Jerry Goldsmith - Planet Of The Apes

Soundtrack z Planety opic, který byl 24 let dostupný pouze na LP desce, se stal vyhledávanou senzací pro mnohé fanoušky filmové hudby. Až teprve v roce 1992 firma Intrada učinila šťastný krok a hudbu vydala na CD v rámci kolekce Film Treasury Series (podobně jako Ramba o čtyři roky dříve). Než začnete soundtrack poslouchat, připravte se na nejhorší, protože ne každý jedinec snese tolik prapodivného a excentrického během krátkých 30 minut. Na samotný poslech se těžko soustředí, protože hudba neobsahuje až na několik málo výjimek melodii. A s tím se řada z vás bude pravděpodobně dlouho smiřovat a soundtrack může bez větších obtíží zavrhnout. A co teprve teď, když se dozvíte druhou šokující informaci: hudba postrádá (opět až na několik málo výjimek) rytmus! Pak si můžete myslet, že se zbláznil autor recenze, skladatel nebo oba dva. Ale ani v jednom případě byste neměli pravdu. Vězte, že i s víkem od popelnice svede talentovaný interpret úžasné věci. Filmová hudba může mít tisíce podob, což u dvojice Goldsmith - Morton platí dvojnásob. Goldsmith s Mortonem postavili veškerou teorii kolem skládání filmové hudby na hlavu. Ani zákony harmonie nejsou v kompozici dodržovány tak, jak by si většina hudebních teoretiků a historiků mermomocí přála. Z této Goldsmithovy neposlušnosti pramení obrovské plus - při opakovaném poslechu soundtracku si můžete všimnout něčeho nového. Není možné, aby si posluchač zapamatoval detaily každé skladby. Kdyby jste mě rozkrájeli na tisíc malých kousíčků a ještě potom přejeli parním válcem, neřeknu vám, jaký je hlavní motiv v Planetě opic. Slyšel jsem ho šestkrát, přesto si z něj pamatuji jenom zlomky, které neumím poskládat dohromady. O Planetě opic platí jedna důležitá věta: x-krát ji můžete poslouchat a x-krát ji budete jinak vnímat. Až teprve při n-tém poslechu můžete sebevědomě prohlásit a do celého světa vytroubit, že Planetu opic znáte. Chce to spoustu času a pevné nervy. Budete se jí těžkou prokousávat a možná vás to bude i bolet. Je to jako chůze po žhavém uhlí. Můžete mít strach, který nakonec rádi podstoupíte pro závěrečný pocit extáze. Komu se tato cesta s úspěchem podaří (tzn. bez puchýřů na chodidlech), nechť mi dá vědět. Mezi 11 skladbami zaujme původně nerealizovaná skladba - THE HUNT, která přísluší ke scéně, ve které zdivočelé opice na koních chytají bezbranné lidi do sítí. Některé nástroje (a nejen v této skladbě) jsou pro nás těžko rozeznatelné. Vedle málo používaného xylofonu třeba cuika - bicí nástroj původem z Brazílie, který měl imitovat opičí skřeky. I obvyklé nástroje jako tympány, dřeva, klarinety, klavír, perkuse, žestě a smyčce nezní tak, jak jsme byli doposud zvyklí. Avantgardní Goldsmith usiluje o změny, a proto přistupuje k nástrojům netradičním způsobem, aby z nich nakonec dostal podivné zvuky, které by nás měly vést k úvahám o jejich možném zdroji. Můžeme například přiškrtit struny klavíru, nasadit náústek lesního rohu opačnou stranou (právě v Planetě opic), psát na psacím stroji (Morriconeho praktika) nebo bušit kladivem do kovadliny (Morriconeho westerny). Goldsmithova hudba rozvířila mezi posluchači diskusi, která se točila kolem použité elektroniky v několika skladbách. Vyšlo najevo, že tento předpoklad byl mylný, jelikož šlo o tzv. Echoplex - ozvěna byla výsledkem brnkání na struny smyčců. Všechny výjimečnosti, efekty a obsese, které doprovázely komponování a nahrávání hudby k Planetě opic přispěly k tomu, aby si každý posluchač připadal jako ve zvěřinci nebo lépe jako v opičárně. Nutno říct, že se to Goldsmithovi podařilo na výbornou.

Roman Dvořák