60 koncertů z něj dělají nejplodnějšího mannheimského skladatele. Karel Stamic, narozený o deset let před a zemřelý deset let po Mozartovi, byl spontánní talent spíše improvizátorské povahy. Každé jeho dílo prozrazuje geniálnost jeho nápadů, ale zároveň ukazuje i na malou třídící schopnost. Mnohé se v jeho díle opakuje a navrací, takže se zdá, že mnohdy pro různá pódia psal svou skladbu několikrát a snad i podle paměti, takže existuje řada velmi překvapujících variant jeho děl. Mnohé jeho skladby byly pokládány za díla jeho otce a zase naopak. Z jeho děl jsou pozoruhodné rovněž již zmíněné koncertantní symfonie, které v sobě slučují jak jistotu symfonické stavby, tak i rozevlátost invence velikého virtuosa (např. Koncertantní symfonie D dur pro orchestr s dvěma obligátními sólovými nástroji nebo Koncertantní symfonie F dur pro 7 nástrojů).
     Stamicovo užití nástrojů v jeho skladbách je poplatné době, kromě několika výjimek: Maškarní symfonie (1781) užívá širokou sekci perkusí k napodobení turecké hudby a dále pak dvě skladby pro dva orchestry. Na rozdíl od jeho otce, jehož více než polovina symfonií je čtyřvětých, Karel Stamic přebírá třívětý italský vzor (rychle-pomalu-rychle) ve většině svých orchestrálních děl. Jen čtyři symfonie zahrnují menuet a trio a 8 z jeho 28 dosud existujících koncertantních symfonií je pouze dvouvětých, což je pro tento druh symfonie neobvyklé.
     Stamicovy ranné symfonie se datují do období, kdy působil v Mannheimu, poslední symfonii  komponoval v Greizu 1791. Podobně jako jiní mannheimští skladatelé, také on obvykle ponechával první a poslední větu v sonátové formě, ale jen s částečným opakováním a bez opakovacích znamének. Po vzoru Haydna má 12 jeho symfonií pomalý úvod.
     Stamic mistrně ovládal kompozici pomalých vět ve svých dílech a dokonce snad v tom předčil i samotného Haydna. Jeho druhé věty byly velmi vychvalovány pro jejich velkou uměleckou hodnotu. Ale Stamicova hudba je spíše rychlá než pomalá, veselá a příjemná, splňující požadavky tehdejší doby.
     Stamic napsal spoustu koncertů pro poměrně široké spektrum sólových nástrojů: houslové (15), klarinetové (11), flétnové (7), pro fagot (7), basetový roh (1?) a lesní roh (?); mnohé z těchto děl se ovšem nedochovalo. Jeho orchestrální a komorní skladby pro violu d´amore, ve kterých byl vynikajícím virtuózem, jsou velmi důležité pro jejich náročnost a užití ve všech možných rysech tohoto nástroje.
     Ovšem mezi neznámější orchestrální díla Karla Stamice dnes patří klarinetové koncerty, komponované přibližně v období let 1770-1790. Třebaže mannheimský dvorní orchestr, jehož Stamic byl jednu dobu členem, patřil mezi první v Evropě, kdo obsadil mezi ostatní nástroje v orchestru také klarinety, měl asi v ranných letech příležitost slyšet tento nově využitý nástroj orchestrálně samozřejmě jako sólový nástroj jak v koncertech, tak komorní hudbě. Jeho první zkušenosti s klarinetem jsou spojeny s přátelstvím skvělého českého klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera (1744-1811), kterého potkal v Paříži. Jejich profesionální styky, jež se v mnohém podobají stykům Mozarta a Stadlera, vyústily nejen v počtu společných vystoupení v Concerts spirituels, ale rovněž v řadu koncertů a komorních děl, které Stamic pro Beera zkomponoval. Beerovo vystoupení  24. prosince 1771, na kterém přednesl jeden ze Stamicových koncertů, je vůbec prvním zaznamenaným představením klarinetového koncertu v Paříži.
     Stamicovy klarinetové koncerty se řadí nejen mezi první koncerty pro tento nástroj, ale také mezi nejhezčí koncerty z koncertů Mozartových současníků. O původu těchto děl toho víme poměrně málo navzdory jejich zřejmému historickému a hudebnímu významu. Poslední výzkum ukázal, že 8 autentických děl se datuje do období let 1771-1776, tedy do období, kdy Stamic působil v Paříži. V 60. letech 18. století klarinet prodělal několik důležitých modifikací, které zdokonalily jeho zvukovou flexibilitu a intonaci. Skladatelé také začali projevovat větší zájem o komponovaní pro tento nástroj.

SÜSSMAYER Franz Xaver (1766 Schwanenstadt - 17. 9. 1803 Vídeň) - od roku 1792 hudební ředitel Národního divadla ve Vídni; 1790-91 žákem Antonia Salieriho a W. A. Mozarta (dokončil jeho Rekviem, K. 622); byl jedním z nejúspěšnějších skladatelů vídeňského singspielu.

TAUSCH Franz (1762 – 1817) – narodil se v Heidelbergu a učil se u svého otce, klarinetisty Jacoba Tausche, který si – jako uchazeč o volné místo v mannheimském dvorním orchestru – našel dočasné zaměstnání v poměrně slušném orchestru v kostele Heiliga Geista v Heidelberu. Po hudební zkoušce u kurfiřta Carla Theodora byl osmiletý Franz Tausch přijat do mannheimského orchestru a v r. 1778 odjel i se svým otcem Jacobem do Mnichova, kam se Palatinův dvůr přestěhoval i s orchestrem.
     V roce 1790 byl Tausch povolán do orchestru pruské královny v Berlíně a brzy poté byl angažován jako komorní hudebník v královském dvorním orchestru. Kromě toho, že Franz Tausch pořádal série koncertů, na kterých vystupovalo mnoho jiných virtuózů, založil také institut pro dechové nástroje, jež odchoval řadu slavných klarinetistů, jako například Friedricha Wilhelma Tausche, syna Franze Tausche, který převzal vedení institutu po svém otci a stejně jako on byl členem pruského dvorního orchestru a Heinricha Baermanna (1784-1847), přítele Carla Marii von Webera a nejslavnějšího klarinetistu své doby.

TOST Franz (1754 – 1829) – původem z Čech; od roku 1780 působil ve funkci bratislavského městského hudebního ředitele a věžního mistra; přizpůsobil se místnímu vkusu (Bratislava) a věnoval se hlavně německé zpěvohře, komponování hudby k tanci a příležitostných klavírních skladeb. Určitou dobou byl Tost kapelníkem bratislavské divadelní společnosti ředitele Ludwiga Christopha Slippa a s touto funkcí souvisí i jeho skladby pro divadlo, z nichž dnes bohužel známe pouze názvy; zachovala se však jeho díla klavírní. Nejvýznamnější jsou tři sešity Douze Nouvelles Dnases Hongroises (Dvanáct nových uherských tanců, 1795-1808), důležité články ve vývoji „uherského tance“. Kromě skladeb z tohoto cyklu byly velmi oblíbené jeho svěží „redutové“ tance pro každoroční plesy v bratislavské Redutě, trnavském Zrcadlovém sále aj. Roku 1796 byla na akademii v bratislavské Redutě předvedena Tostova vlastenecká kantáta Aufruf auf Ungarns edle Söhne (Výzva k šlechetným synům Uherska), která měla mobilizovat do boje proti Napoleonovi. V opisech se šířila i jeho poměrně rozsáhlá chrámová hudba.

TRIEBENSEE Joseph (1760 Vídeň – 1846 Praha) – ve své době vynikl jako zručný hobojista, znamenitý kapelník a pohotový skladatel. Byl nástupcem C. M. von Webera na místě kapelníka Stavovského divadla v Praze, kde působil 19 let..

TROMLITZ Johann Georg (1725-1805) byl německý houslista, učitel a návrhář nástrojů. Narodil se v Reinsdorfu, blízko Arternu, 8. listopadu 1725. Po studiích v Geře začal 1750 studovat právo na univerzitě v Lipsku, kde dosáhl titulu císařského státního notáře. Roku 1754 se v Lipsku stal prvním flétnistou v Hillerových 'Grosses Konzert' a později dosáhl věhlasu jako virtuóz na cestách. Asi v 50 letech zanechal koncertování a zbytek svého života zasvětil učitelské a experimentátorské činnosti. Kromě svých technických a pedagogických prací zanechal Tromlitz několik málo děl menšího významu, z nichž se dochovala jen sbírka tří koncertů pro flétnu op. 1, smyčcový kvartet a dvě sbírky sonát pro klavír, cello a flétnu nebo housle.

VIOTTI Giovanni Battista – italský houslista a skladatel (12. 5. 1755 Fontanetto Po-3. 3. 1824 Londýn). Pocházel z prostých poměrů, hudební základy mu poskytl otec; přízeň turínské šlechtické rodiny mu umožnila studia u Paganiniho, s nímž nastoupil 1780 koncertní cestu Evropou. Pobýval v Drážďanech, Berlíně a Darmstadtu, přes Varšavu dospěl do Petrohradu, kde hostoval u dvora Kateřiny II. 1782 se usadil v Paříži, kde působil také jako pedagog (Baillot, Rode) a divadelní ředitel. V této profesi se po revoluci uplatňoval se střídavým úspěchem také v Londýně. Jako jeden z předních houslistů své doby hrál především své neosobité, ale technicky vyspělé koncerty (27), sonáty (18), dále dueta, kvartety aj.

WEIGL Joseph – rakouský skladatel a dirigent (28. 3. 1766 Eisenstadt – 3. 2. 1846 Vídeň). Syn violoncellisty Haydnovy esterházyovské kapely, studoval ve Vídni u Salieriho a Albrechtsberga. 1791 – 1823 byl kapelníkem císařské opery, od 1827 dvorním vicekapelníkem. Vedle instrumentálních a chrámových skladeb psal zvl. opery a singspiely, oblíbené i u nás. Největší ohlas měla Švýcarská rodina (1809). V Praze byla hrána od 1814 a její první české provedení ve Stavovském divadle 28. 12. 1823 dalo svým ohlasem podnět k postupnému vytváření české profesionální opery.

WENDLING Johann Baptist (17. června 1723 Rappolotsweiler -1797) – od roku 1747 do 1750 byl flétnistou v Zweibrückenu, kde dával hudební lekce vévodovy Christianovy IV. Později byl také učitelem kurfiřta Carla Theodora v Mannheimu, kde od 1751 do 1752 byl členem dvorního orchestru. 9. ledna 1752 se oženil se zpěvačkou Dorotheou Spurni. Podnikl několik koncertních turné, někdy i se svou ženou. Koncertoval v Londýně (1771), Vennu (1776), Praze a Paříži, kde roku 1762 vystoupil společně s Christianem IV na Concert Spirituel a o 16 let později s Mozartem tamtéž. V Mannheimu, listopadu 1777, pro něj Mozart zinstrumentoval jeden z jeho flétnových koncertů (K. 284e) – je totiž známo, že Wendling nebyl příliš zručný v kompozici složitějších hudebních útvarů. Většinu svého času strávil se svoji ženou v Mannheimu. Byl jedním z nejlepších flétnistů té doby a rovněž své skladby komponoval výhradně pro tento nástroj: napsal několik koncertů a spoustu komorní hudby, přičemž téměř vždy jde o menší, dvouvěté skladby. Většina jeho děl byla publikována v Paříži a znovu vydána v Amsterodamu a Londýně.

WINTER Peter von – německý skladatel (1754 Mannheim – 1825 Mnichov). Uznávaný mistr mannheimského skladatelského okruhu, byl autor mnohých oper a singspielů, ale také instrumentálních skladeb, které poznával od mládí ve svém rodišti, v Mannheimu. Byl žákem několika mannheimských hudebníků. Jeho nadání ho přivedlo do kurfiřtské kapely již v 10 letech. Později se uplatnil jako zdatný kontrabasista. Mannheimské kapele zůstal věrný celý život. Působil v ní i poté, co se kurfiřtský dvůr přestěhoval do Mnichova. Tam ho poznal Mozart, který měl o něm vysoké mínění, stejně jako další skladatelé, s nimiž se stýkal (Spohr, Mayerbeer, Weber a jiní). V kurfiřtské kapele postupoval služebně stále výš – od prostého člena orchestru až k řediteli. Ve svých 44 letech byl už doživotně jmenován dvorním kapelníkem. Zemřel v Mnichově roku 1825. Jeho působení nezůstalo omezeno jen na Mannheim a Mnichov – v mladých letech pobýval na zkušené ve Vídni a navštívil také Prahu. Jeho opery prošly mnohými evropskými scénami, od Benátek, Londýna a Paříže až po Varšavu, Petrohrad a Moskvu. Mannheimští skladatelé si oblíbily formu koncertantní symfonie, což je kompozice pro několik sólových nástrojů a orchestr a je jakýmsi křížencem instrumentálního koncertu a symfonické formy (více se o koncertantní symfonii zde). Dvě takové ukázky koncertantní symfonie si můžete ve formátu MP3 stáhnout zde.

ZELTER Carl Friedrich – německý skladatel, dirigent a pedagog (11. 12. 1758 Berlín – 15. 5. 1832 t.). Vyučil se zedníkem a současně hře na housle. Hrál v Berlíně v různých orchestrech, byl dirigentem a sbormistrem Pěvecké akademie, 1822 založil ústav pro chrámovou hudbu. Jeho žáky byly Mendelssohn-Bartholdy, O. Nicolai, C. Loewe, G. Mayerbeer aj. Byl přítelem a hlavním hudebním poradcem Goethovým.

ZIMMERMANN Anton (1741 – 1781) – kapelník batthányiovské kapely a dómského varhaníka. Mnohé z jeho ranně klasicistických skladeb byly zejména ve Vídni vydáni tiskem a hrávaly se v celé střední Evropě. Kromě komorních skladeb byly populární hlavně jeho symfonie a divertimenta. Skládal i zpěvohry ve stylu vídeňského singspielu. Největší ohlas vzbudil Narcis et Pierre (Narcis a Petr, Bratislava, 1772) a melodram Andromeda und Perseus (Andromeda a Perseus, Vídeň, 1781).


  1