Když Mozart opouštěl službu u salcburského dvora, byl mezi jeho plány také plán na „německou"operu, těsně vázaný na jeho styky se zednářstvím. Únos ze serailu uvedený na scénu vídeňského Burgtheatru 16. Července 1782 byl realizací tohoto plánu. Pak už se Mozart nevrátil k národnímu divadlu, které nepřekročilo rozměry vídeňského singspielu. Jeho druhá "německá" opera Kouzelná flétna, hraná poprvé v divadle "Na Vídeňce" 30. Září 1791, napodobila některé prvky singspielu, ale byla něčím úplně jiným. Zkušenost z "italských" oper byla naroubována na zkušenost ze singspielu s přihlédnutím k oslavě pokrokových zednářských ideálů, která nabyla podoby autentického přenesení ceremonie "zasvěcení" na jevišti s několika výpůjčkami i z chrámové hudby. Spojovacím článkem mezi italským a německým stylem je konečně opera Der Schauspieldirector (Divadelní ředitel), jednoaktovka hraná v oranžérii schönbrunnského paláce 7. února 1786 za přítomnosti císaře Josefa císaře Josefa II., který k ní navrhl námět.
    Únosu ze serailu předcházelo několik pokusů: Zaide, jejíž hudba byla zčásti přenesena do nové opery, a německý překlad La Finta Giardiniera (Zahradnice z lásky). Ve styku s vídeňským prostředím byla však Mozart nucen zčásti upravit námět opery, která měla být podle plánu určena k tomu, aby oslavila lidskost a bratrství v postavě Selima, který v závěru odpustí křesťanům uprchlým z jeho harému a především Belmontovi, synovi svého největšího nepřítele. Pro vídeňské publikum byla nepostradatelná silná komičnost, ta sem byla uvedena postavou Osmina, strážce harému, s jeho hysterií, sadistickou a zcela iracionální vůči zajatcům, dvěma ženám, Konstanci a Blondě, a jejich snoubencům, kteří je přišli vysvobodit, Belmontovi a Pedrillovi.
    Odpuštění se od Únosu ze serailu stalo konstantním znakem Mozartovy dramatické tvorby. V různé podobě se nalézá v "italských" operách, kromě Dona Giovanniho (záporný hrdina odpuštění odmítá přes nátlak Donny Elvíry a nabádání sochy) a Kouzelné flétny, v níž je znovu zavedena estetika vážné opery věčným trestem  Královny noci, jejích tří průvodkyň a mouřenína Monostata, symbolů zednářství.
    Ve třech jednáních Únosu ze serailu, jehož námět obíhal v německých divadlech tak hojně, že libretista Gottlob Stephanie byl obviněn z plagiátu, je dominantní hudební formou árie. Ansámbly určené k tomu, aby se staly základem Mozartova divadla, jsou zde redukovány na finální tercet prvního jednání, v němž Belmonte a Pedrillo překonají Osminovu bdělost a proniknout do Selimova paláce, na finální kvartet druhého jednání, v němž se obě dvojice, Belmonte s Konstancí a Pedrillo s Blodnou, shledají, a na poslední finále ve formě vaudevillu, to jest postavené na sledu krátkých sólových kupletů (couplets) se sborem. Dva duety jsou věnovány Osminovy a Blondě a "bakchické" epizodě, v níž Pedrillo opije Osmina, a je tu ještě duet Konstance s Belmontem, v němž si oba mladí lidé umiňují, že po odhalení útěku statečně podstoupí smrt.
    Árie jsou zpravidla charakteristikami postav se silnými stopami italského stylu, pokud jde o Belmonta a Konstanci, například ve virtuózní árii "Martern aller Arten"(Trýzně všeho druhu). V některých případech se ozve německá píseň (Lied), především v partech Pedrilla, Blondy a Osmina, avšak pro posledního je charakteristické užití „zuřivé" árie ze zastaralé vážní opery, nutně přizpůsobené parodistickému vkusu vídeňského publika.
    Ve svém souhrnu obsahuje partitura Únosu různé prvky Mozartovy divadelní zkušenosti, k níž se připojuje takzvaná „turecká hudba" (pikola, triangl, činely a velký buben jako zvukově  barevné prvky přidané k orchestru), která byla zábavně použita v partu Osminově a především ve sboru janičárů při pašově příchodu. Kromě toho Mozart zušlechtil lidovou formu singspielu: všechny dialogy nejsou recitovány, jak bylo zvykem, mají i podobu „recitativu" v partu Konstance a v duetu Konstance s Belmontem. Recitace je však především vyhrazena pro základní postavu opery, pašu Selima. Pašova slova odpuštění a lásky byla bez pochyby ponechána bez hudby proto, aby bezprostředněji došla k publiku a podle zednářského plánu povznesla přítomné.Ostatně výchovná funkce divadla v každém jeho významu nebyla pouze zednářským ideálem, ale novátorskou koncepcí rozšířenou po celé osvícenské Evropě.
    Pokud jde o Divadelního ředitele, který se měl podle rozhodnutí Josefa II.hrát spolu s operou Prima la musica, poi le parole (Nejdřív hudba, potom slova) od Castiho a Salieriho na počest nizozemského guvernéra v Schőnbrunu, tuto jednoaktovku napsal Mozart během přípravy Figarovy svatby. Jde o několik málo čísel spojených dohromady díky libretu Gottloba Stephanie. Jistý divadelní ředitel dostal povolení k pořádání divadelního představení v Salcburku (tento údaj je Mozartovou zlomyslností) a snaží se dát dohromady společnost zpěváků. Představí se mu Frau Herz („paní Srdce") s novou „neapolskou" árií a Fraulein Silberklang „slečna stříbrný tón" a kolotarturní árií; tenorista Vogelsang („ptačí zpěv") se snaží zasáhnout do rivality mezi oněma primadonami v tercetu a v závěrečném vaudevillu ředitel usmíří všechny včezně pana Buffa, který se rozhodne poitalštit své jméno Buff na Buffo (směšný člověk). Drobnost, jak je vidět, v níž se však počínje předehrou v dokonalém italském stylu ozývají všechna témata Mozartova symfonismu, dokonale spojujícího vokální a instrumentální styl. Tato témata už se objevila v samostatných áriích, jež Mozart štědře rozdával svým přítelkyním a v jistých případech připravoval pro opery jiných skladatelů a jež pak dosáhla vrcholu téhož roku ve Figarově svatbě.
    Kouzelná flétna byla posledním Mozartovým dílem pro divadlo vzhledem k tomu, že následovalo několik týdnů po pražském představení Tita. Okolnosti jejího vzniku byly dány zásahy proti zednářství, zavedenými už Josefem II. A zostřenými jeho nástupcem Leopoldem II., a obviněními namířenými proti tomu zednářskému křídlu, které bylo tvořeno Řádem osvícenců a které byl podezříváno - ne neprávem - z náklonnosti k Francouzské revoluci.
    Tradice tvrdí, že se o námětu diskutovalo v lóži Ignáce Borna, velkého vědce, na něhož se odvolávali zednáři z celé habsburské říše, mezi nimi i členové vídeňské lóže Die neugekrőnte Hofnung (Nová korunovaná naděje), k níž patřil Mozart a v jejíž čele byl onen Gebler, který si u něho objednal scénickou hudbu k svému dramatu Thamos, král Egypta. Born studoval řády starého Egypta, jenž byl pokládán za kolébku zednářství. A zdá se, že z jeho podnětu byl „obrácen" děj Kouzelné flétny: Královna noci, která se ze začátku zdá dobrotivá, se odhalí jako bytost zlá, zatímco přísný Sarastro (ztotožňovaný se samotným Bornem) se jeví ve své hodnosti kněze slunečního kultu jako jakýsi vykupitel a symbolický představitel Řádu osvícenců. Námět Kouzelné flétny vychází z povídky Lulu od Christopha Martina Wielanda. Slavný německý romanopisec měl hodně společného se zednářskými plány na národní divadlo v době, kdy se Mozart zdržoval v Mannheimu. A není bez významu, že než se Mozart věnoval Kouzelné flétně, odebral se do Mnichova a nalezl tam přátele hudebníky, které poznal právě v Mannheimu.
Emanuel Schikander, obratný impresário, kterého Mozart znal od roku 1780, se neomezil na redigování libreta se zednářským obsahem, ale vložil do něho také nepostradatelný komický prvek oblíbený u vídeňského, zejména u lidového publika jeho divadélka „Na Vídeňce". A tak se v ději střídají různé příběhy: zasvěcovací rituál Tamina a Paminy, jimž překáží Královna noci a mouřenín Monostatos, nakonec však jsou přijati do Sarastrovy svatyně; příběh Papagena, člověka-opeřence, který nevědomky sleduje Taminovo dobrodružství a právě díky své ryzí přirozenosti lidsko-živočišné je nakonec odměněn láskou, to znamená pohádkovou přeměnou ošklivé stařeny v krásnou Papagenu, jeho budoucí družku. Obecně je Kouzelná flétna považována za pohádkovou hru, v níž Mozart potvrdil svou víru nejen v zednářství, ale i v budoucnost „německé" opery. Ve skutečnosti jako vždy v Mozartových posledních dílech soustředění různých stylů směřuje k překonání staletého rozlišování žánrů hudebních a divadelních.
    V partu Královny noci jsou například dvě virtuózní árie, které z celé Mozartovy tvorby nejvíc patří k italskému typu, „Zum leiden" (K utrpení) a „Die Hőlle Rache" (Peklo pomsty), předvedené podle vážného způsobu s bezprostředním odchodem postavy. Druhou krajností je part Papagenův, který se ohlašuje árií „Der Vogelfanger bin ich ja" (Ptáčník jsem přece já) a který je postaven na charakteristické melodii rakouské, neřkuli salcburské, s vydatnými výpůjčkami z venkovského tance zvaného Kontratanz - kontratanec, v jehož hudební charakteristice byl Mozart mistrem. Party Tamina a Paminy jsou v sentimentálním a elegickém italském stylu, který lze označit jako „neapolský" s náznaky mezioborů, typickými pro zmezinárodnělou komickou operu. Sarastro a postavy vázané na kněžské prostředí vycházejí z chrámové hudby německé tradice: takzvaný „chorál ozbrojenců" je jasný příklad této Mozartovy výpůjčky. Ve finále obou jednání je symfonická technika získaná ve třech „italských" operách kombinována s technikou vaudevillu, užitou v Únosu ze serailu vzhledem k tomu, že vedle „urozených" postav jsou přítomny postavy pohádkové, jako Papageno a Monostatos, dva přirození sokové, protože jsou pro svou přirozenost vyloučeni ze sdružení lidských tvorů - s tím rozdílem, že Papageno bude vykoupen a Monostatos bude pohlcen pekelnými víry spolu s Královnou noci. Jejich osud je rozhodnut druhem jejich povahy: povaha Papagenova je bezelstná, Monostatova zlá.
    Reminiscence na malé ansámbly z Dona Giovanniho a z Cosi fan tutte se objevují tři průvodkyně Královny noci, aby daly Papagenovi na ústa zámek a aby zabránily Taminovi v postupu, a dále když přicházejí na scénu tři Sarastrova pážata přinášející zvonkohru, která krotí šelmy a mouřeníny v Monostatově doprovodu. A v mnohotvárné stavbě Kouzelné flétny nelze nevzpomenout na využití sboru a dokonce hudby pro dechové nástroje, kterou se otvírá druhé jednání, a konečně na přítomnost dvou nástrojů-symbolů, zvonkohry a flétny, která doprovází Taminovu cestu k zasvěcení.
    Je těžké tvrdit, že Kouzelná flétna představuje jen jednu fázi německého hudebního divadla. Ve skutečnosti je to národní opera díky všem prvkům lidovým, pohádkovým, fantastickým, které jsou také těsně vázány na jazyka formu singspielu, avšak z hudebního hlediska je to souhrn Mozartových zkušeností, obsahuje všechny jejich zušlechtěné znaky, a tak jako ostatní díla pozdního Mozarta neměla ani bezprostřední ani přímé dědice. Představuje pouze dokonání umělcovy krátké bleskové kariéry, kterou se uzavírá druhá polovina 18. století a oslavuje její mimořádná pestrost hudebních žánrů v univerzální syntéze.

    Tvrdí se, že v Kouzelné flétně Wolfgang Amadeus jasně vyjádřil svou zednářskou víru: opera v sobě vedle příběhu nese opravdové a skutečné poselství.
    Kromě toho Schikaneder a Mozart uvedli na jevišti iniciaci – zasvěcení Tamina a Paminy, v níž figurují všechny zednářské symboly, počínaje osudovými třemi akordy, symboly posvátného čísla, jimiž se opera zahajuje.
    Dále mnoho prvků vede k rituálům různých zednářských sdružení existujících v Rakousku, a nedávno je také podrobně určil H. C. Robbins Landon: je to vytrvalý výskyt čísla 3 (přítomnost tří pacholat a tří dívek, patřících k doprovodu Královny); představení prince Tamina jako „žadatele“ či „hledajícího“ a jeho postupné stoupání po stupních zednářské hierarchie; zkoušky ohněm a vodou, jimž je Tamino podroben, když se setkal se dvěma muži v černém brnění a když mu byl ukázán tajemný nápis (pravděpodobně tetragram JHVH vytesaný do pyramidy), základní fáze obřadu rosenkruciánů; útok Královny noci a jejího doprovodu, k němuž se přidružil černý Monostatos, na Sarastrův chrám v třicátém výstupu druhého jednání, narážejícím na třicátý stupeň skotského obřadu nazvaný „stupeň pomsty“. Konečně je tu jeho posedlost číslem 18 (v Mozartově počítání se to čte 1 + 8 = 9, násobek osudového čísla 3), které se vyskytuje na různých místech opery: Sarastro se objevuje v osmnáctém výstupu prvního jednání; jeho doprovod na začátku druhého jednání se skládá z osmnácti kněží, kteří zpívají hymnus „Ísido a Osíride“, jehož první úsek je dlouhý osmnáct taktů: osmnáct let si připisuje stařena, kterou Papageno potkává na konci opery a která se promění v mladou půvabnou Papagenu, v níž člověk-opeřenec konečně nalezne spřízněnou duši.
    Poselství běžně přisuzované Kouzelné flétně spočívá v jistém druhu provokujícího prohlášení věrnosti zednářství, které Mozart a Schikaneder vydávají právě ve chvíli, kdy se lóže objevují jako ohniska, do nichž byly povýšeny a předjaty události pro habsburskou moc nejotřesnější: americká nezávislost a předzvěsti Francouzské revoluce. V podstatě šlo o toto: zatímco policejní ministr Pergen už od ledna 1781 doporučoval císaři Leopoldu II., aby potlačil všechny tajné spolky, ať jsou jakékoli, zejména zednářství, Mozart a Schikaneder je veřejně hájili, a aby podepřeli toto zaujetí stanoviska, neváhali uvést na scénu rituály, k jejichž přísnému udržování v tajnosti se každý zednář zavazoval v okamžiku přijetí za člena.
    V tomto smyslu jsou postavy opery přesné symboly: Královna noci představuje tmářství, Sarastro zosobňuje zednářství a kolem jejich protikladu jsou rozestaveny další osoby. Pamina, dcera Královny noci, byla unesena Sarastrem a spolu s Taminem je vysvobozena zednářským zasvěcením. S Taminem i Paminou i Papageno, představitel nefalšovaného lidství, nevědomého a blízkého přírodě (opožděné vtělení Rouseauova "dobrého divocha", naroubovaného na postavu Mozartem tolik milovaného Hanswursta), je veden k pravdě a k světlu a v této spáse nalézá v Papageně druhou polovici svého polovičního lidství.
    Nádavkem mouřenín Monostatos, také v Sarastrových službách, figuruje jako odpadlík od zednářství a ztrácí se ve víru, který pohlcuje Královnu noci a její stoupenec: Monostatos představuje velmi aktuální skutečnost, skutečnost odpadlíků, kterých od roku 1790 přibývalo a kteří přispívali svými doznáními a výmysly k boji vedenému mocí proti zednářství.
    Policie naplánovala zákaz představení Kouzelné flétny. Avšak možná proto, aby neprobudila přílišný zájem o podívanou, která měla celkem vzato své místo v lidovém divadélku na periferii, raději pustila do oběhu ochočený výklad, podle nějž Královna noci a její stoupenci představovali jakobíny a Sarastro vystupoval jako spravedlnost, která na věky zatracuje bezbožníky. Proti těmto výkladům byly postaveny jiné, dokonce přesnější, podle nichž Královna noci měla být císařovna Marie Terezie, notorická odpůrkyně zednářství, nebo i katolická církev.
    Ve svém úhrnu výčet výkladů a symbolů, k nimž daly podnět postavy Kouzelné flétny, je průřezem ideologických konfliktů, policejních nejapností a politického pokrytectví, které zaplavily vídeňské prostředí v předvečer Francouzské revoluce.
    Existuje tvrzení, že Ignáz Born byl vyzván, aby dohlížel na libreto Kouzelné flétny, a že jeho osobnost vynikajícího vědce byla evokována v postavě Sarastra. Born byl také jedním ze špičkových představitelů rakouského zednářství, a to jeví jako rozhodující argument v zednářské četbě Kouzelné flétny.
    Avšak v této souvislosti nutno zdůraznit zajímavou podrobnost: v roce 1786 se Born se zednářstvím rozešel. Důvody tohoto rozchodu nejsou jasné, avšak lze je celkem logicky vysvětlit, jestliže vezmeme v úvahu, že Born patřil k Řádu iluminátů, který byl řádem příbuzným zednářství a současně mu konkuroval. Podle moderní histografie ilumináti vyznávali ateistický materialismus a stanovili si jako cíl dosažení beztřídní společnosti, charakterizované společným majetkem a řízené nejvyššími vůdci. Historikové neváhali užít adjektivum "komunistický".
    Kromě toho ilumináti zahalovali svou ideologii zednářskými symboly esoterického rázu, aby se vloudili do zednářských lóží a dovlekli je k totální revoluci. Takto zamýšleli postavit se proti tmářským silám přítomným v zednářství a řízeným podle rozšířeného přesvědčení jezuity, kteří se vetřeli do vysokých zednářských vrstev po rozpuštění jezuitského řádu. Ilumináti konečně jako praví racionalisté považovali zednářské symboly a obřady za hloupé a směšné.
    Podrobná a pravděpodobná obvinění vnesl proti Řádu iluminátů nejslavnější protirevoluční polemik, bývalý jezuita Barruel, který označil velkého řečníka pařížského Národního shromáždění Mirabeaua za spojovací článek mezi bavorskými ilumináty a francouzskými revolucionáři. Mirabeau byl obviněn, že převzal od iluminátů radikálně revoluční ideologii, jejímž vyvrcholením měla být královražda. Díky tomuto zornému úhlu se Born s velkou pravděpodobností vzal zednářství, avšak ne příslušnosti k iluminátům. Jeho prudká obhajoba Řádu proti pronásledování v Bavorsku počínaje rokem 1784 svědčí o víře, které by se těžko vzdal.
    Z pohledu iluminátů může mít Mozartova opera smysl značně odchylný od zednářského výkladu. Královna noci a její noční symbolika představují tmářské zednářství. Velekněz Sarastro odtrhne Tamina, Paminu a dokonce i Papagena od Královny noci a zasvětí je do nové, vyšší víry představované Světlem, symbolem iluminátů.
    Společenství kněží řízených Sarastrem představuje skupinu vysokých vedoucích určených k tomu, aby řídily osudy světa, tvořeného beztřídní společností. Katolický klérus, zastoupený černým Monostatem, jeho duše je černá jako jeho kůže (bývalí jezuité byli jádrem kléru), je po právu Sarastrovým otrokem a je potrestán 77 ranami: 7 + 7 (Mozart vždy rozkládal čísla v jednotlivé číslice) jako sedm hlavních hříchů a sedm ctností, nehledě na to, že 7 je číslo biblické dokonalosti.
    Jinými slovy Kouzelná flétna je v protikladu k tomu, co se běžně soudí, opera protizednářská (1. kapitola sekce Mozart znovu mezi námi...? tuto myšlenku vyrací! - poznámka editora). Je to nepříjemné a překvapivé, ale nemůže to vyloučit ani ten, kdo soudí, že Mozart byl zastánce zednářství.
    Z toho lze vyvodit, že pod rouškou zednářské báje Mozart vyslal poselství charakteristicky osvícenské na konci své osobní duchovní cesty: šlo o cestu od zednářských prvků v jinošských letech, za něž zčásti vděčil svému otci Leopoldovi, k přijetí za člena v roce 1785, jemuž předcházela spřízněnost zrozená na pódiu národní opery zednářského "josefinismu" ke "komunistickému" a kralovražednému přesvědčení iluminátů.
    Jinými slovy, Mozart si byl plně vědom toho, že složil hudbu pro protizednářské představení, v němž se tajemství lóží redukovalo na divadelní dekoraci a místo toho se proklamovalo osvícenské poselství Ignáce Borna. Navíc byl Mozart zodpovědný za to, že svou hudbou pomohl tomuto poselství k nejvyššímu ohlasu: přeplněné divadlo "Na Vídeňce", kde se Kouzelná flétna hrála, bylo umístěno v onom svobodném domě, Freyhausu, který sám o sobě byl jakousi lidovou republikou na periferii Vídně.

Příběh...

    Už mnoho let uplynulo, mnoho lidí žilo a dožilo od doby, kdy se odehrál náš příběh. Je tomu asi 300 let. Tehdy vojska tureckých vládců vnikala z Malé Asie přes jižní kraje do Evropy a pronikla až k Vídni, než byla zahnána zase zpátky. A tehdy se odehrálo mezi domácím obyvatelstvem a těmi, kdo je přepadal, leccos smutného a občas i humorného, mnoho bylo zaznamenáno a mnoho se přenášelo od úst k ústům. A mnohé se, ze samé radosti z osvobození, dodatečně vymyslilo.
    Nebylo vždy snadné se vyhnout nepřátelským násilníkům. Nepodařilo se to ani krásné Konstanci. Byly to smutné chvíle, když se dostala do moci Selima paši. Paša, to byl v Turecku mocný bohatý pán, asi jako u nás šlechtic, hrabě nebo kníže. Každý paša měl velký majetek, měl i velké paláce, seraily se jim říkalo, a uvnitř serailu ve zvláštním dvoře a v místnostech přísně oddělených od ostatního světa, v harému, měl řadu manželek a otrokyň.
    Tím více se Konstance hrozila svého osudu. Námořní lupiči přepadli jednoho dne loď, na které se plavila po širém Středozemním moři. V naději na bohatý zisk prodali piráti Konstanci a její komornou Katku, i Katčina milého, mladého lišáckého sluhu Pedrilla, na trh otroků. Naštěstí v tom velkém neštěstí koupil všechny tři jediný pán, vznešený Turek Seliman paša, a usídlil je ve svém serailu, kdesi na tureckém pobřeží.
    Hledej mušku mezi vlaštovkami, hledej běličku mezi štikami, hledej skřivánka mezi supy, nenajdeš.
    Jako by se byla země slehla po krásné Kostanci, Katce i Pedrillovi. Až jednoho dne přece jen došla zpráva o nich na místo nejlepší, do rukou mladého muže jménem Belmonte. Jak se zaradoval ten odvážný mladík! Už tak dlouho tesknil po krásné Konstanci, své nevěstě! Co se natoužil, navzpomínal, napřemýšlel, kde asi je, co se s ní přihodilo, zda už dávno nespočívá na dně moře. A  najednou zpráva" Vydej se hned na cestu, vezmi všechen svůj vtip a plné váčky zlata a jeď na turecké pobřeží hledat serail Selima paši!
    Belmonte neváhal ani chvíli. Dlouho, dlouho putoval přes daleké země a moře, až konečně stanul před cílem, unaven, ale šťasten, že po dlouhém odloučení uvidí svou milovanou Konstanci.
    Opatrně se rozhlížel. Palác byl krásný, výstavný, kolem něho pěkné zahrady, ale všude mrtvo. Rozmýšlel se, co dělat, jak se dostat dovnitř. Konečně se něco uvnitř hnulo a z brány neprodyšně uzavřeného paláce vyšel stařík, ošklivý, holohlavý a neohrabaný tlusťoch, který se ale tvářil velmi důležitě. Měl proč; byl osobním sluhou pašovým a co víc, byl správcem pašova harému. Běda tomu, na koho si zasedl! Byl naplněn záští ke všem cizincům, a zvlášť měl spadeno na lidi jiného rodu a víry jiné než turecké. Každého cizího mladíka podezíral, že chce vniknout za pašovými ženami do paláce.
    Krásný den jej vylákal před palác. Přinesl si dlouhý žebřík, opřel jej o jeden ze stromů v sadě, namáhavě se vyškrábal až k větvím a trhal zralé fíky. Aby se mu práce lépe dařila, zanotoval si Osmin svým tučným basem veselou písničku a nijak se nedal vyrušovat naléhavými dotazy Belmonta, zda je to palác Selima paši. Konečně přece přisvědčil, ba nepopřel ani, že v domě je Pedrillo. Ale s jakou zlostí o něm mluvil! Prý je to lotr a jeho přátelé jsou jistě stejní, a ať Belmonte radši táhne dál, než strží výprask.
    Zatím nemohl Belmonte nic dělat než opravdu zmizet. Osmin měl na Pedrilla spadeno proto, že si ten nenáviděný cizinec získal Selimovu důvěru a že - a to Osmina mrzelo ještě víc - měl víc úspěchu u hezké Katky. "Taková světoběžná cháska," huboval při každém kroku. Pedrillo oplácel Osminovi stejným a přemýšlel jen, jak se mu dostat na kobylku. Proto s tím větším jásotem uvítal Belmonta, sotvaže ho tajně spatřil. Hned byl pln naděje na vysvobození. Vypravoval horlivě, že to on mu poslal zprávu o Konstanci a že si paša Konstanci velmi oblíbil, ale že Konstance stále věrně vzpomíná na svého Belmonta. A že on, Pedrillo, je na tom hůř, protože jeho milou, Katku, Selim daroval tomu ošklivému Osminovi, i když ji ještě nechal jako společnici u Konstance. Ještě že se Pedrillovi podařilo, aby jej Selim jmenoval správcem svých zahrad, a že dovoluje, aby směl zůstat v zahradách, i když Konstance s Katkou vyjdou z harému do sadu. Aspoň tam může s nimi promluvit.
    Od nářku nebylo daleko k přemýšlení, jak se dostat na svobodu. Belmonte přikázal, aby jeho loď zakotvila nedaleko od přístavu. Teď šlo o to, jak přelstít Osmina a unést obě dívky. Pedrillo měl hned nápad. Selim prý má zvláštní zájem o stavby, a tak ujednali, že Pedrillo mu představí Belmonta jako architekta. Tak se také stalo.
    Sotva se Belmonte zatím ukryl, přijel na své lodi v početném průvodu sluhů, vojáků a celé janičářské kapely paša s Konstancí. Slavnostní hudba, zpěv a volání slávy je vítaly. Paša, krásný muž ušlechtilého zjevu, vystoupil z lodi, přátelsky poděkoval za uvítání a zase se hned obrátil ke své průvodkyni. Ale Konstance, útlá a něžná, jako by nevnímala všechnu tu slávu. Smutná, zamyšlená, jen trpně sledovala Selima, a ani květy zahrad, ani hudba, ba ani láskyplná slova Selimova nezahnaly její žal. Selim znovu, už po tolikáté, prosil o její lásku. Konstance odmítla jeho vyznání a konečně přiznala, že její srdce navždy patří tomu, komu kdysi, když ještě byla na svobodě, dala slib lásky.
    Přiznání Konstancino vzbouřilo Selimův hněv. Nemohl pochopit, že dívka kvůli komusi vzdálenému, koho jistě už nikdy neuvidí, odmítá jeho, mocného velmože, ale na její prosby přece jen slíbil počkat, až Konstance na svého milého zapomene.
Takové čekání nejlépe zpříjemní nějaký jiná zájem, a proto Selim bez dlouhého vyptávání přijal do svých služeb stavitele - mladého muže, kterého mu Pedrillo představil jako umělce proslulého v celé Itálii.
    První krok se tedy podařil. Belmonte, kterému se poštěstilo Konstanci aspoň zahlédnout, se odhodlal skrývat zatím svou lásku pod přetvářkou. Radostně a s důvěrou, že se úskok bude dařit i dál, vstoupil přes odpor Osminův s Pedrillem do paláce.
S chytrou ženou nesvede nic ani ten nejkrutější tyran. A tak hezká, chytrá Katka si dovedla zamilovaného Osmina ovinout kolem prstu. Byla to dívka vřele oddaná své paní i věrně zamilovaná do Pedrilla. A jak oddanost, tak i láska ji sílily v odporu k Osminovi. "S evropskými dívkami musíš zacházet jemně, na ty neplatí křik a poroučení," hádala se s Osminem, až mu uši přecházeli a dokonce vychvalovala Pedrillovu roztomilost. Věděla, že si může všechno dovolit už proto, že Konstance měla u Selima velké slovo. A tak Osmin hádky vždy raději skončil zbabělým útěkem. Ale tím větší nenávistí stíhal Pedrilla i toho nového přivandrovalce stavitele.
    Katka byla nejen komornou Konstancinou; tady v zajetí byla mnohem víc ejí přítelkyní, už proto, že dovedla i chvíli nejčernějšího zoufalství ozářit důvěrou v budoucnost. Věřila, že list Pedrillův došel až k Belmontovi a že brzy budou obě vysvobozeny. Z její jistoty konečně i Konstance v sobě našla sílu, aby s novou pevností odporovala Selimovu naléhání.
Největší překážkou zdárného útěku byl stále Osmin. Vášeň ke Katce a nenávist k Pedrillovi zvyšovaly jeho obezřetnost. Oba mladí muži nemohli udělat ani krok, aby je nesledoval Osminův podezíravý zrak. Jak si pomoci? Zase musil poradit důvtipný Pedrillo. Usoudil, že po dobrém pořídí s Osminem nejlépe. Ozbrojil se lahví silného cyperského vína a vyčíhal si starého zlostníka. Tvářil se jako přítel, předstíral dobrou náladu a obratně nutil Osmina k pití. Osmin se bránil, bránil, ale jak se ubránit, když pil víno tak rád? "Věř mi, váš Mohamed provedl řádnou hloupost, že vám mohamedánům víno zapověděl, tu máš, napij se, brachu!" sváděl ho Pedrillo. Osmin neodolal, okoušel, okoušel, až ho víno zmohlo a on se za bujného zpěvu blaženě odpotácel na lůžko. Tajně si zahřešit proti příkazů Prorokovým, to není špatné. Jen aby se o tom nikdo nedověděl!
To bylo večer, bohužel ještě dlouho do půlnoci, a až na půlnoc připravil Pedrillo útěk. Domlouvala se opatrně s Belmontem a pak i s Konstancí a Katkou. Blaženě si milenci aspoň  na chvilku klesli do náručí. Jen opatrný Pedrillo radil k rychlosti. Osmin sice usnul, ale čert nikdy nespí a může probudit Osmina právě v nejnevhodnější chvíli. Zatím se Belmonte ujistil, že Konstance nepodlehla naléhání Selimovu, a také Pedrilllo uvěřil Katce, že mu zůstala věrná. Smluvili pak všechno do podrobna. Přesně o půlnoci se oba mladící připlížili pod okno ložnice dívek, přivolají je serenádou a po žebříku snesou dolů. A pak vzhůru na loď a po moři domů, domů!
    Nastala půlnoc. Květy omamně voněly a slavíci zpívali, suchý vánek od moře, ale to všechno Belmonte ani Pedrillo nevnímali. Jen úzkostně poslouchali, zda se v domě nic nehýbá. Zpívat se Pedrillo nebál, zpíval Katce pod oknem každou noc a janičářské stráže už byly na jeho serenády zvyklé. Zazpíval tedy i Belmonte a po něm Pedrillo, a už se tichounce otevřelo okno. Ještě chvilenku - a Belmontovi klesla do náruče Konstance. Oba rychle odkvapili cestou k moři a všecko se zdálo v pořádku. Ale než se podařilo i Katce sestoupit ze žebříku, uslyšel jeden ze strážců hluk a probudil Osmina.
    Jak Osmin zjistil, že Pedrillo chtěl Katku, spustil křik a všichni čtyři uprchlíci byli dopadeni. Konečně mohl Osmin zajásat, že teď už Pedrillo ani Belmonte neujdou trestu. Lámat kolem, utopit, katem popravit, v ohni upálit je chtěl.
    I Selima probudil hluk před palácem. Osmin s chutí žaloval na oba cizince a dal předvést nejdříve Belmonta s Konstancí. Selim se velmi rozhněval. Proto tedy Konstance odmítla jeho lásku! Obvinil ji z licoměrnosti, vyhrožoval Belmontovi trestem. Tu se Konstance přiznala, že Belmonte je ten, komu se už dávno zaslíbila, a s očima v slzách prosila, aby jej Selim ušetřil. Belmontezas žadonil u pašových nohou za život Konstance. Nabídl dokonce Selimovi bohaté výkupné, které prý jeho otec, španělský velmož Postados, jistě rád zaplatí.
    Jakmile Selim uslyšel to jméno, vybuchl ještě větším hněvem, neboť Belmontův otec jej prý kdysi očernil u sultána, a tím připravil o hodnost a vysoký úřad. Nyní tedy padl syn jeho nepřítele do jeho rukou! Pln zadostiučinění dal rozkaz k mučení.
S bolestí si padli milenci do náruče, obviňujíce každý sebe sama, že zavinil neštěstí svého druha. Také Pedrillovi a Katce hrozil stejný trest. Již se zdálo, že nikdo z nich neujde zlému osudu.
    Tu však Selim náhle změnil svůj úmysl. Dojat tím, že Bolmonto uznává za spravedlivé, aby trpěl za vinu otcovu, rozhodl se, že nebude oplácet zlo zlem.
    "Vyřiď svému otci, že Selim se nemstí," prohlásil a přes Osminův odpor dal všem čtyřem zajatcům svobodu. Blahovolně přijal jejich blahořečení se slovy: "V kom nelze získat přítele, toho je lépe mít daleko od sebe," je propustil.
    S vděčností v srdci za velkost, která dovede ovládnout hněv a uznat i práva druhých, nastoupil Belmonte s Konstancí a Pedrillo s Katkou cestu na loď a šťastně se navrátili z tureckého zajetí domů.

    Hudba Mozartovy opery "Únos ze serailu" má mnoho různotvárných barev. Od předehry, ve které se ozve ostrá tzv. janičářská muzika a hlavní motiv Belmontův, se rozvíjí uzavřenými áriemi a ansámbly, spojovanými mluvenou prózou. Osminovy zpěvy oděl Mozart ve vtipnou a humorně koloraturní hudbu v 1. dějství: "Tahle ošemetná cháska!", v 2. dějství je pijácká píseň zpívaná Pedrillem: "Vivat, Bacchus!", ve 3. dějství: "Ó jak budu v srdci jásat!" Také scény Pedrilla a Katky mají bystrý, humorný ráz, např. v 2. dějství Katčino: "Jak mi srdce v těle hrá!" nebo pěkná serenáda Pedrillova ve 3. dějství: "V turecké zemi zajatá". Zpěvy Konstanciny: "V moje srdce vešla láska", "Trap a muč mne tedy!" a Belmontovy: "Zde tedy spatřím tebe!" a "Slza blaha tvář když smáčí!" a duet: "K tobě se modlitba má tedy nese" mají šíři a vroucí zpěvnost. Jako intermezzo hrává se v opeře tzv. "Turecký pochod", přejatý z klavírní sonáty A-dur. Opra byla poprvé provedena r. 1782.
Libreto podle Bretzenova dramatu napsal Gottlob Stephanie.
 
 

Příběh...

    Před dávnými a dávnými dobami, za devaterem řek a hor žil mladý krásný princ Tamino. Jeho otec, mocný kníže, mu často vyprávěl o cizích zemích, a tak princ zatoužil podívat se do světa. Rozhodl se, že půjde na zkušenou, aby nabyl takových zkušeností, které by mu pomohly dobře vládnout ku prospěchu všech lidí v jeho říši. Ozbrojil se lukem, naplnil svůj toulec mnoha šípy a svůj sáček zlaťáky a šel.
Kráčel tak dlouho z rodného kraje, až přišel do cizí země. Prošel jednu, prošel i mnohé jiné, zažil mnohá dobrodružství, rozum si bystřil, ale stále cítil, že ještě nedošel svého cíle, že ještě není dost moudrý. Konečně jednoho dne vstoupil do podivné krajiny. Byla plná hor tu a tam porostlých vysokými stromy. Na jedné skále spatřil jakýsi hrad.
Zamířil k němu, ale tu - jako by mu chtěl bránit v přístupu - se za ním plížil ohromný had. Rychlým vlněním svého pružného, dlouhého těla se hrozivě blížil.
Tamino naň odvážně zamířil první šíp, druhý, třetí - a všechny, které měl. Odráželi se od hadovy silné kůže jako od oceli. Bezbranný Tamino se musil dát na útěk, stále pronásledován hadem. Najednou klopýtl, upadl a omdlel.
Ve chvíli největšího nebezpečí se otevřela brána hradu a z ní vyběhly tři dívky ozbrojené stříbrnými oštěpy. Vrhly se přímo proti hadovi, vnořili ostří svých zbraní do jeho těla a sklonily se pak nad omdleným Taminem.
Jaký krásný jinoch, pomyslila si každá z nich. A začaly posílat jedna druhou do hradu se zprávou o Taminovi a přít se, která má zůstat u něho nan hlídce. Nakonec raději odešly všechny tři společně.
Tamino se za chvíli vzpamatoval a udiveně hleděl na mrtvé tělo hada. Rozhlížel se po svém zachránci a náhle spatřil podivného člověka, který sestupoval stezkou z hory. Na zádech nesl velkou klec s ptáky, k ústům tiskl píšťalky, vesele na ně hrál a zase prozpěvoval o tom, že je ptáčník a že by tuze rád schytal do své klece všechna hezká děvčata, aby si tu nejhezčí z nich mohl vybrat za ženu. Nejpodivnější byl na tom mladíku jeho šat z ptačího peří, tak pestrého, že ten člověk vypadal jako papoušek. Však se také jmenoval Papageno.
Oba mladí muži se zvědavě prohlíželi a pak se dali do řeči. Princ se dověděl jen málo, jen to, že Papageno je ve službách královny Noci, že pro ni chytá ptáčky zpěváčky, ale že ji nezná; vždycky mluvil jen s jejími služebnicemi. A to prý on svou silou zdolal toho ohromného hada.
Jen Papageno vyřkl tu nehoráznou lež, stihl jej trest.
Dívky se vrátily z hradu a zavěsily mu na ústa zlatý zámek. Pak se obrátily k Taminovi.
"Milý jinochu, před hadem jsme tě zachránily my. Naše vládkyně královna tě pozdravuje a posílá ti tento obraz své dcery Paminy!" a vložily Taminovi do ruky obraz.
Tamino si vzpomněl na to, co mu kdysi vyprávěl otec o královně Noci a o její říši, a okouzleně se zahleděl do krásné dívčí tváře na obraze.
Tři dívky spokojeně pozorovaly jeho vzrušení a vypravovaly, že tu dívku unesl do svého hradu cizí běs, čaroděj Sarastro. V tom se rozestoupily skalní stěny a Tamino se octl v krásné síni pod klenbou plnou hvězd, před nádherným trůnem královny Noci. Z trůnu se zvedla královna, vznešená žena černých vlasů a očí, zahalená ve hvězdnatý závoj. Svůdně plynula z její úst žaloba na Sarastra.
"Jsi člověk statečný, jistě mou Paminu vysvobodíš a za to ji dostaneš za manželku!" S tím slibem zmizela mocná královna, jakoby se rozplynula ve tmě, a Tamino zase stál uprostřed skalisek jako dříve. Nevěděl, co si má myslit o tom zjevení. Jen Papageno a tři dívky byli důkazem, že nesnil.
"Nu, už jsi dost vytrestán za svou lež, Papageno," obrátila se první z dívek na Papagena. "Slibuješ, že už nikdy nebudeš lhát?" usmála se druhá. A třetí sňala zámek z jeho úst: "Stačí pronést jen jednu jedinou lež a zamkne ti ústa znovu!"
Kéž by všichni lháři měli stejný osud, pomyslil si Tamino.
Pak daly dívky Taminovi drobnou flétnu. Udiveně si ji prohlížel. Byla zlatá a měla prý kouzelnou moc. Její zvuky zaháněly smutek a nízkou zlobu a pomáhaly v každém nebezpečí.
"A ty, Papageno, budeš princovým sluhou na cestě k Sarastrovy!" rozkázaly pak dívky.
Papageno se zděšeně bránil: " K tomu běsu mne nikdo nedostane! Nikam nepůjdu, dokud mi nedáte taky takovou flétnu."
Tu dostal i Papageno k ochraně něco mocného: několik libě zladěných zvonečků v pěkné skříňce. Jako průvodci jim byli určeni tři panoši z dvořanstva královny Noci.
Tamino s Papagenem se vydali tedy na cestu za Paminou.
Konečně stanuli unaveni pžed Sarastrovým hradem. Tam byla Pamina Sarastrovou zajatkyní. Nedařilo se jí nejhůř. Obklopovaly si krásné sály a sady, sloužili jí otroci, ba hlavní z nich, ohromný ošklivý Monostatos, se dokonce zamiloval do její bílé krásy a pečlivě ji hlídal víc kvůli sobě než z příkazu svého pána. A přece Pamina tesknila a snažila se uniknout, ale Monostatos jí útěk vždycky překazil.
Toho dne, kdy se Tamino s Papagenem konečně dostali do blízkosti hradu, dal Monostatos Paminu dokonce spoutat. Nešťastná dívka trpce naříkala na svůj osud.
V největším žalu náhle spatřila před sebou opeřeného Papagena. Její údiv se brzy změnil v radost. Papageno jí vypravoval všecko, co věděl; ani slovo si nepřidal, jak ještě měl strach ze zámku na ústa. Tak se Pamina dověděla, že ji co nevidět přijde osvobodit krásný princ, který se už podle obrázky do Paminy zamiloval. Každá dívka ráda slyší, že ji někdo obdivuje, a tak se Pamina z plna srdce začala těšit na svého osvoboditele.
S Taminem se ale zatím dělo něco podivného. Vydal se na cestu s úmyslem přemoci zlého běsa, zlého škůdce, a najednou se krok za krokem přesvědčoval, že ho královna Noci oklamala. Veden třemi chalpci vstoupil na prostranství obklopené třemi chrámy. Ten v pozadí měl nad vchodem nápis: Chrám moudrosti, ten vpravo byl Chrám rozumu a ten vlevo Chrám přírody. "Dál už si musíš poradit sám," pravili jeho tři panoši. "Jen buď stálý, věrný a mlčenlivý." A zmizeli.
Tamino dlouho zamyšleně stál a hleděl na chrámy. Nemohl pochopit, že ten, koho královna prohlásila za zloducha, běsa, by měl sídlo tam, kde vládne moudrost, rozum a přírodní síla. Pak se přece rozhodl a rázně udeřil na bránu vpravo. Neviditelná hlas mu však zakázal vstoupit. Také pokus o vstup do levé brány byl marný. Tamino tedy zaklepal na bránu prostřední. Tu vyšel starý kněz.
"Co tu hledáš, smělý cizinče? Sem smí vejít jen ten, kdo vstupuje s láskou v srdci a ne s nenávistí jako ty!" pravil mu, jako by ho znal.
"Já vstupuji s nenávistí k tomu, kdo, sám zlý a nenávistný, páše zlo tím, že uloupil dceru matce!" odpověděl Tamino.
"Však nevstoupíš, dokud si moudrostí vstup nezasloužíš!" - a s těmito slovy kněz bránu za sebou zavvřel.
Zdrcen, sklopil Tamino oči - a v tom se mu mihla zlatá flétna zavěšená u pasu. Zvedl ji k ústům - a hl! Stačilo pár tónů a jeho srdce, jako pod teplou vláhou, začalo zase doufat.
Odkudsi z dálky zazněly zvonečky Papagenovy. Znovu a znovu zvonily jako na poplach, jak Papageno jimi třásl, když se s Paminou, odhodláni k útěku, dostali do Monostatovy moci.
A zase se stal zázrak. Jak se zvonky rozezpívaly, Monostatos i ostatní otroci, hnáni neodolatelnou mocí, se divoce roztančili. Nemohli se tanci ubránit.
V té chvíli se celý Sarastrův hrad rozezněl vznešenou hudbou a v četném průvodu se přiblížil muž nejvyšší důstojnosti v šatu velekněze - sám Sarastro. Pamina jata podivnou úctou klesla na kolena a se vším se mu svěřila: jak ji Monostatos pronásledoval svou láskou a jak chtěla s pomocí Papagena uprchnout zpět ke své matce. Klidně a dobrotivě jí Sarastro odpověděl: "Vstaň, dítě mé! Zachránil jsem tě z moci nehodné ženy. Od smrti tvého otce se zpronevěřila dobru, pronásleduje pravdu a krásu; u ženy temnoty a zla není místo pro tebe, kterou osud vyvolil za družku dobrému člověku!"
Sarastro pokynul Monostatovi a ten volky nevolky musil přivést Tami. Zde je ten," pokračoval Sarastro, "s nímž tě spoutá láska, avšak jen tehdy, jestliže se Tamino podrobí zkouškám ctnosti. Odveďte oba cizince do síně očisty!"
S těmi slovy propustil Sarastro Tamina s Papagenem i Paminu a vstoupil do palmového háje, aby se poradil s ostatními knězi Chrámu moudrosti. Pod devíti pyramidami na devíti křeslech usedli ctihodní starci. V ruce měli palmové ratolesti a pozorně naslouchali řeči Sarastrově.
"Vy sluhové bohů Isidy a Osirida, slyšte mne! Tamino, královský princ, touží po pravdě a moudrosti!"
Kněží se tázali: "Má ctnost mlčenlivosti a mravnost, má i srdce slitovné? Snese útrapy a podstoupí zkoušky?"
Sarastro potvrdil, že Tamino má i odvahu a že chce pomáhat, aby byla potřena moc tmy a aby slunce poznání dobra nad ní zvítězilo.
Kněží uvedli Tamina a Papagena do vysoké chrámové předsíně. Obklopovaly je zborcené předsíně a trnité křoviny. Temnotu osvěcovaly jen blesky a burácel hrom. To byla první těžká zkouška, zkouška odvahy. Cožpak Tamino, ten snášel vše snadno, ale zato Papagenovi, aby vytrval, musil kněz-průvodce slíbit, že dostane po zdárně složených zkouškách děvče, které bude docela jako on.
Druhá zkouška byla zkouška mlčenlivosti. Zase nastala tma a oba mladíky obklopily tři dívky královny noci a začaly je děsit, že jim hrozí smrt v Sarastrových osidlech a že sama královna Noci vnikla do Sarastrova hradu a přijde se jim pomstít, neuposlechnou-li jejích rozkazům.  Jen tak tak, že Papageno obstál i teď, Tamino však statečně odolal naléhání a ani slovo nepřešlo přes jeho rty.
V jednom měly dívky přece jen pravdu. Královna se náhle zjevila své dceři. Zklamána tím, že Tamino se už vyrval z jejího vlivu, chopila se posledního zoufalého prostředku. Plna mstivé vášně žádala Paminu, aby vlastní rukou probodla Sarastra, a vložila ubohé dívce do ruky dýku. S výhružkami a proklínáním pak zmizela.
Pamina se s hrůzou dívala na dýku ve své ruce; nebyla schopna vraždit ani kvůli své matce a skoro uvítala, když jí dýku vyrval Monostatos, a ze msty, že stále odmítala jeho lásku, ji chtěl probodnout. V poslední chvíli zadržel jeho ruku sám Sarastro. Zahnal jej a slíbil Pamině, že nebude trestat její matku za úklady. V zářném chrámu světla neměla místa pomsta, vládla tam jen láska člověka k člověku.
Zatím se Tamino s Papagenem podrobovali další zkoušce. Trýznila je žízeň a hlad. Nejnesnadnější částí Taminovy zkoušky mlčenlivosti byly mu Pamininy prosby, aby na ni promluvil. Což Papageno, toho sváděla k promluvení stará babice. Té ještě odolal, ale zato pak přece jen sáhl po plných mísách. Další zkouška; šest lvů se na něho chtělo vrhnout, ale jako dříve i teď Taminova flétna zahnala nebezpečí v nejhorším okamžiku.
Papageno projevil dobrou vůli, ale k dalším zkouškám už nebyl připuštěn. Když mu však byla dána za to, že oddaně sloužil svému pánu, dívka Papagena, opeřená a veselá jako on sám, stačilo mu prosté lidské štěstí ve dvou a netoužil víc po ničem, ani po rajském světle duchů zasvěcených.
Tamino ale nastoupil k další zkoušce. Kněží k němu znovu přivedli Paminu a ona se slzami v očích prosila, aby ji neopouštěl, aby na ni aspoň promluvil. Těžce se Tamino musil ovládnout, ale přece nepodlehl své touze a vytrval ve své pouti za světlem a poznáním. Tu už Pamina pochopila, že její povinnost je následovat Tamina v jeho cestě za moudrostí i nejhoršími zkouškami.
Dvě vysoké hory se tyčily v krajině, kde stanul Tamino před poslední zkouškou. Z jedné hory se řítil nesmírný vodopád, druhá chrlila oheň, uprostřed nich na vysoké pyramidě četl Tamino nápis: "Řeka, jenž silen odříkáním, posílí oheň i voda, vzduch i země. Kdo může závrať z propasti marnosti a zkázy, vzletí ke světlu poznání a bude moudrým vládcem!"
Tamino, pevně rozhodnut, chystal se k cestě. Tu se v pyramidě otevřela brána a Pamina, připravená následovat Tamina, stanula mu po boku. Ruku v ruce, za zvuku kouzelné flétny, vstoupili oba do ohně. Svist větru, hrom a hukot vod je provázely. Prošli ohněm a vstoupili do vodního přívalu, ale i ten přemohla jejich odhodlanost a láska. Pak už se zjevil Chrám moudrosti, brána do něho se rozletěla, vnitřek chrámu se rozjasnil oslnivým leskem a po všech zkouškách vítaly nadzemské hlasy Tamina s Paminou ve chrám jako nové kněze moudrosti.
Ještě se ale nevzdal pomsty Monostatos. Vyhledal královnu Noci a slíbil jí svou pomoc proti Sarastrovi za slib, že mu dá Paminu za ženu. Královna slíbila a oba se chystali, že vniknou do chrámu, aby Monostatos tam zavraždil Sarastra. Ale ohlušující rána přerušila jejich dohady. Za rachotu hromu a záře blesku octli se oba náhle ve sluneční říši. Na nejvyšším místě stál vznešený Sarastro a vedle něho v řízách kněží moudrosti Tamino i Pamina a ostatní kněží. Stačilo jediné Sarastrovo gesto a královna Noci, její služebnice i Monostatos se propadli do hlubin.
Bílý den se rozsvítil, zvítěziv nad vládou tmy, a ti, kdo přes všechny překážky, silou svého ducha a své lásky, navzdory všem škůdcům, dospěli ke kráse, pravdě a moudrosti, budou věčně šťastni.

Předehra začíná motivem Sarastrovým a vcelku je velkou umělou fugou. Hudba opery (má uzavřená čísla, spojovaná mluvenou prózou) je mnohotvárná, jak námět a charakter scén a postav vyžadují. Vedle humoru Papagena - ten má dvě pěkné písničky: "Já ptáčník z lesa do lesa" a "Dívku mít a lásku" a jeden duet s Papagenou: "Kde muž je, který lásku ctí" - jsou v opeře technicky obtížné dramatické partie královny Noci: "Stůj, synu můj" a "Žár pekel sálá ve mně" i vážné, hlubokým citem naplněné zpěvy Tamina, např.: "Ó kouzel plná tvář" a Paminy: "Už nic mi nenavrátí", až po patos vznešených árií Sarastrových: "Ó Isis a Osiris" a "Zde v světla zářném chrámu".
Libreto napsal Emanuel Schikander.