Když jsem ještě navštěvoval hudební školu, stále jsem od svých učitelů slýchával, že Haydn nenapsal prakticky žádné dílo pro sólo klarinet vyjma jednoduchého Divertimenta pro 2 klarinety a dva lesní rohy. Nemůžeme ale přejít bez povšimnutí fakt, že Haydn použil klarinety ve svých dvou velkých dílech, Stvoření a Čtvero ročních období. Připouštím, že jejich využití je střídmé, leč sólové.

Před lety jsem měl tu čest zahrát si se souborem Consorcium Classicum několik Haydnových divertiment pro dechové nástroje, přičemž u většiny z nich se jednalo o první uvedení. Vysoce virtuózní využití klarinetů v těchto skladbách mě již tehdy velmi zaujalo a myšlenka, že by snad mohly existovat Haydnova díla pro sólový klarinet mě nenechala v klidu. Díky základnímu výzkumu v Esterházyho archívech v Eisenstadtu a jiných archívech, se došlo k utvrzení, že Hadn a hudebníci u Esterházyho dvora velmi dobře věděli, jak zacházet s klarinetem. A byl to právě Mozartův dobrý přítel, Anton Stadler (1753 - 1812), kdo dával hodiny klarinetu mladému knížeti Nikolausovi I von Esterházy a Galantovi (nebo Galantě?), přičemž se oba při svých studiích bavili a pro potěšení hrávali dueta.

Koncert B dur pro klarinet a orchestr
V knize Biografie universelle des musiciens od Francoise-Josepha Fétise (1784 – 1871) jsem našel jednu z nejdůležitějších poznámek týkajících se Haydnova klarinetového koncertu. V článku nazvaném Haydn Fétis již zařazuje do podrobného seznamu děl Concerto pour Clarinette chez le prince d‘Esterházy, manuscrit. Pravděpodobně se domníval, že opis díla se stále nachází v Esterházyho archívech. I kdyby přední badatelé připustili, že Fétis se mýlil a nechtěně zaměnil název clarinetto a clarino, narůstal ve mně pocit důvěry a zvědavosti. Asi před deseti lety jsem se ve sbírce knížete Bentheima-Burg Steinfurta setkal s klarinetovým koncertem, jenž na titulní straně nesl jméno Göttling a v katalogu je označen jako Koncert na Haydnovo téma. Po podrobném prozkoumání mně bylo jasné, že tento koncert nemůže být dílem petit maitre a určitě ne pana Göttlinga, jehož jméno se nenachází v žádném hudebním slovníku ani archívu. Jinými slovy, neexistoval žádný hudebník jménem Göttling a ani jednou jsem se s tímto jménem nesetkal u jmen opisovačů. A kromě toho, v partituře díla na mě čekalo další překvapení: ve flétnovém partu, kde se obvykle uvádí skladatelovo jméno, stálo Haydns creatio. Tento zápis nemá přirozeně nic dočinění s Haydnovým Stvořením (Creation), ale znamená to „zkomponováno Haydnem“. Je rovněž pozoruhodné, že flétnista kníže Ludwig Wilhelm von Bentheim-Steinfurt (1756-1817) sám sebe u svého dvorního orchestru označoval za primus inter pares a ten jej musel často při představením doprovázet jako sólistu. Má se za to, že zmínka autora Haydns creatio u flétnového partu pochází právě od něj, a že také pravděpodobně tento rukopis, podobně jako mnoho dalších, byl uložen v knížecí knihovně. Další zajímavá skutečnost je ta, že kníže Ludwig měl blízké kontakty s Esterházyho dvorem a odtud taky s Haydnovou hudbou. Důkazem toho je jmenování význačných hudebníků z „Haydnova orchestru“ do orchestru knížete Bentheima, mezi nimiž byli kontrabasista Joseph Kämpfer, cellista Franz Xaver Hammer, hobojista Schaudig a hornista Daums. Tyto prokazatelné kontakty nám dovolují dojít k dalším závěrům. Na základě historických faktů se mi zdá pravost klarinetového koncertu nepochybná. Nicméně především autenticita této kompozice je průkazná svojí stylistickou úrovní. Jde patrně o dílo z posledního Haydnova období, ve které m se vliv Mozarta projevuje zřetelněji než kdykoliv předtím. Jedním z vrcholných bodů díla je bezpochyby Adagio, které připomíná pomalou větu tzv. Oxfordské symfonie. Pozoruhodné jsou také dialogy mezi sólovým klarinetem a orchestrem ve finále. Bylo snad ponecháno dvacátému století, aby byl Haydn znovuobjeven. Byl interpretem své doby a často se zapomíná, podobně jako u Monteverdiho, že byl opravdovým avantgardistou, na němž mohl např. Beethoven velmi dobře „stavět“. Takže není divu, také experimentoval tónově a zkomponoval koncert pro tehdy ještě mladý klarinet. Toto dílo bylo, podobně jako mnoho jiných velkých děl jakýmsi „vnitřním vrcholem“ a protože nebylo nikdy vytištěno, chybělo nám skoro 200 let.

Koncert Es dur (Hob. deest) pro 2 klarinety, smyčce a 2 lesní rohy byl uložen v knihovně Conservatorio di Musica S. Pietro a Maiella v Neapoli jako Mozartovo dílo pro 2 lyry organizzate (nebo 2 klarinety). S téměř stoprocentní jistotou se dá tvrdit, že jde v pořadí o 6. z dvojkoncertů pro 2 lyry organizzate (Hob. VIIh, 1-5), považovaného za ztracený, jenž Haydn zkomponoval r. 1786 pro neapolského krále. Použití 2 klarinetů jako náhrada lyr je zajímavé. Haydn nemohl zvolit lepší alternativu! Zatímco v klarinetovém koncertu B dur stojí sólový nástroj v čelení dění, v dvojkoncertu je kladen mnohem větší důraz na orchestr. Po obou sólistech se sice vyžaduje virtuózní akcent, ale podíl orchestru na hudební stavbě je překvapivý a zapadá do konceptu ostatních lyrových koncertů. Pokud bychom ale chtěli přece jen přiřadit toto dílo Mozartovi, tedy tak jak tomu bylo učiněno v Neapoli, při podrobnějším rozboru zjistíme, že je to s největší pravděpodobností nemožné.

Koncert B dur pro 2 klarinety a orchestr je uložen jako soudobý rukopis v domě knížete Thurna a Taxise v Regensburgu. U tohoto díla, které bylo nesprávně zařazeno mezi anonymní díla, je u 2. sólového klarinetového partu poznámka Haydn. Do Regensburgu se to pravděpodobně dostalo díky českému hudebníkovi Václavu Kněžkovi (1745 – 1806). Já se spíše domnívám, že dílo patří ke kompozicím převážně považovaných za ztracené, jenž Haydn zkomponoval coby kapelník hraběte Morzina kolem r. 1759 v Lukavci u Plzně. Orchestr, který zde Haydn řídil, sestával z 15 členů. Zde se poprvé blíže setkal s klarinetem a napsal zde pro tento nástroj celou řadu skladeb pro dechové nástroje, v nichž měl vůdčí postavení právě klarinet. Pomalou větu, která v originále chybí, jsem převzal z jednoho divertimenta zkomponovaného v Lukavci a dodatečně přidal. Opis divertimenta je dnes uložen pod Haydnovým jménem v hudební sbírce Národního muzea. Není bez zajímavosti, že Köchel jej ve svém seznamu uvádí jako Mozartovo dílo.

Všechny tři koncerty jsou psány rukou vyzrálého, ale také mladého umělce; a na základě jejich vysoké hudební hodnotě by měly zajisté za pár let náležet ke standardní literatuře. Jsou to skutečné hudební rarity.
 

Přeloženo a upraveno z anglického originálu Haydn's clarinet concerto - situation sketch of a rediscovery.