Roj Perseidů se prožene víkendovou oblohou. Ilustrační foto.
10.08.2006 - V noci ze soboty na neděli budou padat hvězdy. O víkendu totiž vyvrcholí jeden z nejznámějších meteorických rojů - Perseidy, kterým se říká také "slzy svatého Vavřince". Nejlepší podmínky pro pozorování budou podle astronomů v neděli před úsvitem.
Země se s rojem Perseid potkává každé léto. Nejvíce jich létá kolem 11. a 12. srpna, proto se jim říká také slzy sv. Vavřince.
Maximum roje se očekává ze soboty na neděli, ale až do svítání přezáří "padající hvězdy" jas Měsíce.
"Hvězdy padat budou, ale řada jich zmizí v jasu téměř měsíčního úplňku. K ránu to bude lepší. Radiant, tedy místo, odkud meteory zdánlivě vylétají, bude nejvýše na obloze a zář měsíce nebude tolik vadit," uvedl šéf rokycanské hvězdárny Karel Halíř.
K pozorování Perseid není třeba žádná technika, stačí oči. Astronomové radí dát si lehátko do klidného zákoutí s výhledem na souhvězdí Persea v co nejméně osvětleném prostředí.
Když padá hvězda, něco si přej, říká se. Astrofyzik Jiří Grygar prý od jednoho školáka slyšel, že si především přeje, aby mu hvězda nespadla na hlavu. Hmotnost Perseid se však podle Jiřího Grygara pohybuje okolo miligramu.
Perseidy mají jméno podle souhvězdí, ze kterého jakoby vylétají. Pocházejí z rozpadlé komety Swift-Tuttle objevené roku 1862. Ideální pro jejich pozorování jsou místa mimo velká města, kde tmu neruší veřejné osvětlení.
Souhvězdí se jmenuje podle makedonského krále Persea. Podle řecké mytologie byl synem vládce bohů Dia. On a další mytologické postavy, Andromeda, Kéfeus a Kassiopeia, byli proměněni ve hvězdy a pozdviženi na oblohu, kde září jako souhvězdí.
Při letu atmosférou se částice z rozpadlé komety rozžhaví a vypaří. Přitom se ionizuje okolní plyn, a tak vzniká svítící čára na obloze. Malé efekty způsobují jen částečky velikosti prachu. Těm větším, které zazáří více, se říká bolidy. Když jich létá hodně, hovoří se o "bolidové noci". Takovou zažili v roce 1998 v Číně. Předcházela meteorickému dešti Leonidů. Během noci tehdy proletělo po obloze na 100 bolidů.
Na Zemi dopadá každý rok podle odhadu astronomů 5 až 17 tisíc tun meteorického materiálu. Přes 20 tisíc meteoritů se nachází ve sbírkách muzeí a vědeckých institucí.
Velmi známý je také meteorický roj zvaný Leonidy. Vylétají ze souhvězdí Lva. Jsou to prachová vlákna, která ve své dráze zanechala Tempel-Tuttleova kometa. Objevují se kolem 18. listopadu.
Leonidy se čas od času postarají o podívanou, které astronomové říkají meteorický déšť. Tehdy se jich objevuje i přes tisíc za hodinu.
Projekt teleskopu ELT několikanásobně překonává největší současné dalekohledy. (Autor: ESO, Reprofoto)
09.08.2006 - Projekt dalekohledu se šestnáctkrát větší plochou, než má dnešní největší dalekohled, postoupil do dalšího stádia. Stavba zrcadla stometrového se sice neuskuteční, ale i tak evropský teleskop zdaleka překoná amerického rivala.
Astronomové často přirovnávají spuštění nových revolučních dalekohledů k otevření nových oken do vesmíru. V případě vesmírných observatoří detekující vlnové délky, které jinak pohltí zemská atmosféra, jde o výstižnou analogii. Pokud se podaří postavit přístroj označovaný jako Extremely Large Telescope (ELT) se zrcadlem o průměru 42 metrů, budou se moci konstruktéři pochlubit, že nové okno je zdaleka největší. Bude se muset sice vyrovnat s rušivými vlivy atmosféry, ale i tak se díky němu možná dočkáme pozorování známek vegetace na cizích planetách.
Původní představa byla ještě grandióznější. Vedení Evropské jižní observatoře (ESO) zvažovalo konstrukci teleskopu o průměru 100 metrů. Jeho zrcadlo by mělo zhruba takovou plochu jako všechny ostatní astronomické dalekohledy na celé Zemi, uvádějí webové stránky BBC.
Komise pověřená vyhodnocením projektu došla k názoru, že jeho uskutečnění nebrání žádné technické překážky. Nenašla se ale potřebná finanční částka, jeden a půl miliardy eura (přes čtyřicet miliard korun) Kompromisní varianta, 42metrový dalekohled, činitele ESO uspokojuje. „Chtěli jsme něco o trochu většího,“ řekl Andreas Kaufer v narážce na teleskop o průměru 30 metrů, jehož stavbu plánují Spojené státy. Kompletní návrh ELT by měl být podle Kaufera dokončen do konce roku. Stavba začne nejdříve v letech 2010-11.
Ještě není jasné, kde bude teleskop ELT stát. Musí to být odlehlé místo nezamořené „světelným smogem“ ve vysoké nadmořské výšce v oblasti s minimem mraků. Kromě Chile, která je současnou základnou ESO, se uvažuje i o Jižní Africe, Maroku, Grónsku či dokonce o Tibetu.
Nejvýkonnější pozorovací nástroj, který má dnes ESO k dispozici, je teleskop VLT v Cerro Paranal v Chile. Mluví se o něm jako o „stroji na objevy“, protože denně vychází v průměru 1,5 vědeckých studií založených na pozorováních provedených s jeho pomocí.
Nad možností přístroje, který díky obřím rozměrům bude schopen soustředit do svého ohniska pětadvacetkrát více světla než VLT, se tají dech.
I proto nás může těšit, že Česká republika splnila většinu podmínek ke vstupu do ESO. Zbývá jen zaplatit část vstupního poplatku. Přesné datum vstupu bude oznámeno v září. Pak budou mít čeští astronomové při využívání dalekohledů ESO rovnocenné podmínky se svými evropskými kolegy.
Vesmír
08.08.2006 - Větší a starší musí být náš vesmír, pokud se potvrdí nové měření astronomů z University of Ohio. Proti předchozím odhadům by se Universum „nafouklo“ o celých 15 procent.
To, že se vesmír rozpíná, vědí astronomové s jistotou od roku 1929. Tehdy Edwin Hubble měřením rudého posuvu zjistil, že všechny vzdálené galaxie se od nás vzdalují. Rychlost, jakou hvězdné ostrovy „utíkají“, je tím vyšší, čím je galaxie od nás dál. Neznamená to, že by Země byla ve středu rozpínajícího vesmíru, stejný jev bychom zaznamenali i při pohledu z jiného konce vesmíru.
Tento poznatek byl spolu s Einsteinovou teorií relativity základem myšlenky Velkého třesku. Odpověď na otázku, kdy k třesku došlo, se stále vyvíjí. Před třiceti lety se udávala hodnota 18 až 20 miliard roků, pak klesla na patnáct a podle současných fyzikálních modelů vznikl vesmír před 13,7 miliardy lety.
Studie astronomů z University of Ohio vesmíru přisuzuje stáří vyšší. Astronomové pozorovali velmi zvláštní dvojhvězdu ve Spirální galaxii v Trojúhelníku, jejíž objekty kolem sebe obíhají každých pět dní. Naměřená rychlost, intenzita světla a povrchová teplota umožnily určit skutečnou svítivost obou hvězd.
Ze srovnání se zdánlivou jasností už mohli vědci stanovit vzdálenost galaxie od Země na 3,14 milionu světelných let. To bylo pro všechny velké překvapení. Nový údaj je totiž o celých pět set tisíc světelných let vyšší než dřívější výsledky, uvádí on-line verze vědeckého časopisu New Scientist. K objevu vedla pozorování provedená několika teleskopy, mezi nimi byl i desetimetrový Keck-II v havajské observatoři.
Pro určení stáří vesmíru je klíčová znalost Hubbleovy konstanty. Její dosud udávaná hodnota 70 kms-1 Mpc-1 znamená, že dvě galaxie vzdálené jeden megaparsek se vzdalují rychlostí 70 km/s. Chyba by neměla být větší než 3 km/s, tedy přibližně čtyři procenta.
Určení hodnoty Hubbleovy konstanty vždy naráželo na zásadní problém: jak přesně změřit extrémně velké vzdáleností. Spirální galaxie v Trojúhelníku je nejvzdálenější objekt, jehož vzdálenost je nyní známa díky přímým měřením. U ještě vzdálenějších objektů už dnešní technologie selhává. Musí se proto kombinovat více metod, čímž narůstá možná chyba.
Jestliže se výsledky studie týmu vedeného Alcestem Bonanosem z Carnegieho institutu ve Washingtonu potvrdí, bude to znamenat změnu hodnoty základního kameny dnešní kosmologie - Hubbleovy konstanty. Potom by náš vesmír byl o 15 procent starší a také větší.
Můžeme si tedy stanovit nové datum v letopočtu s nulou v okamžiku vzniku vesmíru? „Píše“ se opravdu rok 16 miliard let po velkém třesku? Odborníci uznávají, že nové údaje jsou solidně podložené. Ozývají se ale i hlasy, že nelze změnit model vesmíru na základě jednoho pozorování.
Peter Eisendardt z Jet Propulsion Laboratory v deníku Los Angeles Times upozornil, že výsledky měření mohl zkreslit mezihvězdný prach. Jeho působení může část světla z hvězd ve Spirální galaxii v Trojúhelníku pohltit. To by znamenalo, že galaxie je ve skutečnosti dál, a změny konstanty, potažmo stáří vesmíru by nebyly tak velké. Musíme tedy počkat na další měření.
Mars
04.08.2006 - Třicet let trápí odborníky otázka, jak je možné, že na Marsu nejsou žádné organické látky. Týmu amerických vědců se podařilo vysvětlit mechanismus, který je z povrchu planety pravděpodobně odstraňuje.
Mars je v mnoha ohledech dvojčetem Země. Jeho klima je sice o něco chladnější, ale během tamního léta teploty vyšplhají dost vysoko nad nulu. Gravitace je se zemskou srovnatelná. Rudá planeta má i atmosféru, která navíc byla v minulosti podstatně hustší než dnes. Nechybí ani voda, základní stavební kámen života, jak ho známe ze Země.
Proto hned první sondy, které na Marsu přistály, měly za úkol hledat projevy života. Když v polovině sedmdesátých let dvojice sond Viking nenašla na povrchu žádné organické materiály, základní stavební materiál živých organismů, bylo to pro odborníky obrovské překvapení. Organické molekuly by se na povrchu planety měly vyskytovat i v případě, že by byl Mars zcela mrtvým světem. O jejich přísun se totiž starají komety, které do planety narazí. Množství molekul na uhlíkové bázi by tedy mělo plynule růst.
Tento rozpor se dá vysvětlit působením peroxidu vodíku. Látka, která se běžně používá k desinfekci, by organické látky hravě rozpustila i na Marsu. Zbývá ale vyřešit otázku, kde by se peroxid v dostatečné míře bral.
Možné vysvětlení celého procesu přináší práce dvou týmů vědců z amerických univerzit. Jeden vedl Gregory Delory z University of California, druhý Sushil Atreya z University of Michigan.
Vše podle nich začíná prachovou bouří. Ty jsou na Marsu poměrně časté a mohou dosáhnout gigantických rozměrů. Bouře vznikají působením rotujícího „marsovského vzduchu“ a stoupavých proudů „poháněných“ ohřátým povrchem. Vzdušné víry dokážou přesunout ohromná množství horniny. Nárazy drobných zrnek prachu a písku se vytváří elektrický náboj. Vzniklé elektrické výboje, blesky, dokážou rozložit molekuly vodní páry (H2O) a oxidu uhličitého (CO2). Na konci reakce je peroxid vodíku (H2O2).
Koncentrace peroxidu vodíku v atmosféře postupně roste. Následně se sráží do drobných krystalků, které padají k povrchu stejně jako sníh na Zemi. Mars tak s mírnou nadsázkou zažívá „peroxidové vánice“. Žíravinové „vločky“ jsou však mnohonásobně drobnější než ty, které vznikají z vody.
Po dopadu peroxidu na pevný povrch nastává reakce s organickými materiály, která zničí všechny uhlíkové molekuly.
Hypotéza počítající s peroxidem jako s likvidátorem života pochází už ze sedmdesátých let minulého století. Neposkytovala však tak detailní vysvětlení. Hlavní přínos práce Deloryho a Atreyova týmu je v tom, že dokáže určit, jaké množství H2O2 během procesu vzniká. V oblastech prašných bouří by jeho koncentrace měla dosahovat ke zbytku atmosféry poměru čtyři ku milionu. Podle Sushila Atreyi ale peroxid nevzniká jen během prašných bouří, elektrický náboj se hromadí i při běžné síle větru, který je tak nejspíš zodpovědný za většinu peroxidové produkce.
Údaje potvrzující či vyvracející novou teorii mohou poskytnout sondy nové generace jako Mars Science Laboratory, která odstartuje v roce 2006. Jestli výskyt peroxidu potvrdí, musí budoucí kolonisté Marsu počítat s důkladnou protikorozní úpravou svých vozidel i dalších kovových konstrukcí. Vysoce reaktivní peroxid, jehož bod tání je za normálního tlaku -1,7 °C, by nechráněné části rozežral podobně snadno, jako likviduje uhlíkové molekuly.
03.08.2006 - Ve čtvrtek 3.srpna vystoupili dva členové posádky ISS do kosmického prostoru. Hlavním úkolem výstupu byla obsluha vědeckých experimentů na vnější straně stanice.
Expedice číslo 13. Zleva: Reiter, Vinogradov a Williams.
Členové expedice číslo 13 Američan Jeffrey N. Williams a Němec Thomas Reiter opustili ve čtvrtek 3.srpna v 16:04 SELČ palubu Mezinárodní kosmické stanice (ISS) a vydali se na téměř šest hodin trvající kosmickou vycházku ve skafandrech. Dané úkoly splnili o pár minut dříve než se předpokládalo a tak se do přechodové komory vrátili už ve 21:53 našeho času. Oficiálně trval výstup 5 hodin a 54 minut. Třetí člen posádky Rus Pavel Vinogradov vše jistil uvnitř ISS.
Začátek výstupu
Je to poprvé po více než třech letech co jeden člen posádky zůstal při výstupu do kosmu uvnitř stanice. Od nehody raketoplánu Columbia byli na ISS vždy jen dva astronauti a tak museli do kosmu oba dva. V červenci dovezl raketoplán Discovery (STS-121) třetího člena posádky Němce Reitera, takže nynější výstup mohl proběhnout opět normálně.
Pohled kamerou umístěnou na přilbě jednoho z astronautů
Do dnešního dne poslední výstup posádky ISS proběhl 2.června letošního roku, kdy jej učinili Vinogradov a Williams. Další tři výstupy pak ještě vykonala posádka raketoplánu Discovery v červenci.
Hlavním úkolem současného výstupu do kosmu byla obsluha vědeckých experimentů, umístěných na vnější straně stanice. Astronauti namontovali na příhradový nosník snímače FPP (Floating Potential Proge) pro měření elektrostatického potenciálu povrchu konstrukce. Dále provedli přípravu nosníků ITS S0 a ITS S1 pro další montáž, kterou později provede posádka raketoplánu. Třetím úkolem byla instalace schránky MISSE (Materials on ISS Experiment) se vzorky materiálů na modulu Quest. Posledním úkolem bylo testování infračervené kamery, která by mohla být využita k odhalování poškození tepelné izolace.
Ve středu 26.července byla učiněna korekce dráhy Mezinárodní kosmické stanice. Motory pracovaly 3 minuty a 5 sekund a vyzdvihly stanici opět výše. ISS obíhá ve výšce okolo 360 km nad zemským povrchem. I zde je stále řídká atmosféra, která stanici brzdí a ta pak klesá směrem k Zemi. Proto je nutné občas zažehnout motory a stanici vytáhnout výše. Další korekční manévr má proběhnout těsně před startem raketoplánu Atlantis. Ten se má ke stanici vydat na konci srpna.
Další podrobnosti: IAN, NASA a ESA.
Titan: Tmavé stopy na radarových snímcích zachycují jezera
31.07.2006 - Saturnův měsíc Titan je kromě Země pravděpodobně jediným tělesem ve sluneční soustavě, které má jezera. Naši planetu připomíná mnoho dalších rysů, například pohoří, duny a řeky.
Snímky pořízené sondou Cassini znovu zásadně obohatily znalosti o vzdálených výspách sluneční soustavy. Díky radarovým fotografiím mají nyní astronomové v ruce důkaz, že na Titanu existují jezera. Jejich náplní však není voda, to by při teplotách kolem -180 stupňů Celsia nebylo možné, nýbrž kapalné uhlovodíky. Objevená jezera leží nedaleko severního pólu měsíce.
Klíčové snímky pořídila sonda 22. července. Polární oblasti Titanu totiž do té doby byly v zimním stínu. Radar zachytil jezera o velikosti až několika desítek kilometrů.
Cassini je společným projektem americké kosmické agentury NASA a evropské ESA. Ze Země odstartovala 15. října 1997, na oběžnou dráhu Saturnu se dostala v roce 2004. Minimální plánovaná doba mise jsou čtyři roky. Astronomové čekají, že sonda také pečlivě zmapuje velmi zajímavou oblast zvanou Xanadu.
Xanadu je jméno světlejší části povrchu měsíce Titanu. K úžasu vědců se na radarových snímcích tohoto území objevil krajinný reliéf překvapivě podobný některým oblastem na Zemi. Její rozloha přitom není nijak malá - záhadná krajina má velikost srovnatelnou s Austrálií.
„O skutečné povaze této mysteriózní zářící krajiny zatím můžeme jenom spekulovat,“ komentoval záznamy z palubního radaru Cassini dr. Jonathan Lunine z University of Arizona v Tusconu. „Xanadu jsme už dříve sledovali pomocí největších pozemských teleskopů i kosmickými přístroji, ale mnohem bližší pohled, který se nám naskytl díky přítomnosti sondy u Saturnu, zcela mění dosavadní představy. Jsme nuceni s úžasem konstatovat, že tento chladný vzdálený region je pozoruhodně podobný tomu, co známe z naší Země.“
Pohled na radarový snímek Xanadu je opravdu téměř k nerozeznání od černobílé letecké fotografie pořízené na Zemi. Zatímco na západním okraji území je vidět písečné duny, o kus dál se tyčí kopce a dokonce i horská pásma výškou srovnatelná s Apalačským pohořím v USA. Nechybí ani kráter, který může být meteorického původu, nelze ale vyloučit sopku v obdobích aktivity chrlící vodu. Celé území zřetelně křižuje síť říčních toků ústících do temných ploch - pravděpodobně jezer.
Oblast později nazvanou Xanadu na povrchu Titanu poprvé objevil orbitální Hubbleův teleskop v roce 1994 pomocí infračerveného snímkování tohoto vzdáleného měsíce. Má se za to, že světlý povrch signalizuje pevný hrubý materiál, zatímco tmavé oblasti jsou ploché. Nelze ani vyloučit, že jde také o kapalinu.
Palubní přístroje sondy Cassini se na Xanadu detailně zaměřily 30. dubna letošního roku a ukázaly členitou krajinu zřetelně modelovanou větrem, dešti i říčními toky. Předpokládají proto, že kapalné uhlovodíky tu padají v podobě deště, případně vytvářejí vydatné prameny. Pevný povrch možná tvoří směs organických látek nebo vodní led, pravděpodobně porézní nebo prostoupený velkými dutinami.
„Krajina Xanadu je mocně zjizvená, zbrázděná hluboko zaříznutými údolími, kanály a zlomy, pokrytá vysokými kopci a horami, “ konstatoval vedoucí týmu radarových specialistů projektu Cassini Steve Wall. „Našli jsme nový kontinent, na kterém bude co objevovat.“
Nijak nepřehání - Titan je větší nejen než zemský Měsíc, ale i než planeta Merkur a jen o málo menší než Mars. Přitom území Xanadu má rozlohu skutečného kontinentu, z něhož radar sondy Cassini zatím „vyřízl“ jen úzký pás dlouhý více než 4500 kilometrů. K dalšímu setkání s Titanem dojde 7. září. Radarové snímkování bude pokračovat při 12 z celkem 29 přiblížení v následujících dvou letech.
Kosmická sonda Cassini našla na obřím Saturnově měsíci Titanu místo, kde by se pozemšťan mohl cítit skoro jako doma. Radarové snímky ukazují mnoho řek, jezer, pohoří a dun, vše k nerozeznání od černobílé letecké fotografie pořízené na Zemi. Některé rozdíly by ale návštěvu měsíce znepříjemnily - řekami protéká zkapalnělý metan či etan, kapalné uhlovodíky prší i z mraků a teplota zde dosahuje -180 °C.
Metanová jezera v okolí severního pólu Titanu. Na radarových snímcích jsou zachyceny dobře patrné tmavé stopy, připomínající jezera. Na radarových snímcích obecně tmavé plochy znamenají plošší terén. Naopak jasné oblasti představují nerovný povrch.
pořídila sonda Cassini teprve 22. července. Tato oblast Titanu se totiž dosud nacházela v zimním stínu. Sonda proto nad ní nikdy neletěla. Palubní radar na Cassini zaznamenal během průletu mnoho jezer o velikosti od 1 do 30 km. Největší z nich je dlouhé 100 km a může být částečně vyschlé.
Některé z nových snímků zachycují kanály vedoucí z a nebo do tmavých ploch. Jejich tvar silně naznačuje, že jimi protéká nějaká tekutina. Vědci předpokládají, že jezera mohou přispívat k vysokým koncentracím metanu a jiných hydrokarbonátů v atmosféře Titanu. Další průlet sondy Cassini nad Titanem je plánován na 7. září. V říjnu se palubní radar detailně zaměří na severní pól.
Ilustrační foto (foto: www.evra.cz)
31.07.2006 - Užívat si sex na oběžné dráze ve stavu beztíže se v brzké budoucnosti stane skutečným hitem. Miliardář Robert Bigelow se chystá postavit hotel kolující kolem planety Země. Ve stavu beztíže tam budou moci lidé nejen relaxovat, ale také třeba zkoušet neobvyklé sexuální praktiky.
Sám Bigelow se údajně velmi angažuje ve výzkumu rozmnožování zvířat ve stavu beztíže. Závěry z této studie pak použije pro svůj případný projekt. Soulož ve vesmíru by mohla být lákavá a učinit přeborníky z těch, jimž to na Zemi příliš nejde.
Podle některých odborníků by mohla být soulož na oběžné dráze žhavější a vlhčí. V prostředí s nulovou gravitací se tělo přirozeně neochlazuje.
Vědci se začali sexem ve vesmíru zabývat skutečně realisticky. Člověk si totiž svoji sexuální touhu bere všude s sebou a nelze předpokládat, že by se jí na oběžné dráze dokázal zbavit. Zatím se o souloži mimo Zemi ví málo. Jednou dokonce producenti porno průmyslu zamýšleli natočit film na vesmírné stanici Mir. Z neznámých důvodů prý ale projekt na poslední chvíli padl.
Bajkonur Zdroj: Reuters
27.07.2006 - Moskva - Ruská raketa Dněpr se zřítila krátce po nočním startu z kazašského kosmodromu Bajkonur. Na palubě měla 18 družic včetně běloruské.
Na okamžik, kdy se raketa odlepí od země, čekali na ruském kosmodromu Bajkonur nejen inženýři, ale také běloruský prezident Alexandr Lukašenko.
Kromě sedmnácti ruských, italských a amerických satelitů měla totiž raketa vynést na oběžnou dráhu i běloruskou monitorovací družici Belka. Ta se měla stát historicky prvním běloruským objektem putujícím vzduchoprázdnem.
Ve 22:45 středoevropského letního času konečně zažehly raketové motory. Po 86 sekundách letu však mohli všichni přítomní pouze bezmocně pozorovat, jak se upravená balistická raketa se zastavenými motory nekontrolovaně řítí k zemi.
Podle ruského tisku zavinilo nehodu chybné oddělení prvního a druhého nosiče.
Části Dněpru dopadly na hranici Kazachstánu a Uzbekistánu asi 25 kilometrů od místa startu. Všech 18 satelitů na palubě bylo zničeno, uvádí BBC. Podle vyjádření ředitele ruské vesmírné agentury Jurije Nosenka nedošlo na místě dopadu k žádným škodám.
"Byl vytvořen speciální pohotovostní tým, který vyšetří příčiny nehody," řekl mluvčí ruské vesmírné agentury Roskosmos ruské agentuře ITAR-TASS.
Běloruský prezident, který měl na startu rakety největší zájem, se k jejímu zřícení podle ruských zdrojů nevyjádřil.
Ruská nosná raketa Dněpr byla vyrobena konvertováním balistické střely RS-20 Vojevoda, známé podle klasifikace NATO jako SS-18 Satan. Jde o nejsilnější mezikontinentální ruskou balistickou střelu a je schopná nést několik jaderných hlavic.
Pokud ji vesmírná agentura využije jako nosnou raketu, může RS-20 Vojevoda vynést na oběžnou dráhu náklad o váze až čtyři tuny.
Dnešní havárie je již sedmým selháním této balistické rakety v éře jejího komerčního využití a dalším neúspěchem ruského vesmírného programu. V říjnu minulého roku havarovala raketa nesoucí evropský satelit, který měl monitorovat tloušťku ledu v polárních oblastech.
Bajkonur je největší vesmírné centrum na světě. I když leží v Kazachstánu, patří Rusku až do roku 2050.
Autor: www.profimedia.cz
26.07.2006 - Po letech příprav byl konečně zahájen jeden z největších vědeckých experimentů naší doby. Vědci zahájili tento měsíc pokus o zachycení gravitačních vln. Chtějí tak ověřit dosud netestovanou Einsteinovu teorii. V případě úspěchu pokusu, bude možné pozorovat i ty části vesmíru, které jsou nám dosud skryty.
Tým německých, britských a amerických vědců se od konce června po příštích osmnáct měsíců bude snažit zachytit do dnešní doby nepozorované gravitační vlny a dokázat tak jedinou dosud netestovanou předpověď Einsteinovy obecné teorie relativity.
Potvrzení existence gravitačních vln umožní nástup nové, temné astronomie, která podstatně rozšíří naše poznání vesmíru. Laboratoř GEO 600 poblíž Hanoveru a s ní spolupracující americké observatoře LIGO možná budou první, kterým se to podaří.
„Když během pár příštích měsíců v našem blízkém okolí vybuchne supernova, máme dobré šance na zjištění a změření v důsledku toho vzniklých gravitačních vln. První krok ke gravitačně-vlnové astronomii byl učiněn, nakonec budeme schopni pozorovat 96% vesmíru, který je až do teď před námi skryt,“ říká profesor Karsten Danzmann, vedoucí Mezinárodního centra pro gravitační fyziku v Hanoveru.
Profesor Jim Hough z Glasgowské univerzity dodává: „Pokud jde o šance na detekci gravitačních vln v příštích osmnácti měsících, jsem optimista“. Když sázková kancelář Ladbrokes vypsala na detekci gravitačních vln do roku 2010 kurs 1 : 500, byl profesor Hough jedním z prvních, kdo si vsadil. Kurs poté během několika dní spadl na 1 : 2 a nakonec bylo přijímání sázek ukončeno. Bookmakeři pochopili, že se možná přepočítali.
Simulace gravitační vlny
Přímé měření gravitačních vln je jednou z největších výzev moderní fyziky, protože to znamená počátek cesty vedoucí k pozorování až dosud nepřístupných míst vesmíru. Tradiční astronomie, založená na elektromagnetickém záření, totiž může zkoumat pouze 4% veškeré hmoty ve vesmíru, zbytek tvoří tzv. temná hmota a temná energie, jejichž pozorování jsou dnešní technikou nedostupné.
“Jsme velmi nedočkaví a zvědaví, jaké nové pohledy nám to přinese. Otevíráme novou kapitolu astronomie, která umožní přímé pozorování odvrácené strany našeho vesmíru – černých děr, temné hmoty a ozvěny Velkého třesku,“ pokračuje profesor Danzmann.
Simulace gravitační vlny
Albert Einstein ve své obecné teorii relativity nastínil zcela nový pohled na gravitaci. Na rozdíl on Newtona v ní nevidí projev síly, ale chápe ji jako deformaci časoprostoru. Čas a prostor nejsou oddělené, tvoří jediný celek.
Zjednodušeně řečeno: hmota říká časoprostoru, jak se má deformovat, a ten zase hmotě, jak se pohybovat. Tudíž pohyb hmoty je ovlivněn deformací prostoru, kterou způsobuje jiná hmota. A to je příčinou vzájemného přitahování hmoty. Einstein však ve svých úvahách šel ještě dál - oproti Newtonově teorii gravitace je jeho pojetí dynamické, to znamená, že časoprostor se přítomností hmoty nejenom deformuje, ale může také vibrovat, například když se zdroj deformací pohybuje. A právě tyto vibrace časoprostoru jsou gravitační vlny. Vlastně tedy jde o periodická zakřivení prostoru a času, která se šíří od svého zdroje, podobně a stejnou rychlostí jako například vlny elektromagnetické.
Simulace gravitační vlny
Když Albert Einstein v roce 1916 existenci gravitačních vln předpověděl, v žádném případě nemohl doufat, že by se potvrzení tohoto nesmírně obtížně zachytitelného jevu dožil. Na to bylo tehdejší experimentální vybavení příliš primitivní. Ostatně ke kýženému cíli nevedly ani snahy mnoha experimentátorů v průběhu celého dvacátého století.
Za zmínku stojí zejména pionýrské úsilí Josepha Webera, který v šedesátých letech minulého století pro tyto účely navrhl a sestrojil řadu tzv. rezonančních detektorů. Gravitační vlny svému odhalení stále úspěšně odolávaly.
Dosud byla jejich existence ověřena pouze nepřímým důkazem, měřením systému dvou kolem sebe obíhajích neutronových hvězd, které v roce 1974 provedli Joseph Taylor a Russell Huls. Zjistili, že oběžná doba systému se pravidelně zkracuje přesně o hodnotu předpověděnou Einsteinovou teorií, což je způsobeno právě tím, že systém ztrácí svou energii vyzařováním gravitačních vln.
Měření gravitačních vln není vůbec snadné. Jde o problém nejen fyzikální, ale i technický a technologický, neboť gravitační vlny jsou velmi slabé, (navíc jejich účinek ubývá se vzdáleností od jejich zdroje), a proto jsou na měřicí zařízení kladeny extrémní nároky, zvláště pokud jde o jeho citlivost. Ta je požadována v řádu 10-21 , což je opravdu velice malé číslo. Jen pro představu – stejné citlivosti bychom dosáhli, kdyby se nám podařilo určit vzdálenost Země od Slunce s přesností rozměru jediného atomu.
Protože vyrobit gravitační vlny v laboratoři je zhola nemožné, musí se vědci ve svých bádáních soustředit na vlny pocházející z vesmíru. V tom případě jako zdroje detekovatelných gravitačních vln přicházejí v úvahu pouze rychle se pohybující velmi hmotné objekty, tedy neutronové hvězdy nebo černé díry, případně vybuchující supernovy, ale i tak jsou měření velmi náročná.
Současná věda ale už potřebným detekčním zařízením s požadovanou citlivostí disponuje, a má jich dokonce více. Jsou to laserové interferometry. Jedním z nich je právě zmíněný detektor gravitačních vln GEO 600, společný projekt Ústavu pro gravitační fyziku Maxe Plancka, Hanoverské univerzity a univerzit z Cardiffu a Glasgow.
Interferometr tvoří dvě vakuové komory – na sebe navzájem kolmá ramena dlouhá 600 metrů uspořádaná do tvaru L. Laserový paprsek je rozdělen na dva a ty se dál šíří oběmi komorami, na jejich konci se odráží zpět a poté se znovu spojí ve fotodetektoru.
Délka ramen byla záměrně zvolena tak, aby fáze vracejícího se světla byla posunuta o 180°, takže se oba paprsky po spojení vyruší a výsledkem je tma. Při průchodu gravitačních vln by došlo k prostorovým deformacím a tedy i k deformacím měřicích ramen, následkem čehož by došlo k posunu světelných fází a objevil by se záblesk světla. V GEO 600 lze ještě výstupní signál několikrát superponovat pomocí soustavy zrcadel, v tom se od ostatních interferometrů liší.
Navrhnout a vyrobit takové měřicí zařízení není pochopitelně vůbec snadné, především je zapotřebí vyvinout precizní optický systém s vysoce stabilním laserem a kvalitní soustavou zrcadel, vše udržovat ve velmi vysokém vakuu a ještě k tomu zajistit dokonalou izolaci od vnějších vibrací (seizmická aktivita). K tomu připočteme jeho nemalé rozměry. GEO 600 je částí světové sítě detektorů gravitačních vln.
Dva detektory se nacházejí v USA (LIGO, délka ramen: 4km, jeden v Itálii (VIRGO, délka ramen: 3 km) a jeden v Japonsku (TAMA 300, ramena o délce 300 m). Mít k dispozici víc detektorů je velmi důležité nejenom pro vyloučení eventuálních lokálních vlivů, ale i pro získání dalších, dodatečných informací, jako je například určení pozice zdroje gravitačních vln. Proto se musí měření provádět na více (vzdálených) místech současně.
Vědci hledí do budoucnosti zkoumání vesmíru pomocí gravitačních vln skutečně optimisticky.
Očekává se, že v průběhu několika příštích let se mnoha plánovanými vylepšeními pozemských detektorů dosáhne takřka neuvěřitelné citlivosti řádu 10-23. Lepší funkčnosti lze dosáhnout zvětšením délky ramen, ale protože se zvětšování ramen interferometrů, zejména s ohledem na vakuum uvnitř, ukazuje pro další rozvoj interferometrů jako limitující faktor, uvažují NASA a ESA (Evropská kosmická agentura) o společné výstavbě interferometru LISA (Laser Interferometer Space Antenna) v kosmickém prostoru.
Mělo by jednat o soustavu tří družic tvořících vrcholy rovnostranného trojúhelníka o stranách 5 milionů kilometrů obíhající kolem Slunce ve stejné vzdálenosti jako Země. Díky obrovským rozměrům (a bez jakýchkoli rušivých seizmických vlivů) bude u tohoto detektoru signál na rozdíl od dnešních detektorů výrazně (o několik řádů) převyšovat šum, čímž se astronomii otevře skutečné nové okno do vesmíru dokořán. J. Kučera
Zdroje:
 | http://www.interactions.org |
| http://www.geo600.uni-hannover.de |
| http://astro.cas.cz/iaus238/download/gw/gravitvln.htm |
24.07.2006 - Máte v plánu podívat se do vesmíru? Už pár let to není problém, pokud si nyní připlatíte, můžete se jím dokonce i projít.
Lidé, kteří se až dosud chtěli vypravit k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), zaplatili za cestu 20 milionů dolarů, tedy 450 milionů korun.
Moskva se nyní rozhodla svoji komerční nabídku rozšířit. Za dalších 15 milionů dolarů (338 milionů korun) se budou moci projít i kolem stanice.
Na svých webových stránkách o tom píše časopis New Scientist.
Astronauti Mike Fossum (vpravo) čeká až se modul (vlevo) přesune na externí plošinu 2.
Zatím si desetidenní cestu na ISS zaplatili tři civilisté - Dennis Tito, Mark Shuttleworth a Greg Olsen. Zdroj: Reuters
Cesty, které se uskuteční na ruských lodích Sojuz a při nichž budou moci astroturisté zůstat několik dní na ISS, pořádá společnost Space Adventures of Vienna ve spolupráci s ruskými úřady.
Zatím si desetidenní cestu na ISS zaplatili tři civilisté - Dennis Tito, Mark Shuttleworth a Greg Olsen. Po návratu zpět na Zemi si však všichni tři posteskli, že procházka ve vesmíru je to, co jim na milionovém výletu chybělo nejvíc.
Americká společnost Space Adventures of Vienna proto nově plánuje výstupy do volného kosmu.
Uskuteční se z ruského modulu ISS a turistovi při nich bude asistovat ruský člen posádky stanice.
Zatímco profesionální astronauti v otevřeném kosmu většinou stráví přibližně šest hodin, pro turisty to bude asi hodina a půl vyhrazená především na fotografování a pořizování videozáznamů.
"Je to opravdu nezapomenutelná zkušenost projít se vesmírem," prohlásila mluvčí Space Adventures of Vienna Stacey Tearneová.
Astronauti Mike Fossum (vlevo) a Piers Sellers vyměňují nefunkční součástku na staničním mobilním transportéru. Zdroj: Reuters
Plán pořádat turistické výstupy do kosmu ale musí ještě schválit americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) i další partneři, kteří s Rusy na budování ISS spolupracují. Moskva je však o tom prý ještě neinformovala.
"Nemáme od naších partnerů žádné informace o prodeji vesmírných procházek, takže vám neposkytnu žádný komentář," odpověděla na otázku časopisu New Scientist mluvčí NASA Melissa Matthewsová.
Potvrdila však zprávy o tom, že v budoucnosti budou komerční lety do vesmíru delší - místo současných deseti dnů stráví turisté ve vesmíru 16 až 18 dnů a zpřísněn bude také jejich výcvik. Kromě půlročního výcviku absolvuje každý vesmírný cestovatel ještě speciální měsíční trénink přímo v Rusku.
I když Tutanchamon nebyl významným faraonem, jeho osud lidi stále zajímá (Autor: profimedia.cz)
21.07.2006 - Na první pohled je to jen obyčejný kus skla. Zdá se téměř nepatřičné, že ho staroegyptští klenotníci umístili v samém středu vzácného šperku, který nosil faraon Tutanchamon. Sklo je však podle britské BBC starší než celý Egypt, nejstarší říše na světě.
Jenže Egypt dávných faraonů byl první zemí, která dokázala sklo vyrábět. Před 4500 lety se zde objevily nejstarší skleněné šperky. Kdo jiný by mohl vytvořit sklo pro vládce?
Australský astrochemik Christian Koeberl soudí, že existuje jediné vysvětlení. "Faraonské" sklo podle něj vzniklo stejně jako české vltavíny: při pádu meteoritu.
Při analýze skla, na jehož mimořádné stáří upozornil italský mineralog Vincenzo de Michele, totiž Koerber zjistil, že vznikalo při mimořádně vysokých teplotách, jaké se objeví jen při kosmických kolizích.
Egyptský geolog Aly Barakat, s nímž de Michele spolupracoval, zjistil místo, odkud Tutanchamonovo sklo pochází: je to jeden z odlehlých regionů Sahary. Zároveň však narazil na další záhadu. V celé oblasti totiž chybí jakákoli stopa po kráteru, který by pád meteoritu musel po sobě zanechat.
Ale Mark Boslough, který je specialistou na modelování dopadů vesmírných těles, se domnívá, že zná odpověď na tuto záhadu. Meteorit podle něj jen nastartoval proces vzniku skla. Při jeho explozi ve vzduchu vznikla obrovská ohnivá koule s povrchovou teplotou 1800 stupňů Celsia, která se mohla přehnat desítky nebo stovky kilometrů od místa dopadu. Tam, kde se setkala s pískem, přeměňovala jej ve sklo.
Boslough srovnává takovou kolizi s výbuchy jaderných náloží, které byly také odpalovány nad zemí, přičemž vznikaly tenké vrstvičky skla. "Bylo to energeticky mnohonásobně silnější než atomové pokusy. Je to desetitisícinásobně mocnější," řekl Boslough stanici BBC.
Zdá se, že důkazy pro Bosloughovu tezi má americký geofyzik John Wasson. Našel je v jihovýchodní Asii, kde dopad vesmírného tělesa před 800 tisíci lety vytvořil možná celou řadu ohnivých koulí. "V celé této oblasti byli samozřejmě zabiti snad všichni tehdejší lidé. Nikdo neměl šanci přežít," tvrdí Wasson.
Vznik více ohnivých koulí by podle něj vysvětlil, proč se úlomky žlutozeleného skla v jihovýchodní Asii nacházejí na obrovské ploše, odpovídající rozloze deseti Českých republik.
Pro vysvětlení záhady faraonova skla však není nutné se vracet o 800 tisíc let zpátky. Možná stačí návrat o sto let zpátky, ke katastrofě na Sibiři. "Když ke mně dospěla myšlenka, že to (vznik dávného skla - pozn. red.) vyžadovalo horký vzduch, hned jsem pomyslel na sibiřskou Tunguzku," připomněl Wasson na BBC. I tam chybí jakákoli stopa po pádu meteoritu - jeho exploze ve vzduchu však smetla osmdesát milionů stromů.
Sonda Viking 1 fungovala do 13.11.1982, kdy byl ze Země odeslán chybný povel a se sondou bylo ztraceno spojení. Zdroj: Aktuálně.cz
20.07.2006 - Dnes je to přesně třicet let, co poslala sonda Viking 1 na Zemi historicky první snímky povrchu Marsu.
V létě roku 1975 se k Marsu vydala dvojice sond Viking, aby již v následujícím roce poslala na Zemi první snímky "rudé planety".
Stalo se tak 20. července 1976 pouhých 25 vteřin po dosednutí sondy na Mars.
Kromě povrchu "rudé planety" pořídily sondy Viking také fotografie dvou měsíců planety Mars (Phobos, Deimos) a odebraly vzorky půdy, které měly napovědět, zda je na Marsu přítomen život.
V obou místech přistání však testy přítomnost života vyloučily. První hypotézou amerických vědců tak bylo, že "Mars je chladná planeta bez života".
Při přistání Vikingu 2 zase radar chybně interpretoval skálu v místě přistání. Sonda přistála jednou nohou na skále a mírně se naklonila. Přesto sonda pracovala na povrchu celých 1281 dní (do 11.4.1980) a poté byla pro nedostatek energie v bateriích vypnuta. Zdroj: Aktuálně.cz
Každá ze sond Viking se skládala ze dvou částí - orbitální a přistávací.
V přistávacím modulu byly přístroje zjišťující chemické složení povrchu a atmosféry, seismograf nebo magnetometr. Jejich prostřednictvím bylo také možné sledovat teplotu, tlak, směr a rychlost větru.
Z vědeckých závěrů vyplývá, že pokud na Marsu existovalo v minulosti prostředí příznivé životu, bylo to v období prvních několika set milionů let existence planety. Zdroj: Reuters
Sonda Viking 1 fungovala do 13.11.1982, kdy byl ze Země odeslán chybný povel a se sondou bylo ztraceno spojení.
Při přistání Vikingu 2 zase radar chybně interpretoval skálu v místě přistání. Sonda přistála jednou nohou na skále a mírně se naklonila.
Přesto sonda pracovala na povrchu celých 1281 dní (do 11.4.1980) a poté byla pro nedostatek energie v bateriích vypnuta.
Historicky první fotografie pořízená na povrchu Marsu. Autor: www.nasa.gov
Od té doby vyslala přední vesmírná střediska světa na Mars řadu dalších sond.
V poslední komplexní studii o Marsu využil francouzský profesor Jean-Pierre Bibring poznatků sondy Evropské vesmírné agentury Mars Express, amerických družic i dvou vesmírných vozítek, která zkoumají Mars právě v této chvíli.
Z vědeckých závěrů vyplývá, že pokud na Marsu existovalo v minulosti prostředí příznivé životu, bylo to v období prvních několika set milionů let existence planety.
Před 3,5 miliardami let se totiž Mars změnil v chladnou a vyprahlou krajinu, kterou známe dnes.
Přestože připouštějí existenci života, vědci zároveň uznávají, že není zcela jisté, že voda a s ní související příznivé prostředí na planetě skutečně byla.
Existuje totiž možnost, že zkoumané vzorky nerostů se přeměnily teprve pod povrchem a planeta byla vždy mrazivá.
Jeden z měsíců Marsu - Phobos Autor: www.nasa.gov
Viking 1
start: 20. 8. 1975
konec činnosti: 13.11.1982
hmotnost (Orbiter): 883 kg
hmotnost (Lander): 590 kg
přistání - Mars: 20. 7. 1976
Viking 2
start: 19.9.1975
konec činnosti: 11.4.1980
hmotnost (Orbiter): 883 kg
hmotnost (Lander): 590 kg
přistání - Mars: 3. 9. 1976
Severní pól chladného Marsu na snímku jedné z mnoha sond, které kolem rudé planety momentálně krouží. Zdroj: Reuters
Tchajkonauti - posádka druhého pilotovaného letu z roku 2005 Autor: Xinhua
19.07.2006 - Peking - Čína se v příštích pěti letech pustí do intezivního výzkumu vesmíru, zaměří se na Měsíc a Mars. Počítá přitom s mezinárodní spoluprácí.
Ambiciozní plány představil na schůzi mezinárodního Výboru pro vesmírný výzkum (COSPAR) Sun La-i-an, vysoký úředník čínské vesmírné agentury. O schůzi informovala čínská tisková kancelář Sin-Chua (Xinhua).
Už příští rok chce Čína vypustit první lunární sondu, jež bude rok kroužit po oběžné dráze a pořizovat trojrozměrné snímky a data. Ty budou sloužit ke studiu zdrojů a vůbec prostředí na Měsíci. Rozpočet první části měsíčního programu má být 1,4 miliardy jüanů (asi čtyři milardy korun).
V dalších fázích programu chce do roku 2012 Čína vyslat na Měsíc lunární vozidlo a před rokem 2017 modul pro sběr vzorků.
Jiné projekty budou zkoumat život v kosmu, astronomickou a solární fyziku i vztahy Země-Měsíc. Planetární věda má poskytnout vědecký základ pro výzkum přežití a vývoje lidstva na Zemi.
La-i-an vybízí vědce, aby pomocí pozorování a studia černých děr a Slunce lépe prozkoumali evoluci hvězd i vesmíru. K tomu účelu má pomoci astronomická družice, již chce Čína sama vyvinout a vyslat do pěti let.
První neméně úspěšný pilotovaný let čínské rakety Autor: Xinhua
Roku 2004 oznámil americký prezident George Bush, že do roku 2020 budou Spojené státy opět na Měsíci a nastínil i možnost cestovat na Mars a k dalším planetám Sluneční soustavy. Čínské ambice vyvolaly určité obavy, ale Peking závod ve vesmírném zbrojení vylučuje a trvá na tom, že jejich plány jsou mírové.
"Vesmír je sdíleným vlastnictvím lidských bytostí. Všechny národy světa mají právo na jeho výzkum a mírové užití," znělo pondělní poselství prezidenta Chu Ťin-tchaa.
Čína už nějakou dobu vysílá na oběžnou dráhu družice a v roce 2003 stala třetí zemí, která vyslala člověka do vesmíru.
Raketoplán odstartoval na začátku července se sedmi lidmi na palubě. (Autor: Reuters)
17.07.2006 - Americký raketoplán Discovery se po třinácti dnech strávených ve vesmíru vrátil na Zemi. Minutu před čtvrt na čtyři našeho času dokončil hodinový přistávací manévr a dosedl v Kennedyho vesmírném centru na Floridě.
Raketoplán Discovery úspěšně přistál na Floridě Autor: Reuters
Vesmírné plavidlo NASA vzlétlo 4. července z floridského Mysu Canaveral po dvou odložených startech, které mělo na svědomí špatné počasí. Po dvou dnech dorazil raketoplán na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), kde posádka strávila devět dní.
Úkolem vesmírné mise bylo zkontrolovat úspěšnost rekonstrukce palivové nádrže, doplnit personál mezinárodní stanice a provést opravy nutné proto, aby stanice mohla být dokončena.
Raketoplán odstartoval na začátku července se sedmi lidmi na palubě. Mezi astronauty byl i Němec Thomas Reiter, který rozšířil dvoučlennou posádku ISS.
Úspěšné dotažení mise je dobré znamení pro NASA. Ta teď zřejmě obnoví pravidelné lety raketoplánů na ISS, aby tam dokončily výstavbu orbitálního komplexu. Odmlku ve startech raketoplánů si vyžádala havárie raketoplánu Columbie z února roku 2003.
První dny raketoplánu ve vesmíru provázela její posádku i pracovníky NASA nervozita. Během startu totiž z vnějšího pláště nádrže odpadly kousky izolační pěny. Podobná závada právě způsobila zkázu Columbie. Drobná porucha však naštěstí žádné potíže Discovery nezpůsobila.
Discovery podle ČTK dopravil na vesmírnou stanici kolem tří tun potravin, oblečení a technického vybavení. Zpátky na Zemi se vrátil s asi dvěma tunami odpadu a bez vnější palivové nádrže a pomocných raket, které odhodil po startu.
Šestičlenná posádka by měla přistát v pondělí. (Autor: Reuters)
15.07.2006 - Raketoplán Discovery končí devítidenní pouť vesmírem. Oddělil se od Mezinárodní vesmírné stanice a zahájil návrat zpátky na Zemi. Přistát by měl v pondělí.
"Bezpečnost cestu zpět, měkké přistání a za pár měsíců se setkáme na zemi," rozloučil se s posádkou Discovery Jeff Williams, astronaut z vesmírné stanice.
Discovery je v kosmu už devět dní. Během této doby astronauti z Discovery třikrát vystoupili do vesmírného prostoru.
Úkolem mise bylo prokázat úspěšnou rekonstrukci palivové nádrže, doplnit personál mezinárodní stanice a provést opravy nutné proto, aby mohla stanice v hodnotě sto miliard euro mohla být dokončena.
"Naše cíle nebudou splněné dokonale, dokud bezpečně nepřistaneme," řekl člen posádky Tony Ceccacci.
Sami astronauti zkontrolovali plášť raketoplánu. Získaná data pošlou do NASA. Pokud bude vše v pořádku, dají inženýři pokyn k přistání. V opačném případě se šestičlenná posádka vrátí zpátky na základnu a počká, dokud ji nevyzvedne jiná vesmírná loď. Žádná komplikace, která by mohla oddálit přistání, ale zatím na obzoru není.
Podle Reuters je hladké přistání raketoplánu klíčové. Rozhoduje totiž o budoucnosti programu, jehož osud se naklonil v roce 2003. Tehdy při havárii raketoplánu zahynula celá sedmičlenná posádka.
Ani další pokusy uvést Discovery do chodu se neobešly bez problémů.
Autor: Josef Kučera
13.07.2006 - Americký miliardář Robert Bigelow, podnikající v turistickém ruchu, včera učinil první významný krok k uskutečnění svého velkého snu - vybudovat komerční nafukovací kosmickou stanici, která by sloužila jako hotel pro bohaté turisty. Zkušební kosmická sonda Genesis I byla včera úspěšně vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země.
Start, jehož okolnosti byly po dlouhé měsíce utajovány, byl přitom původně plánován již na 16. června, ale z neznámých důvodů byl odložen. Svérázný hoteliér se tedy dočkal až včera, kdy byla testovací sonda vypálena ze sibiřské raketové základny v oblasti Dombarovskaja do výšky 550 km. Na oběžnou dráhu ji dopravila raketa Kosmotras Dněpr, předělaná ruská mezikontinentální balistická raketa. Po úspěšném dosažení plánované výšky se modul nafoukl do plné velikosti 3 x 2,4 m a rozvinul své solární články.
"Máme hlášenu vnitřní teplotu modulu okolo 26 °C a podařilo se nám navázat spojení s palubním GPS, který nám umožní sledovat jeho dráhu," uvádí se na webovém serveru společnosti Bigelow Aerospace, která celý projekt realizuje. "Zahájili jsme komunikace s palubními počítači a očekáváme, že v nejbližších hodinách získáme další informace."
Sonda bude obíhat kolem Země pravdpěpodobně 5 let (maximálně 7), časem totiž bude ztrácet svoji výšku a nakonec vstoupí do atmosféry, kde zanikne. Další generace těchto kosmických nafukovacích sond již budou mít vlastní, pomocný pohon. Stěny Genesis I jsou zhotoveny z pevného materiálu na bázi uhlíkových vláken navržené tak, aby odolaly jak nárazům mikrometeoritů, tak i kosmického smetí. Na palubě sebou nese 13 kamer, které budou pořizovat fotografie a videosnímky Země i sondy samotné. Start další zkušební sondy Genesis II je plánován ještě letos. Pokud vše dopadne dobře, společnost začne přijímat rezervace od lidí, kteří si budou přát vyslat do kosmu své osobní věci.
Bigelow věří, že se mu podaří vybudovat vesmírný hotel o objemu 330 m3 do konce roku 2012. Zkušební sonda Genesis I je zmenšený model uvažovaného vesmírného hotelu, který je založen na opuštěném projektu NASA vesmírné nafukovací stanice TransHab. Hotel nebude postaven z běžných materiálů, ale bude jej tvořit nafukovací plášť, uzavřený do nosné konstrukce. Ale i v případě úspěšné výstavby funkčního kosmického hotelu, bude mít Bigelow před sebou stále jeden zásadní problém - vhodný dopravní prostředek pro přepravu lidí. Proto také jeho společnost Bigelow Aerospace vypsala prémii 50 milionu dolarů tomu, kdo postaví raketu, která by vynesla hosty do jeho spacehotelu, přičemž celý projekt musí být financován výhradně ze soukromých zdrojů.
Bigelow Aerospace je dosud jedinou společností, která plánuje provozování hotelu přímo v kosmu. Další společnosti zabývající se kosmickou turistikou, jako jsou například Virgin Galactic nebo Blue Origin, se prozatím zaměřují na lety vesmírných turistů na pokraji kosmického prostoru, ale ne na oběžné dráze. Robert Bigelow dále doufá, že roztažitelné konstrukce by mohly být použity nejen jako hotely, nýbrž též jako laboratoře umístěné na nízkých oběžných drahách kolem Země či na povrchu Měsíce.
"Prozatím velké letecké a kosmické firmy životaschopný business ve vesmírné turistice nevidí," říká analytik Paul Nisbet z JSA Research. "Ale to se může rychle změnit, jen když někdo ukáže, že se na tom dají vydělat peníze."
americký miliardář, majitel řetězce luxusních hotelů Budget Suites of America, jehož snem je vybudovat komerční vesmírnou stanici, která by sloužila jako hotel a vědecká základna.
Do projektu orbitálního hotelu hodlá investovat stovky milionů dolarů. Mimo jiné založil a financuje institut, který se zabývá seriózním výzkumem paranormálních jevů.
Zdroj: New Scientist, www.bigelowaerospace.com
10.07.2006 - Dva astronauti z raketoplánu Discovery, který kotví u Mezinárodní vesmírné stanice, se vydali na druhou "procházku" do volného kosmu. Mají opravit posuvný modul robotického ramene ISS. "Bude to tak trochu balet," řekl před výstupem Mike Fossum. Na ISS se také chystá velký úklid.
"Nejobtížnější věc bude zkrátka choreografie," dodal podle BBC ke své baletní metafoře Mike Fossum v rozhovoru s novináři přes videofon.
Těsně před Fossumem vystoupil do volného kosmu Piers Sellers. Discovery a ISS se v tu dobu nacházela asi 220 mil nad Španělskem, uvedla CNN. Jejich pracovní procházka se protáhne na šest a půl hodiny.
Úkolem je vyměnit kabel posuvného modulu, po kterém se pohybuje robotické rameno. To vykonává konstrukční práce na ISS. Na zdaru mise podle NASA záviset rozhodnutí o dobudování orbitálního komplexu.
Zařízení musí být provozuschopné do 28. srpna. V ten den totiž ze Země startuje další americký raketoplán. Na palubě ponese sluneční plachtu, kterou k ISS připevní právě robotické rameno.
"Bude to jako zkoušet pracovat v mojí garáži," kvitoval podle CNN vtipálek Fossum velké množství nástrojů, které budou potřeba k opravě. Před výstupem se s kolegou Sellersem strašili úryvky ze sci-fi Vetřelec.
Astronauti také musí k ISS nainstalovat náhradní chladící čerpadlo. Jejich akci budou z útrob raketoplánu Discovery podporovat zbylí čtyři členové posádky. V pondělí ráno všech šest vstávalo za zvuku skladby Clocks od Coldplay.
Nezahálí ani nový přistěhovalec na ISS, Němec Thomas Reiter, a další dva muži na stanici. Už totiž začali s velkým úklidem.
Z Mezinárodní vesmírné stanice zmizí odpad, nepotřebné a vadné součástky. Dohromady si ISS odlehčí o dvě tuny zbytečností. Podle ČTK je na Zem odveze raketoplán Discovery v nákladovém modulu Leonardo.
Raketoplán Discovery přistál u ISS po odkládaném startu ve čtvrtek 6. července. U stanice by měl strávit dvanáct dní. Nedávno se jeho posádka dozvěděla radostnou zprávu: porucha na izolaci ji neohrozí na cestě k domovu.
Mike Fossum a Piers Sellers se po 6 hodinách a 47 minutách vrátili z volného kosmu. Oba hlavní úkoly se podařilo splnit. Sellers to označil za jednu z nejobtížnějších částí mise.
Třetí pracovní procházku do volného kosmu NASA plánuje na středu odpoledne středoevropské času. Astronauti by při ní měli opravit tepelné štíty.
Autor: www.profimedia.cz
10.07.2006 - Černé díry jsou místa, kde neplatí fyzikální zákony a kde se navždy ztrácí celé hvězdy. Tato nejtmavější místa ve vesmíru mají takovou sílu, že z jejich spárů neunikne ani světlo. Vědci odhalují, jak fungují.
Že černé díry ozařují vesmír, se ví již dlouho, nyní však astronomové přišli na to proč. Rozbor nových dat z americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra odhalil, že klíčem k této oslnivé světelné show jsou mohutná magnetická pole.
Mezinárodnímu vědeckému týmu se tak minulý týden vůbec poprvé zřejmě podařilo rozřešit záhadu tohoto překvapujícího jevu. Odhaduje se, že záření černých děr tvoří až 25% celkové radiace vesmíru vyzářené od Velkého třesku.
Samozřejmě, že ve skutečnosti černé díry nezáří, to mají na svědomí výtrysky hmoty z jejich akrečních disků, které se formují okolo nich při pohlcování okolní hmoty. Avšak donedávna věda neuměla uspokojivě vysvětlit, jak tato bizarní tělesa, nejtmavší objekty ve vesmíru, jejichž gravitace je tak silná, že jí nemůže uniknout ani světlo, mohou vyzařovat tak ohromné množství radiace a jak celý proces vlastně probíhá.
Řešení přineslo až společné úsilí vědců Michigenské a Cambridgské univerzity, kteří analyzovali nejnovější data získaná družicí Chandra. Sonda pozorovala binární systém J1655 v naší galaxii, vzdálený pouhých 10 000 světelných let.
Podívejte se na animaci jak funguje černá díra. Naleznete ji na těchto stránkách.
Systém je tvořen černou dírou o hmotnosti asi sedmkrát větší než má Slunce a sousední hvězdou, která vlastně černé díře slouží jako potrava. Tým, vedený Jonem Millerem z Michigenské univerzity, došel k závěru, že hnacím motorem celého jevu je magnetické pole v akrečním disku rotující černé díry.
Samotná gravitace na to, aby plyn v akrečním disku ztratil energii a spadl dovnitř černé díry takovým tempem, jak ukazují pozorování, nestačí. Než se plyn vydá po spirále dovnitř černé díry, musí ztratit svůj orbitální moment hybnosti, a to buď třením, nebo únikem částic proudících ven z disku. Bez toho by hmota obíhala okolo černé díry velmi dlouho.
„Všichni si myslí, že kdyby se Slunce najednou změnilo v černou díru, všechny by nás to vtáhlo dovnitř, ale právě k tomu by vůbec nedošlo,“ říká astronom Andy Fabian z Cambridgské univerzity, další člen výzkumného týmu. „Země by ve skutečnosti žádný rozdíl nezaznamenala a dál by pokračovala v oběhu. A protože by neexistovalo nic, co by ji připravilo o moment hybnosti, pokračovala by ve své cestě stejně jako předtím.“
Přesně to samé se děje v akrečním disku kolem černé díry, čímž se záhada, jak se černým dírám daří nasávat do sebe okolní hmotu, jenom prohlubovala. A nyní tedy vědci přišli na to, co potřebné snižování momentu hybnosti disku způsobuje.
„Třicet let astrofyzici věřili, že nejpravděpodobnějším vysvětlením jsou magnetická pole v akrečním disku. Taková pole vytvářejí turbulence a tření, čímž dochází ke snižování rychlosti částic a jejich momentu hybnosti,“ říká Jon Miller. „A magnetismus je také zdrojem výtrysků částic a záření podél siločar, které odnášejí plyn a jeho moment hybnosti ven ze systému,“ dodává.
Ale byly i jiné hypotézy snažící se objasnit, jak dochází ke ztrátě momentu hybnosti. Miller, Fabian a další vědci sdružení v týmu se však domnívají, že všechny ostatní alternativy jsou vyloučeny. Studiem výtrysků hmoty z akrečního disku v systému J1655 zjistili, že unikající částice se pohybují rychlostí zhruba 100 km/s a mají teplotu asi 1 milion °C.
To odporuje hypotéze, že výtrysk částic by mohl být zapřičiněn jejich tepelným ohřátím, neboť v tom případě by hmota musela mít 50 miliard °C. Dále zjistili, že proud částic je vysoce ionizován, čímz byla popřena druhá konkurenční teorie, v tomto stavu by totiž akreční disk nemohl z okolního prostoru absorbovat dost ultrafialového záření na to, aby mohl tyto výtrysky generovat. A tak se magnetické pole jeví jako jediné přijatelné vysvětlení pro únik hmoty a záření ze systému.
Takto vypadá černá díra. Zdroj: http://chandra.harvard.edu Další fotografie naleznete zde.
Nic ale není definitivní, diskuse stále pokračuje. Například Axel Brandenburg ze Skandinávského institutu pro teoretickou fyziku v Kodani je opatrnější. „Prozatím jen prokázali, že teorie založená na působení magnetického pole neodporuje výsledkům pozorování, ale zbývá ještě dost prostoru pro jiná vysvětlení,“ argumentuje.
Millerův tým jeho kritický přístup přijímá, ale slovy spoluautora teorie Johna Raymonda z Cambridgské univerzity se domnívá, že „nyní, po třiceti letech, snad máme konečně přesvědčivé důkazy.“
Kromě akrečního disku kolem černé díry může magnetické pole
hrát důležitou roli v discích objevených kolem mladých, Slunci podobných hvězd s
formujícími se planetárními systémy, jakož i kolem velmi hmotných těles zvaných
neutronové hvězdy.
Zdroj: New Scientist, NASA – Chandra X-ray observatory
- vesmírný objekt vzniklý gravitačním zhroucením hvězdy, který se navenek projevuje tak obrovskou gravitační silou, že z něj nemůže uniknout žádná látka ani záření.
Velikost černé díry je dána Schwarzschildovým poloměrem (podle německého astrofyzika Karla Schwarzschilda, který předpověděl jejich existenci řešením Einsteinových rovnic).
Pravděpodobně jde o konečné stadium vývoje hmotných hvězd (hmotnost minimálně trojnásobek hmotnosti Slunce). Poté, co na nich ustanou termojaderné reakce, gravitační síla objekt smrští a vzniká časoprostorová singularita, kde neplatí známé fyzikální zákony. (Jinými závěrečnými stadii vývoje hvězd jsou bílí trpaslíci a neutronové hvězdy.)
Název pochází od amerického fyzika Johna Wheelera. Existence černých děr je prakticky potvrzena v jádrech galaxií (například v jádře naší Galaxie se nachází černá díra o hmotnosti 2,6 milionu Sluncí).
- rotující plazmový prstenec obklopující neviditelnou sekundární složku těsné dvojhvězdy (neutronovou hvězdu, černou díru) a vznikající jejím gravitačním působením na vnější vrstvy primární složky.
V důsledku urychlování částic gravitačním polem je akreční disk zdrojem záření.
- točivost, základní mechanická charakteristika pohybového stavu obíhajícího hmotného bodu, resp. otáčejícího se tuhého tělesa. Je definován vektorovým součinem průvodiče a hybnosti tohoto bodu.
Počáteční fáze přistávacího manévru na snímku pořízeném ze stanice ISS (Autor: Reuters)
06.07.2006 - Americký raketoplán Discovery přistál u Mezinárodní vesmírné stanice. Ve výšce 341 kilometrů nad Zemí se s ní spojil po dvoudenní cestě po oběžné dráze. Start z Mysu Canaveral se uskutečnil po několika odkladech v úterý.
Discovery by měl na oběžné dráze strávit 12 dnů. Posádka má do stanice přemístit přes dva tisíce kilogramů vybavení a zásob. Raketoplán odstartoval v úterý ve 20:38 SELČ z Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral na Floridě.
Snímek spojovacího otvoru na Discovery, pořízený kamerou umístěnou na speciálním rameni. NASA prověřovala pomocí podobných záběrů případná poškození raketoplánu. Nepotvrdilo se, že by se stroj při startu výrazně poničil.
Raketoplán se blíží k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), aby dokončil přistávací manévr.
Pohled do jednoho z modulů ISS, odkud americký astronaut Jeff Williams (vlevo) a velitel stanice Pavel Vinogradov z Ruska sledují průběh přistání raketoplánu.
Záběr na stanici ISS pořízený z Discovery. Probíhá závěrečná fáze připojení. Od přistání dělí raketoplán okamžiky.
Speciální připojovací nástavec Discovery po spojení s
vesmírnou stanicí.
Záběr z ISS, kde se Jeff Williams s Pavlem Vinogradovem radují z úspěšného spojení s raketoplánem.
Raketoplán Discovery krátce po startu z Floridy (Autor: Reuters)
04.07.2006 - NASA po roce poslala do vesmíru raketoplán. Discovery odstartoval ve 20:38 SELČ z Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral na Floridě. Na oběžné dráze by měl být 12 dnů. Předchozí dva pokusy o start zhatilo nepříznivé počasí.
Let zhruba deset minut před samotným startem povolili letoví dispečeři.
Začátek dvaatřicáté mise stroje byl původně naplánován už na sobotu 1. července. Zmařily ho ale rozmary počasí. Zažehnutí motorů americké vesmírné agentuře nevyšlo ani o den později, kdy nad Mysem Canaveral proháněla bouřková mračna.
NASA se přesto nevzdávala a start nechtěla odložit ani navzdory tomu, že se v pěnové izolaci na vnější nádrži objevila drobná trhlina.
Na oběžnou dráhu raketoplán vynesl sedmičlenný tým. Ten by měl na zemské orbitě strávit následujících dvanáct dnů. Mezi astronauty je i Němec Thomas Reiter, který se stane novým členem posádky Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).
Discovery se stal prvním raketoplánem, který odstartoval na nejvýznamnější americký svátek - Den nezávislosti. Šéf programu John Shannon už dříve řekl, že by tím NASA dala národu "hezký dárek".
Sedmičlenná posádka raketoplánu Discovery na cestě k plavidlu
Raketoplán Discovery čeká na start
Raketoplán Discovery čeká na start
Raketoplán Discovery startuje z floridského Mysu Canaveral
Raketoplán Discovery krátce po startu z Floridy
Raketoplán Discovery se vznáší na oběžnou dráhu
Snímek NASA ukazuje trhlinu na nádrži raketoplánu Discovery. (3. července 2006)
03.07.2006 - Díra velikosti tužky v pěnové izolaci na vnější nádrži raketoplánu Discovery může znemožnit úterní start do vesmíru. Trhlina o velikosti zhruba třináct krát jeden centimetr může být nebezpečná. Při startu mohou z nádrže odpadat trosky, které mohou poškodit raketoplán.
Infografika: Kennedyho vesmírné středisko na Floridě
NASA o osudu plánovaného úterního startu rozhodne během několika hodin. Start už byl přitom dvakrát odložen, kvůli počasí.
Startovací okno trvá do 19. července. Případné potřebné opravy se tak musejí stihnout od tohoto data. Raketoplán se sedmičlennou posádkou má po startu zamířit k vesmírné stanici ISS.
Marion LaNasa, mluvčí společnosti Lockheed Martin, která vyrábí vnější nádrže, odmítl sdělit, jak dlouho by mohla případná oprava trvat. Podle něj by dokonce při opravách nemusel být raketoplán ani odtažen ze startovací rampy zpět do hangáru.
"Není vzácností opravovat na rampě," řekl LaNasa. "Víc neobvyklé je odtáhnout stroj zpátky," dodal.
Trhlina byla objevena při rutinní kontrole. Let Discovery má být teprve druhým letem raketoplánu od katastrofy Columbie v roce 2003. Její pád zavinil odtržený kus pěnové izolace, který při startu poškodil tepelný štít raketoplánu. Ten pak nevydržel návrat do atmosféry.
Za vyřešení problémů s pěnovou izolací na nádržích raketoplánů utratila NASA za poslední tři roky 1,3 miliardy dolarů.
Dráha asteroidu 2004 XP14 (Autor: Libor Vyskočil, Hvězdárna Úpice)
03.07.2006 - Nebezpečně velký asteroid 2004 XP14 proletěl ráno "mimořádně blízko" Země. Naše planeta však mohla zůstat klidná: necelý kilometr široké těleso letělo ve vesmírné "blízkosti", která se neměří na centimetry ani na metry, nýbrž na statisíce kilometrů.
Před dvěma lety, kdy asteroid objevili pracovníci Lincolnovy laboratoře pro výzkum asteroidů v blízkosti Země (LINEAR), astronomové tak klidní nebyli a obávali se možné srážky.
Nyní už vědí, že se asteroid nejvíc přiblížil Zemi na vzdálenost 432 820 kilometrů. V roce 2004 vědci ještě počítali s možností, že i když těleso nenarazí do Země nyní, může na ni dopadnout později v tomto století.
Mělo by to stejný účinek jako odpálení několika vodíkových bomb nejsilnější ráže: výsledkem by byla zkáza v kontinentálním měřítku. I tyto obavy jsou však už minulostí.
Přesto si bramborovitý asteroid udržel hrozivé označení "potenciálně nebezpečné těleso". Je však daleko méně nebezpečný než asteroid 99942 Apophis, který bude možné v roce 2029 sledovat pouhým okem.
Apophis je menší než 2004 XP14 a měří pouhých 300 metrů. Poletí však ve vzdálenosti pouhých 32 tisíc kilometrů od Země.
Sledovat průlet asteroidu 2004 XP14 bylo daleko náročnější. Vědci sledovali dalekohledy i pomocí radarů. Tak mohli daleko přesněji určit nejen rychlost tělesa, ale i jeho rozměry a hmotnost. Radary budou asteroid sledovat až do 5. července.
Infografika: Těsný průlet asteroidu 2004 XP14
Autor: Robert Čapek
03.07.2006 - Bez Slunce by na Zemi nikdy nevznikl život takový, jaký ho známe. Přesto dokáže naše životadárná hvězda dělat věci, bez kterých bychom se určitě dokázali obejít. Třeba takový sluneční vítr dokáže zajímavé věci.
Mechanika jeho účinku se sice v mnohém liší od proslulého elektromagnetického pulsu, který dokáže „zhasnout“ široké okolí, ale důsledek je stejný: smrt veškeré elektroniky v dosahu. Jak by mohlo dopadnout letadlo, kterému vypadnou všechny systémy řízené elektronikou? Odpověď: rychle a prudce.
Obrovské oceány magnetismu, které zjednodušeně nazýváme sluneční skvrny, jsou zdrojem slunečních erupcí a koronálních výronů. Podle statistik nám Slunce ukazuje svou horší stránku před koncem aktivní části cyklu a přechodem ke slunečnímu minimu. Když se Slunce rozbouří, dokáže přerušit telefonní linky a televizní vysílání. V horších případech vyřazuje z provozu elektrárny a ničí satelity na oběžné dráze.
Období solárního minima a maxima se mění ve zhruba jedenáctiletém cyklu, během něhož se mění polarita hlavního magnetického pole Slunce a severní pól si mění místo s jižním. Skvrny nám ukazují místa extrémně silného magnetického pole.
K vůbec největší erupci v dějinách pozorování Slunce došlo 4. 11. 2003 a pozadu nezůstal ani loňský rok, který měl být podle původních předpokladů extrémně klidný. Následky slunečních erupcí se na Zemi však neprojevují jen nádhernou polární záři.
Při změnách magnetického pole, ke kterým při kontaktu magnetosféry se slunečním větrem dochází, se v rozvodných soustavách, podmořských kabelech a telefonních a televizních sítích vytvářejí silné elektrické proudy.
Proslulé jsou historky z konce devatenáctého století, kdy během takových úkazů nepotřebovali telegrafisté při vysílání ve svých přístrojích baterie (a občas jim telegraf probíjel do ruky). Dnes se vlivem slunečního větru v kovových pláštích podmořských kabelů generuje napětí až několika set voltů.
V březnu 1989 dokonce koronální výron vyřadil z provozu energetickou síť firmy HydroQuebec. Bez elektřiny zůstalo na sedm milionů lidí. Podle tehdejších zpráv se kompasy trajektů v Severním moři odchylovaly až o dvanáct stupňů a polární záři mohli lidé pozorovat až v Arizoně nebo Itálii.
Poruchy v ionosféře zároveň rušily rádiové i televizní vysílání. Trasu letu kvůli tomu musel měnit při svém letu i Concorde na lince do New Yorku a raketoplán Discovery se vrátil na Zemi o den dříve.
Astronautům hrozí riziko největší, protože je ve vesmíru žádná magnetosféra nechrání.
Největší škody samozřejmě sluneční bouře působí v řadách satelitů kolem Země. Jedním z nejslavnějších je podle mnoha techniků NASA Skylab, který shořel v atmosféře v červenci 1979.
Kromě toho, že nabité částice slunečního větru snižují účinnost solárních panelů, mají vražedný vliv hlavně na elektroniku. Té je v satelitech, sondách a vesmírných lodích čím dál více a tak seznam obětí roste - a s ním i počet postižených.
Když se v květnu 1998 během solární bouře odmlčel telekomunikační satelit Galaxy4 společnosti PanAmSat, ztratilo kontakt na pětačtyřicet milionů uživatelů pagerů v celé Severní Americe.
V roce 1994 přestaly pracovat družice Anik E1 a E2. Tu první později vyzdvihl raketoplán a následné vyšetřování prokázalo stopy po radiačním poškození. Situace se ovšem zhoršuje - dnes na bezdrátovém spojení a satelitní komunikaci stojí téměř celá ekonomika. Družic už jsou tisíce a stále přibývají další.
Nikdo nejspíš nepochybuje o špičkové kvalitě informací, které astronomové neustále získávají z družic jako jsou například SOHO nebo GONG. Každý den se o naší hvězdě dozvídáme víc a víc. A to je právě problém.
Pokud se stále ještě učíme, nemůžeme předvídat nebo vycházet z jakýchkoli solidních statistických údajů. Země vstoupila do vesmírného věku před pouhými padesáti lety a za tu dobu nestačilo dojít ani k pěti střídáním slunečního minima a maxima. Pořád ještě nic nevíme a situace je v podstatě stejná jako v době, kdy jsme teprve padesát let uměli předpovídat pozemské počasí. Situace se mění stejně rychle, prudce a nevyzpytatelně.
Již víme přinejmenším to, že se Slunce zářením velmi silně podepisuje na pozemském klimatu. Protože má ale naše klima značnou setrvačnost, vliv jedenáctiletého cyklu nebo jeho poruchy není lehké přímo vysledovat. Nemáme ovšem vůbec žádná srovnávací data pro odhad dlouhodobějších vlivů.
Třeba takové doby ledové - způsobila je snížená sluneční aktivita, nebo ne? A co globální oteplování - podepisuje se na nich sluneční aktivita? A když ano, jak a v jaké míře? A když přijde solární bouře, budou padat letadla se spálenou elektronikou?
Kdyby se čirou náhodou podíval Galileo Galilei na Slunce letos v únoru, nejspíš by musel s objevem rotace naší nejbližší hvězdy přijít někdo jiný.
Galileo totiž v roce 1610 svou teorii odvozoval od toho, že se na povrchu Slunce pohybovaly skvrny, jejichž dráhu si pečlivě každý den zakresloval. To by se mu letos nepodařilo - během jednadvaceti z osmadvaceti dnů letošního února zůstalo Slunce čisté a bez poskvrnky.
Skvrny na Slunci pozorovali prostým zrakem přes mlhu a oblaka už čínští astronomové v roce 28 př. n. l. a Galileo sám je v roce 1610 zahlédl bez problémů. Neměl pouze jasno v tom, co vlastně vidí. Byly to satelity Slunce? Oblaka v jeho atmosféře? Něco jiného?
Nakonec se přiklonil k teorii oblaků.
My už dnes víme, co skvrny na Slunci jsou: jde o obrovské oceány magnetismu. Objevují se v místech, kde silová magnetická pole pronikají na povrch hvězdy. Brání v cestě teplu zespod a povrch Slunce se v jejich okolí ochlazuje až o tisíc stupňů proti běžným téměř šesti tisícům Celsia.
Pod magnetickými poli neustále probíhají monumentální fyzikální pochody, dokud napětí není příliš velké a nedojde k erupci. Právě proto je Slunce během svého minima tak klidné.
Samozřejmě tento klid není absolutní - během solárních minim v letech 1976, 1986 a 1996 se vždy objevila nejméně jedna velká skvrna a došlo k erupci ve třídě X, tedy toho nejvyššího řádu.
A totéž se dá čekat i letos: dlouhá období klidu, střídaná uvolněním energie.
Asteroid 2004 XP14
02.07.2006 - V noci z neděle na pondělí proletí v těsné blízkosti Země asteroid o průměru necelého kilometru. Podle astronomů se však nemáme čeho obávat.
Asteroid 2004 XP14 byl objeven 10. prosince 2004 Lincolnovou laboratoří pro výzkum blízkého vesmíru a byl okamžitě zařazen do prvního stupně Turínské škály, což znamená, že srážka se Zemí nebyla vyloučena.
Nakonec se však ukázalo, že asteroid o průměru asi 600 metrů naši planetu přece jen mine a katastrofa tak nehrozí. Naopak vědcům se naskytne ojedinělá možnost pozorovat asteroid z relativní blízkosti.
Možnosti sledovat ojedinělý úkaz v přímém přenosu budou mít také návštěvníci hvězdáren a amatérští astronomové.
Kolem Země proletí 2004 XP14 ve vzdálenosti pouhých 433 800 kilometrů, což je jen o pár kilometrů dál, než je Měsíc.
Asteroid bude nejlépe viditelný pomocí teleskopů ze Severní Ameriky. Mnohem hůře ho jako drobnou tečku pohybující se na obloze bude možné zahlédnout i z Evropy.
Podobnou příležitost budou mít 13. dubna 2029 obyvatelé Asie a Severní Afriky. Asteroid 99942 Apophis, o průměru 300 metrů, mine Zemi o pouhých 32 tisíc kilometrů a viditelný tak bude pouhým okem.
Astronomové upozorňují, že podobně blízko se asteroid k Zemi dostane pouze jednou za 1500 let. V případě Apophis však nebudeme muset čekat tak dlouhou; o sedm let později mine Zemi znovu.
02.07.2006 - Start amerického raketoplánu Discovery, který se měl uskutečnit dnes večer středoevropského času, byl kvůli špatnému počasí už podruhé odložen.
Oznámil to americký Národní úřad pro letectví a vesmír dvě hodiny před plánovaným startem z Mysu Canaveral. Další pokus se uskuteční v úterý, kdy by se mělo počasí zlepšit.
Let Discovery je zlomovým momentem pro pilotované lety do vesmíru. Možnost, že posádka přijde o život, byla odhadnuta na 1:100. Nejde však jen o životy astronautů, ale i velký test pro celý americký vesmírný program. V sázce je prestiž agentury NASA i další budoucnost raketoplánů.
Ředitel NASA Michael Griffin přiznal, že selhání Discovery by zřejmě znamenalo konec letům raketoplánů a nechalo by tak nedokončenou mezinárodní kosmickou stanici ISS. Spojené státy by se ocitly bez prostředku, kterým mohou dopravovat lidi do vesmíru.
01.07.2006 - 22:15 Vesmírná agentura NASA odložila start raketoplánu Discovery na zítra. Důvodem byla bouřková mračna, která se objevila v blízkosti Mysu Caneveral a podle předpovědí by mohla způsobit problémy. Podle meteorologů přitom nebude příznivé počasí zřejmě celý víkend.
Mezinárodní posádka astronautů vedená Stevenem Lindseyem čekala v kabině za hermeticky uzavřenými dveřmi letounu přes dvě hodiny na pokyn ke startu. Sledovala přitom rozhovor řídícího centra s techniky a meteorology.
Původně byla předpověď počasí startu nakloněná a technici začali kolem poledne SELČ naplňovat vnější palivovou nádrž dvěma miliony litrů tekutého vodíku a kyslíku.
Čerpání trvalo kolem tří hodin. Nádrž je dlouhá 46,9 metru, což je zhruba výška newyorské Sochy svobody. Na šířku měří přes osm metrů.
Raketoplán Discovery čeká na příznivé počasí
01.07.2006 - 14:30 Šance raketoplánu Discovery na start stouply. Podle nové předpovědi počasí pro Kennedyho vesmírné středisko na Floridě se zvýšila pravděpodobnost startu ze 40 na 60 procent. Zážeh je plánován na 21:49 SELČ. Dvaatřicátý start provázejí pochybnosti nejen kvůli počasí, ale i kvůli bezpečnosti.
Experti Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) díky zlepšení předpovědi dali kolem poledne SELČ podle mluvčí NASA Tracy Youngové zelenou k tomu, aby technici začali naplňovat vnější palivovou nádrž dvěma miliony litrů tekutého vodíku a kyslíku.
Čerpání by mělo trvat kolem tří hodin. Nádrž, kterou statisíce litrů paliva naplní, je dlouhá 46,9 metru, což je zhruba výška newyorské Sochy svobody. Na šířku měří přes osm metrů.
Mezinárodní posádka astronautů vedená Stevenem Lindseyem začne do kabiny raketoplánu nastupovat v 18:30 SELČ. Jakmile budou rozsazeni ve svých křeslech, uskuteční se série testů komunikačního systému Discovery s řídícím střediskem letu. Dveře raketoplánu budou hermeticky uzavřeny dvě hodiny a dvě minuty před plánovaným zážehem motorů; ten sám závisí na počasí, které je velkou neznámou dnešního dne.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Michael Fossum (1957) | Lisa Nowak (1963) | Mark Kelly (1964) | Steven Lindsey (1960) | Stephanie Wilson (1966) | Piers Sellers (1955) | Thomas Reiter (1958) |
| Specialista | Specialistka | Pilot | Velitel | Specialistka | Specialista | Specialista |
Posádku tvoří 7 zkušených astronautů a vědců
Posádku bude tvořit sedm lidí. Velitelem ostře sledované mise je Steven Lindsey a na palubě raketoplánu by se měl k nebi vznést i německý astronaut Thomas Reiter.
Právě kvůli Reiterovi, který má příštích 145 dní strávit na Mezinárodní kosmické stanici (ISS), budou misi ostře sledovat i na starém kontinentu. Evropská vesmírná agentura (ESA) se totiž podílí na dostavbě ISS, která by měla být dokončena během příštích let.
ESA vyvíjí modul Columbus a do projektu už investovala přes šest miliard dolarů (136 miliard korun). To, kdy by se měl modul vydat na oběžnou dráhu kolem Země, závisí ale i na tom, jak se zdaří nadcházející mise Discovery.
Start by měl podle NASA ukázat, co bude s budoucností raketoplánů.
Mezi odborníky i veřejností panují v posledních letech pochybnosti o bezpečnosti raketoplánů. Proti sobotnímu startu se postavil bezpečnostní expert a inženýr NASA Charlie Camarda.
Za pochybnosti americké veřejnosti může havárie raketoplánu Columbia, který explodoval počátkem února 2003. NASA poté na více než dva roky zastavila jejich lety.
Prvním raketoplánem, který po tragédii odstartoval na oběžnou dráhu Země, se stal až loni právě Discovery. Ani tato mise ale neproběhla bez potíží a posádka musela na orbitě opravovat poškozené křídlo.
Samotná NASA nevylučuje, že by let mohly provázet potíže. Riziko, že dojde k poruše a následnému zničení plavidla v kosmu je podle ní 1:100. Přitom v roce 1986, před havárií raketoplánu Chalenger, byla šance na nehodu 1:7000.
Discovery 9 hodin před plánovaným startem
01.07.2006 - 11:00 Mys Canaveral (USA) - Start raketoplánu Discovery, jehož odpočítávání se dnes ráno dostalo do závěrečné fáze, zůstává v důsledku nepříznivého počasí nad východním pobřežím USA nadále nejistý. Na svou 32. kosmickou misi by se měl Discovery vydat dnes večer v 21:49 SELČ; meteorologové pracující pro americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) však podle nejnovějších poznatků nadále předpovídají, že v době "startovního okna" bude s šedesátiprocentní pravděpodobností panovat bouřkové počasí neumožňující povolení startu.
Mezinárodní posádka astronautů vedená Stevenem Lindseyem začne do kabiny raketoplánu nastupovat v 18:30 SELČ. Jakmile budou rozsazeni ve svých křeslech, uskuteční se série testů komunikačního systému Discovery s řídícím střediskem letu. Dveře raketoplánu budou hermeticky uzavřeny dvě hodiny a dvě minuty před plánovaným zážehem motorů; ten sám závisí na počasí, které je velkou neznámou dnešního dne.
Jedním ze sedmi členů posádky je i Němec Thomas Reiter. Ten se do vesmíru vrátí po desetileté pauze, před níž sloužil na ruské stanici Mir. "Snažíme se toho využít pro (získání) veřejného zájmu, vědomí, že věci pokračují a vyvíjejí se," uvedl Reiter, jenž bude prvním členem osádky Mezinárodní kosmické stanice (ISS), který není z USA či Ruska za 16 let trvání tohoto programu. Na ISS by měl strávit 145 dní.
Od mise STS-121 Discovery se očekává hlavně to, že se úspěšně vrátí na zem.
Posádka si je vědoma nebezpečí, přesto je na let připravena. Stephanie Wilsonová, která se na Discovery do kosmu vydá vůbec poprvé, k riziku s nadsázkou řekla, že šance 1:100 je lepší než 1:99. "Ale vážně, všichni jsme cvičeni pro naši misi, uvědomujeme si riziko," dodala.
Start Discovery je rizikem i pro nynější vedení NASA. To do plánovaného odchodu raketoplánů do výslužby v roce 2010 plánuje v případě úspěchu nadcházející mise dalších 17 letů. Pokud by ale let dopadl podobnou katastrofou jako v případech Columbie (2003) a Challengeru (1986), znamenalo by to asi konec těchto strojů. Raketoplány uskutečnily 114 kosmických misí, z nichž jen dvě skončily katastrofou.
Posádku Discovery budou kromě Reitera (48 let), Lindseye (45) a Wilsonové (39) tvořit ještě Lisa Nowaková (43) a Mark Kelly (42), Michael Fossum (48) a Piers Sellers (51).
Omezení rychlosti na dálnici u Kennedyho vesmírného střediska pro raketoplán neplatí.
01.07.2006 - Pokud vše půjde podle plánu, vydá se dnes americký raketoplán po roční přestávce opět na oběžnou dráhu
Raketoplán, který má dnes odstartovat, rozhodne o budoucnosti Mezinárodní kosmické stanice i Hubbleova dalekohledu. Začátek mise je naplánován na 21.48 našeho času. Pokud rozmary letního floridského počasí let znemožní, další pokus připadá v úvahu následující dny. Startovací okno trvá pokaždé zhruba deset minut, definitivně se zavře 19. července. Podle posledních zpráv má být ale dnes nad Mysem Canaveral zataženo a start se na 60 procent odloží.
Od havárie Columbie, která shořela při návratu do atmosféry kvůli poruše tepelné izolace, uplynuly více než tři roky. Následovaly dva roky úprav ostatních strojů a vloni v létě zkušební let Discovery. Další tragédie se nekonala, ale z palivové nádrže se opět uvolnil kus izolační pěny, která jen šťastnou náhodou neponičila tepelný štít raketoplánu.
„Technici zjistili, že k utržení izolace před rokem došlo na tzv. aerodynamické rampě - klínu pěnové hmoty, který chrání potrubí a kabely na povrchu palivové nádrže před vibracemi během startu,“ vysvětluje Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku z Akademie věd ČR.
Mnohaměsíční zkoušky v aerodynamickém tunelu ukázaly, že kmity nebudou příliš nebezpečné a nádrž se bez klínu obejde. Raketoplán tedy poletí bez něj. Zároveň se ale objevil další problém, který oddálil start, naplánovaný původně na letošní květen. Trubky a kabely jsou k nádrži připevněné svorkami pokrytými izolační vrstvou. Při testech v tunelu vyšlo najevo, že izolace může odpadávat. „I relativně malé kousky o rozměrech zhruba 15x6 centimetrů by mohly raketoplán poškodit,“ konstatuje Antonín Vítek.
Technici izolaci odstranili, ale na svorkách se tvořila námraza, která by mohla způsobit stejné neštěstí jako uvolněná izolace. „Experti vymysleli nové obložení svorek, ale to bylo ještě horší než předchozí,“ uvádí český odborník. Nakonec se rozhodli, že bude lepší použít svorky v původním provedení.
Start raketoplánu tak provázejí obavy. Šéf bezpečnostního výboru Bryan O'Connor a hlavní technik Chris Scolese vydali nezávisle na sobě prohlášení, v němž doporučili let odložit, dokud se problém se svorkami definitivně nevyřeší.
Vedení NASA ale další zpoždění startu zamítlo. Na raketoplánech totiž závisí dostavba Mezinárodní kosmické stanice. Pokud se má stihnout do roku 2010, kdy tyto dopravní prostředky odejdou na odpočinek, není času nazbyt.
Let Discovery tedy bez nadsázky rozhodne o dalším osudu stanice. „Nyní jde o všechno. Pokud se objeví další komplikace, raketoplány půjdou do muzea a stavba se nikdy nedokončí,“ prohlásil Howard McCurdy, expert na kosmickou strategii z American University ve Washingtonu. Znamenalo by to, že stanici budou i nadále obsluhovat pouze ruské Sojuzy a stálou posádku budou tvořit jen dva až tři astronauti místo původně plánovaných sedmi.
Stanice by nikdy nesplnila svůj účel - sloužit především vědě. „Posádka stanice nyní věnuje výzkumu jen dvě hodiny denně. Stejně dlouho musí cvičit a zbytek pracovní doby stráví údržbou,“ říká Antonín Vítek.
Pokud se všechno podaří podle plánu, mohou se do konce letošního roku uskutečnit dva až tři další lety, během nichž bude pokračovat dostavba stanice.
Přestože nyní jde především o technologickou misi, která ověří bezpečnost raketoplánu, sedmičlenná posádka pod velením Stevena Lindseyho má víc úkolů. Přiveze na stanici několik vědeckých experimentů včetně zásilky octomilek pro výzkum vlivu beztížného stavu.
Pochopitelně doveze také zásoby dvěma současným obyvatelům stanice a zároveň k nim dopraví třetího kolegu - německého astronauta Thomase Reitera. Poprvé od havárie Columbie se tak stálé osazenstvo stanice rozšíří ze dvou členů na tři. Reiter stráví na stanici půl roku, po třech měsících přiletí ruským Sojuzem dva noví kolegové a ti současní se vrátí zpátky na Zemi. Od roku 2009 by mělo stanici obývat šest osob.
Během letu astronauti několikrát vystoupí do volného prostoru. Při tom vymění zařízení, které obstarává pohyb jezdící plošiny na vnější straně stanice a instalují náhradní čerpadlo jejího klimatizačního systému.
Dále provedou zatěžkávací zkoušku nástavce robotické ruky, která se vysouvá přímo z raketoplánu. Je vybaven kamerami a laserovými senzory, jež umožní zkontrolovat povrch raketoplánu i v místech, kam z kabiny nelze dohlédnout. Při testu se k nástavci připoutá jeden astronaut. Pokud vše dopadne dobře, přibude ještě druhý kolega. Zkouška napoví, zda lze raketoplán jednou bez obav vyslat k Hubbleovu dalekohledu a provést jeho nutnou údržbu, aby mohl ještě několik let pracovat.
„Při cestě k dalekohledu se raketoplán ocitne na takové dráze, že se nebude moci přiblížit ke stanici. Pokud se při startu poškodí část tepelného štítu, astronauti musejí zvládnout opravu sami, bez pomoci stanice,“ říká Antonín Vítek. Musejí mít proto k dispozici spolehlivé rameno, z něhož mohou zkontrolovat a případně opravit plášť raketoplánu. „Když zkouška nevyjde, dalekohled je odepsaný. Když vyjde, teleskop nebude mít jistotu, ale aspoň šanci,“ dodává Antonín Vítek.
Pokud po dvanácti dnech ve vesmíru zbude raketoplánu dostatek paliva a dalších zásob, mise Discovery se o jeden den prodlouží. V tom případě se astronauti vydají do volného kosmu potřetí. Na předem připravených „rozbitých“ dlaždicích si nacvičí opravu části tepelného štítu z vyztuženého uhlíku, kterými je pokryt černý „čumák“ a náběžné hrany křídel raketoplánu.
Discovery stojí na startovací rampě 39B v Kennedyho kosmickém středisku na Mysu Canaveral na Floridě, odpočítávání posledních hodin a minut do startu je zahájeno. Experti už neočekávají technické potíže, které by start znemožnily, rozhodující slovo bude mít počasí.
Izolace na svorkách přidržujících kabely a potrubí na vnější palivové nádrži je důvodem, proč technici doporučili odklad startu. Zkoušky ukázaly, že by se izolace mohla uvolnit a poškodit plášť raketoplánu. Přesto se vedení NASA rozhodlo start neodkládat.
Discovery před montážní halou, ve které bude postaven do vertikální polohy.
01.07.2006 - Pokud se let raketoplánu nezdaří, osud kosmické stanice je zpečetěn, říká Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku z Akademie věd České republiky.
Raketoplány nebudou nikdy stoprocentně bezpečné. Vedení NASA se rozhodlo pro start, přestože existuje jednoprocentní možnost havárie. Všichni s tímto rizikem počítají a rozhodli se ho podstoupit - navzdory prohlášení hlavních techniků, kteří doporučili start odložit. Nakonec představitelé NASA došli k závěru, že hrozí nebezpečí raketoplánu, ale nikoliv posádce.
Pokud se během startu opět uvolní část izolační pěny z palivové nádrže a poškodí tepelnou ochranu raketoplánu takovým způsobem, že nepůjde ve vesmíru opravit, raketoplán Discovery se ponechá svému osudu. Stroj v hodnotě dvou miliard dolarů se zřítí do Tichého oceánu a posádka počká na mezinárodní stanici na přílet dalšího raketoplánu.
Umístění raketoplánu do vertikální polohy
Podle statistiky je riziko, že by se dvakrát přihodil stejný problém, pouze jedna desetina promile. Pokud by k tomu skutečně došlo, musely by astronauty postupně zachránit ruské Sojuzy. Ale jejich výroba a příprava trvá půldruhého roku a vejdou se do nich jen tři osoby, z toho jeden pasažér. Záchrana všech astronautů by trvala přes tři roky.
Její osud by byl v podstatě zpečetěn. Na Zemi už čekají evropské, ruské i japonské moduly, které byly postaveny tak, že se mohou dostat na oběžnou dráhu jen pomocí raketoplánu. Jedním z nich je například evropská laboratoř Columbus, která už od 30. května čeká na Mysu Canaveral na vypuštění. Bez raketoplánů je dostavba stanice vyloučena. Tyto dopravní prostředky mají podle rozhodnutí amerického prezidenta dosloužit roku 2010. Aby se stanice stihla dokončit, musí se uskutečnit ještě 16 dalších letů. Pokud nastanou další odklady, nestihne se to.
Start raketoplánu mohou pozorovat také návštěvníci Kennedyho centra a okolí
Je pravda, že NASA oznámila škrty nebo odklady ve financování některých menších bezpilotních misí do vesmíru. Ale na nátlak různých institucí, například univerzit, se podařilo některé z nich udržet při životě. Například plánovanou sondu Dawn k asteroidům a projekt Terrestrial Planet Finder, který má pomocí družic hledat planety podobné Zemi mimo Sluneční soustavu. Americký Kongres rozhodl, že jsou natolik zajímavé, že se uskuteční. Co se týče investic do úprav raketoplánů, jsou Spojené státy pod tlakem čtrnácti mezinárodních partnerů, kteří do stanice investovali obrovské množství peněz. Z několika menších mezinárodních projektů už dřív Spojené státy vycouvaly, tentokrát si to nemohou dovolit. Eva Vlčková
Ozonová díra nad Antarktidou (viděno z vesmíru)
01.07.2006 - Washington - Ozonová díra nad Antarktidou se nezacelí dříve než v roce 2068. Oproti původním předpokladům se tak proces zpozdí přibližně o 20 let.
K tomuto závěru došel tým amerických klimatologů na základě vyhodnocení nového matematického modelu.
Informuje o tom studie, kterou přineslo aktuální vydání odborného časopisu Geophysical Research Letters.
Vědci využili pro své výpočty nejnovější data amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír, Národního úřadu pro výzkum oceánů a atmosféry a Národního střediska pro výzkum atmosféry.
Ozonová vrstva chrání Zemi před účinky ultrafialového záření, jež u lidí zvyšuje riziko rakoviny kůže a poškození zraku. Dlouhodobě má rovněž špatný vliv na biologickou různorodost planety. Největší oslabení této ochranné vrstvy bylo naměřeno nad oběma póly.
Vinu na jejím oslabování podle odborníků nese především používání starých modelů ledniček a klimatizací v automobilech. Z nich se do ovzduší uvolňují freony, kterým je poškozování ozonu připisováno.
V roce 1989 vstoupil v platnost Montrealský protokol, který zakázal výrobu produktů obsahujících freony. Tuto úmluvu ratifikovalo 185 států světa, včetně tehdejšího Československa.
01.07.2006 - Nosná ruská raketa Proton odstartuje s novým telekomunikačním satelitem Hot Bird 8 později.
Start rakety Proton byl původně naplánován na 21.července. Podle nejnovějších informací bude Hot Bird 8 vynesen až 4.srpna 2006.
Hot Bird 8 bude zaparkován na pozici 13°E, kde nahradí dosavadní družici Hot Bird 3. Hot Bird 8 bude mít celkem 64 transpondérů v Ku pásmu. Pro bezproblémový příjem z nového satelitu postačí v Česku i na Slovensku parabola o průměru okolo 60 cm.
Zdroj: www.flysat.com
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |