Mluvil opatrně, s unavenou nonšalancí, s rozjitřenou citlivostí. Mediálně neposkvrněná půda. Herec VLADIMÍR DLOUHÝ (46) totiž neposkytuje rozhovory. Udělal výjimku, protože nový český film režiséra Jakuba Sluky Non plus ultras má před premiérou - a Vladimír Dlouhý ho točil rád.
Film Non plus ultras je o fotbalových fanoušcích. Komu fandíte?
Když už bych se měl přihlásit ke konkrétnímu klubu, pak je to Sparta. Tam jsem vyrůstal. Maminka, vrcholová sportovkyně, na Spartě často hrála a trénovala, některým slavným fotbalistům jsem říkával strejdo. Tehdy tam ještě stála dřevěná tribuna, kde měli společné sprchy všichni tehdejší šampióni, takže se na terase potkávali - já s některými sportovkyněmi v těch sprchách i nahý. Být ve společnosti sportovců je strašně krásné, tvoří stejnou komunitu jako u divadla. Můžu to posoudit, protože jsem mezi nimi jako dítě žil, chodili k nám domů, někdy jsem s nimi jezdil i na zájezdy - totiž na turnaje.
Ale když jste točil Non plus ultras, nebál jste se mezi skutečnými sparťanskými fanouąky, reálnými výtržníky, chuligány, rowdies? Je tam několik naživo natáčených scén z kotle na stadiónech v Praze a v Ostravě.
Dost jsem se klepal. Je to divočina, stát mezi nimi, jeden je pyšný, že byl v base, druhý zase pyšný, že byl málem v base. Když jsou tyhle lidi pohromadě, je to velká síla, masa, která se nedá ukočírovat, energie tam magicky pulsuje. Měl jsem sice k dispozici ochranku, ale jistotu, že by mě dokázala ubránit, jsem neměl.
Jak to dopadlo?
Ti fandové mi začali skandovat písničku z pohádky S čerty nejsou žerty, ve které mě zřejmě viděli, když byli kluci. Takové to: Petře, Petříčku, chlapče rozmilý. Pamatovali si všechna slova z písničky i některé hlášky z textu. To mě dojalo, málem jsem se rozbrečel. A taky jsem byl rád, že pro ně nejsem jen Petr Majer z Arabely či Rumburak.
Když jste hrál v Arabele, chodilo vám i dvě stě dopisů denně. Kolik vám jich chodí teď?
Teď je to v klidu, jen pár měsíčně. Tehdy to byla psaníčka, v podstatě jenom: chceme autogram, líbil ses nám. Teď mi píší i lidé, kteří se třeba svěřují, že nikdy nikomu nepsali, většinou ani nechtějí odpověď. Jeden takový mě potěší víc než ty stovky, co chodily tenkrát. Ovšem trému z nich mám, to jo. Nespadnout pod laťku, na kterou jsou lidi zvyklí. Jako ve sportu - je to dost velký nápor. Bojím se už vůbec vzít další práci, bojím se, že ji nezvládnu, a taky se bojím před každým představením.
To vás herectví tolik stravuje?
Někoho postavy nestravují, mě dost, jsem hodně nervní. Ono je to taky o zodpovědnosti, někdo roli bere lehčeji, někdo se víc trápí. Já jsem puďák, tahám emoce ze sebe. Když už přijmu novou práci, tak jsem v tom. To pak není doma žádnej život. Furt dřu dokola, celý noci. Když jsem hodně unavenej, tak si na dvojce pustím na pět minut Parlament, to mě spolehlivě probudí, adrenalin v krvi, jsem do rána vzhůru jako čiperka! Nejradši vidím Ransdorfa, to jsem pak vzhůru dva dny.
Kdy spíte?
Odpoledne. Po zkoušce před představením. Když nemám představení, tak spím až do půlnoci. V noci se učím.
Chodíte na představení do divadla jako jeden z prvních. Často jste tam už v pět hodin, když se začíná v sedm. Proč?
Právě kvůli textům. Někdo se je učí rychle, já pomalu. A jak si ten text hry před představením opakuju, tak se vlastně dostávám i do postavy - je to pro mě taková dvojí příprava. Kdyby se něco stalo a neměl jsem čas si to zopakovat, budu mít strašný nervy.
Jak se učíte role, nahlas?
Jak kdy. Mám rád hlučnou samotu, učím se po kavárnách a restauracích, tady ve vinárně U mušketýra se rád učím, to je moje domovská restaurace a zároveň kancelář. Rád jsem sedával v kavárně Demínka, blízko Vinohradského divadla, ale tam teď čepují dvanáctku, vypiju tři a je po učení - to nejde.
Takže pijete desítku?
No jasně. Pivo mi zůstalo jako dědictví od žaludečních vředů, nemohl jsem pít nic jiného, dokonce mi bylo i doporučováno. Patnáct let byly moje vředy katastrofa, trpěl jsem jako zvíře, ztratil třetinu života v bolestech, pak přišli na lék, takzvanou trojkombinaci - a pan doktor Jiskra a můj švagr Jakub Heřman mi ten zázrak nasadili a vyléčili mě za čtrnáct dnů. Od té doby mám pokoj.
Piva jste se ale nevzdal.
Čím víc mi to lidi připomínají, tím víc se mi chce jim dokázat, že to zvládám. Já bych totiž realitu asi jinak neunesl. Moje tělesná schránka je už sice použitá, ale na to ve svém věku tak trochu nárok mám. Že jsem hubenej, mi nevadí, spíš mi vadí, že jsem unavený, musím hodně spát, a jsem líný, vždycky mě někdo musí dokopat k běžným povinnostem denního života, které nesouvisejí s prací. Někdy padnu doma únavou. Ovšem vyspím se a jedu dál.
Jak ta vaš jízda vypadá?
Vstanu na poslední chvíli, rychlá sprcha, v divadle začít zdržovat, aby se nezačalo hned. Vyprávět historky, mezitím dostat kávu a pak pomalu našlapovat po jevišti, pomalu ... pomalu ... pomalu - no a už to jede.
Co jste jako herec nestihl?
Teď už žádné sny nemám. Ale měl jsem. Krále Oidipa. Toho jsem chtěl. Já jsem tu hru četl na škole a fascinovala mě neuvěřitelná síla v uzavírání kruhů. Maminka a tatínek, Oidipús tatínka zabije, s maminkou spí... pak si to uvědomí a vybodá si oči. Řecká tragédie. A na tom je postavená celá moderní psychologie. S mou fyziognomií sice nejsem hrdina antického dramatu, ale to se mi právě líbilo: Oidipús má být urostlý, velký bojovník, tak proč ho neudělat tak hubenýho jako jsem já? Ale dnes už by to nešlo, musel bych mít šedesátiletou maminku. Vlastně ne! Sedmdesátiletou!
Ale život přece není jen o profesi.
Je taky o soukromí, já vím. A myslím, že zůstávám dost dlužen svým přátelům i blízkým, tím jsem si dokonce jist. Vždycky je něco na úkor něčeho. Snažím se vracet jim to prací, buď to vezmou v potaz, nebo mám smůlu. Moc si nestěžujou. Někdy jim lítost slyším v hlase, ale zvykli si.
Zvykli si na co?
Že práci věnuju většinu času. Ale není to tak docela pravda: v létě jezdíme pod stan, taky se potápím. Akorát je škoda, že tady v těch našich vodách moc nevidíte. A taky jsem od Ježíška dostal horské kolo. Ježíšek mě chce zabít! Tak jsem začal jezdit na kole. Vyjeli jsme si k Rozvědčíkovi od Oty Pavla na Křivoklátsku, byla sobota večer, narváno, vždycky jsem si přál tam jet. Už jsem tam měl být dávno.
Proč dávno? Vždyť máte spoustu času.
No, já si to nemyslím. Trochu se bojím.
Bojíte se čeho?
Budoucnosti. Abych nezklamal. Nejen v profesi, ale i v životě. Děti zajistíte, pro ně máte pojistku, ale ty abstraktní věci nezajistíte, ty se ohlídat nedají. Brácha mi vždycky říká: Nestahuj kalhoty dvacet kilometrů před brodem! A má pravdu.
O deset let mladší Michal je taky herec. Kdo pomáhá komu?
Já jsem ho vychovával, když byl malej. Teď vychovává on mě. Už jsem na něm závislej. Brácha byl tři měsíce na Novém Zélandu, vrátil se, aby tady natočil film, a chce jet ještě na rok do Austrálie. Musím říct, že je to bez něj těžký. On mě začal hodně rychle předhánět. V profesi i v tom, jak se o mě stará. Už se o mě stará déle než já o něj - a víc. Má to těžší.
Jak se o vás stará?
Dávám mu číst scénáře, ve kterých mám hrát, protože já už se v ničem nevyznám, hlídá mě. A pak taky návštěvy za maminkou, za tatínkem, upozorňuje mě, když má někdo narozeniny. Nevím, jak to všechno zvládne.
Taky se tolik nevyhýbá novinářům.
Brácha je v tomhle úplně jinej a já jsem mu publicitu i sám doporučoval. Rozhovory jsou dobrá reklama. Jenže já jsem ze starý školy - věřím tomu, že se máme prezentovat tím, co děláme na jevišti, v televizi a ve filmu. Za každého má mluvit jeho práce. Proč zrovna my máme být výjimka? Když je někdo dobrej zedník, tak je radost se na něj dívat. Proč s ním někdo neudělá rozhovor? Herectví je abstraktní - nebydlíte v tom.
Zato když postavíte barák, tak za (nad) vámi něco stojí. Ale herec? Vaše maminka byla taky slavná: hrála 1. ligu házené, vyhrála Pohár vítězů i Pohár mistrů evropských zemí. Jaké to bylo dětství v rodině vrcholové sportovkyně za socialismu?
Naše maminka byla "slavná". Jenže tehdy nebyl sport tak medializovaný, takže úplně normální. Já žil na dvorku na Smíchově, mydlili jsme fotbal a hokej, někdy mě máma vzala s sebou na turnaj nebo jsem byl ve škole. Občas mamka musela do ředitelny, protože jsem něco provedl. Teda občas - dost často. Měl jsem dost energie. Rozbitá okna a tak.
No ale kvůli tomu jste přece udělal kariéru - paní Miladě Mikešové, co dělala výběr na konkurs ke Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže, tehdy na vaší základce řekli: toho neberte, strašně zlobí!
A Miládka Mikešová, skvělá ženská, měla velký cit pro dětskou duši a uměla pracovat s dětskými herci. Na to, jak mě našla, často vzpomínala: "Já tam v poslední lavici viděla jenom dvě velké uši a řekla jsem si: toho beru." Tak to začalo.
Co kdyby paní Mikešová tehdy do vaší třídy na hodinu geometrie nepřišla?
Tak bych byl stavař. Já jsem chtěl vždycky dělat stavárnu.
Proto jste se, než vás vzali na konzervatoř, učil na zedníka?
No, učil, ale byli ze mě chudáci nešťastní. Ale stihnul jsem ještě trošku opravit smíchovský gympl, kde vystudoval táta, z toho jsem měl radost - mám vážně rád, když se uzavírají kruhy. A pak jsem ještě opravoval krčskou nemocnici, kam mě po letech odvezli, když mi praskly žaludeční vředy. Já se u zedníků snažil, ne že ne, ale nešlo to. Ten můj učňovský mistr jásal, když jsem mu řekl, že odcházím. Říkal: běžte kamkoli, jenom nebuďte tady! Kdyby si někdo stěžoval na moje herectví, můžu říct: lidi, buďte rádi, že nejsem zedník. A kdybych se chtěl pochválit, řeknu: jsem lepší herec než zedník.
Pamatujete se ještě na ten váš první legendární film, když vám bylo dvanáct, na kluka, který nemůže chodit, protože prodělal obrnu?
Na Kaluže? Na Adama? Určitě. Dodnes o něm někdy přemýšlím. A právě proto, že jsem nikdy nebyl v jeho situaci, netroufám si říct, jestli bych měl tu vůli, jestli bych byl s jeho handicapem schopen žít normální život. Jestli bych v sobě našel takovou sílu k životu.
***
Herec Vladimír Dlouhý (narozen 10. června 1958) debutoval v roce 1970 hlavní rolí ochrnutého chlapce Adama ve filmu režiséra Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže, natočeném podle stejnojmenné předlohy australského spisovatele Allana Marshalla.
Studoval - a nedokončil - pražskou hereckou konzervatoř, byl průkazným, zářivým talentem generace, v roce 1979 byl přijat do stálého angažmá jako benjamínek v prestižním pražském Divadle Na zábradlí, kde exceloval mimo jiné titulní rolí Caliguly (1987) v dramatu Alberta Camuse. Na zábradlí si zahrál mnoho dalších výjimečných rolí (mimo jiné v inscenacích Macbeth, Astrolog, Tatarská pouť, Largo desolato).
K nezapomenutelným patří jeho Raskolnikov v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu v Divadle v Řeznické. Za svůj herecký vzor považoval, považuje a už nemůže přestat považovat Ladislava Mrkvičku.
V současné době je ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje Krále Jindřicha ve hře Tomáš Beckett francouzského dramatika Jeana Anouilhe.
V pražském divadle Rokoko účinkuje v Marberově hře Na dotek a v inscenaci Timberlake Wertenbakerové Pod Jižním křížem.
V roce 1997 byl nominován v kategorii "Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli" na Českého lva za roli ve filmu Bumerang, v roce 2001 měl nominaci na Cenu Thálie 2001 za roli v inscenaci Na dotek.
Natočil mnoho filmů (z posledních let Čas dluhů, Báječná léta pod psa, Bumerang, Knoflíkáři, Jedna ruka netleská, nejnovější Non plus ultras má premiéru v srpnu), také televizních filmů a inscenací (Cestující bez zavazadel, Hlas, Město bez dechu a jiné) i seriálů (Arabela, Hříchy pro pátera Knoxe, Černí andělé, Dobrodružství kriminalistiky a další).
Nyní byl opět nominován, tentokrát na jednu z Cen Františka Filipovského, která se každoročně uděluje za nejlepší dabing - slavnostní večer se bude konat 18. září 2004.