Ennio Morricone - Unce Upon a Time in America

Film z počátku osmdesátých let, který zůstává poněkud ve stínu nejslavnějšího Leoneho snímku Tenkrát na Západě (Once Upon a Time in the West). Hudba k této čtyřhodinové sáze o osudech dvou přátel - gangsterů a jedné ženy se připravovala již dlouho před natáčením. Představitel hlavní role Noodlese, Robert De Niro, si ji dokonce nechal pouštět při natáčení některých scén, aby se tak lépe vžil do své role. Zatímco je však film Once Upon a Time in America (Tenkrát v Americe) patrně nejlepším z Leoneho filmů, Morriconeho hudební doprovod nepatří dle mého soudu mezi skladatelova největší díla, byť mnoho umělců je přesvědčeno o opaku (např. Barry Levinson považuje tuto práci za nejlepší filmovou hudbu, kterou kdy slyšel).

Gangsterský epos nás nostalgicky zabarveným pohledem provází od dětství dvou chlapců, kteří založí gang, aby se mohli sami prosadit v nelehké době 20.let, až po jejich stáří, Ameriku konce 60.let, kdy se oba přátelé znovu setkávají a nečekaně se pointuje jejich vztah k Deborah. Účinek hudby ve filmu je dokonalý, neustále se opakující ústřední motiv je občas prostřídán romantickým tématem Deborah nebo rozverným leitmotivem obou přátel (FRIENDS). Toto opakování zajišťuje ve filmu nezbytnou kontinuitu, kterou je nutno udržet, když se děj přelévá různými časovými obdobími. Tři základní melodie jsou však na album poněkud málo a při samostatném poslechu nevyznívají tak silně, jako když doprovázejí životní peripetie hrdinů, zobrazené na plátně. Na druhou stranu je toto vydání nekompletní edicí - americká soundtracková firma Intrada připravuje rozšířené vydání. Na albu ještě zaujme dobová píseň Amapola, kterou napsali J.M. La Calle a A. Gamse. Morricone ji použil na režisérovo naléhání - Leone potřeboval vyjádřit ducha konkrétní doby. I když však tuto hudbu Morricone nesložil, orchestroval ji a dirigoval tak, že ji změnil téměř k nepoznání ve fascinující látku. Pro ty, kteří se domnívají, že Morricone není dobrým aranžérem, je to pěkná ukázka opaku. Náboj scény, kdy Noodles tráví večer s milovanou Deborah, je celý umocňován jen postupným zesilováním smyčců, hrajících Amapolu, které mohutní, jakmile pár přechází od večeře k tanci.

I když tedy samotné album poslouchat není zrovna největším hudebním požitkem, v kontextu celé Morriconeho tvorby (samotné hudbě bych přisoudil 3 hvězdičky), je nesporně obrovským zážitkem sledovat dokonalé obrazové kompozice Sergia Leoneho společně s melancholickým hudebním pozadím. Jinou hudbu si k Leoneho filmu představit nelze. A jelikož filmová hudba má především vytvářet jeden celek s filmem samotným, přidávám s touto poznámkou ještě jednu hvězdičku. Závěrečná scéna, kdy se starý Noodles ve vzpomínkách vrací do dávné minulosti a vidí se, jak jako mladík přichází do čínského klubu, aby zde vdechoval výpary z opojné dýmky, patří i díky Morriconemu k mým největším filmovým zážitkům. Noodlesovy myšlenky se ztrácí výparech dýmky, kamera se vzdaluje a hudba zní jako čarokrásná tečka za pohnutým příběhem gangsterova života.

Artur Frazer